(11.10 hodin)
Poslankyně Alena Schillerová: Děkuji za slovo, paní místopředsedkyně. Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci... (Odmlčuje se pro hluk v sále.)
Místopředsedkyně PSP Jana Mračková Vildumetzová: Já bych poprosila o klid v sále, a pokud si potřebujete řešit některé otázky, abyste takto učinili v předsálí. Děkuji vám.
Poslankyně Alena Schillerová: Když jsem se připravovala na dnešní jednání, tak jsem se snažila programové prohlášení vlády číst opravdu s otevřenou myslí, věnovala jsem mu mimořádnou pečlivost a samozřejmě i značný kus času. Stejně tak jsem přistupovala k nedávno zveřejněné koaliční smlouvě a před volbami i k programům jednotlivých stran. To, jakým směrem hodlá naši zemi vést nová vláda, je pro mě důležité nejen jako matku, babičku, ale také jako političku, která se v předvolebních kláních nesčetněkrát střetávala v diskusích s představiteli vládní koalice. V těchto diskusích jsem se opakovaně musela potýkat s absencí konkrétních plánů svých politických oponentů, zejména aspirantů na pozici ministra financí, kteří o co více ambiciózními a nerealistickými cíli se oháněli, o to dunivější prázdnota se ozývala, když měli popsat, jak na to hodlají prakticky jít. Dobrá, říkala jsem si, volební programy asi holt konkrétní úspory neuvádí a kolegové, kteří v předvolebních diskusích kličkovali jako Messi, to třeba rozbalí po volbách, pokud k tomu tedy dostanou od voličů příležitost, a vše pak řádně a konkrétně zpracují a předloží, řekněme že nejpozději po diskusích s koaličními partnery, a konkrétní úspory pak vtělí do koaliční smlouvy. Jenže ani to se nestalo. Koaliční smlouva, jak víme, o žádných konkrétních úsporách nehovoří. Naopak přichází s nápady, které znamenají každoroční sekeru nejméně 70 miliard korun navíc.
Třetím a zatím největším zklamáním, dalo by se říci skoro výsměchem, je právě programové prohlášení vlády. Ano, výsměch. Nezlobte se, ale opravdu nevím, jak jinak mám nazvat tak obecné a nicneříkající fráze, jako jsou - cituji: "Nalezneme úspory a stanovíme dlouhodobé směřování veřejných financí a v co nejkratší možné době zajistíme rozumné hospodaření státu." Nebo: "Naším cílem je, aby rozpočtové úspory nezhoršily situaci občanů, kteří se bez podpory ze strany státu neobejdou." Nebo: "Chceme stát, který nežije na dluh." Či: "Chceme stát, který je chytrý, efektivní a úsporný." Přesně takovými termíny na úrovni kapesní příručky politického marketingu se vláda, která se snaží prezentovat jako zachránce veřejných financí, vypořádává se svým hlavním politickým předsevzetím. Takovými frázemi se programové prohlášení jenom hemží. Lhala bych, pokud bych se tvářila překvapeně, ve skutečnosti se nic jiného čekat nedalo. Skutečnost je taková, že vláda žádné úspory nad rámec toho, jak by postupovala jakákoli zodpovědná vláda v období po covidu, připravené nemá.
Předložené programové prohlášení vlády nejen že neobsahuje žádná relevantní úsporná opatření, ale dokonce neobsahuje ani žádná konkrétní čísla. Mezi řádky lze maximálně ze zmínky o maastrichtských pravidlech odvodit, že pravděpodobně do konce volebního období by deficit neměl být vyšší než 3 % HDP. Nic víc, nic míň, 3 % HDP. Chtěla bych zdůraznit, že se jedná o výrazně pomalejší tempo konsolidace, než které plánovala vláda Andreje Babiše. Jak se totiž můžete jednoduše přesvědčit v otevřených zdrojích, například z fiskálního výhledu Ministerstva financí z listopadu 2022 (2021?), tak i zcela autonomní vývoj, tedy kdyby vláda nedělala vůbec nic, by na konci roku 2025 vedl k saldu ve výši 2,9 % HDP. A pokud by se skutečně realizovala úsporná opatření, deficit by mohl být pohodlně pod 2,5 %. Vláda Petra Fialy, jehož ODS slibovala před volbami deficit 1,5 %, nyní zcela nepokrytě žádá Poslaneckou sněmovnu o důvěru s plánem na deficit dvakrát vyšším, a ještě se u toho tváří jako zachránce Mléčné dráhy.
A opět - je to překvapivé? Je to překvapivé od vlády, která jako jeden z prvních kroků udělá to, že navýší počet státních úředníků, a zdůvodní to absurdním tvrzením, že to dělá proto, aby počet úředníků mohla v budoucnosti snížit? To by snad nevymyslel ani sir Humphrey. Od vlády, která se zaklíná rušením daňových výjimek a zároveň chce zavádět daňové výjimky nové - jen ve svém programovém prohlášení jich má několik, naprostý protimluv. Ale papír snese všechno, zdá se. Může to překvapit od vlády, která si protiřečí už v samotné preambuli svého programového prohlášení, když odmítá navyšování státního dluhu, a přitom se ve stejném dokumentu o pár stránek níže zavazuje k jednomu jedinému rozpočtovému cíli, a to je snížení deficitu na úroveň 3 % HDP? To znamená, hrubým odhadem, dobrý 1 bilion dodatečných dluhů za čtyři roky. Tak jak to jde dohromady s deklarovaným odmítáním navyšování dluhu? Buď platí jedno, nebo platí druhé. Slova musí něco znamenat, dokonce i v Programovém prohlášení vlády, zejména pokud s ním žádáte o důvěru Poslanecké sněmovny. Ne, taková vláda moji důvěru opravdu mít nemůže, protože něco jiného říká a něco jiného reálně dělá.
Programové prohlášení je důkazem, že skutek utek, a nejspíš ani nikdy nebyl míněn vážně. Jak bude vypadat vládnutí v koalici, která se vnitřně neshodne prakticky na ničem - od eura přes názory na zdanění zaměstnanců, živnostníků, po platy učitelů, hasičů a policistů? A tak se raději schovává jen za prázdné a obecné fráze. Je možné takové vládě vyslovit důvěru? Vláda, která nemá důvěru v sebe sama, a proto si raději o ničem nic moc nemyslí a hlavně nic moc neříká, si nezaslouží ani důvěru Poslanecké sněmovny.
Česká společnost se v uplynulých zhruba deseti letech významně ekonomicky povznesla. Češi, Moravané a Slezané v průměru dosáhli životní úrovně a standardu, který byl po dlouhá desetiletí výsadou takzvaných bohatších zemí na západ od našich hranic. Naše země byla plná pozitivních očekávání, rostly platy, důchody, stát svým občanům snižoval daně a zaměřoval se na jejich dobrý výběr a boj s daňovými úniky a podvody. ***
