(2.40 hodin)
(pokračuje Zbyněk Stanjura)

Ano, my jsme ti, kteří nastavují systém, pravidla i financování. A platba za státní pojištěnce je menšinová část. A když říkáme, že se musíme bavit a počítat i s tou jistou částí, kterou platí ekonomicky aktivní, ať už živnostníci, zaměstnanci, nebo zaměstnavatelé, tak je to legitimní debata. A já jsem tady ve svém úvodním slově položil otázku, na kterou bych rád slyšel z řad opozice, která je tak kritická, nějakou odpověď, ať o ní můžeme přemýšlet. Kolik je správná hodnota (rezerv), které mají mít pojišťovny na konci roku? Nebavme se v průběhu roku, to prostě kolísá, ale stav na konci roku jsme schopni posoudit v nějaké řadě. Jaká je správná hodnota? No ne ta nejvyšší, to je, já se omlouvám panu poslanci, vaším prostřednictvím, to je čirý populismus. To máme mít v rezervách 200 % ročního výkonu? Ale vyšší je ještě 300 %, ne? Je vyšší než 200 %? Takhle bychom mohli pokračovat.

Ten náš návrh, který přineseme, zavádí stabilitu a předvídatelnost. Když se podíváte, jak strmě rostly platby za státní pojištěnce, tak si myslím, že to dlouhodobě udržitelné není. To je o fiskální udržitelnosti toho systému, a pokud ten pojem nechceme používat jenom jako nadpis a chceme o něm debatovat, tak je legitimní debata o tom, jaké budou výdaje v příštím roce. My předpokládáme, že porostou výdaje systému v příštím roce, a to, co odhadujeme, a ten valorizační mechanismus, který připravujeme - ano, ještě není v systému, protože jsme připraveni například o tom debatovat i s opozicí -, předpokládá mírný přebytek v roce 2023 při tom, že počítáme s nárůstem celkových výdajů do systému zdravotního pojištění. Ano, je namístě debata, jestli sedm zdravotních pojišťoven je správné číslo, ale určitě není správné číslo jedna zdravotní pojišťovna. Takže pokud chce někdo jednu, tak je to jiná debata, než je debata o tom, jestli sedm není zbytečně mnoho. Já jako pacient a někdo, kdo se dívá na financování toho systému, si myslím, že nepotřebujeme sedm zdravotních pojišťoven. A není to tak jednoduché, že my se tady sejdeme a nějakými hlasy, ať jich bude 101, nebo 200, rozhodneme, že jich nebude sedm, ale šest, nebo pět, nebo čtyři. A když se podíváte na ta čísla po těch jednotlivých pojišťovnách, nechci nikoho jmenovat, tak některé jsou robustnější a odolnější a některé to mají velmi složité ekonomicky. A to je legitimní debata o počtu zdravotních pojišťoven. Pokud, říkám, někdo nenavrhuje jednu, to my odmítáme, protože pak vlastně nemá smysl mít jednu pojišťovnu, to už můžeme ty pojišťovny zrušit a může to řešit Ministerstvo zdravotnictví.

Takže já jsem očekával a pořád očekávám, že povedeme racionální debatu. Já jsem proto zjišťoval to číslo, jaký je zůstatek na těch účtech k 30. dubnu, a platí to, co jsem říkal. Nemůžeme to posuzovat v těch jednotlivých měsících, ale ukazuje se, že tam žádný problém nevznikl za první čtyři měsíce. Nevznikl. Zůstatky vzrostly. A jestli si řekneme, že například ty rezervy mají být 15 %, 12 %, 10 %, to je racionální debata. Když řekneme 50 %, tak tam ty peníze dáváme zbytečně. A já jsem říkal i u projednávání rozpočtu, že chceme rozpočtovat věrohodně, to znamená, že do rozpočtu dáme jenom takové částky, o kterých si myslíme, že jsme je schopni ten rok, v tom daném roce, efektivně využít.

Pan Tomio Okamura tady použil několikrát nehorázné slovo "loupež". Asi nepochopil, co jsou platby za státní pojištěnce. To nejsou peníze vlády ani Sněmovny. To jsou peníze daňových poplatníků. Oni si zaplatili daně a my rozhodujeme politicky, na které z veřejných služeb ty vybrané daně použijeme. Bohužel není pravda, že stát hospodaří pouze s penězi daňových poplatníků. To by byla hezká fiskální politika. Stát hospodaří s penězi, které vybere od daňových poplatníků, a s dluhy, které naseká. Za čtyři měsíce tohoto roku se zvedla obsluha státního dluhu o 3,8 miliardy. O miliardu měsíčně. Nejsou víc mandatorní výdaje než platba úroku za státní dluhy. Takže to je z té částky. Díky tomu zadlužení, ve kterém jsme, díky tomu, že rostou úrokové míry, tak možná stejnou částku, o které my říkáme, že není potřeba letos poslat zdravotním pojišťovnám, stejnou částku zaplatíme my všichni daňoví poplatníci na úrocích za staré dluhy. V této chvíli Česká republika prodává své bondy zhruba za 3,4 %, tak si můžete spočítat, z 10 miliard je to 350 milionů každý rok a pořád. Nesplatili jsme ani korunu, říkám my všichni, nesplatili jsme ani korunu za 30 let existence České republiky. Platíme jenom úroky.

Ale pokud tady budeme bojovat s neznalostí, nepochopením souvislostí a s populismem, tak jako určitě popřeme to, k čemu nás Tomio Okamura tak asi osmkrát vyzval, k fiskální udržitelnosti systému zdravotní péče. Já trvám na tom, řekl jsem to v úvodním slově, že pro letošní rok nedojde a nemůže dojít k žádnému omezení dostupnosti nebo kvality poskytované zdravotní péče. Potvrdil nám to management všech zdravotních pojišťoven. Současně nás požádali, a my jsme jim vyhověli, abychom přišli minimálně s nějakým střednědobým řešením, nejlépe s nějakým automatizovaným valorizační vzorcem. A my po nějakých debatách jsme připraveni do tohoto návrhu zákona, aby byla jistota, ať nemusíme dělat novou novelu, to zapracovat a hlasovat o něm ve třetím čtení. Tam se také ukáže, kdo myslí vážně ta slova o nějaké udržitelnosti systému zdravotního pojištění a kdo to využívá pouze ke strašení občanů.

Vláda nemá analýzy. No tak ne vláda, ale zdravotní pojišťovny mají dostatek dat. Teď jde o to, abychom je uměli dobře interpretovat a na základě těch dat dělali pokud možno správná politická a rozhodnutí. Myslím si, že je v našem zájmu, aby systém poskytování zdravotní péče více řídily pojišťovny než doposud. Nemá to být stát. Nemá to být vláda, kterákoliv. My tu jsme od toho, abychom nastavili obecná pravidla, a samozřejmě stát musí efektivně řídit své vlastní nemocnice. O tom není žádný spor. Pokud se nám povede ten valorizační mechanismus změnit a zautomatizovat, tak odpadnou ta každoroční ad hoc rozhodnutí tu či které vlády.

Já mám před sebou vývoj platby za státního pojištěnce vlastně za celou existenci České republiky. Byla období, kdy se nezvyšovaly, byla období, kdy se zvyšovaly mírně, byla období, kdy se zvyšovaly skokově. My jsme určitě nekritizovali a nekritizujeme ani zpětně skokové navýšení v roce 2020, když šel covid. To si myslím, já si nevzpomínám, ale myslím, že jsme pro to hlasovali také. Pokud ne, tak se omlouvám za tu nepřesnost. To bylo jasné a pochopitelné. To byla reakce na těch mnoho neznámých, které přicházely, a nikdo se tomu nemůže divit. Ale jsme v roce 2022. Díky ustupujícímu covidu se náklady zdravotního systému jako celku snižují. Povinné testování, co šlo všechno na úkor zdravotního pojištění, vlastně fungovalo do 17. února. Tím pádem tam ty náklady ještě byly. Tam mimochodem taky i díky tomu se mnohem méně vybralo od těch ekonomicky aktivních osob. Když se podíváte, kolik lidí díky tomu preventivnímu plošnému testování zůstalo buď v karanténě, nebo v izolaci, tak logicky se z toho neplatilo ani zdravotní, ani sociální. To říkám spíš pro pana předsedu Tomia Okamuru, protože když chce interpretovat čísla i těch příjmů, tak tohle musíme vzít v potaz. A ta situace v březnu, v dubnu a v květnu je naštěstí dramaticky lepší ve smyslu, kolik lidí zůstává ať už v karanténě, nebo v izolaci.

My jsme začali v deset ráno. Teď je kolik? Tři. To znamená, je to 12 a 5 - 17 hodin, z toho opozice využila asi 16, proč ne?, načež tady Tomio Okamura ve svém tříhodinovém projevu, druhém, vykřikuje: ne abyste mě umlčeli! Nikdo ho umlčet nechtěl, ale on tady prostě neustále se ohání a bojuje s něčím, co neexistuje. Jasně, kdyby měl mluvit k věci, tak skončil za deset minut. Kdyby řekl SPD je proti, tomu já rozumím, to je legitimně politický... Nám se líbí evropské dokumenty ve zdravotnictví. Dobře, to pro mě bylo překvapivé, ale beru v potaz, a mohli jsme si ty dvě hodiny, vždyť to bylo tak poutavé, já nechci nikoho na mikrofon napráskat, že i někteří poslanci SPD usnuli u poutavého, skvělého projevu svého předsedy. A není to chyba těch poslanců. Chyba toho řečníka, protože říkal... Nebo ne? Myslíte, že to je chyba těch poslanců? Já nevím, tak my jsme připraveni jednat tak dlouho, jak bude potřeba. Když vy mluvíte 16 hodin a my pak mluvíme hodinu, tak už máte pocit, že bychom měli mlčky strpět tu snůšku lží, které tady opakovaně padají, ale takhle se debata prostě nevede. Jsme tady těch 17 hodin a paní předsedkyně (Schillerová) přijde, proč ne?, a říká: já si to nechám na zítřejší dopoledne. Tak vy se střídáte, ale předkladatel je tady pořád, že? Ani jste nedovolili otevřít rozpravu, protože jste se přihlásili s přednostním právem před otevřením rozpravy. ***




Přihlásit/registrovat se do ISP