(23.10 hodin)
(pokračuje Milan Brázdil)
Smějete se mi, pane ministře, já to vidím. Vy si myslíte, že blábolím, protože vy máte prioritu toho, že musíte naplnit kasu, anebo peníze, které si myslíte, že tam teď jsou k ničemu, se musí sebrat. Ony tam k ničemu nejsou. Ony jsou právě proto, abychom měli ještě lepší to zdravotnictví. Ne? Ne. Kývají, že ne. Tak dobře, tak někdo nechce mít lepší zdravotnictví. Ale ti lidé, kteří pečují o své zdraví a chtějí na tomto světě strávit a nebýt, nezkrátit si život tím, že nebudou mít adekvátní léčbu - paní profesorka mluvila o diabetu, aby ten člověk neumřel na diabetické komplikace, angiopatii a další problémy. Ježíšmarjá, tak jestli nemáte zájem, abyste na tom světě strávil život v pohodě a zdravý co nejvíc, anebo když jste nemocný, abyste byl léčený, dobře, tak potom to dělejte. Ale většina lidí, a já doufám, že tady většina lidí dneska doma, pokud to vůbec poslouchají, anebo ti zdravotníci, které to zajímá, si uvědomí, že to je prostě špatně. Brát prachy ze zdravotnictví, po covidu všichni vyšťavení. Zanedbaná nebo ne úplně dobře vedená péče, protože lidi nechodí na nějaké preventivní prohlídky.
Ty peníze se dají využít samozřejmě nejenom na platy, dneska není ani takový hlad mladých lékařů, mediků po tom, aby měli obrovské peníze. Totiž oni si přesně uvědomili, že největší hodnotou jejich života je čas strávený s rodinou, čas strávený pohodlně nejenom v práci. Ale za ty peníze se dají nakoupit věci, které umožní, abychom na tomto světě byli dál a byli zdraví. To jsou léky, ale to jsou například i helikoptéry pro záchranku. Státní forma záchranky. To jsou pomůcky do zdravotnictví. To zdravotnictví jde mílovými kroky dopředu. A zatím to zdravotnictví v naší republice drželo nad vodou díky obrovské snaze lékařů, kteří obětují čas ve prospěch pacientů a nechodí domů. Obrovské množství přesčasové práce. Dneska chybí dětští lékaři, dětští psychiatři. Tady nenajdete pomalu odvětví, kde by nechyběl někdo ve zdravotnictví.
Ale ne, to není důležité, 14 miliard, my jim to vezmeme, však my to nepotřebujeme táhnout a tlačit dál. My potřebujeme splnit to, že to sebereme zdravotnictví, aby to bylo někde jinde. A vím, že když to bude chybět, my to dolijeme. Ano. Toto jsou argumenty. Dokonce vím, že dneska víc než 14 miliard už dávno v tom zdravotnictví na základě výběru daní je. Tam už je to víc. Ale mohlo tam být ještě právě o těch 14 miliard víc.
Budu pokračovat dál. Vyčerpal jsem deset minut. Ještě přece jenom nějaké myšlenky mi tam utkvěly.
Místopředseda PSP Karel Havlíček: Můžete pokračovat ještě dalších deset minut.
Poslanec Milan Brázdil: Děkuji, děkuji, děkuji. Kolegyně, kolegové, je mi líto všech těch našich spoluobčanů a pacientů, kteří dneska nemají adekvátní léčbu nebo nemají kvalitní péči. Už teď není kvalitní péče. Když se podíváte do úst lidem v naších republice, to je totiž obraz, jak na tom to zdravotnictví je. Prý toalety hrají velkou roli, hodně to poví o té zemi, ale velmi důležitý je i pohled do úst. A ta země, která umí, má dobrou stomatologickou péči, tak prostě je to vizitka. Tam jsme hodně špatně na tom. No proč? Možná že peníze by přinesly víc zájmu o stomatologii, o medicínu jako takovou. Možná že by potom lékaři ani jiní zdravotníci neutíkali za lepším přístupem a lepší a větší dejme tomu i odměnou do zahraničí. A přes to všechno, přes to všechno ti, co tady zůstali, drží to zdravotnictví na luxusní úrovni. Každý, kdo jenom trochu v zahraničí byl a něco se mu stalo, tak se okamžitě vrací do své země a snaží se tu odrodit, vyřešit si problémy, protože naši zdravotníci, my to umíme, ještě to navíc nic nestojí, kór když platí tady tu péči. A my ale chceme tomuto zdravotnictví sebrat. My ne. Ani náhodou. Ale koalice chce sebrat peníze. Je mi to líto.
Už nebudu dál pokračovat, abych se netočil v kruhu. Vážení občané, budoucí pacienti, vážení zdravotníci, prosím vás, zapamatujte si to. Co se stalo dnes, nebo co se asi stane, co poslanci vládní koalice se zdravotnictvím udělají. Zapamatujte si to, protože o zdraví jde vždycky až na prvním místě. Zůstávejte zdraví, opatrujte se. A pamatujte si to. Děkuji za slovo. (Potlesk části poslanců.)
Místopředseda PSP Karel Havlíček: Děkuji, pane poslanče. A poprosím dalšího z přihlášených a to je pan poslanec Jan Síla. Pane poslanče, máte slovo. Jenom upozorňuji, máme deset, případně dalších deset minut. Prosím.
Poslanec Jan Síla: Děkuji za slovo, vážený pane předsedo. Dámy a pánové, dovolte, abych se k předmětu naší diskuse také vyjádřil, protože ono nejde jen o těch 14 miliard, ale o přežití kolabujícího zdravotnictví jako veřejné služby. Zdravotníci bojují proti odebrání 14 miliard korun ve prospěch státního rozpočtu, což není nic jiného než pověstné vytloukání klínu klínem v situaci, kdy raketově stoupají ceny energií a všech materiálů, které jdou do zdravotnictví. Inflace dosahuje v této době kolem 17 %. Kvalitní a dostupné zdravotní služby patří mezi jedny z nejdůležitějších funkcí státu, které velkou měrou určují budoucnost jeho obyvatel. Stát platil asi za 6 milionů svých pojištěnců, kteří zkonzumovali 75 % zdravotní péče, kolem 16 až 18 % doposud.
Vzhledem k mé téměř padesátileté praxi zdravotníka při ještě ne úplně rozvinuté senilní demenci se domnívám, že by se tato slovutná instituce měla zabývat zásadnějšími problémy, než je přehazování 14 miliard korun z jedné do druhé kapsy státu. Zdůrazňuji státu, protože jako zvolení zástupci našich voličů bychom spíše měli konečně řešit vyvádění podstatně více prostředků, než je 14 miliard korun, ze systému zdravotnictví do privátních kapes takzvaných podnikavců ve zdravotnictví na úkor dostupnosti a kvality zdravotní péče v okrajových částech a regionech republiky.
V rámci snahy o privatizaci všech služeb státu bylo celkem funkční zdravotnictví totálně rozloženo jak po organizační, tak i odborné stránce činností hlavně ODS, KDU-ČSL a jiných pravicových stran, které po splnění svých úkolů byly odstraněny, jako jsou Unie svobody, ODA a spol. Došlo to dneska tak daleko, že dnes mimo velká města a jejich okolí je v některých oborech péče prakticky nedostupná. Konkrétně zubaři, alergologové, revmatologové, pediatři, neurologové a tak dál. Chybějí zdravotní sestry. Zavírají se nejen oddělení, ale i celé nemocnice pro nedostatek personálu, přičemž privátní zařízení mají personálu dost a vykazují bohaté zisky.
Co z toho vyplývá? Že je něco špatně systémově. Před rokem 1989 fungovalo zdravotnictví jakžtakž, přičemž šla do státem řízeného systému ani ne polovina prostředků ve srovnání se západním zahraničím při spoluúčasti pacientů na úrovni jedné koruny za recept. Fungoval dobře spolupracující a na sebe navazující systém ústavů národního zdraví od městského, okresního, krajského až po nadstavbu sítě fakultních nemocnic při lékařských fakultách. Stejným způsobem byla organizovaná síť hygienických stanic, síť prvních pomocí zdravotnických, stomatologických ordinací, existovaly továrny na léky a zdravotnický spotřební materiál. Existoval Ústav sér a očkovacích látek s výrobou očkovacích látek, perfektně funkční systém škol pro zdravotníky včetně kvalitního postgraduálního studia. To vše při železné oponě, která znemožňovala nákup nejmodernější zdravotní techniky ze Západu. Které samozřejmě limitovaly tehdejší socialistické zdravotnictví. ***
