(17.30 hodin)
(pokračuje Zdeněk Nytra)
Opravdu při delegování pravomocí na Národní rozhodčí soud, který už de facto existuje v tuto chvíli, protože už byl Národní sportovní agenturou tuším v loňském roce ustanoven a zřízen, takže tato novela vlastně jenom napravuje de iure tyhlety záležitosti, existuje tam důvodná obava - ne u dopingu, kde je to naprosto v pořádku, že je jasná ingerence státu - u disciplinárních přestupků je opravdu důvodná obava, že by to mohlo zasahovat jednak do samostatnosti spolků a sportovních svazů, ale mohlo by to vyvolat i problémy na mezinárodním poli. Proto jsme se rozhodli navrhnout toto doplnění. Původní záměr byl dokonce vypustit tu druhou část věty úplně, ale jsme si vědomi toho, že existují malé sportovní svazy, které nemají disciplinární orgány, a takhle, když schválíte tento náš pozměňovací návrh, tak ten jednotlivý svaz, případně i spolek se bude moci sám svobodně rozhodnout, jestli požádá Národní sportovní agenturu, respektive ten Národní rozhodčí soud pro sport, o vyřešení toho problému.
Ten druhý problém. Podle stávající platné legislativy by v podstatě mělo v České republice existovat řádově 6 500 plánů rozvoje sportu jednotlivých obcí. Všichni víme, že je to vyloženě formální, respektive že tyhlety plány na obcích vlastně ve velké většině neexistují. Existují tam, kde to Národní sportovní agentura vyžadovala v rámci žádosti o dotace. Předkládanou nebo projednávanou novelou se ten okruh u obcí zúžil pouze na obce s rozšířenou působností, ale je tam problém, že se to týká pouze území těch obcí s rozšířenou působností v samostatné působnosti, to znamená, zase by to nezahrnovalo těch řádově 6 a čtvrt tisíce obcí a opět by to bylo jenom formální. Takže Senát navrhuje vypustit i ty zbývající obce a nechat to opravdu pouze na krajích, kde by existovalo čtrnáct smysluplných plánů rozvoje sportu obce, a i Národní sportovní agentura se může orientovat při případném schvalování dotací v tom, jestli to sportoviště je, nebo není navrženo v krajském plánu rozvoje sportu.
Senát projednal návrh zákona na své 6. schůzi dne 25. ledna, přijal usnesení 101 a usnesl se vrátit návrh zákona ve znění přijatých pozměňovacích návrhů, které jsem vám tady představil. Dovolím si požádat vás o jejich schválení. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Já vám také děkuji, pane senátore. Chci se zeptat, zda k předloženým pozměňovacím návrhům Senátu se chce vyjádřit i zpravodaj garančního výboru, pan poslanec Lubomír Brož? (Nechci.) Nechcete se vyjádřit, dobře.
Jestli se tedy nikdo další nehlásí s přednostním právem, otevírám rozpravu. Do rozpravy eviduji dvě přihlášky, první pan poslanec Brož, po něm pan poslanec Radek Vondráček. Prosím, máte slovo.
Poslanec Lubomír Brož: Děkuji, vážený pane předsedající. Vážené kolegyně, vážení kolegové, já opravdu jenom v krátkosti, protože o zákonu jsme tady debatovali opravdu hodně, řekli jsme si všelicos. Já bych se jenom vyjádřil za sebe k těm pozměňovacím návrhům. Jsem trošičku překvapen, že za některé ty věci předkladatel zákona trošičku víc nebojoval, protože jsou docela významné. Teď pominu povinnost obcí podílet se na tom plánu, to opravdu, byť jsme tady o tom hodně diskutovali, debatovali - tak dobře.
Nicméně ten první pozměňovací návrh, kdy vlastně má být pravomoc rozhodčího soudu podmíněna tím, že by sportovní organizace musely o pomoc požádat, a rozhodování soudu by bylo v souladu s jejich vnitřními předpisy, to mi trošičku u toho rozhodčího soudu, u kterého jsme tady jeho činnost kritizovali a obhájci hrozně moc obhajovali, co musí dělat, začíná připomínat trošičku tu pohádku o princezně Koloběžce: přišla nepřišla, oblečená neoblečená, přinesla dar nedar. Proto mě to překvapuje, že jste o tohle trošku víc nezabojovali, protože ten rozhodčí soud samozřejmě svou pravomoc nemá vykonávat ve prospěch sportovců a těch organizací. Doplněním téhle povinnosti, žádosti a souladu s předpisy, opravdu je ta činnost velmi a velmi do budoucna omezena. Stát by měl mít - a doufám tedy, že stát má mít - velký a značný zájem na vyšetření jak otázek dopingu ve sportu, to často může být právě na rozdíl od těch organizací samotných - podotýkám mohlo, mohlo by to tak být, a samozřejmě i disciplinárních otázek týkajících se státem podporovaných sportovců a funkcionářů ve sportu.
Takže to jenom za mě takový druhý pohled na ty pozměňovací návrhy. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Já vám také děkuji a poprosím, aby nyní vystoupil pan poslanec Radek Vondráček. Prosím, máte slovo.
Poslanec Radek Vondráček: Děkuji za slovo a nebudu mít dlouhý projev, ale jestli si vzpomínáte, vážené kolegyně, vážení kolegové, tak jsem v této věci dvakrát vystupoval ve druhém i ve třetím čtení, a já jsem vám to říkal, že to není dobré a že ten soud asi nebude úplně v pořádku podle platného právního řádu České republiky. No a co se stalo? Senát vám to vrátil. Senát správně identifikoval ten problém, který tam je, že to skutečně naráží na nějaké zákonné limity, ale myslím si, že to opatřil určitou záplatou a že to v konečném důsledku nestačí, protože problém je v samotném označení toho soudu, kdy je na určité hranici zákazu klamavosti, stanoveného ustanovením § 13 odst. 4, zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů. Toť to ustanovení. Použití slova soud zkrátka má v České republice určitá pevná právní pravidla.
Proto zásadnější je však způsob pojetí toho Národního rozhodčího soudu pro sport, kdy Národní rozhodčí soud pro sport - říkám to správně, doufám - nemá a ani nebude mít právní subjektivitu. On nemůže vystupovat jako subjekt v právních vztazích, neboť on je jakýmsi orgánem Národní sportovní agentury. Není to samostatná entita. Ve statutu Národního rozhodčího soudu pro sport je uvedeno - a zákonná úprava na tom vůbec nic nemění, ani ta dobrovolnost, kterou tam senátoři přidali - že Národní rozhodčí soud pro sport je orgánem zřízeným při Národní sportovní agentuře. Zároveň je stanoveno, že Národní rozhodčí soud pro sport vykonává svěřené úkoly nezávisle na Národní sportovní agentuře a není vázán jejími pokyny, to je článek 1.5. A tady je ten spor, neboť pokud má být Národní rozhodčí soud pro sport orgánem Národní sportovní agentury, lze si těžko představit, že bude jednat nezávisle, pak je součástí moci výkonné. Dalším důsledkem tohoto pojetí je skutečnost, že fakticky rozhodnutí - a jestliže je to rozhodčí soud, pak tedy rozhodčí nálezy - vydává Národní sportovní agentura, která je existujícím subjektem dle zákona, zřízená zákonem, nikoliv Národní rozhodčí soud pro sport, který nemá právní subjektivitu. Já to možná zbytečně zdůrazňuji, ale to je ta podstata věci.
V neposlední řadě uvedené znamená, že vybraní rozhodci nejsou rozhodci Národního rozhodčího soudu pro sport, ale zcela samostatnými ad hoc subjekty, to znamená ad hoc rozhodci, vykonávajícími rozhodovací činnost vlastním jménem a na vlastní účet. Daná skutečnost se odráží i v tom, že smluvní strany, to znamená strany projednávaného sporu, by si měly pro případné rozhodování sporu zvolit přímo rozhodce, nikoliv tu agenturu, tedy tu agenturu, to těžko, ona to fakticky je ta agentura, protože Národní rozhodčí soud je jenom její složkou. To se zase vracíme zpátky obloukem k zákonu o rozhodčím řízení, který toto neumožňuje.
Proč to zdůrazňuji? Protože my máme poměrně bohatou judikaturu - já to tipnu, myslím, že z první dekády tohoto tisíciletí, protože se ve velkém řešily různé rozhodčí doložky, soukromé rozhodčí doložky, které si dávali různí půjčovatelé peněz, ale i také takové instituce, jako byly velké pojišťovny, kde se snažily nějakým způsobem odklonit svoji agendu od řádných soudů. Na to reagovaly soudy poměrně bohatou judikaturou, která řešila i ten název, která řešila i to, že si nemůžou sami vést svůj seznam rozhodců, sami si jmenovat rozhodce, že to musí mít nějaká pravidla, a já na tu judikaturu můžu v obecném v podstatě odkázat. ***
