(5.00 hodin)
(pokračuje Karla Maříková)
Lze očekávat, že podobná vzplanutí lokálních opatření budou i v případě nemoci covid-19. Takovéto situace je třeba vždy řešit lokálně v místě zvýšeného výskytu, cíleně na osoby rizikové a vnímané nikoliv plošně, a to s využitím osvědčených postupů využívaných u jiných infekčních chorob. Jestliže mají být opatření a různé restrikce, povinnosti a zákazy nařizovány z důvodu existence epidemie nebo pandemie onemocnění covid-19, je třeba také definovat jasná kritéria pro vyhlášení, ale i pro ukončení epidemie, jak vyplývá z předchozího textu.
Tato kritéria v kontextu různých infekčních onemocnění mohou být značně rozdílná. V opačném případě se může stát, že bude stav epidemie formálně udržován, jelikož k úplné eliminaci viru SARS-CoV-2 zřejmě nikdy nedojde. Ministerstvo zdravotnictví opakovaně vychází z předpokladu, že je epidemiologická situace v České republice například v květnu 2020 stejná jako na konci loňského roku a že je třeba zabránit opakovanému nárůstu počtu infikovaných osob hospitalizovaných a úmrtí, ke kterému by pravděpodobně došlo v případě rychlého uvolnění protiepidemických opatření. Ministerstvo zdravotnictví zcela opomíjí skutečnost, že se od října 2020 do současné doby v České republice výrazně zvýšil počet osob, které onemocnění prodělaly a jsou vůči infekci imunní, navíc nemá data, na základě kterých by umělo dokladovat, kolik lidí infekci prodělalo.
Já musím poděkovat za odborné poklady paní doktorce Vališové a doktoru Nielsenovi a určitě vám, paní předsedkyně, dodám celý název toho svého bodu. Děkuji.
Předsedkyně PSP Markéta Pekarová Adamová: Určitě oceníme, děkuji. Dobré ráno, kolegyně, kolegové, další přihlášený je pan Patrik Nacher, který je tady s několika přihláškami přihlášen, ale nevidím jej v sále, tak zatím ještě využiji čas k tomu, abych načetla novou omluvu. Z důvodů pracovních se omlouvá paní poslankyně Adámková, a to dne 16. 2. mezi 6.15 a 9.05.
Protože pan poslanec Nacher přítomen není, tak zatím dvě jeho přihlášky dávám stranou a další přihlášený je pan poslanec Robert Králíček. Pokud ani pan poslanec Králíček není přítomen, tak pan poslanec Richard Brabec a následuje pan poslanec Radek Koten. Pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Richard Brabec: Děkuji za slovo. Vážená paní předsedkyně, vážený pane ministře, který jste to s námi tak dlouho vydržel, kolegyně, kolegové, zdravím vás za ranního kuropění. Při té minulé noční schůzi jsem se dostal ke slovu v půl čtvrté ráno a teď jsem si posunul vlastní rekord už na pátou k rannímu kuropění, a není všem dnům konec. Ano, přesně tak.
Já bych se chtěl věnovat bodu, který už jsem avizoval na naší tiskové konferenci hnutí ANO, a to je, že bych rád doplnil do programu této schůze bod, kde bych se chtěl věnovat problematice nebo chtěl bych, aby vláda informovala o problematice smlouvy, uzavření smlouvy mezi Českou republikou a Polskem ohledně dolu Turów. Já si myslím, že ani nemusím příliš dlouho vysvětlovat, z jakého důvodu to chci, nebo chceme jako klub ANO, protože myslím, že je kolem toho velká mediální aktivita. Myslím, že to vnímáte, nespokojenost veřejnosti jak s průběhem toho uzavírání, tak i s některými podmínkami. Říká se, že ďábel se skrývá v detailu, a v tomto případě je to pravda dvojnásob, protože některé podmínky té uzavřené smlouvy jsou - a o tom jsem přesvědčen - nevýhodné pro Českou republiku. Upřímně řečeno, já už jsem to několikrát říkal, že jsme v září minulého roku jako bývalá vláda měli možnost tuto smlouvu uzavřít, ale odmítli jsme ji, protože jsme byli přesvědčeni, a stále jsme přesvědčeni, že pro Českou republiku oproti Polsku je skutečně nevýhodná.
Jenom krátce připomenu a chci zdůraznit - zase oproti určitým debatám, které se tady vedly na mnoha úrovních, a argumentům některých ekologických organizací - že Česká republika nebo česká vláda nikdy nechtěla, aby Polsko zavřelo důl Turów, to chci zdůraznit. Neměli jsme ambici mluvit Polsku do jeho energetického mixu, stejně jako samozřejmě bychom neradi slyšeli od Rakouska, aby mluvilo do našeho energetického mixu nebo jakékoliv jiné země. Myslím, že takovéto precedenty je právě potřeba nevytvářet, a taky chci říct, že ten soudní spor byl opravdu - a myslím, že jsme tady o tom několikrát ještě za mého působení na Ministerstvu životního prostředí informovali - a já znova říkám, že to byl skutečně krajní prostředek, a já jsem neměl žádnou radost, když jsem navrhoval, aby Česká republika přistoupila k té žalobě proti Polsku u Evropského soudního dvora, z jednoduchého důvodu - Česká republika a Polsko jsou dobří sousedé a sousedé by své spory měli řešit v ideálním případě dohodou po nějaké diplomatické, popřípadě po odborné úrovni a neměly by se dostat ty problémy tak daleko, aby je bylo potřeba vynucovat soudní cestou.
Bohužel, Polsko nás válcovalo mnoho let, v tomhle zpochybňovalo nároky České republiky a výsledek byl nakonec podání žaloby. Nicméně právě v souvislosti s podáním žaloby a s rozhodnutím Evropského soudního dvora o takzvaném předběžném opatření, které - musím říct - překvapilo nejenom Polsko, ale překvapilo i nás, když ho Evropský soudní dvůr vydal, se pro Českou republiku vytvořila unikátní příležitost, která tady nikdy v podstatě v minulosti nebyla, významného tlaku na Polsko, a protože Polsko se dostalo do situace, kdy bylo povinno, jakkoliv to zpochybňovalo, platit v přepočtu zhruba 12 milionů korun denně sankci za to, že dál pokračuje v těžbě, oproti předběžnému opatření, a mělo samozřejmě zájem ten spor co nejrychleji urovnat. V této situaci jsme s Polskem jednali a samozřejmě vás můžu ujistit - a myslím, že ti z vás, kteří měli možnost jednat s Poláky o čemkoliv, tak Poláci jsou velmi tvrdí vyjednavači a neústupní a myslím, že byli docela překvapeni, že Česká republika nastoupila s podobnou tvrdostí do těch jednání, asi na to nebyli úplně zvyklí z minulosti - a my jsme se po několikaměsíčním vyjednávání dostali do stavu, kdy jsme se dohodli na řadě podmínek té smlouvy.
A chci říct, že určitě se nějak nesnažím se dostat do pozice, kdy jsem s tou smlouvou neměl nic společného. Já jsem byl jedním z členů vyjednávacího týmu a my jsme se potom dostali do stavu, kdy - a to si možná pamatujete z těch debat a pro to je celá řada důkazů - jsme se s Polskem, s polskou stranou zásadně, ale zásadně lišili ve věci, která se zdá možná detailní, možná se zdá příliš právní, ale je velmi důležitá, a to je především to, jak dlouho bude ta smlouva trvat, za jak dlouho ji bude možno vypovědět.
Jenom připomenu, že důl Turów by měl těžit do roku 2044, pokud se samozřejmě nestane něco, co tu dobu zkrátí, ale také se teoreticky může stát něco, že by tu dobu prodloužilo, a proto jsme chtěli, aby po celou tu dobu nebylo možno tuto smlouvu vypovědět, protože celou tu dobu teoreticky i prakticky můžou pokračovat dopady na Českou republiku. Poláci to dlouho nezpochybňovali, vůbec se o tom nebavili, a najednou, několik hodin před ukončením jednání, nebo před tím, než jsme si mysleli, že máme finále, přišli s tím, že nic takového nechtějí, a přišli s dvouletou výpovědní lhůtou, což samozřejmě bylo směšné, a potom se začalo poměrně tvrdě vyjednávat o tom, jak ta výpovědní lhůta bude dlouhá. Padlo tam z jejich strany i pět let, my jsme to jasně odmítli, protože ten důl se bude přibližovat české hranici ještě možná dalších sedm let a celou tu dobu, minimálně těch sedm let, může mít ještě vyšší nebo větší negativní dopady na české území. Odmítli jsme stejně tak - ale oni ho nikdy nenabídli - sedm let, stejně tak jako deset let - pro nás prostě bylo minimálně patnáct let jako taková ta spodní hranice a my jsme (byli) asi trošku ochotní o tom jednat, ale prostě oficiální bylo patnáct let. ***
