(17.20 hodin)
(pokračuje Renata Oulehlová)
Ale chtěla bych vám říct třeba imaginární příklad. Vezměte si, že oba rodiče, nedej bože, oba pracují na úřadě práce, kde všichni víme, že ty jejich příjmy úplně nejsou nic závratného. Teď mají jedno dítě na střední škole, druhé dítě na vysoké škole, a automaticky, pokud je jedno dítě ve čtvrtém ročníku, druhé na vysoké škole, tak tito manželé nemají vůbec nárok na jakoukoliv pomoc. Na druhou stranu každý den v zaměstnání, které je velice náročné, hlavně psychicky i časově, vyplácejí nebo administrují dávky lidem, kteří se mnohdy záměrně vyhýbají práci, a tito lidé mají automaticky všechno. Ti o nic nemusí žádat, všechno dostanou vlastně, aniž by se nějakým způsobem museli o něco zasloužit, o něco si požádat.
Stejně tak jako vlastně naše seniory odsuzujeme k tomu, aby po mnoha letech práce, po celoživotní práci, šli - a pro ně opravdu to tak je - šli vlastně se ponížit, protože to, že přiznat, že nemám po celoživotní práci na energie, je opravdu, opravdu smutné.
Takže já bych se přikláněla určitě k tomu, abychom to odsouhlasili pro všechny, abychom si vzali opravdu příklad třeba tolikrát jmenovaného Rakouska. A mysleme na to, že opravdu my tady, koho podporujeme úplně nejrychleji, jsou lidé, kteří - a nemusí ani nic zařizovat - jsou lidé, kteří vesměs do systému nepřispívají vůbec ničím.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Já vám děkuji, paní poslankyně. Ptám se, zda ještě někdo se hlásí do obecné rozpravy? Já nikoho nevidím, nikoho neregistruji. V tom případě končím obecnou rozpravu.
Ptám se pana navrhovatele a zpravodaje, zda si chcete vzít závěrečné slovo v tento moment? Pan ministr. Prosím, máte slovo.
Místopředseda vlády, ministr práce a sociálních věcí ČR Marian Jurečka: Děkuji, vážený pane předsedající. Kolegyně, kolegové, dovolte mi, abych aspoň takto reagoval ještě na některé věci, které tady zazněly, byť s velkou částí kolegyň a kolegů jsme tu debatu vedli už i dnes dopoledne na jednání sociálního výboru.
Já možná začnu od konce. Tady byl několikrát zmíněn příklad rakouské vlády. Tak ta rakouská vláda, když jste tady zmiňovali, jak je skvělá v tom, co dělá ve vztahu k dětem, to je stejný krok, o kterém my tady dneska debatujeme, a to je podpora, kterou mají naplánovanou v letošním roce, a to je zhruba 6 250 korun v přepočtu na naše, těch 250 euro. My se tady bavíme o 5 000 korunách. Tak já tedy nevidím moc velký rozdíl v tom, co dělají v Rakousku, co děláme u nás. Oni k tomu přidali ještě částku, která se týká dospělých osob. K tomu je potřeba za Českou republiku říci, že u nás od 1. ledna platí zvýšení slevy na poplatníka. Takže jsou tady věci, které se prostě tady dějí, jenom možná jako se o nich někteří nezmiňujete nebo se o nich nezmiňujete záměrně.
Takže když dáváme za příklad Rakousko, tak si také uvědomme, že v České republice vlastně analogicky ty kroky některé jsou už tady v realizaci. Pak tady se vytvářel takový dojem, jako kdyby ty příklady, které tady některé zazněly - ale ony nezazněly úplně - ony zazněly: Když někdo je třeba v nějaké situaci a když třeba to dítě už má těch 18 let, tak jako by to vytvářelo tady dojem, ta debata, že ten rodič zůstává bez pomoci státu. Ale to není pravda. Česká republika má poměrně rozsáhlou síť sociální podpory a hmotné nouze. Tady dnes i zvýšením existenčního a životního minima, které proběhlo od 1. dubna tohoto roku, tak v této podpoře stát podporuje skoro 400 000 lidí a plánujeme zvýšení životního a existenčního minima ještě od 1. července tohoto roku, takže rozšíříme zase to spektrum lidí, kteří o tyto formy pomoci a podpory budou moci žádat, a zvýšíme i ekvivalentně i jednotlivé částky těch podpor. Takže prosím, nevytrhávejme to tady z kontextu, jako kdyby těch 5 000 korun bylo jediným nástrojem sociální podpory v České republice. Není to tak.
Pak tady zaznívaly i ty návrhy, které tady prezentovali kolegové - a mají na to právo samozřejmě - kolegové z opozice, a to je těch 5 000 korun měsíčně do konce roku. No, když to spočítáme, tak je to 64,5 miliardy korun. Někteří představitelé z hnutí ANO chodí a kritizují, že tato vláda není dostatečně odpovědná ve vztahu ke státnímu rozpočtu a k deficitu, a pak tady přicházíte a dáte tady relevantní pozměňovací návrhy za 64,5 miliardy. Před dvěma měsíci přišel předseda vašeho hnutí, který dnes opět nepřišel do práce, a přišel a řekl: Dávám tady návrh dvanácti opatření za 230 miliard korun. Řekl někdo z vás tady, nebo pan bývalý premiér, předseda hnutí ANO, kde ty finanční prostředky chce vzít? Já jsem to nikdy neslyšel. A bylo by férové tedy potom také říct: Ano, my jsme se ptali dětí, ptali jsme se studentů čtvrtých ročníků středních škol a ptali jsme se studentů prvních ročníků až pátých nebo šestých ročníků škol vysokých, jestli jsou to ochotni zaplatit, i s těmi úroky. To nejsou peníze vaše, to nejsou peníze vlády. To jsou peníze českých daňových poplatníků, i těch dětí, které se chystají na budoucí povolání. A já jsem byl učen v životě k určité míře skromnosti. Prostě když jsme v situaci, kdy nemáme finanční prostředky, no tak mně přišlo normální, že jsme se doma buď uskromnili, anebo jsme šli a pracovali jsme a šli jsme na brigádu. Já vím, že se o tom ne úplně vždycky příjemně mluví. Že opozice přijde a řekne: Dáme to každý měsíc, a kdyby tady byl ještě nějaký čas, tak možná ještě nějaká část opozice řekne: Dáme to každých čtrnáct dní, těch 5 000 korun. A reálně si musíme dát odpověď: Z čeho toto bude tento stát platit? To tady od nikoho nezaznělo. Dávat a sázet ty návrhy a říkat: Ještě přidejme a ještě - děláme všechny tyto kroky na vrub zvýšení dluhu státního rozpočtu. Takže já bych prosil i o určitou - byť se to těžko žádá, chápu to, že opozice přichází spíš radši dávat návrhy, které se prezentují na první pohled jako hrozně pěkně, ale když říkáme a), že máme vydat, říkejme b), kde to máme vzít. A když se mám zadlužit, tak si mám říct, tady je 64,5 miliard návrh a tady je tento návrh za 7,8 miliardy.
Padla tady otázka, jestli je to koncepční a jak jsme analyticky došli k částce 5 000 korun. Já jsem to dneska sociálnímu výboru vysvětloval. Já se trošku ptám: Jak je koncepčně analytické, že navrhujete každý měsíc 5 000 korun bez omezení příjmu do konce roku? A kde je analytické a koncepční, co bude u těch rodin po 1. lednu? Tam také navrhujete pokračování, nebo to nebude pokračovat? Já se jenom ptám, protože pak na jedné straně nemůžeme kritizovat a přicházet a říkat: My bereme stejnou částku bez žádného zdůvodnění, a říkáme, že bude odteď do konce roku. To nedává logiku.
Takže já to tady znovu vysvětlím. Když jsme se o tom bavili na jednání sociálního výboru, tak tam padl dotaz, jak jsme došli například k té otázce 1 milionu korun hrubého. Ano, je to ekvivalent výše průměrné mzdy v České republice u dvou rodičů v domácnosti za 12 kalendářních měsíců. To je zhruba částka 1 milionu korun při dnešní hladině průměrné mzdy v České republice. Já nevím, jestli jsou lidé, kteří berou průměrnou mzdu jako v očích některých těch, kteří jsou vysocepříjmoví, ale mnoho z vás tady navrhovalo, že naopak to chcete rozkročit a říci, aby to dostávali všichni. Já nevím, jestli tady my, kteří jsme v této Sněmovně, kteří jsme nadprůměrně příjmově vydělávající skupinou občanů, jestli máme automaticky dostat na naše děti finanční podporu 5 000 korun. Já si myslím, že ne. Já si myslím, že je v pořádku, že to je zastropované.
Tady se volá po tom, abychom dělali adresnou, cílenou pomoc. Jestli chceme i krotit a brzdit inflaci, tak nemáme na výběr, i když nás to bolí, i když musíme někomu vysvětlovat, že on už je v té kategorii, kde na pomoc on bohužel nárok nemá. Ale jestli budeme dávat všechno všem a valorizovat všechno o inflaci, nemáme šanci tu inflaci vybrzdit a dát naději lidem v České republice, že inflace nebude drtit příštích několik měsíců nebo let. Ano, neříká se to jednoduše. Každý z nás by chtěl být posel dobrých zpráv, ale nemáme moc na výběr. Takže prosím pěkně, zkusme ve větší míře se také dívat na výhled do příštích měsíců, do příštího roku, a zohledňovat i dopady finanční, které to bude mít na státní rozpočet. ***