Místopředsedkyně PSP Věra Kovářová: Pane poslanče, je tady ticho jako v kostele.

Poslanec Aleš Juchelka: (Směje se.) Dobře.

Já jsem musela opustit zaměstnání jako zdravotní sestra a stala se pečující osobou. Od té doby žijeme pouze z manželova důchodu a manžel pobírá příspěvek na péči. Je zcela závislý na péči jiné osoby, potřebuje celodenní péči. Opakovaně se to uvádí v lékařských zprávách. Přesto mu nebyl přiznán nejvyšší příspěvek na péči, protože údajně nesplňuje požadovaný počet základních potřeb, které není schopen naplňovat. Chyběl mu jeden bod.

Už samotný taxativně vymezený počet základních potřeb je zcela mimo realitu, u takto nemocného člověka se jedná o komplexní postižení, které úplně změní a limituje jeho život a život jeho rodiny. Nelze ho tedy posuzovat podle nějakých jednotlivých bodů.

A teď mi dovolte napsat, proč jsem se na vás obrátila. Pravidelné valorizace příspěvků na péči můj manžel potřebuje nejvíc. V současné době totiž nejsme schopni pokrývat jeho potřeby, ať se to týká dopravy, terapií, cest k lékařům, na kliniky nebo rehabilitačních aktivit. Jenom za léky platíme dvakrát více než před krátkým časem. Vůbec už nemůžeme mluvit o naplňování sociálních potřeb, jakými jsou kultura, sociální kontakty nebo setkávání s lidmi. Nemůžeme si dovolit kino, divadlo, společenské události, protože všechno stojí peníze, včetně dopravy, vstupenek a podobně. Manžel je tak zásadně omezen na svých právech na svobodě, nemůže uspokojovat potřeby, které tak absurdně a odděleně vymezuje zákon.

Několikrát jsme zdvořile žádali Úřad práce, ať navrhne změny v sociální péči, navrhovali jsme, co je potřeba změnit. Vysvětlovali jsme, že s valorizací důchodů musí jít také valorizace příspěvku na péči, protože jinak i přes valorizace důchodů manželův příjem fakticky klesá. Razantně rostoucí náklady na péči totiž musíme stále více pokrývat právě z jeho důchodu. Za léta jeho nemoci jsme postupně vyčerpali naše rezervy. Nemáme už z čeho brát.

Letos jsme podlehli vábení ministrů a pana Fialy, kteří neustále opakovali, že nikoho nenechají padnout. Museli jsme překonat stud a ponížení, požádali jsme o příspěvek na bydlení. Jednání úřadu práce se mi ani nechce komentovat. Trvalo půl roku, než nám přiznali příspěvek, na který jsme měli nárok, a to proto, že se náklady na bydlení posuzují vždy po doložení dokladů za uplynulé čtvrtletí. My už jsme několik měsíců platili značně zvýšené náklady na bydlení, přesto jsme od dubna řadu následujících měsíců dostávali stále stejnou nízkou částku, naposled ještě v říjnu tohoto roku, a to proto, že ji úředníci vypočítali podle nákladů za druhé čtvrtletí. Odvolali jsme se, že jejich výpočty nevycházejí z aktuálních dat, že používají staré údaje, které dlouho neplatí. Marně. Musel by se totiž změnit zákon. Navrhovali jsme, ať na to úřady upozorní, ať navrhnou změnu zákona, který je pomalý, nereaguje na změny a nechává lidi měsíce ve složité situaci. Nedosáhli jsme ničeho, jen pocitu trpkosti a dalšího ponížení.

Napsali jsme mail panu ministru Jurečkovi, v němž jsme uvedli všechno výše popsané. Vysvětlili jsme mu svou situaci. Hovořili jsme o jednání úřadu a zdůraznili jsme, co je potřeba změnit. Také jsme napsali, že nestačí valorizovat jenom důchody, že je potřeba pravidelně valorizovat také příspěvky na péči. Náklady na péči nám prudce rostou v souvislosti s vysokou inflací, zdražováním všeho a cenami energií. Pan ministr Jurečka nám odpověděl přátelským mailem plným pochopení. Dostali jsme zdvořilou a empatickou odpověď. Toho si vážím, ale zdůvodnění situace uvedené panem ministrem nelze akceptovat. Argumentovat těžce nemocnému člověku možnostmi rozpočtu, tedy tím, že příspěvek na péči teď není možné valorizovat, protože nejsou peníze, to je cynické. Zvlášť když vidím, jak se peníze rozdávají jinam, jak si sami sobě zvyšují platy, jak se různě přidávají peníze zaměstnancům státu a tak dále.

V druhém mailu pan ministr, nebo ten, kdo mu to napsal, dokonce argumentuje pomocí Ukrajině, z čehož mimo jiné vyplývá, že není možné zvyšovat podporu nám nemocným. Dokonce napsal, že minulá vláda řešila jenom covid. Co na tohle říct? A abych nezapomněla, potvrdil, že úřady postupují správně podle zákona. Toť vše.

A teď ještě začínáme poslouchat, jak by se měli důchodci přizpůsobit, jak by měli být solidární, pracovat ve dvou i třech zaměstnáních současně. Ze všech příjmů celý život jsme platili vysoké daně. Roky tak přispíval můj manžel stejně jako naprostá většina současných důchodců do rozpočtu státu, z něhož se platí i důchody, nemocnice, školy, domovy seniorů a tak dále. Snad tedy nemusíme poslouchat podobné žvásty. Teď má být stát solidární s ním a se všemi důchodci. To, co se kolem nás děje, manželovi velmi ubližuje a zhoršuje projevy jeho nemoci. A já celý svůj život jsem pracovala ve zdravotnictví, pomáhala jsem, starala se o nemocné a postižené, k nimž teď patří také můj muž. Proto žádám pomoc pro nás. Myslím, že máme právo ji požadovat.

Jak je patrné z mého rozhořčení, nevyřídili jsme nic, nikdo nic nezmění. Příspěvky se nebudou zvyšovat, pro nemocné postižené nejsou peníze. Dál budou lidé dostávat podle špatného zákona příspěvky na bydlení, které reagují na jejich rostoucí náklady s několikaměsíčním zpožděním, a to v době, kdy denně slyšíme ve zprávách, co všechno se zdražuje, jaká je inflace a co nás čeká v příštím roce. Manžel celý svůj život pracoval v pomáhající profesi, pečoval právě o nemocné a postižené lidi, jezdil za nimi po celé republice. Školil, přednášel, vedl porady, pomáhal. Teď sám potřebuje pomoc a nedostává se mu jí. Jaká trpkost a ironie života!

Já se budu muset vrátit po Novém roce do zaměstnání, protože jinak nebudeme mít peníze na pokrytí všech výdajů. Manžel zůstane sám, protože na zdražené sociální služby nemáme peníze. Zeptal se mě, jestli má umřít, aby se naše situace vyřešila.

Všichni staří, nemocní a postižení lidé nutně potřebují pomoc, musí to být pomoc účinná a rychlá. Už teď je pozdě, jsme v těžké situaci. Dovoluji si věřit, že podpoříte pomoc pro nemocné, postižené a staré spoluobčany. Podle toho, jak se k nim stát chová, snadno poznáme, jaká je jeho kulturní úroveň, jaká je úroveň parlamentu, jestli nás poslanci skutečně zastupují, nebo se starají jenom o koalice, opozice, o funkce, o levné rekreace na horách, o výlety do světa, o své příjmy, náhrady, místa v dozorčích a jiných radách.

Toto píše pisatelka, která se právě dostala do problémů nejen se zpožděním dávek v hmotné nouzi, dávek státní sociální podpory, ale která se dostala samozřejmě i do víru zdražování úplně všeho, poněvadž, a já tomu rozumím, my neustále dobíháme to, co se děje. Dobíháme to s několikaměsíčním zpožděním a ty lidi uvádíme do velkého nebezpečí.

Já jsem té paní odpověděl, protože některé věci, které ona tady píše, tak samozřejmě jsem uvedl na pravou míru. A o tom také samozřejmě celá ta mimořádná schůze je, abychom mohli dělat osvětu a říkat lidem, kam si mohou pomoci a jak k té pomoci mohou přijít. Nicméně ta pomoc neustále je zpožďována, je strašně pozdě. My říkáme - a vládní koalice se nám směje - že je to pozdě a že je to málo, ale ono to tak ve skutečnosti skutečně je. Vidíme to na příkladech různých lidí. Média se do toho poslední dva tři týdny obula. A to je možná právě z toho důvodu, že opravdu ta nadcházející zima může být pro některé rodiny velmi, velmi kruciální.

Takže já moc prosím, abyste podpořili program tady této Sněmovny, poněvadž všechna tři témata jsou velmi závažná. Týkají se nás všech. Týkají se lidí, kteří potřebují pomoc, ať už je to navýšení rodičovského příspěvku, což je zákon, který tady skutečně máme několik měsíců, ať je to řešení aktuální situace na úřadech práce, protože jenom tady ve Sněmovně se můžeme o tom pobavit a posunout efektivitu Úřadu práce dál, anebo ať už je to navýšení úhradové vyhlášky v terénních sociálních službách, obecně v sociálních službách. A tam moc prosím, abychom tady toto rozhodnutí o navýšení úhradové vyhlášky odložili do té doby, dokud nebudeme mít na vahách vyváženo to, že budeme valorizovat příspěvek na péči, protože ti lidé se dostanou do problémů tím, že budou buď mít méně hodin péče, nebo si na to budou muset někde půjčovat, nebo to prostě budou muset řešit nějak jinak, což nebude nikdy pro ně příjemné. ***