(13.30 hodin)
(pokračuje Kopřiva)
Současná legislativa prostě počítá jen s případy nějakých objektivních vnějších tlaků na oběť, jako je bezvědomí nebo mdloby, silná opilost, nebo když jde o děti nebo naopak osoby vysokého věku nebo třeba oběti trpící duševní chorobou. Jenomže to není žádná povídačka nebo teoretizování, ale to se prostě děje běžně, je to častý jev, popisují to jak samotné oběti, ale hlavně i psychologové a odborníci: říká se tomu disociativní stupor. To je objektivní stav, lékařsky, vědecky popsaný, kdy dochází k výraznému snížení nebo úplnému vymizení volních pohybů a normální odpovědi na zevní podněty. Vyšetření neukazuje žádné somatické příčiny, ale je zde jasný doklad psychogenního příčinného vztahu k nedávné stresující události nebo problému. Já se snažím být empatický, ale sám si to nedokážu představit, nevím, k čemu to přirovnat. Ale taky jsem zažil případy, kdy třeba se má poskytnout první pomoc a člověk prostě v prvních vteřinách ztuhne, zažívají to třeba oběti autonehod. Taky si nedokážu úplně představit, jak bych reagoval, kdyby na mě někdo naběhl s mačetou, nevím, jestli bych byl schopen a jak bych byl schopen se bránit, ale věřím obětem, že to prostě objektivně není možné.
Obdobně pak nejsou za znásilnění kvalifikovány případy, kdy oběť ohrožení předpokládala v kontextu situace nebo se neodvážila projevit odpor, který by byl jako takový podle práva kvalifikovatelný. To znamená zase nějaký třeba podřízený vztah, nebo pokud je to vyloženě nějaká slavná osobnost, třeba filmový producent, nebo nevím, třeba nadřízený, politik a tak dále. Definice znásilnění, která by byla založena na faktu, zda byl sex dobrovolný, by takové případy postihla.
Teď se dostávám k tomu, jak tady moji ctění kolegové zmiňovali, co by se změnilo. My se můžeme naštěstí inspirovat v mnohých evropských státech, mají to upravené v různých státech různě, ale zkrátka jde o to, že soud to vykládá podle toho, jak je to napsané v zákoně, a zákon momentálně nemá dostatečnou definici. A samozřejmě že úplně si neděláme iluze, že by touto redefinicí znásilnění - a já nevím, jaká bude, nejsem právník, budeme k tomu mít seminář, budeme se o tom ještě bavit, ale k nějaké změně by dojít mohlo - aby zkrátka byly postihnutelné tyto případy, které jsem četl, a ty v Česku teď nejsou postihnutelné. Tam, kde ta změna platí, tak tam by se postihly a myslím si, že to je spravedlivé. Takže jde skutečně o to - teď asi dneska tady ten zákon nenapíšeme, ale jde o to, abychom i v usnesení, a my budeme navrhovat doplnění k usnesení paní kolegyně Kořanové, bychom vyjádřili vůli, že chceme zasáhnout do té definice. A teď vůbec nebudu říkat slovo souhlas, nesouhlas - a jak říkám, o tom se budeme ještě bavit a já chci, aby na tom byla všeobecná shoda - ale jde o to, aby se postihly ty případy, kdy se oběť aktivně nebrání právě z důvodu paralýzy.
Nevěřme tedy obchodníkům se strachem a dezinformátorům, kteří se snaží šířit různé hlouposti o písemných souhlasech nebo aplikacích. Nic takového nikde zavedené nebylo, samozřejmě se to nezavede ani v Česku. Nikdo se o to nesnaží. Redefinice znásilnění je sice ne úplně jednoduchá, ale byla by to zřejmá změna, na které doufám, že bude shoda. A hlavní věc je, že do většiny normálních zdravých vztahů a do osobního života lidí vůbec nezasáhne. Nikdo to nebude nijak kontrolovat. Ale jde skutečně o ty případy, kdy dojde ke znásilnění, aby oběť měla zastání a aby to skutečně bylo postižitelné, aby skutečně ty nejhorší případy, aby ti pachatelé třeba nevyvázli s podmínkou, ale aby skutečně to bylo trestáno jako další závažné násilné trestné činy. Jak už jsem zmínil, nahlášen je jen zlomek všech znásilnění.
A má to ještě jednu rovinu, ta případná změna. Nejde tedy jenom o tu složku trestní, potrestat pachatele, ale podle mě neméně důležité, či snad možná ještě důležitější jak pro oběti, jejich blízké a pro celou společnost, je rovina ochrana obětí. Jak už tady zaznělo, bohužel oběti často čelí stigmatizaci, bojí se, co na to řekne okolí. Potom jsou ještě tázány, proč to tedy neudělaly jinak, když byly napadeny, jestli si za to vlastně nemůžou samy. Dokážete si to představit třeba u loupeží? Že si za to třeba člověk může sám, že nemá nainstalovaný nějaký nejdražší alarm a že má jenom dva zámky místo čtyř? Tak to mi přijde úplně ekvivalentní. Nemůžeme prostě házet vinu na oběti.
Takže abychom dokázali poskytnout obětem ochranu a zaručit spravedlnost, je potřeba, aby všichni, kteří s oběťmi přicházejí v tomto pro oběť nelehkém procesu do styku, měli by mít v této oblasti dostatek informací a dovedností od advokátů. Slyšíme o případech, kdy někteří soudci bohužel rozhodují nekvalifikovaně a na základě nějakých předsudků a stereotypů, které jsem právě zmínil. Jejich vzdělávání v této oblasti není bohužel povinné.
Já sám jsem interpeloval paní ministryni Benešovou, abych zjistil, kolik státních zástupců a soudců, kteří tyto případy rozhodují, za posledních pět let nepodstoupilo žádné školení. Budu se těšit na odpověď. A zároveň bych tady chtěl oponovat paní ministryni spravedlnosti, která říkala, že už teď jsou oběti - ona mluvila o domácím násilí, tuším - tak ona říkala, že oběti jsou chráněné. Ale já mám informace úplně jiné od těch obětí - že se třeba u opatrovnických soudů běžně setkává oběť s pachatelem. To mně prostě taky nepřijde normální, když máme trestné činy, kde oběť má zvláštní ochranu, a potom kategorii, kde nemá zvláštní ochranu - tak nechápu, proč tam domácí násilí a sexuální násilí, proč se to nevymáhá. Proč ty oběti nejsou chráněny?
Je tedy potřeba jasně deklarovat, a já doufám, že v tom dnešním usnesení se k tomu dostaneme, že sexuální násilí je závažnou formou násilí. Psychická újma obětí se nesmí brát na lehkou váhu, stejně jako jejich stigmatizace a sekundární viktimizace. Myslím si, že bychom se měli usnést, že jsme připraveni se pokusit o tu změnu a prosadit změnu definice, aby se postihly právě případy té paralýzy, jak jsem tady zmiňoval.
Sexuální násilí je také velmi tabuizované. Doma se o něm samozřejmě nemluví, ve škole se o něm neučí, čili já jsem i rád, že jsme do toho usnesení dali jak ochranu obětí, tak i nějaký bod k vzdělávání, k osvětě, aby se zkrátka vytvořilo ve společnosti takové klima, že ty oběti se nebojí, že společnost stojí na straně obětí a že oběti mají podporu jak společnosti, tak doufám i této Sněmovny. A je tedy nutné, aby se to téma trochu detabuizovalo, byť chápu, že třeba doma o tom mluvit nemusí být úplně příjemné, ale tak od toho tady máme různé metodiky a třeba i nevládní organizace, které se o to snaží.
Takže já tedy doufám, že dneska přijmeme usnesení, kterým jasně vyšleme signál, že sexuální násilí je v Česku stále problém, ať už si můžeme třeba vytvářet iluze, jaké chceme, tak prostě problém to je vzhledem k těm číslům. Obrovský problém je to, že se to neohlašuje, že se to nepotírá, a je tím pádem nepřímo vyslán společnosti i obětem signál, že se to přehlíží, toleruje, a to je podle mě nepřijatelné, protože sexuální násilí je závažná forma násilí. Je to odporné a je potřeba tento signál vyslat.
Já vám děkuji v tuto chvíli za pozornost a v podrobné rozpravě případně načtu nový bod usnesení nebo doplňující bod usnesení. Děkuji.
Místopředseda PSP Tomio Okamura: Přeji hezké odpoledne. Nyní s přednostním právem paní poslankyně Jana Černochová a připraví se paní poslankyně Taťána Malá. Prosím, máte slovo.
Poslankyně Jana Černochová: Děkuji, pane místopředsedo. Nejprve bych si dovolila reagovat na svého předřečníka, pana poslance Kopřivu, vaším prostřednictvím. Bohužel není pravda, že nápady na různé aplikace a pokusy s nimi by nebyly. Ony už jsou, pane kolego. Momentálně Austrálií hýbe téma nedobrovolného sexuálního styku. Policejní komisař státu Nový Jižní Wales přišel s kuriózním řešením. Navrhuje používání aplikace, která by dávala souhlas k sexu. Političky a organizace za práva žen myšlenku odmítly. Aplikaci souhlasu se sexem vyvinuli i v Dánsku, avšak nedosáhla v Dánsku příliš velkého úspěchu, takže zřejmě od ní ustupují. Ale tyto tendence tady bohužel už byly. ***
