(14.30 hodin)
(pokračuje Julius Špičák)
Nyní, jak známo, zcela převládla vlna omikron se specifickou charakteristikou. Je evidentní, že její nakažlivost je extrémní, šíření lavinovité, překonává ochrannou bariéru vakcinace, předchozí infekce, nošení roušek, a jak vidím v přímém přenosu na vlastním pracovišti i ve vlastní rodině, průběh se většinou podobá středním či lehčím virózám, ale u nevakcinovaných jsou těžký průběh i smrt možné.
Oficiální předpověď říká, že vrcholu se dosáhne během dvou týdnů a pak bude následovat rychlý pokles. Ale i s předpokládanou omikronovou dominancí shledávám v dalších zemích znovu a znovu mnoho rozporuplných údajů. Takže ve Francii smrtnost stoupla na 300 denně, v Německu v podstatě stagnuje, ve Spojených státech jsou nemocnice přeplněné. V Izraeli týdenní nárůst smrtnosti dosáhl 300 %, stoupá incidence tedy v Rakousku, konstantně vysoká úmrtnost je v Maďarsku a v Řecku. Přesto se ve většině zemí dochází k názoru, že jakákoliv restriktivní a individuální ochranná opatření ztrácí smysl, a já tedy s tímto názorem do značné míry souzním. A musím upozornit, že tento názor už je po několik dnů i tedy týdnů v podstatě skutečně prezentován naprosto nejdůvěryhodnějšími kapacitami, jako je například profesor Hostomský. Znovu, máme-li z 200 000 vzorků denně 50 000 pozitivních, znamená to, že v populaci je dejme tomu 300 000 pozitivních, a pak samozřejmě jakékoliv trasování, jakákoliv chytrá karanténa prostě ztrácí jakékoliv opodstatnění. Nicméně argument pro opatrnost se vztahuje ke skutečnosti, že naše proočkovanost je pořád relativně nízká a nezvyšuje se.
Takže já bych chtěl uzavřít, že v zásadě jednotlivá restriktivní opatření se v jednotlivých zemích uplatňují s různou intenzitou, výsledky tomu ne vždy odpovídají a doporučený jednotný postup tady na rozdíl od jiných chorob neexistuje. Doporučený jednotný postup. Což je tedy fascinující. Je několik málo a naprosto nesporných konstant. Jedna naprostá konstanta je, že šíření brání absolutní izolace, což tedy zvládne akorát Čína, a to možná pouze do určité míry. V našich civilizačních podmínkách to prostě není možné. A za druhé, že vakcinace, a to bylo opakovaně zmíněno, chrání před těžkým průběhem, a za tím si tedy stojím, a před úmrtností, nicméně nechrání bohužel, jak zjišťujeme, před šířením infekce, před reinfekcí. Bohužel. Takže denní vakcinace je nyní asi na polovině maxima, možná i nižší. A my si musíme být vědomi jednoho významného fenoménu. Na jedné straně se v podstatě velmi pomalu přičítají nové aplikace vakcíny, ale na druhé straně se zvyšuje vnímavost a riziko reinfekce tam, kde od předchozí vakcinace a onemocnění uplynul delší čas.
A tady bych chtěl například upozornit, že termín, který jsme vzývali jako kolektivní imunita, tento termín zcela ztratil za této situace obsah. Obsah tohoto termínu prostě neexistuje a tento termín nepoužívejme.
Já musím říci, že současný přístup vedení resortu k vakcinaci bohužel musím tedy označit za laxní. Rétorika ministra je sice burcující, ale nevidím systematickou kampaň, což bylo za předchozí vlády kritizováno. Nevidím dostatečnou logistickou aktivitu, která by směřovala skutečně k těm ohroženým nevakcinovaným skupinám, takže jejich proočkovanost stagnuje. A já si zcela stojím za tím, že Novavax to prostě nezlepší. Je neujasněná a nekontrolovaná činnost poradních orgánů. Takže já se domnívám, že ten krásný apel na tu lidskou vstřícnost bohužel v podstatě nenašel tedy odezvu. A já se domnívám, že rétoricky velmi vyhraněné odmítnutí vyhlášky o povinné vakcinaci v našich podmínkách byla prostě chyba, to se nemělo stát, nejsme prostě Dánové, kde se navakcinuje 90 % lidí dobrovolně. Takže vláda spoléhá na super optimistickou předpovědní variantu, a to že koronavirová epidemie, pandemie buď totálně zmizí, anebo že se v podstatě stane klinicky tedy irelevantní.
A jinak musím říci, v podstatě musím upozornit na jeden tedy fenomén, který nebyl zmíněn, ale je třeba ho vzít na vědomí. Komunitní lidská psyché. Jestliže máme násilné úmrtí jednotlivce, tak je to alarm. Jestliže máme nadúmrtí 30 000 lidí za rok, nebo v podstatě stále tedy mortalitu 50 lidí denně, stává se to v podstatě neemotivní součástí statistiky. A to není prostě dobře.
Já se musím historicky vrátit na počátek roku 2020, kdy byla pro celý svět pandemie šokem a zasáhla jej i nás zcela nepřipravené. Je logické, tápali jsme, dělaly se chyby, prohlášení si protiřečila, opatření připomínající válečný stav byla bezprecedentní. A našli se i tací jako vždy, kteří nevyhnutelně zmatku zneužívali. Situace byla ve většině zemí podobná. A nebudeme zakrývat, že naše čísla nás řadí k zemím nejpostiženějším. Všechno se ale tvořilo od počátku, nebyly roušky, nebyla opatření, nefungovaly hygienické stanice, netrasovalo se, netestovalo se, neexistovaly dostatečně testy, neexistovaly vakcíny. Já musím říci, že ale systém se rozvinul, je propracován, a já myslím, že se i tedy s panem ministrem, se kterým se nemůžeme na mnoha věcech shodnout, tak si myslím, že ten systém on převzal tedy v určité míře použitelnosti.
Je tady jeden faktor, na který tedy v podstatě od začátku upozorňuji, který hraje zásadní podle mého názoru význam, a to je, že neexistuje v podstatě varianta Kochova institutu. A ono se to nedá zřídit ze dne na den. To je institut, který má rozsáhlé kompetence, který má tradici, který produkuje relevantní výsledky, a tím pádem vybavuje své reprezentanty naprosto vrcholnou tedy autoritou. My nemáme odborníky, já to řeknu s mírnou nadsázkou, my máme influencery. A to je rozdíl, protože nevyhnutelně v podstatě ta autorita tam zkrátka institucionální chybí. To ale není chyba předchozí vlády, vyplynulo to z reorganizace Akademie věd a příslušných ústavů již v devadesátých letech.
Je samozřejmostí, že boj proti pandemii si vyžádal řadu kroků, které omezují denní běžnou činnost, lidská práva. A je pochopitelné, že tady musela být jakási tedy zákonná norma, což byl v podstatě tedy jak víme nouzový stav. Ale vidíme, že tady byly neustálé v podstatě diskuse mezi tehdejší exekutivou a opozicí a že v podstatě prosazování toho nouzového stavu, který v zásadě fungoval, bylo velmi tedy problematické. Ale jiný právní instrument tady nebyl. Takže politickou podmínkou, s kterou byla v podstatě konsenzuální, se stal vznik pandemického zákona, který prostě byl implementován, nebo byl schválen před rokem. Já se pokusím stručně srovnat tři normy a říci, že tedy ten původní pandemický zákon před rokem byl konstruován za úplně jiných epidemiologických a logistických parametrů.
Takže nouzový stav je zaměřen na krize univerzálně třicet dnů, schvaluje Sněmovna, což je velmi důležité. Třicet dnů je také velmi důležité, protože prostě je tam flexibilita. A omezuje svobodu pohybu, shromažďování, podnikatelskou činnost, lze nařídit pracovní povinnost, nasadit vojáky, bezpečnostní složky, omezit průchodnost hranic a garantoval náhradu škody, zisku. Pandemický zákon měl plnit jakýsi přechodný stupeň, takže měl umožnit orgánům státní správy, Ministerstvo zdravotnictví a hygienické stanice, reagovat na pandemii přijetím účinných a účelných, ale ústavně a zákonně souladně s rozhodnutími označenými jako mimořádná opatření. Dává státu menší možnost omezení, neomezuje pohyb, neukládá pracovní povinnost, nezavírá hranice. Opatření vydává Ministerstvo zdravotnictví po souhlasu vlády, hygienické stanice v případě regionálního ohrožení. Opatření by měla být odůvodněná. A to je setrvalý problém. Samozřejmě je velmi obtížné odůvodnit explicitně určitá opatření, proto byla opakovaně tedy rušena a přezkoumává je přednostně Nejvyšší správní soud. Lze omezit tedy dopravu, podnikání, služby, sportoviště, shromažďování, výuku na vysokých školách, poručit testovat, přikázat ochranné pomůcky. Hradí se jen škody, nikoliv ušlý zisk. ***
