(18.30 hodin)
(pokračuje Iveta Štefanová)
V programovém prohlášení vlády se dočteme: zaměříme se na udržitelnost financování veřejnoprávních médií, což je základní podmínka jejich nezávislosti. Tato novela mi ale připadá jako krok přesně opačným směrem. Hnutí SPD dlouhodobě kritizuje úroveň hospodaření a neobjektivitu vysílání veřejnoprávních médií. Zastáváme názor, že by se měly zrušit koncesionářské poplatky. Česká televize a Český rozhlas by se měly transformovat na státní příspěvkové organizace, jejichž hospodaření by mělo podléhat kontrole Nejvyššího kontrolního úřadu. Bohužel v projednávané novele zákona se hospodaření veřejnoprávních médií vůbec neřeší. Česká televize přitom letos hospodaří s rozpočtem více než 7 miliard korun, což je významná částka, a její hospodaření nepodléhá vůbec žádné kontrole. Navýšení počtu členů Rady České televize a Českého rozhlasu povede pouze k navýšení nákladů na tyto rady. V této době bychom se měli věnovat řešení mnoha jiných problémů, než projednávat tuto špatnou novelu, navíc na mimořádné schůzi. Proto, jak už bylo řečeno, SPD podporuje návrh na zamítnutí. Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Skopeček: Děkuji. Další v pořadí vystoupí paní poslankyně Balaštíková, je dvakrát přihlášená za sebou, čili dvakrát deset minut. Paní poslankyně, prosím.
Poslankyně Margita Balaštíková: Dobrý den, kolegyně a kolegové. Rada České televize by podle zákona měla být orgánem, který má jménem veřejnosti kontrolovat činnost. Dlouhá léta se ovšem tento paragraf vykládá tak, že rada má kontrolovat hlavně hospodaření. Já se domnívám, že by měla však především kontrolovat to, co veřejnost od České televize čeká, tedy obsah vysílání. Dramaturgie je ale to poslední, co rada kontroluje, nebo dokonce ovlivňuje. Co se bude natáčet, co se bude vysílat a proč, kdo bude placen za tvorbu, to zůstává v rukách managementu, který je prakticky nekontrolovatelný.
Nejvíc na očích je zpravodajství, které dělá spoustu chyb a za které nikdo není odpovědný. Nevyvozují se žádné důsledky a chyby se stále opakují dokola. Mnoho otazníků veřejnosti se ale vznáší i nad pořady, nad dramatickou a dokumentární tvorbou, hudebními pořady, tvorbou pro děti a mládež a hlavně koncepcí sportovních přenosů. A právě k této problematice bych chtěla uvést následující.
Vládní koalice připravovala komplexní novelu zákonů o České televizi a Českém rozhlasu, ale nakonec upřednostnila cestu několika menších novel, z nichž ta první má měnit způsob volby několika mediálních rad. Je dobře, že se legislativa bude měnit postupně a ne najednou? Bylo by dobře, kdyby vládní koalice své záměry nejdříve zveřejnila, získala si pro ně podporu minimálně u odborné veřejnosti a nejlépe formou odborné konference, kde by si vyslechla polemiku a zapracovala námitky dříve, než se ve Sněmovně při čtení ve výboru ukážou jako špatné. Silou protlačovaná Sněmovnou není nejlepší způsob, jak zjistit, že prosazovaný nápad nebyl úplně ten nejlepší.
Dle názoru mnohých odborníků, kteří se zabývají mediální legislativou mnoho let, je způsob volby mediálních rad úplně to poslední, co je třeba měnit. A čím by se mělo začít? V první řadě vynucením dodržování zákona tam, kde to lidé nejvíce kritizují, dodržováním nestrannosti a objektivity zpravodajství, a to i v tak obtížných situacích, jaké nastávají nyní v souvislosti s válkou. Jednozdrojová informace je jednozdrojová, i když ji vypráví mluvčí napadené Ukrajiny. A válka znemožňuje podávání objektivních zpráv, pokud nestojíme na bojišti sami, ale vezeme se na něčím tanku. Neustále je třeba odkazovat na primární zdroje a nevydávat vyčteninky za informace.
Zpravodajství je a musí být bezpříznakové. Nesmí být zřetelné, na jaké straně redaktor a hlasatel stojí, i kdyby stál na okraji masového hrobu. Nepřijatelná jsou přídavná jména a příslovce hodnotící cokoliv a kohokoliv, včetně slůvek demokratický nebo totalitní. Na klasifikaci by měl redaktor zapomenout, zejména na nálepky o hybridních hrozbách, Putinových trollech či dezinformacích tam, kde nejde o informaci, ale o odlišnou interpretaci skutečnosti a názoru. Říkat dnes kategoricky, co je a co není pravda, může jen ten, kdo na tom bojišti stojí, což není ani jeden z novinářů. Otázky je třeba klást otevřené, nikoliv konfrontační. Redaktor zprostředkovává názor hosta, nikoho nezajímá názor jeho nebo jedné paní, anebo kdo co povídal. Dále je nutné dodržovat nestrannost a vyváženost.
A ptáte se tedy čemu věřit? Existuje pět otázek připisovaných starověkému učiteli rétoriky v Římě, Hermagorovi z Temnu, který má zpravodajství jako shromažďování informací odpovědět: kdo, co, kdy, kde a proč. Každá otázka by měla mít věcnou odpověď, uvádět pouze fakta, která je nutná uvést, aby byla zpráva považována za úplnou. Důležité je, že na žádnou z těchto otázek nelze odpovědět prostým ano nebo prostým ne. Posléze převzal tyto vzorové otázky také Aristoteles, který ve svém díle, v Nikomachovské etice, popisuje úkol podávání zpráv. Toto jeho dílo můžeme považovat možná v uvozovkách za začátek zpravodajství. Vše ostatní mimo odpovědi na těchto pět otázek je komentář někoho, názor někoho, někoho mínění a jakási domněnka. Když si uvědomíme, v jakém století tito velikáni žili, co je obsahem jejich děl a jak moc se dnešní zpravodajství, zvláště v České televizi, odchýlilo od původního úmyslu, což bezpochyby byl jediný a správný úmysl, a to předání co nejpřesnější informace, jak se něco událo, kdo nebo co to způsobil. Rozhodně to nemá být zamlčování a nemá to být ani manipulace s informacemi.
Zabývejte se prosím koncepcí a neprotlačujte Sněmovnou své partikulární zájmy salámovou metodou. Tento návrh zákona neřeší nic podstatného, je odtržený od reality toho, co je skutečně v případě České televize důležité. Jestli bude do rady zvolen Pepík nebo Pavel a bude vynášet informace do jedné nebo do druhé politické strany, to je přece úplně jedno. Legislativa by měla vytvořit předpoklady pro moderní veřejnoprávní službu, která bude viditelně a citelně, tedy skutečně, rozvíjet naši kulturní identitu, reflektovat rozmanitost názorů, přispívat k právnímu vědomí a hlavně poskytovat objektivní, ověřené, vyvážené, všestranné informace, na základě kterých by si občan mohl svobodně utvářet svůj názor. Zkuste si vzpomenout na pár pořadů, které alespoň něco z toho splňují. Pár se jich jistě najde, ale zároveň si určitě uvědomíme, kolik novinářského a uměleckého braku se na nás každý den z veřejnoprávní obrazovky valí.
Dáváme na tento účet 7 miliard, a pak se Rada České televize patlá v tom, zda generální ředitel nejezdí příliš často taxíkem, místo aby se tito reprezentanti veřejnosti ptali, a ptali se managementu a tvůrců, proč vyrábějí a vysílají nesmyslné filmy, proč kopírují komerční stanice a proč je navíc kopírují dost špatně, proč se do České televize nedostávají naši noví čeští tvůrci, proč nevidíme původní české nové formáty a jaká opatření se vyvozují z chyb ve zpravodajství a publicistice. Pokud nepochopíte, že toto naši občané chtějí, možná to i víc potřebují, a hlavně tomuto účelu má Česká televize sloužit, budete i nadále vystavování kritice z řad všech, kterých se to týká, protože Česká televize je televize financovaná z peněz daňových poplatníků. Musí sloužit nám všem, kteří platíme koncesionářské poplatky. Musí sloužit s péčí řádného hospodáře, naplňovat přání a potřeby občanů a dělat to zodpovědně se vší novinářskou etikou.
Česká televize není vaše a nesmí sloužit politikům, ale občanům. A pokud by totiž váš hlavní důvod těchto změn nebylo jen posluhování politiků, hlavně tedy z vládní pětikolky, určitě bychom nemuseli odehrávat dnes na půdě Sněmovny toto smutné divadlo. Děkuji za pozornost. (Potlesk z lavic ANO.) ***
