Stávající systém oproti tomu imanentně zahrnuje neschopnost vzájemné výpomoci, například za účelem vykrývání výkonů vzájemné přiřazené agendy v obsazení jednotlivých pracovišť, například nápad rozsáhlé bytové či průmyslové výstavby v místní příslušnosti malého stavebního úřadu na obci prvního, druhého nebo třetího typu či odchod do důchodu, mateřskou dovolenou či nemocenskou několika z mála jeho úředníků najednou a sdílení odbornosti specializací a personálních kapacit pracovníků stavebního úřadu mezi obcemi, kraji a jeho různými zaměstnavateli ke zlepšení možnosti metodického řízení úředníků stavebních úřadů ze strany úředních orgánů státní správy, tedy i k zajištění jednotlivé a předvídané aplikace veřejného stavebního práva, zatímco za stávající koncepce správa nemá žádné přímé řídící pravomoci vůči budoucím úředníků územních samosprávných celků. Nemá tak tedy ani reálnou možnost srovnatelnou s možností působit na vlastní orgány, sjednotit výkon přenesené působnosti.

Dále k odstranění zčásti reálného, zčásti zneužívaného problému systémové podjatosti celých stavebních úřadů v rámci územních samosprávných celků k nemístnému prolínání výkonu státní správy, jenž má být efektivní a nestranný, a jinak přitom zcela legitimních politických a zájmových vlivů územních samosprávných celků dnes dochází právě v důsledku organizačního rozdělení stavebních úřadů do obecních a krajských úřadů. Každopádně ovšem uplatnění námitek systémové podjatosti a již i jejich samotné vyřizování jednak neúměrně prodlužuje správní řízení a narušuje právní jistotu účastníků správních řízení s ohledem na četné právní žaloby napadající mimo jiné právě systémovou podjatost. Právě v této souvislosti připomínáme s odkazem na analýzu stavu na úseku územního plánování a stavebního úřadu v letech 2015 až 2017 zpracovanou MMR v plnění usnesení vlády ze dne 19. října 2011, číslo 774, že ve stávajícím systému nemají krajské úřady ani MMR možnost účinně přímo či nepřímo ovlivňovat počet pracovních úvazků určených pro výkon územněplánovací činnosti tak, aby odpovídaly výši poskytovaných finančních prostředků pro přenesený výkon státní správy na tomto úseku. Přitom mimo jiné většina krajských úřadů vidí příčinu problému poddimenzovaného stavu úředníků na některých úřadech ORP právě v neprůhledném způsobu financování jednotlivých agend přeneseného výkonu státní správy. Nelze kontrolovat účinnost využití finančních příspěvků na přenesený výkon státní správy, natož pak zda je využíván v plné výši pro potřeby všech obcí ve správním obvodu ORP.

Dále krajské úřady poukazují na nárůst uplatněných námitek, takzvaných systémových podjatostí, ale současně i na spojování stavebních úřadů s čistě samosprávnými agendami - správa majetku, investic a podobně. V takových případech by pak jistě mělo docházet k přímému střetu kompetencí v návaznosti na plnění zadaných úkolů. Díky upuštění od modelu územní veřejné správy v této oblasti dále dojde ke sjednocení a posílení principu odpovědnosti za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem stavebního úřadu, která je dnes zcela rozptýlena mezi MMR a územní samosprávné celky, kraje, obce a dotčené orgány a jejich gesční úřední orgány státní správy.

Moderní státní stavební správa se jistě neobejde bez důsledné digitalizace, nezbytné jednotné hardwarové a softwarové vybavení stavebních úřadů však není představitelné v podmínkách stavebních úřadů tvořících součást stovek různorodých úřadů nezbytně autonomních obcí či krajů. Dnes naopak bývá poukazováno na to, že zejména na prvoinstančních stavebních úřadech přetrvává nedostatečné programové i technické vybavení, a dokonce i problematické připojení k internetu, přičemž typově různé stavební úřady umístěné v úřadech více než sedmi set různých územněsprávních celků a několika různých státních orgánů v gesci různých ministerstev reálně neumožňují pořizování jednotného vybavení, zejména právě v oblasti informačních systémů, stejně jako jednotné řízení a jednotnou praxi navenek. Přitom bez takového vybavení a připojení nelze uskutečnit digitalizaci povolování staveb i územní plánování, které bude znamenat účinnější, otevřenější, transparentnější a prakticky kdykoli možný přístup ke všem rozhodným dokumentům v elektronickém správním spisu, a to včetně zavedení možnosti, respektive pro některé subjekty povinnosti, činit elektronická podání prostřednictvím interaktivních formulářů do informačního systému. Právě prostřednictvím informačního systému se budou obstarávat i vyjadřovat vlastníkům dopravní technické infrastruktury a dotčených orgánů neintegrovaných do nové soustavy státní stavební správy.

Řízení o odvolání proti rozhodnutí o povolení stavby bude mít odvolací stavební úřad vždy povinnost sám meritorně rozhodnout a případně změnit či potvrdit rozhodnutí stavebního úřadu prvního stupně, žádost zamítnout nebo prvostupňové rozhodnutí zrušit a řízení zastavit, přičemž nebude moci zrušit rozhodnutí stavebního úřadu prvního stupně a vrátit mu věc k dalšímu řízení, jak je tomu podle současné právní úpravy. To však může fungovat jedině v podmínkách hierarchické státní stavební správy, jinak by hrozilo přetížení druhoinstančního stavebního úřadu a naopak naprostá neodpovědnost, lehkost pera prvoinstančního stavebního úřadu. Jen stěží lze přece legitimně požadovat, aby druhoinstanční stavební úřad musel vždy sám napravovat chyby prvoinstančního stavebního úřadu, aniž by přitom mohl zasáhnout do jeho řízení. To samé ovšem platí i s ohledem na to, že pokud prvoinstanční stavební úřad nerozhodne v zákonem stanovené lhůtě, případně ve lhůtě prodloužené, informační systém automaticky vygeneruje rozhodnutí o povolení stavby. Rovněž takové opatření proti nečinnosti není představitelné v situaci, kdy by mezi prvoinstančním a druhoinstančním stavebním úřadem byl jen velmi volný vztah orgánů územních samosprávních celků.

Rekodifikace konečně usiluje též o procesní, ale i především faktické zpřísnění stran odstranění nepovolených staveb. Za stávajícího systému výkonu státní správy je však naopak reálný problém i prostý nedostatek finančních prostředků na výkon rozhodnutí o nařízení odstranění staveb. Přestože náklady na odstranění staveb nese ten, komu bylo odstranění stavby nařízeno, mimo jiné vlastník stavby, především veřejný ochránce práv dlouhodobě kritizuje, že nedochází k exekuci rozhodnutí stavebních úřadů týkajících se demolic takzvaných černých staveb.

Veřejný ochránce práv zaznamenal případy, ve kterých stavební úřad sice uložil stavebníkovi pokutu za nesplnění pravomocného rozhodnutí a odstranění stavby, k jeho samotnému právem předpokládanému výkonu však nepřikročili. Přitom je nepochybně povinností stavebních úřadů rozhodnutí při splnění zákonných podmínek nejen vydat, ale právě i vykonat. Jak již bylo uvedeno, nechuť přistoupit k nucenému splnění rozhodnutí často pramení z nutnosti nést nezanedbatelné náklady na náhrady výkonu rozhodnutí. Stavební úřady jsou ovšem v této věci logicky pod nezanedbatelným tlakem samosprávných orgánů, které nikterak překvapivě odmítají poskytnout finanční prostředky na exekuce. Analýza z let 2015 až 2017 to potvrzuje.

Velký problém krajské úřady spatřují nadále v oblasti úhrady nákladů na zajištění výkonu rozhodnutí, které vydávají stavební úřady ve veřejném zájmu. Obdobným problémem se jeví i nedostatek finančních prostředků na výkon rozhodnutí o nařízení odstranění staveb podle § 129 stavebního zákona, to znamená černých staveb, přestože podle § 131 stavebního zákona náklady na odstranění stavby nese ten, komu bylo odstranění stavby nařízeno, to jest vlastník stavby. Právo, ani to stavební, ovšem bez státního donucení nefunguje. Státní donucení, a to, že k němu skutečně dojde, je jeho nezbytným aspektem pro to, aby právo bylo právem a motivovalo jeho adresáty, aby bylo dodržováno."

Toliko pan doktor Kadlečka. To, co jste zde nyní slyšeli, to není politika, to jsou věcné argumenty odborníka, nadto povolaného se znalostí všeho, co jste doposud prezentovali pod rouškou potřebné změny, mi dovolte konstatovat to zásadní: S argumenty zde obsaženými jste se nijak nevypořádali. Jen se snažíte zamlčet, relativizovat, zlehčovat. ***