(17.10 hodin)
(pokračuje Ivana Mádlová)

A dál, co mně vadí, už tady také zaznělo, a to je v podstatě posílání do karantény na dálku, ať už prostřednictvím telefonátu, nějakou pověřenou osobou, anebo prostřednictvím SMS zprávy. Tady je otázka, jak skutečně můžeme efektivně kontrolovat, že je lidem SMS ukládána karanténa opravdu ze strany hygienických stanic, nebo kdo bude tou pověřenou osobou, která bude kontrolovat. Jak chcete uzákonit povinnost nosit u sebe nepřetržitě mobilní telefon? Těch připomínek k tomu tady zazněla už celá řada. Je to otázka i se odvolávat. Vy jste tady uváděli v pozměňovacím návrhu, že tři dny půjde do karantény a potom v podstatě ta karanténa mizí, pokud přijde z druhé strany nějaká odpověď, nebo nepřijde vůbec žádná. Ale to je samozřejmě problém, že i ty tři dny mohou být důležité pro v podstatě výdělečnou činnost. Čili toto jsou poměrně velké nedostatky

Dále, co mi vadí, tak je omezování venkovních aktivit, omezování příměstských táborů, sportovních aktivit, chcete uzavírat děti doma. A vadí mi to zejména u těch dětí, protože to má pochopitelně velmi negativní dopad na jejich psychiku. Vadí mi, že ve svém programovém prohlášení vláda uvádí, že se musíme naučit s nemocí covid-19 žít, a nyní přicházíte novelou pandemického zákona, která má celou řadu nedostatků, pochybností. Je zpochybňována i ústavními experty a dá se očekávat, že bude i u Ústavního soudu napadena. Děkuji vám.

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Děkuji pěkně, paní poslankyně. Další do obecné rozpravy je přihlášen pan poslanec Bašta, a to dvakrát, čili já mu pustím rovnou ten desetiminutový limit. Pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Jaroslav Bašta: Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, vážené dámy, vážení pánové, těch 30 hodin, které tady projednáváme ten zákon, mě poučilo o jedné věci. Tato vláda a tato koalice má nerada prohry. A ten zákon je vlastně reakcí na první takový moment. Vláda zrušila vyhláškou povinné očkování některých skupin občanů. Je třeba to přivítat, a to i za situace, kdy tato vyhláška neměla nikdy spatřit světlo světa, a když už spatřila, měla být zrušena mnohem dříve, protože vyvolávala existenční nejistotu u tisícovek lidí. Vládě je tedy třeba připsat body za to, že pochopila situaci, včetně toho, že by odkládáním poškodila i svou reputaci, protože po zrušení vyhlášky volali nejen občané, nejen spolky a iniciativy, ale také 14 odvážných senátorů, 20 poslanců a ombudsman. Ve hře tak bylo i rozhodování Ústavního soudu, je proto možné, že vláda nechtěla riskovat porážku u nejvyšší soudní autority u nás, a současně reálně hrozily tisíce žalob a s nimi i možný kolaps státu, kdyby odešla část policistů, hasičů, zdravotnického personálu, vojáků a studia skončila řada studentů důležitých oborů, o zahlcení soudů nemluvě. Tedy rozhodnutí vlády o zrušení vyhlášky bylo racionálním krokem, k němuž tento tlak na mnoha frontách nepochybně efektivně přispěl.

Takže na tento ústupek vláda zareagovala pandemickým zákonem, o kterém se tady již druhý den bavíme. Na něm kromě toho, co zaznívalo od všech kolegů, tedy porušování základních práv, lidských práv a svobod a dalších věcí prostým zákonem, nikoliv ústavním, tak mi vadí ještě jedna věc, a to je, že soudní obrana proti nezákonnostem páchaným podle pandemického zákona je neúčinná. Na soud se sice můžete obrátit, ale pro ubíhající čas je vám to málo platné. Možnost správní obrany je tak totiž nastavena. Než Nejvyšší správní soud rozhodne, je jeho rozhodnutí, jakkoliv správné, zcela k ničemu. Koneckonců, slyšeli jsme to i dneska. A protože opatření dávno neplatí a je vydáno nové a často opět zákon. Často jsme tedy byli svědky povinnosti řídit se nezákonným opatřením, na které navazovalo další nezákonné opatření, a možnost se tomu bránit tu teoreticky byla, ale v praxi naprosto selhávala, takže jako by nebyla. Nelze tolerovat, aby proti jakémukoliv zásahu státu nebylo možné se právně bránit.

A posledním důvodem, který jenom dokresluje, že pandemický zákon nemá v našem právním řádu co dělat, je fakt, že o konkrétních opatřeních budou rozhodovat politici, nikoliv třeba orgány hygieny nebo lékaři. Protože ten zákon, ti, kdo dávali dohromady pandemický zákon, moc dobře věděli, co dělají. Nebývale si totiž upevnili politickou moc nad lidmi. Protože orgány jiné než politické by jim totiž s rozhodováním typu diskriminace neočkovaných příliš nepomohly, tedy tuto moc museli přesměrovat do svých rukou právě pandemickým zákonem.

A já si myslím, že právě toto projednávání, které tady zažíváme, ne ty obstrukce, které provádí především, nebo jenom SPD, ukázalo jednu nesmírně důležitou věc. Radikální a důsledná opozice jako SPD je totiž ozdobou každé skutečné demokracie. Roli opozice tradičně chápu tak, že má vládu vždy podezřívat z nejhorších úmyslů. Ale i bez toho bych si stejně musel klást následující logickou otázku: Proč vláda trvá na překotném způsobu schválení pandemického zákona, když je kvůli tomu téměř jisté jeho následné zrušené Ústavním soudem? Navíc ho přijímá v době, kdy v mnoha zemích pandemie oficiálně končí. Možná to souvisí se starým českým zlozvykem být pravověrný se zpožděním. Třeba dodávat munici do země, kde už se jedná o mírovém a diplomatickém urovnání konfliktu. Jinou, horší alternativu představuje to, co jsem již říkal ve svém včerejším vystoupení. Když bude zákon, nějaká pandemie se vždycky najde a hodí. Třeba když na podzim začnou sociální protesty proti drahotě, energetické chudobě a bídě. Pandemický zákon by mohl být efektivnější než otevřené represe. Umím si představit, že všem organizátorům stávek či demonstrací přijde SMS a půjdou na týden do karantény. Nechci domýšlet, kde a jaká bude. Austrálie, která tady byla zmíněna, je velmi varovným příkladem. Proto si myslím, že z těchto důvodů právě pětikoalice dala přednost překotnému projednání pandemického zákona, neboť řádný legislativní proces by podobné možnosti zneužití mohl eliminovat. Děkuji vám za pozornost.

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Děkuji. To byl pan poslanec Bašta. Dalším přihlášeným je pan poslanec Hrnčíř, připraví se pan poslanec Zlínský. Pan poslanec Hrnčíř je také přihlášen dvakrát, takže mu rovněž pustím rovnou deset minut. Pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Jan Hrnčíř: Děkuji za slovo, pane předsedající. Vážené kolegyně a kolegové, nejdříve mi dovolte, abych vyjádřil údiv. Údiv nad tím, že v naší zemi trvá tato epidemie bezmála dva roky a stále nebyl vydán závazný protokol pro lékaře, jak toto onemocnění covid léčit. Nejedná se totiž dle mého názoru o pandemii očkovaných či neočkovaných, ale o pandemii zanedbání primární péče. Bylo přece naprosto běžné a řekl bych normální, že když člověk onemocněl onemocněním virového původu, zašel k lékaři, který ho důkladně prohlédl, posoudil jeho stav a v případě pochybností či nepříznivého nálezu jej zaslal ke specialistovi. Zavčas se tak odhalil možný zápal plic či jiné komplikace. V případě covidu-19 se ovšem postupuje odlišně.

Chtěl bych zdůraznit, že hovořím o chorobě, která na dva roky ochromila celý svět a která má za následek kromě ztrát na životech i nesmírné ekonomické ztráty. Ohromné množství krachů podniků, živnostníků, zničené životy milionů lidí. V České republice a pochopitelně nejen u nás byl v nějaké míře zasažen v podstatě celý terciární sektor ekonomiky.***




Přihlásit/registrovat se do ISP