(13.00 hodin)
(pokračuje Andrea Babišová)
Česká republika, tak jak už jsem řekla... máme plno občanů, kteří pracují na dohodu, ovšem velký problém vidím v tom, že z vyplacených 50 miliard korun, které byly vyplaceny za práci na dohodu, do systému za zdravotní a sociální pojištění byly odvedeny pouze 2 miliony korun. To je taky důvod, proč dochází k úpravě, proč dochází k úpravě práce na dohodu, proč dochází k úpravě home office, kdy nám velká covidová pandemie předvedla, že je třeba počítat s tím, že lze práci home office pořádat - v uvozovkách - ve velkém, a je třeba dát tomu nějakou správní normu, správnou štábní kulturu a tak, aby byla pravidla, která jsou pro všechny.
Vím, že se v této chvíli nacházíme v třetím čtení a že se mohou podat pouze pozměňovací návrhy, které jsou legislativně technické nebo které se týkají technických chyb, gramatických chyb anebo také opravy účinnosti data návrhu zákona. Proto zde přicházím za poslance hnutí ANO, sociálního výboru, kdy chci přednést pozměňovací návrh, který navrhuje opravu data účinnosti tohoto návrhu, a to o jeden měsíc delší, než je nyní navrhovaný v této legislativní úpravě.
Odůvodnění. Vládní návrh zákona přináší rozsáhlé změny zákoníku práce. Podle předkladatele je s ohledem na potřebu rychlé transpozice směrnic do právního řádu České republiky nutné, aby zákon nabyl účinnosti již prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po jeho vyhlášení, tedy s výjimkou změn spočívajících v zavedení práva na dovolenou pro zaměstnance pracující na dohodu, který nabude účinnosti až k 1. lednu 2024. Můžeme pochopit snahu o rychlou transpozici, samozřejmě, protože čas nám běží a tato transpozice již měla proběhnout v srpnu loňského roku, ale nemůžeme také přehlížet, abychom poskytli dostatečnou dobu zaměstnavatelům i zaměstnancům, aby se řádně seznámili se změnami a mohli tyto plánované změny řádně uvést v život na svých pracovištích a ve svých firmách. Za zachování navrhované účinnosti by v krajním případě tyto subjekty mohly mít na seznámení s touto úpravou pouze několik kalendářních dnů a to nám zcela popírá smysl takzvané vacatio legis, která je důležitým předpokladem fungování právních systémů ve státech, kde se uplatňuje zásada, že neznalost zákona neomlouvá. Současně platí, že odložení transpozice o jeden jediný měsíc nebo jeho část již s ohledem na celkovou transpoziční lhůtu a délku jejího překročení nemůže představovat závažnější komplikace, neboli alespoň ne natolik závažnou, aby opodstatňovalo výrazný zásah do právní jistoty adresátů nové právní úpravy.
Pozměňovacím návrhem se proto navrhuje, aby účinnost zákona byla stanovena až k prvnímu dni druhého kalendářního měsíce následujícího po dni vyhlášení zákona. S ohledem na to, že tento vládní návrh se nachází již ve třetím čtení, je pozměňovací návrh uplatňován na základě § 95 odst. 2 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Já vám také děkuji, paní poslankyně. Nyní tedy vystoupí pan poslanec Miloslav Janulík a připraví se pan poslanec Pavel Svoboda. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Miloslav Janulík: Děkuji za slovo, pane předsedající. My jsme našli nějaký kompromis, teď samozřejmě budu mluvit hlavně o uplatňování zákoníku práce ve zdravotnictví. Podívejte, už patřím v podstatě mezi seniory, ve zdravotnictví celý život. A ten začátek pro každého zdravotníka - a teď mluvím hlavně tedy o doktorech - byl takový, že kdysi za hluboké totality mi bylo řečeno, že to je řehole, a já jsem tedy záhy zjistil, že to řehole je, protože čas strávený v práci byl neskutečně dlouhý. A jenom pro vaši orientaci - mně se nikdy nestalo, že by mně to moji vrstevníci nebo dokonce i úplně blízcí... ti nejbližší, kteří jsou s vámi v jedné domácnosti, to pak pochopí, ale nikdo nechce tomu věřit, že takhle se dá pracovat, protože promiňte, ve vší úctě, každý ajznboňák má po noční dva dny volno. My jsme ten nárok vůbec neměli na volno.
A abyste měli představu, pracovní rok - a teď nebudu přesný - třeba rok 1988 měl 1 900 hodin, penzum pracovní doby běžné, 8,5hodinové, a já jsem třeba odpracoval 2 900. Čili nepracoval jsem rok, pracoval jsem 1,7 roku. Takže z toho by logicky vyplývalo, že jsem neměl mít dovolené 20 dnů, ale o 70 % víc, tedy 32 dnů. A že tedy jsem za 10 let od pracoval 17 let a za 20 34. Takže kdy jsem měl být v důchodu? Ale prostě kdysi mě můj otec, budiž mu země lehká, řekl, že pro zdravotníky neplatí ani zákon na ochranu zvířat. Což v podstatě jsem na vlastní kůži takto pociťoval léta letoucí, a je to pravda. A všichni si na to zvykli. A ani my doktoři už to nejsme schopni dovidět, akceptovat, protože to je daň za to, že člověk dělá to, co dělá. Jenomže ta doba se změnila, pokročila. Pravda je, že když člověk tak strašně pracuje, tak se rychle, poměrně rychle naučí. Za čtyři roky se naučí to, co by se normálně učil třeba 10 let. Takže opravdu tu erudici získá.
Pravda je, že když je člověk mladý, tak se adaptuje, snáší to nespaní a snáší ten stres a rozhodování o životech, třeba v mém oboru o dvou životech, protože tam je matka i dítě, v porodnictví. Nejvíc se rodí statisticky mezi půlnocí a šestou hodinou ranní. A tak dál. Za to všechno člověk platí, jak my jsme říkávali, jizvami na myokardu a podobně. Ale společnost a i my všichni jsme to předpokládali a jistou dobu to vypadalo, že jsme dokonce něčí majetek, že někomu patříme, a nikdo se už nad tím nepozastavoval. A teď se ale změnila doba. Takto to fungovalo desítky let, navíc v době, kdy moji spolužáci vydělávali slušné peníze, já jsem pořád ještě studoval, nic jsem nevydělával, ale když jsem pak přišel do praxe, tak mně stát dal dvanáct stovek za měsíc a myslel si, že je to všechno v pohodě. A pak samozřejmě, když byla republika oplocená, tak my jsme jinou možnost neměli, nemohli jsme pracovat ani v jiném oboru, to absolutně bylo vyloučeno. Dneska je to tak, že ploty nejsou, lidi můžou odcházet, takže odcházejí, protože to, co my teď řešíme, na západ od našich hranic se řešilo už dávno. A tam to vyřešili tak, že ty doktory zaplatili doslova zlatem, zejména ty, co něco umí tedy samozřejmě. Takže kdo s takovýmto vypětím pracuje, tak si vydělá během několika let na naše poměry astronomické sumy, které mu zajišťujou slušný život, takže se pak o nic jiného nestará než o svůj obor.
Ale teď se najednou... Já jsem si sliboval od našeho vstupu do EU, že se ten problém začne řešit. A on se neřešil. On se jenom odsunul. A vymyslel se, jak říkala tady kolegyně předřečnice Babišová, zrůdný systém dépépéček a podobných pépépéček a já nevím čeho... a samozřejmě pořád to dělá jenom jeden ten člověk jedněma rukama. A představte si, že existují kolegové, kteří jsou i mladší jak já, kteří třeba se podívají do té statistiky, mrknou na to, řeknou: No, já jsem za posledních 10 let odpracoval 17 let. Já jsem měl třeba 9 000 přesčasových hodin. Já znám takové lidi. Špičkoví doktoři, kteří dělají v menším špitále RCP, musí být na telefonu pořád. A když si vezmou dovolenou pět dnů, tak se ty výkony nedělají. Ale vy jako a my jako pacienti očekáváme, všichni čekají, že za každou vrbou sedí neurochirurg a čeká, až někdo spadne z kola, protože neměl přilbu. To je u nás naprosto běžné a ta očekávání jsou úplně bezbřehá. Ale ti doktoři jsou taky jenom lidi. Ti zdravotníci jsou jenom lidi.
A teď tedy najednou se stalo to, že - jenom to odcituji - 2014/112, směrnice EU zakázala tady ty přesčasy a zařadila zdravotnictví stejně tak jak dopravu třeba, dráhy. A co teď? My se pořád tváříme... už je to devět let. Pořád nic. Protože samozřejmě... pak, jak šel život, tak jsem se ocitl na manažerských postech a jako ředitel špitálu jsem musel zajistit ten chod, aby to splnilo ta společenská očekávání. A najednou prostě... Jenomže se tady objevila (Česká) lékařská komora a Lékařský odborový klub a tak, a najednou ti mladší, ti řekli no to ne, my takhle nechceme žít. Protože mladý doktor řekne to je super, o. k. - ale kdy já budu žít? ***
