(11.20 hodin)
(pokračuje Zdeněk Kettner)
Z této deklarace je pak odvozen Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, přijatý na zasedání OSN v roce 1966. K tomuto paktu tehdejší Československá socialistická republika přistoupila v roce 1968, ale v platnost vešel až v roce 1976. V čl. 19 se hovoří o právu zastávat svůj názor bez překážky A o právu svobodného projevu. Na tyto dva dokumenty potom navazuje řada dalších úmluv a tak dále.
Za komunismu se tradoval vtip: Jaký je rozdíl mezi komunismem a kapitalismem? Že v obou režimech mají lidé právo svobodného projevu, ale v kapitalismu mají právo na svobodu i po projevu. Což je právě situace, kdy se pomaličku dostáváme k tomu, že tomu tak pomalu přestává být. To, co za komunismu platilo jen de iure, po listopadu 1989 platilo i de facto, Ovšem jenom chvíli. Vítězové totiž nikdy neumějí být velkorysí. A tak stoupenci lásky a pravdy, kteří bojovali za svobodu projevu, ihned poté, co převzali moc, začali omezovat svobodu projevu stoupenců poraženého režimu. Svoboda projevu platila pro všechny a pro každý názor kromě toho, který se spojil s ideologií poražených. Diskutovalo se o zákazu komunistické strany, Nakonec vznikl hybrid, strana zakázaná nebyla, ale propaganda komunistických idejí ano. Za propagaci se považoval jakýkoliv projev, který by tuto ideologii obhajoval...
Místopředsedkyně PSP Jana Mračková Vildumetzová: Pane poslanče, já vás přeruším a poprosím všechny poslance a poslankyně o klid v jednacím sále a požádám všechny poslance, pokud si chtějí něco vyřídit, ať jdou do předsálí jednacího sálu a neruší toho, kdo zrovna hovoří u řečnického pultu. Ještě chvilku počkám, poprosím o klid. Děkuji mnohokrát.
Pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Zdeněk Kettner: Děkuji, paní předsedající. Který by tuto ideologii obhajoval, časem i připomínal a hledal v oněch časech i věci dobré. To byl první zásek do liberálně chápané svobody projevu. A záhy následovaly další kroky. Začala se zakazovat vyjádření, která nebyla v duchu oficiální evropskounijní doktríny, ať se jednalo o postuláty ideologické, hodnocení historických událostí a osobností, a později v duchu eskalace lidských práv po kritická vyjádření na adresu různých menšin či na změny v politickém systému Evropy. A tak svoboda projevu daná různými pakty, ustanoveními a chartami vzala opět za své. Jsme toho svědky opět v reálném čase.
Když jsem chodil do školy, od paní učitelky na dějepis jsem slyšel, že celé Československo osvobodil Sovětský svaz - prakticky osvobodil celou Evropu. Nevím, jestli to byl jenom individuální projev paní učitelky, myslím si, že to tehdy ale bylo bráno za nějakou normu. Díky svému dědečkovi jsem přesně věděl, že existují naši českoslovenští piloti v RAF, kteří dostali pěkně za vyučenou a byli potrestáni za to, že si dovolili bojovat na nesprávné straně fronty.
Když přišla revoluce, naivně jsem se domníval, že dojde k vyváženému stavu, to znamená, že budeme nezastupitelně projevovat stejnou úctu jak americkým a západním vojákům, tak těm z východní Evropy. A ejhle, ono se tak neděje. Za bývalého režimu se likvidovaly sochy Tomáše Garrigua Masaryka a Edvarda Beneše, my teď likvidujeme sochy lidí, díky kterým tady jsme, protože kdyby nás neosvobodili, tak já tady ani nestojím, protože jsem byl špatná rasa, nemám modré oči, nejsem blonďatý, už bych tady prostě nebyl. A to je věc, která mě neskutečně zaráží a mrzí. Musíme si uvědomit, že mezi těmi vojáky z východní fronty byl nějaký Ivan, nějaký Sergej, který možná ani nevěděl, na území kterého státu právě umírá. Jeho hlavním zájmem bylo vrátit se domů, a on tady umřel. On umřel a my tady jsme, takže jakýkoliv projev neúcty, a je úplně jedno, z jaké strany barikády těch mrtvých, je pro mě prostě nepřijatelný a je přes čáru.
Základním zdůvodněním zavádění takzvané politické korektnosti je zdánlivě hezká teze: Mějte svobodu projevu, ale svými slovy nesmíte škodit jiným. A tak se začaly do trestního práva dostávat různé přestupky a zločiny, jejichž podstatou bylo, že se někdo vyjádřil o něčem nebo o někom jinak, než se smí. Trošičku nám to připomíná něco, že? Takže navzdory tomu, že je u nás svoboda projevu právně zaručena čl. 17 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku ČR, vznikla postupně různá omezení daná zákonem. A není jich málo. V některých případech jsou široká, obecná, velice vágní a za určité situace, za určitého uchopení mohou být bičem kdykoli a naprosto na kohokoli.
Ke každému danému přestupku existují samozřejmě různé komentáře, předpisy, vyhlášky, ale ty mají v rukách jenom lidé. A my víme, že zákony se vždycky vykládají tak, jak to zrovna vyhovuje vládnoucím vrstvám a jak to dovolí aktuální ideologie. A taková ta dáma, která má zavázané oči, aby byla nestranná - tak někdy mám spíš pocit, že to je proto, aby byla slepá. Pro příklad, příklad pro představu, čím je podle současného trestního zákoníku omezena svoboda projevu: minimálně dvanáct paragrafů: neoprávněné nakládání s osobními údaji, pomluva, šíření pornografie, toxikomanie, hanobení národa, etnické skupiny, rasy a přesvědčení, podněcování k nenávisti vůči skupině osob, šíření poplašné zprávy, podněcování k trestnému činu, ale i schvalování, projev sympatií k hnutí, popírání, zpochybňování, schvalování genocidy, podněcování k útočné válce. Je tam několik bodů, které tam rozhodně patří ve slušné společnosti, protože takový skutek by určitě neměl být veřejně obhajován, schválen nebo popisován jako něco, co je hodné následování, ale samozřejmě je těžké chválit feťáctví, vraždy a tak dále. No ale na druhou stranu by to nemělo být úplně puritánské tabu. Měli bychom mít možnost svobodně hovořit a vyjadřovat různé názory. Není snadné určit tu pravou míru a záleží na lidech, ale úplně to svěřit úřadům, aby vymezily nějaké striktní hranice, to je trošku problém.
Díky současnému aktivismu, který neustále rozšiřuje pojetí lidských práv a práv menšin, což je obecně problém všech zákonných norem, že máme nějaký jasně srozumitelný výklad založený na zdravém lidském rozumu, a pak se objeví určité zájmové skupiny a ono se to novelizuje, vylepšuje, vylepšuje, košatí, košatí, a pak musíme mít na každý druh práva několik speciálních právníků, i ti sami mají problémy se v tom vyznat a jako celek už ten právní systém nechápe vůbec nikdo. ***