Ze zásady materiální pravdy dále pro Ministerstvo zdravotnictví vyplývá povinnost odstranit případné rozpory či pochybnosti o správnosti podkladů, na základě kterých konkrétní mimořádné opatření vydává. Ministerstvo zdravotnictví nemůže rezignovat na ověřování aktuálnosti a relevance podkladů. To platí zvláště v současné situaci, kdy s ohledem na dobu trvání výskytu onemocnění covid-19 jsou již dostupné informace a data získaná na základě vědeckého přístupu a dlouhodobě uznávaných medicínských postupů, a je tak již na místě postupovat přísně lege artis.

Je to navíc právě Ministerstvo zdravotnictví, kdo je vybaven obrovskými odbornými kapacitami, na které ve svých podáních sám odkazuje, jako je jeho příspěvková organizace Státní zdravotní ústav a podobně. Je to Ministerstvo zdravotnictví, kdo je pro tyto situace vybaven personálně, ekonomicky, ale i materiálně, a to nikoliv z vlastních zdrojů, ale z veřejných prostředků v rámci svého ústavního zmocnění k výkonu státní moci, daného mu ovšem lidmi.

Povinnost Ministerstva zdravotnictví postupovat ve stavu epidemie takzvaně lege artis lze opřít i o ustanovení § 4 správního řádu, které zakotvuje takzvané principy dobré správy, když zdůrazňuje, že veřejná správa je především službou veřejnosti, což znamená, že správní orgán musí volit takové prostředky, které jsou nejvhodnější pro uživatele veřejné správy, nikoliv pro správní orgán. To nakonec potvrzuje i rozhodovací praxe Ústavního soudu, který v nálezu ze dne 9. 2. 2021 zdůraznil povinnost důkladně se zabývat otázkou, zda přijatá opatření jsou dostatečně ospravedlnitelná a přiměřená, zda pro konkrétní omezení existují dostatečně silné důvody, a to i v tom ohledu, zda nebylo možno sledovaného cíle dosáhnout za použití méně invazivních prostředků zasahujících základní práva dotčených subjektů, když z opatření musí být zřejmé, zda použití méně invazivních omezujících prostředků bylo vůbec zvažováno. Ve stavu epidemie lze navíc povinnost Ministerstva zdravotnictví postupovat lege artis dovodit i z čl. 4 Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikacemi biologie a medicíny Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, vyhlášené ve sbírce mezinárodních smluv pod číslem 96/2021.

Ve spojení s ustanovením § 4 odst. 5, které stanoví: "Náležitou odbornou úrovní se rozumí poskytování zdravotních služeb podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti." Pokud Nejvyšší správní soud dosud vycházel z toho, že v otázce likvidace epidemie koronaviru jde zejména o odbornou otázku, kterou není schopen ani oprávněně posuzovat, opak je pravdou. Je zcela zásadní úlohou soudu postavit najisto, zda Ministerstvo zdravotnictví při vydávání mimořádných opatření a při další své odborné činnosti, která je mu uložena zákonem, postupuje zákonně, včetně postupu lege artis, a to i za cenu toho, že uloží Ministerstvu zdravotnictví povinnost prokázat zákonnost například prostřednictvím znaleckého posudku.

Pro zachování principu zákonnosti i ústavnosti je nezbytné, aby soud příslušný k přezkumu mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví vydávaných ke zvládnutí epidemie posuzoval, že při výkonu svých pravomocí vyplývajících z pandemického zákona postupuje Ministerstvo zdravotnictví takzvaně lege artis, že v České republice trvá stav epidemie a že při splnění obou shora uvedených podmínek v maximální možné míře šetří práva jednotlivce.

V současné době jsme svědky, kdy Ministerstvo zdravotnictví se opírá o zásadní právní skutečnost, a to o dokument zveřejněný na webových stránkách Světové zdravotnické organizace. Pod tímto odkazem je uveden pouze přepis projevu generálního ředitele Světové zdravotnické organizace, který k výskytu onemocnění uvádí, že počet případů onemocnění covid-19 mimo území Číny vzrostl třináctkrát a počet postižených států se zdvojnásobil. Současně vzápětí uvádí, že je evidováno 118 000 případů ve 114 zemích a 4 291 osob zemřelo.

Dále v dokumentu je pak uvedeno, že 90 % případů je evidováno ve čtyřech zemích, z toho jednou ze zemí je Čína a druhou Korea. V 81 zemích není evidován žádný případ výskytu a v 57 zemích je hlášeno méně než 10 případů. Z uvedených údajů pak lze snadno dopočítat, že evidovaných případů je 106 200 v oněch čtyřech zemích, z nichž jednou je Čína s 1,5 miliardou obyvatel, přičemž na zbytek světa zbývá počet 11 800 případů, tedy 11 800 případů na 6 miliard obyvatel. A i za těchto podmínek Světová zdravotnická organizace oznámila stav pandemie.

Jediným důvodem, který Světová zdravotnická organizace považovala za zásadní pro vyhlášení pandemie při těchto počtech výskytu, jak vyplývá z přepisu projevu, bylo tvrzení, že se jedná o zcela nový virus, se kterým se dosud lidstvo nesetkalo, což bylo sdělení pravdivé pouze zčásti, když koronaviry jsou v populaci běžné a vyskytující se viry. Tímto samozřejmě nelze popřít potřebu jisté obezřetnosti v samotných počátcích výskytu nového koronaviru, situaci je ale nezbytné zkoumat v průběhu epidemie, tedy vždy s přihlédnutím k časovým a místním souvislostem.

Pro zachování základních principů demokratického právního státu je přitom nezbytné, aby tak zásadní moment, tedy vyhlášení stavu epidemie, byl ukotven časově i z hlediska důvodů a aby byl stav epidemie průběžně podrobován kontrole při důsledném dodržování povinnosti státu šetřit individuální práva občanů i zásady in dubio pro libertate.

Ministerstvo zdravotnictví se opíralo k 5. 5. 2021 o tvrzení, že například v květnu v souvislosti s covid-19 zemřelo 29 521 osob. Tento údaj je však nesporně záměrně zavádějící, neboť není opřen o žádné ověřitelné zdroje. Z žádného dostupného zdroje nelze zjistit, u kolika osob bylo onemocnění covid-19 skutečně příčinou úmrtí. Je obecně známo, že do úmrtních listů se zapisoval údaj o pozitivním výsledku testu na přítomnost viru SARS-CoV-2 u každého, u koho byl zjištěn pozitivní výsledek PCR testu, bez ohledu na příčinu úmrtí. Sám bývalý ministr zdravotnictví Jan Blatný 24. 1. 2021 v České televizi prohlásil, že na covid-19 dle názoru Ministerstva zdravotnictví zemřela z uváděného počtu jen asi třetina lidí. Nutno též zdůraznit, že se jedná o počet zemřelých lidí za poměrně dlouhou dobu, za 15 měsíců k tomuto datu.

Při každoročních chřipkových vlnách, při kterých se nepřijímají plošná opatření s tak dramatickým dopadem do Listinou garantovaných práv a svobod a které trvají řádově šest týdnů, zemře v souvislosti s chřipkou pravidelně dva až tři tisíce osob. Pokud by se tedy stav epidemie chřipky prodloužil na dobu jednoho roku, dalo by se předpokládat, že dosáhneme dvaceti až třiceti tisíc zemřelých. Počet obětí uváděný Ministerstvem zdravotnictví v kontextu doby, po kterou je tento čas hromaděn, tj. patnáct měsíců, nevybočuje z běžných počtů úmrtí evidovaných v souvislosti s dnes již běžnými respiračními onemocněními.

Navíc v případě osob v minulosti evidovaných jako oběti například chřipkových epidemií jde o osoby, které měly onemocnění chřipkou diagnostikováno na základě klinických příznaků a test PCR byl použit pouze pro ověření přítomnosti patogenu. Rozhodujícím tak byl skutečný zdravotní stav, nikoliv pouhé ověření možného kontaktu se samotným virem. Pokud by se v případě chřipkových epidemií postupovalo stejně jako u onemocnění covid-19, tedy pokud by byl primárním kritériem pozitivní výsledek testu, nikoliv klinické symptomy, byl by i počet zemřelých na chřipku nebo s chřipkou mnohonásobně vyšší. V tomto případě by byli totiž zahrnutí do statistik všichni zemřelí v důsledku jiné choroby či zranění s pozitivním screeningovým PCR testem na chřipku.

Pokud má Ministerstvo zdravotnictví v úmyslu počtem zemřelých osob kvalifikovat výskyt onemocnění covid-19 jako mimořádně rozsáhlý a značně nebezpečný, musí tuto skutečnost soudu prokázat, například předložením důkazu o tom, kolik osob reálně zemřelo v přímém důsledku onemocnění covid-19 a kolik z nich reálně zemřelo z důvodu jiných příčin, pouze u nich byl indikován pozitivní PCR test, zejména také v souladu s řádnou správou zhodnotit, kolik z těchto obětí zemřelo v důsledku mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví. Současně však Ministerstvo zdravotnictví nesmí rezignovat ani na posouzení, jaké negativní důsledky přijímaná opatření mají či mohou mít - neboť nelze připustit, a to zejména s delším časovým odstupem od vypuknutí epidemie, aby mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví způsobila stejné či větší škody než epidemie samotná. ***