(11.10 hodin)
(pokračuje Martin Kupka)
My jsme od začátku upozorňovali na vážné problémy, tady zaznělo z úst pana místopředsedy Havlíčka, že to bylo se všemi vykomunikováno. Bohužel ti, kteří v tuto chvíli hrají důležitou roli v procesu rozhodování, kraje, obce a města, s tím návrhem od začátku měly zásadní problém, a to problém z důvodu praktického, protože upozorňovali na to, a mimochodem upozorňovalo na to i Ministerstvo vnitra, že to nebude fungovat a že to narazí na zásadní praktickou překážku, že nebude mít kdo rozhodovat, že tady vzniká fakticky na zelené louce nový stavební úřad. A já chci říct stejně jako Ivan Adamec, že netrpím chimérickou představou, že stát dělá věci lépe, než je dělají kraje nebo obce. A těch příkladů bych tady mohl dát mnoho. Stát v mnoha případech dělá věci objektivně hůř, dělá je déle, dělá je formalistněji. A když říkáte, že chcete odformalizovat v původním stavebním zákoně nebo v tom návrhu, který prošel minulý rok, stavební správu, a činíte to způsobem vzniku nového stavebního úřadu, tak nehrozí, že toho formalismu bude méně. Opak je pravdou. Hrozí, že můžeme propadnout do mnohem většího formalismu.
Realita současných stavebních povolování. Když se podíváte na funkční úřady, a těch je významně víc než těch nefunkčních, protože jinak by se v té zemi nestavělo, tak zjistíte, že na úrovni ORP většinou probíhají koordinovaná jednání. Mimo jiné stanovisko, které je dneska potřeba a které rušíme jako koordinované stanovisko všech těch jednotlivých dotčených orgánů na úrovni životního prostředí, děje se, dokonce se na mnoha úřadech dávají dohromady koordinovaná stanoviska i napříč odbornostmi a významně se tím zlepšuje situace pro občana, pro žadatele, který tam přichází. A to, z čeho jsme vycházeli při koncipování našeho opozičního návrhu, vycházelo z téhle dobré praxe, z konkrétní analýzy, ze znalosti věci, jak to na jednotlivých dobře funkčních ORP funguje. A máme mířit k tomu, abychom dali dohromady na základě dobrých příkladů fungování systému jako celku. A k tomu se vydala varianta, která je postavená na digitalizaci stavebního řízení, na Portálu stavebníka, který do toho vnáší celou řadu důležitých kontrolních prvků, neformálních kontrolních prvků, protože jsou evidentní pro každého, kdo jako stavebník žádá o stavební povolení, protože to jako ve Finsku, jako v Kanadě a v mnoha dalších zemích světa může vidět na jedné obrazovce a sledovat digitální stopu vyjadřování jednotlivých úředníků v různých dotčených orgánech s evidentním zachováním stopy toho rozhodování. To je cesta, kterou jsme se vydali. Nepotřebujeme je stěhovat do nového superformálního stavebního úřadu. Potřebujeme, aby dokázali rozhodovat spolu a aby dokázali dávat v zájmu občanů dohromady v co nejkratším čase finále v podobě stavebního povolení.
To, co předkládáme teď, je konkrétní návrh odložení, ale ruku v ruce s tím jde práce na podobě, která má přesně zohlednit zájmy občanů na prvním místě, podnikatelů a developerů a všech investorů, kteří musejí stavět, protože samozřejmě je veřejným zájmem, je zájmem občanů, aby tu rostly stavby, které slouží lidem, ať už v podobě investorů státních, krajských, městských anebo jednotlivých občanů. Tohle pokládám za velmi důležité, a ta cesta, kterou jsme prodiskutovali, která z velké části je úplně společná. Na digitalizaci stavebního řízení panovala významná shoda v této Poslanecké sněmovně, respektive v té předchozí, ale ve zdech tohoto jednacího sálu, stejně tak v Senátu, ale narazilo to přesně na moment, kdy tu novou autoritu dostával nový státní stavební úřad, sice takzvaně odpolitizovaný, ale když se podíváme na to, jak některé takzvaně odpolitizované státní stavební úřady fungují, tak zjistíte, že to v mnoha případech je žalostná situace.
Jeden konkrétní příklad. Rozhodování o stavbě, která představuje pro nás všechny záležitost jasné priority - pražský silniční okruh, stavba 511. Bohužel, došlo k podání ohledně systémové podjatosti a v ten okamžik rozhodoval centrální orgán, ústřední orgán státní správy o tom, komu bude ten případ přidělen. Jak dlouho rozhodoval? Týden? To by bylo možná tak akorát, takový případ. Rozhodnutí o tom, když to nemá rozhodovat Magistrát hlavního města Prahy ani Krajský úřad Středočeského kraje, kdo by se s tím vypořádal? Do 30 dnů je zákonná lhůta. A víte, jak dlouho to bylo? Čtyři měsíce. Čtyři měsíce v situaci, kdy to byl společný zájem. A to je jeden z mnoha případů, kdy já tvrdím, že to nestojí v tom, aby to lépe dělal stát, prostě to nemusí lépe dělat stát.
Když se podíváte na vybavení a procesy na celé řadě městských úřadů, ať už obcí s rozšířenou působností nebo i menších obecních a městských úřadů, je tam často velmi fundovaný úředník, je tam velmi často lepší výpočetní technika, než kterou disponují státní úřady, ústřední orgány státní správy. To všechno je realita, protože lidé na krajích, obcích a městech dobře vědí, že když nebudou mít funkční úřady, tak za nimi budou chodit občané a budou si u nich stěžovat na prvním místě. A navíc u celé řady těchto konkrétních samospráv je přímá odpovědnost, přímá odpovědnost za to, jak úřady fungují. A já se vůbec nezlobím, že občané si k starostovi chodí stěžovat, když něco nefunguje. Je opravdu namístě, aby starosta prostřednictvím tajemníka uplatnil nápravu věcí, aby se dodržovaly lhůty a podobně. A odmítám očerňování samospráv, že uplatňují vliv na to, jak se rozhoduje, protože kdyby to tak bylo, tak dneska neroste tolik staveb a neocitáme se v současném stavu. Ano, jsou případy, kdy to dobře nefunguje. Na nás je, abychom to přesně rozlišili a nabídli řešení, které je správné.
Zdůrazním, na čem panuje shoda, protože to určitě i v upravené podobě zachováme. Panuje shoda na tom, že nemůže fungovat princip ping-pongu a že tu má být funkční apelační princip. Platí zároveň shoda na tom, že se procesy mají sjednotit ideálně na jednom razítku. Samozřejmě ani v současném modelu to jedno razítko ve skutečnosti nebude, protože do toho vstoupí jiná, ale dojednaná závazná stanoviska v případě staveb, které například jsou v národních parcích nebo které jsou v chráněných krajinných oblastech. Platí tam dohoda na tom, že rozsah těch razítek opravdu má zůstat zachován, nemá se rozšiřovat, ale zásadně ho není možné už nad rámec té dohody snižovat, protože prostě by to také mohlo znamená omezení uplatnění veřejných zájmů. Samozřejmě že se shodujeme na to, že nemá docházet k přezkumům celé řady dílčích rozhodnutí, protože pak to zakládá velkou právní nejistotu všech těch, kteří chtějí stavět.
Dostávám se do finále toho, co jsem tady chtěl v rychlosti povědět. Na nás opravdu je, abychom dokázali nalézt řešení, které bude pro klíčové partnery vhodné, kde ve prospěch občanů bude možné najít praktické řešení, jak zajistit výkon státní správy v oblasti stavebních řízení na úrovni měst, krajů a také státu. Na tom intenzivně pracujeme a ten dnešní krok je jenom technická cesta k tomu, jak nedopustit, aby stát vyhazoval nesmyslné finanční prostředky za vznik formální megastruktury, která nejenom že nezajistí lepší fungování sama o sobě, a znovu bych mohl zdůraznit, že nikdy se nestalo, že by pouhý vznik nějakého úřadu problém vyřešil - prostě nevyřešil. Je to chiméra. To, co přinesl předchozí stavební úřad, ten předchozí, v současné době diskutovaný nový stavební zákon, to není opravdu koncepční pohled na uspořádání veřejné správy. To je zásah do současného modelu jenom v konkrétním bodě a vyvolává to dramatickou odezvu všech těch, kteří i v budoucnu budou rozhodovat. ***
