Předsedkyně PSP Markéta Pekarová Adamová: Děkuji. Nyní tedy přihlášená paní poslankyně Pošarová.

Než dorazí, načtu další omluvu. Pan ministr Rakušan se omlouvá od 21.30 do 22 hodin z pracovních důvodů.

Prosím, máte slovo.

Poslankyně Marie Pošarová: Děkuji za slovo, vážená předsedkyně. Vážené kolegyně, vážení kolegové, na úvod svého vystoupení považuji za důležité připomenout, zopakovat a zdůraznit, že důchody nejsou darem hodného státu nevděčným občanům ani žádným sociálním příspěvkem z blahovůle vládní vrchnosti, jak to občas prezentuje současná vláda a její ekonomičtí poradci kopající za zájmy zahraničních bank a korporací. Jsou pojistným plněním svého druhu, jelikož občan-senior, pokud žije průměrně dlouhou dobu, nikdy ani zdaleka na důchodech nedostane zpět to, co do systému důchodového pojištění v době své pracovní aktivity vložil, nemluvě o tom, kolik peněz vložil do výchovy dětí, pokud je měl. To už ani nehovořím o té části sociálních odvodů, které platí zaměstnavatelé.

Politici si tedy z povahy věci nemohou s penězi na důchody dělat vše, co se jim momentálně zlíbí. Nejsou to jednak jejich peníze, a hlavně to nejsou ani klasické daně, jejichž alokace je neadresná a nemusí být ekvivalentní, tedy nemusí odpovídat tomu, co poplatník do systému odvedl a vrátil se přímo jemu.

Uvedu jedno zajímavé číslo. V roce 1990 činil průměrný starobní důchod 1 763 korun a průměrná hrubá mzda byla tehdy 3 286 korun. Průměrný důchod tenkrát představoval 53 % průměrné hrubé mzdy, byl tedy vyšší, než je zejména vlivem nezvládnutelné inflace dnes, kdy Fialova vláda tvrdí, že je až moc vysoký, a plánuje jej v následujících letech různými asociálními úpravami, jako je třeba ta dnes ve druhém čtení projednávaná, ještě výrazně snížit.

Vláda velice často hovoří o takzvaném důchodovém účtu a o jeho vysokém saldu. Současně - a to platí i pro všechny vlády předchozí - odmítá tento účet tvořený na straně příjmů vybraným důchodovým pojištěním a na straně výdajů vyplácenými důchody fakticky oddělit od státního rozpočtu. Tento stav zneužívá současná vláda k tomu, aby mohla tvrdit, že právě důchody a důchodci zadlužují stát, naše děti a naši budoucnost, tudíž je nutné důchody krátit a snižovat. Je to bohapusté pokrytectví. Důchodový účet totiž není plnohodnotným účtem, je to pouze virtuální účet či spíše podúčet. Kdyby to byl skutečný účet nebo rozpočtový fond, musel by být také samostatně spravován a musel by mít možnost provádět řízené finanční operace a evidovat i výnosy z těchto operací. Spíše se lze domnívat, že finanční prostředky na takzvaném fiktivním účtu důchodového pojištění jsou v průběhu roku používány pro krátkodobé operace ve prospěch likvidity dalších účtů a podúčtů státního rozpočtu.

Pro Ministerstvo financí je tak tento důchodový účet relativně pohodlným zdrojem likvidity potřebné pro hrazení nejrůznějších rychlých výdajů. Kdyby jej nemělo, muselo by ještě mnohem častěji využívat drahých komerčních krátkodobých úvěrů. Příjmy ze sociálního, tedy i důchodového pojištění tvoří zhruba třetinu celkových příjmů státního rozpočtu a jsou také jeho nejstabilnějším příjmem. Je tudíž zcela legitimní požadovat, aby se tento dosud fiktivní důchodový účet stal standardním samostatným účtem se vším, co to obnáší. To by mimochodem mělo být i jedno z hlavních témat debaty o velké důchodové reformě. To je ta debata, kterou máme a musíme v souvislosti s důchodovým systémem detailně a vážně vést, nikoliv - jak činí vláda - plíživě okrádat všechny příjemce důchodů a ještě si přitom ohýbat zákony a ústavu, jak se to momentálně hodí a zlíbí.

Oddělené financování důchodů by zprůhlednilo hospodaření s vybranými prostředky důchodového pojištění, umožňovalo by jejich standardní správu i možné zhodnocení a zabránilo by vytváření nejrůznějších mýtů a manipulací. Umožnilo by to i zřízení skutečných individuálních důchodových účtů občanů, kdy by každý účastník důchodového pojištění měl průběžný přehled o svém budoucím důchodu, což by asi byla nejlepší motivace k jejich dalšímu zajištění na stáří a dobrovolnému zvýšení odvodů. Mluvím teď například o často probírané otázce OSVČ.

V éře elektronických evidencí a datových schránek by měl mít každý člověk možnost průběžně sledovat svůj aktuální důchodový nárok s odhadem výše jeho výměry na další léta při zachování aktuálního příjmu a mít i přehled o aktuální době odvádění důchodového pojištění. Jsou země v Evropské unii, které to mají. Předešlo by se tím ohromným problémům při žádostech tisíců lidí o důchod, kteří náhle zjistí, že jim do zákonem požadované doby odvádění důchodového pojištění chybí několik let a nemohou jejich doložení již dohledat. To by byl opět důležitý krok, kterým bychom to podpořili, věcný i motivační, odlehčil by i systému sociálních dávek a pomohl by konkrétním lidem. Zachránilo by to mnohé konkrétní lidské osudy. Toto řešme.

Není žádný důvod k tomu, aby vláda už podruhé v letošním roce přicházela s plošným snižováním důchodů v době, kdy se desítky tisíc důchodců každý měsíc propadají do příjmové chudoby. Co se naopak udělat musí, jsou zásadní legislativní úpravy, které posílí budoucí příjmy důchodového systému, které hlavně zohlední řádnou výchovu dětí, budoucích plátců důchodového pojištění a daní. Současný důchodový systém totiž nijak nerozlišuje mezi plátci a tvrdě znevýhodňuje rodiny vychovávajících děti, které jsou budoucími přispěvateli do důchodového systému, protože vedle pojistných odvodů tito rodiče vynakládají miliony korun na výchovu svých dětí na rozdíl od ostatních plátců pojištění.

Průběžný důchodový systém je tak tudíž ve skutečnosti financován ze dvou, nikoliv pouze z jednoho zdroje. Tím prvním zdrojem je klasické sociální pojištění. Druhým skrytým, ale stejně nepostradatelným zdrojem je finanční a osobní investice rodičů do výchovy nové generace plátců důchodového pojištění. Zohlednění tohoto zásadního principu ve vládních důchodových návrzích v návrhu chybí, přičemž dle kvalifikovaných odhadů stojí výchova dítěte do 18 let v minimální variantě 1,5 milionu korun. Ale Fialova vláda nejenže nedělá žádnou prorodinnou politiku, ale povýšila svůj přístup takříkajíc na vyšší level, a dělá už rovnou protirodinnou politiku, například tím, že se chystá ve svém balíčku zrušit slevu na dani zvanou školkovné a výrazně omezit rodinám přístup ke slevě na manželku či manžela pečujících o malé dítě.

Něco podobného platí o přístupu vlády k valorizaci důchodů. Klíčové je odstranit defekty v jejich nastavení, kdy stávající úprava valorizace k výpočtu důchodů vytváří nežádoucí skokové změny, protože v systému je nesoulad valorizace v podobě indexování příjmů z minulých let a valorizace již vyměřených důchodů. Tak dochází k paradoxům, kdy je již dříve vyměřený důchod téhož člověka vyšší, než kdyby byl vyměřen později. Ale vláda místo toho rovnou přistupuje ke snížení řádných valorizací, k úplnému zrušení mimořádných valorizací a k zásadnímu omezení valorizací předčasných důchodů.

Současná vládní garnitura často hovoří také o tom, aby si lidé více šetřili na důchody v takzvaném třetím pilíři, ale současně hodlá zpřísnit podmínky tohoto spoření a jeho státní podporu. Přitom obecně není žádný racionální důvod, proč mají být nuceni šetřit si vedle standardních odvodů pojištění na důchod i rodiče dětí, zejména rodiče dvou a více dětí. Pro ty by měl přece průběžný důchodový systém zajišťovat slušné a důstojné důchody naprosto automaticky. Požadovat po nich, aby si ještě spořili komerčně, jim odčerpává finance potřebné na výchovu dětí a sekundárně to přispívá k poklesu porodnosti. Spoření rodičů na důchod jde přímo proti principu průběžného důchodového systému.

Asi 95 % současných výplat důchodů nyní pochází ze státního průběžného pilíře. Ten bude hrát prim i v budoucnu. Aby se ale udržel a posílil poměr výše důchodů vůči mzdám a platům, musí výrazně vzrůst role třetího dobrovolného spořicího důchodového pilíře. Naprosto dominantní roli v důchodovém systému ovšem bude a musí hrát průběžný státní pilíř. Jeho síla a udržitelnost závisí na několika hlavních faktorech - na výši důchodů, na věku odchodu do důchodu a na pojistných odvodech u pracujících, ale stejně silně nebo možná i silněji na výši inflace, míře zaměstnanosti a výši mezd.

Důležitým parametrem důchodového systému je i počet odpracovaných let, tedy doba důchodového pojištění, nikoliv pouze věk odchodu do důchodu, jehož zvyšování zásadně odmítáme. Podívejme se na systém vzdělávání, dobu studia, odklady nástupu do základní školy. To vše znamená nevynucenou ztrátu pracovních let a ztráty v příjmech důchodového systému. Toto řešme a nechme na pokoji současné důchodce, kteří si své již dávno odpracovali. Jejich reálné důchody jsou vinou Fialovy inflace a drahoty velmi nízké a pětidemoliční četa jim je chce dnešním návrhem ještě dále snižovat. ***