(19.00 hodin)
Poslanec Lubomír Brož: Děkuji. Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, já bych se také vyjádřil, myslím že poměrně krátce a věcně, jak můj kolega docela trefně poznamenal, k zákonu o volbě ředitele České televize. Já bych na začátek shrnul několik věcí. Já vím, že už ty základní informace tady padly několikrát, ale dám tam i jednu věc, která si myslím, že ještě nepadla.
Podstatou je, že hlavním cílem návrhu zákona je umožnit, aby členy Rady České televize a Rady Českého rozhlasu volily obě komory Parlamentu České republiky, nikoliv pouze Poslanecká sněmovna. Tady, tak jako už mnoho kolegů předtím, se ptám proč? Proč vlastně ten návrh nezazněl, ani když strany vládnoucí koalice byly dříve v opozici, proč to přichází až nyní, co se vlastně změnilo? A já už jsem slyšel nějaké částečné odpovědi na tohle, ale ty odpovědi nejsou prostě nijak relevantní.
Druhá změna, kterou návrh zákona sleduje, se týká subjektů, které podle zákona o České televizi a podle zákona o Českém rozhlase navrhují kandidáty na členy uvedených rad. Ta současná právní úprava stanoví, že návrhy kandidátů na členy Rady České televize a Rady Českého rozhlasu mohou předkládat organizace a sdružení představující kulturní, regionální, sociální, odborové, zaměstnavatelské, náboženské, vzdělávací, vědecké, ekologické a národnostní zájmy. Návrh zákona tady posiluje reprezentativní prvek takových subjektů, nebo alespoň zdánlivě, a stanoví časovou podmínku jejich existence deset let, která potvrdí jejich ukotvení v reprezentaci toho daného zájmu společnosti. Tady je zase další otázka: Proč je to právě deset let? Proč to není pět let, proč to není patnáct let nebo proč to není dvanáct let?
Další z věcí, těch důležitých, je, že na tři funkční místa členů Rady České televize - a důležité je tady říci, že je to zvláštní, ale s Radou Českého rozhlasu se toho zase až tak moc nemění, a že ty podstatné věci se týkají Rady České televize, tak již vznikají ke dni nabytí účinnosti zákona - má zvolit členy Senát do tří měsíců, do tří měsíců ode dne účinnosti toho zákona. Rada České televize tedy má mít 12 (18?) členů, 12 jich volí Sněmovna, 6 jich bude volit, nebo má volit, Senát. Rada Českého rozhlasu zůstává ve stávajícím složení 9 členů, tedy i v lichém počtu.
Jaké můžeme mít zásadní výhrady nebo připomínky k tomuto návrhu? Jednak je to, že zahrnutí dalšího ústavního aktéra, Senátu, do procesu volby členů Rady České televize a Rady Českého rozhlasu má teoreticky potenciál lépe zajistit pluralitu reprezentovaných názorů a větší nezávislost na momentální politické situaci, tak jak nám to tady bylo mnohými obhájci toho návrhu představováno. Je ovšem otázkou, jestli není stávající navrhovatel motivován zejména snahou zajistit větší počet svých politických nominantů v té dané situaci, kdy je horní komora Parlamentu obsazována v uvozovkách tradičními politickými stranami, které jsou zastoupeny ve vládní koalici. Napovídají tomu samozřejmě některé věci jako to, že tato malá novela se chystá dřív, potom se bude chystat velká. Nevím, proč tam není důvod s tímhle počkat, proč je potřeba to řešit tak hned.
Další z věcí, která je za připomenutí, že lhůta tří měsíců, ve které má Senát zvolit nové členy Rady České televize, je lhůta extrémně, extrémně krátká. Opět se zdá, že předkladatel je tady motivován snahou obsadit své nominanty co nejdříve, a to bez jakékoliv širší debaty nebo uvážlivého procesu výběru nejlepších kandidátů a zhodnocení jejich kvalit a přínosu pro Radu České televize. Proč to nemůže být třeba šest měsíců? Přesáhla by ta lhůta šesti měsíců některých z termínů, o kterém se tady mluví ve Sněmovně?
Další věcí, na kterou bych chtěl upozornit, to je taková praktická věc, že podle ustanovení § 4 odst. 4 stávajícího zákona o České televizi a zákona o Českém rozhlasu má být každé dva roky volena jedna třetina Rady Českého televize, respektive Rady Českého rozhlasu. Tento princip přebírají i předložené návrhy novel obou zákonů. V této souvislosti ovšem i Legislativní rada vlády upozorňuje vládu na to, že předmětné pravidlo nejenže není dlouhodobě dodržováno, ale s ohledem na odlišný počátek běhu šestiletých funkčních období stávajících členů rad ani reálně být dodržováno nemůže. Již v současné době tedy bez ohledu na obsah předloženého návrhu zákona jde o pravidlo v podstatě obsolentní. Udržovat takové pravidlo v zákoně za situace, kdy je zřejmé, že zřejmě nebude dodržováno, by bylo v rozporu s požadavkem, aby právní předpisy byly jasné, srozumitelné a zejména vnitřně nerozporné. Obnovit dodržování pravidla obměn členů rad po třetinách v pravidelném časovém období by bylo nejen mimořádně složité po legislativní stránce, ale se vší pravděpodobností i věcně problematické, což nám ukazuje praxe. Sledovaného cíle, tedy aby se členové rad obměňovali postupně a byla jim zachována jistá míra kontinuity, již je fakticky dosaženo tím, že funkční období členů rad nekončí v jeden okamžik.
Další z věcí, která tady myslím dneska nebyla tolik zdůrazněna, je to, z jakého důvodu se zakotvuje požadavek desetileté existence navrhujících, tedy nominujících právnických osob. Ta doba se nejeví proporcionální ani nějak účelnou. Nejde vlastně o spolehlivý způsob, jak odfiltrovat všechny pro někoho neakceptovatelné kandidáty. Koneckonců vždycky bude pro někoho některý kandidát, nebo kandidáti, neakceptovatelný. V téhle souvislosti bych upozornil zejména na to, že i v minulosti vyvolávali takové největší společenské diskuse kandidáti nominovaní etablovanými právnickými osobami. Je to například v případě paní Lipovské, kdy se jednalo o Českou biskupskou konferenci, nebo Pavla Matochu, kde se jednalo o Šachový svaz České republiky, Spolek právníků Všehrd, Centrum ekonomických studií Vysoké školy ekonomie a managementu. Navrhovaná úprava navíc připouští, aby požadavek splňovaly právnické osoby, které se deset let věnují zcela jiné oblasti společenské činnosti a pouze pro účely nominace přistoupí k úpravě vnitřních předpisů, tedy svého statutu, tak aby podmínku pro nominaci splnily dodatečně. Je přitom zřejmé, že tímhle postupem dochází vlastně k popření toho sledovaného účelu.
Některé dílčí záležitosti, jako je ta desetiletá existence a některé další drobné, nám ukazují, že asi tím nejhlavnějším opravdu je změna počtu členů a velice krátká lhůta k jejich navolení. Ať se na mě kolegové vážení z koalice zlobí, nebo ne, a můžeme si tady říkat o našich světech, ve kterých žijeme, tak prostě ty otázky, které předložený návrh vyvolává, tady jsou. A jednou z nejvýznamnějších otázek je, proč nemůže tahle novela počkat do té slibované velké novely zákona o České televizi a Českém rozhlase, o které mluvil i pan ministr, že se připravuje. Já myslím, že není vůbec žádný důvod, proč by to nemohlo být projednáno až současně s tou velkou novelou. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Skopeček: Děkuji. Další vystoupí v obecné rozpravě pan kolega Hrnčíř, přihlášen dvakrát po sobě, takže prvních deset minut a pak mu rovnou pustím limit podruhé. Pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Jan Hrnčíř: Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové, já bych se rád vyjádřil k navrhované novele zákona o České televizi a Českém rozhlase. Osobně bych řekl, že je načase, aby se Česká televize změnila od základů, ať už její financování, tvorba zpravodajství, způsob vedení, vše je potřeba změnit. Klesající důvěryhodnost České televize potvrdil i průzkum agentury STEM z června letošního roku, kdy výsledky hovoří jasně a pro Českou televizi nepříliš lichotivě. Naráží tak šéfem České televize Petrem Dvořákem a některými politiky šířená bajka, kterak tato veřejnoprávní televize je důvěryhodným médiem, jehož kvalitu a fundovanost zpochybňuje pouze zanedbatelná hrstka křiklounů. ***
