(20.50 hodin)
(pokračuje Jan Skopeček)
Myslím si, že trošku dneska tady máme plochou debatu a bavíme se jen o úsporách v těch kterých kapitolách. Ale ty úkoly, které před rozpočtem jsou, jsou mnohem obecnější, mnohem systémovější a větší. Myslím si, že v těch dalších letech bude potřeba nejenom snižovat samozřejmě schodek rozpočtu poměrně velkým tempem, abychom zastavili zadlužování České republiky, ale bude potřeba pracovat i na změně struktury toho rozpočtu. Myslím tím zejména potřebu snížit podíl dnešních mandatorních a kvazimandatorních výdajů. Mandatorní výdaje se podílejí na výdajích státního rozpočtu v roce 2022, v letošním roce, zhruba 75 %. Když k tomu připočteme i kvazimandatorní výdaje, už je to 88,2 % na celkových příjmech rozpočtu. Čili je vidět, že mandatorní a kvazimandatorní výdaje ovládly státní rozpočet a že prostor pro aktivní fiskální politiku...
Místopředsedkyně PSP Věra Kovářová: Omlouvám se, pane místopředsedo. Vážené kolegyně, vážení kolegové, prosím o klid, aby měl pan místopředseda klid pro svá vyjádření. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Skopeček: Také děkuji. Čili jsem přesvědčen, že bude potřeba v těch nadcházejících letech udělat systémové změny tak, abychom ten podíl kvazimandatorních a mandatorních výdajů na celkových příjmech nezvyšovali, protože by tím vláda ztrácela poslední zbytky prostoru pro svoji aktivní...
Místopředsedkyně PSP Věra Kovářová: Vážené kolegyně, vážení kolegové. Prosím o klid. Již podruhé vás napomínám. Pokud máte nějaké problémy, tak si je vyřešte venku, prosím. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Skopeček: Děkuji pěkně za pozornost. Budu se to snažit zkrátit tak, abych tady dlouho nezdržoval. Nicméně přesto poprosím o vaši pozornost.
Čili vedle schodku je potřeba snížit mandatorní a kvazimandatorní výdaje, respektive jejich podíl. Nepůjde to samozřejmě bez systémových změn zejména v penzijním a zdravotním systému.
Vedle schodku a vedle struktury je ještě jedem problém, dlouholetý problém českých veřejných financí, respektive rozpočtové politiky, a to je procyklická fiskální politika, to, že rozpočty v posledních letech při těch předchozích vládách prohlubují recese nebo naopak přispívají v dobách růstu k přehřívání české ekonomiky. Čili ten úkol s veřejnými financemi na nadcházející roky nebude malý a nepůjde pouze o snižování deficitu veřejných financí, ale bude potřeba pracovat na struktuře výdajové strany a bude potřeba se snažit o to, aby fiskální politika se nepodílela na rozkolísávání českého ekonomického hospodářského cyklu.
Stávající vláda bude muset řešit i dlouhodobou udržitelnost veřejných financí. Vláda se často chlubí tím, že podíl státního dluhu vůči hrubému domácímu produktu je nízký, že se za jejich vlády nezvyšoval. On se nezvyšoval proto, že samozřejmě v těch předcházejících letech rostl poměrně svižným tempem hrubý domácí produkt a podíl státního dluhu na hrubém domácím produktu zůstával v tom poměrovém ukazateli zhruba stejný, jakkoliv v absolutní částce ten dluh rostl. Nicméně když se podíváte na to, jak ekonomové měří udržitelnost veřejných financí, tak ji měří v několika rovinách. Měří krátkodobou, střednědobou a dlouhodobou udržitelnost. Zatímco v té krátkodobé a střednědobé jsme v mezinárodním kontextu celé řady evropských předlužených zemí na tom relativně dobře, tak když se podíváte naopak na tu dlouhodobou udržitelnost, kterou monitoruje Evropská komise v rámci fiscal monitoring, tak zjistíte, že v rámci té dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí jsme na tom velmi, velmi špatně, jako jedna z nejhorších a nejrizikovějších zemí, co se týče veřejných financí.
Samozřejmě to souvisí s demografickým trendem, souvisí to se stárnutím společnosti a souvisí to s tím, že náš penzijní a zdravotní systém na tak rychlé stárnutí společnosti není připravený. A pokud nebudeme chtít ohrozit kvalitní zdravotní péči a penze pro stárnoucí společnost, pro generaci dnešních třicátníků, čtyřicátníků, tak skutečně s těmi veřejnými financemi budeme muset dělat velmi důležité systémové změny.
Tím navážu trošičku na to, co tu říkal pan prezident. Chválím ho za to a myslím, že je to fér, že každý ekonom přizná barvu. On přiznal barvu, že je keynesiáncem, a říkal, že považuje ty deficity v uplynulých letech, zejména v té covidové krizi, za odůvodnitelné, protože zvyšují nějakým způsobem ekonomický růst nebo se snaží s tou krizí bojovat. Myslím si, že ten argument je lichý a že je to nesprávná aplikace keynesovy ekonomické teorie, protože v těch předcházejících letech nebo v té covidové krizi neklesla agregátní poptávka, kterou John Maynard Keynes chtěl zvyšovat fiskální expanzí a chtěl dotahovat tu nedostatečnou agregátní poptávku. Ta covidová krize byla charakteristická tím, že naopak zamrzla nabídka a jakákoliv měnová i fiskální expanze ve chvíli, kdy byly zavřené obchody, zavřená celá řada podniků, nemohla samozřejmě pomoci ekonomickému růstu.
Já jako freedmanovec, jako naopak představitel jiné ekonomické školy, varuji před využíváním fiskální politiky jako aktivního nástroje pro vyhlazování cyklu nebo pro zvyšování ekonomického růstu, protože jak teorie, tak realita ukázaly, že zatímco během těch recesí se schodky sekají velmi snadno, tak když přijde období ekonomického růstu, tak ať je člověk nebo ekonom freedmanovec, nebo keynesiánec, velmi složitě se i v dobách růstu ty ekonomické schodky snižují a ta fiskální politika přispívá k růstu dluhů. Nemluvím už o tom, že existují ve fiskální politice takzvaná časová zpoždění, což znamená, chce-li vláda řešit v ekonomice nějakou potíž a chce tomu přizpůsobit svoji fiskální politiku, tak ta časová zpoždění, která existují od chvíle, kdy se ekonomický problém naměří a zjistí, až po schválení nějakého ekonomického opatření na úrovni vlády nebo Sněmovny, je (jsou?) velmi dlouhá.
A koneckonců máme tu i školu, takzvanou školu veřejné volby, která říká, že cílovou funkcí politika je být znovu zvolen a že pouze tomu přizpůsobuje svoji fiskální politiku, což myslím, že když se podíváme na schodky veřejných financí, které pravidelně v předvolebním období rostou, tak je to potvrzení toho pravidla.
Proto jsem také přesvědčen, že léčba českých veřejných financí se neobejde bez něčeho, čemu říkám výdajové pravidlo, které bude součástí fiskální ústavy a které bude brzdit jakoukoliv vládu, ať už pravicovou, nebo levicovou, před přílišným utrácením, které by neodpovídalo ekonomickému růstu. Jsem přesvědčen, že s takovým výdajovým pravidlem musíme přijít, že takové výdajové pravidlo musíme zahrnout do naší fiskální ústavy, protože jsem přesvědčen, že jenom na základě pravidel postavená hospodářská politika má smysl. A historie české Poslanecké sněmovny ukazuje, že prostě bez nějakých striktních pravidel se deficity velmi složitě podaří zkrotit.
Co se týče daňových výjimek, které tady pan prezident zmiňoval, tak já budu velmi pro to, rušit jakékoliv daňové výjimky, protože náš daňový systém skutečně patří mezi jeden z nejsložitějších na světě. A ty administrativní náklady, které daňoví poplatníci musí v souvislosti s placením daní nést, jsou mezinárodně opravdu velmi, velmi vysoké a něco s tím musíme udělat, chceme-li udělat něco s konkurenceschopností české republiky.
Nicméně celá řada těch výjimek samozřejmě dneska nahrazuje sociální politiku, ať už je to ta sleva na poplatníka, nebo další daňové úlevy a slevy. To, že se valorizovaly, nepovažuji za nic zlého. Musíme si uvědomit, že třeba základní sleva na poplatníka se neměnila celou řadu let, přestože inflace v české ekonomice poměrně rychle rostla. Když nic jiného, tak už ta inflace, která dosahuje skoro 10 % - a nejsem přesvědčen jako pan prezident, že je to pouze lednový fenomén, obávám se, že je to fenomén mnohem hlubší -, nás musí vést k tomu, že se v rozpočtové politice začneme chovat odpovědněji a že ta letošní rozcvička, co se týče úspor, bude skutečně přípravou na hlubší, výraznější úspory i systémové změny ve státním rozpočtu, které potřebujeme jak pro konsolidaci veřejných financí, tak proto, aby se české ekonomice dařilo lépe. Protože najdete ve světě opravdu jen málo ekonomik, možná žádnou, která má destruované finance a ekonomice a lidem by se tam dařilo. Děkuji za pozornost.***
