(15.50 hodin)
(pokračuje Okamura)
Ale to, co mě zaujalo na tom jednání, že si ostatní všechny strany - jasně, hnutí ANO a ČSSD navrhují prodloužení nouzového stavu, ale všechny ostatní opoziční strany - si podmínily to, že chtějí jednat o prodloužení nouzového stavu, souhlasí s tím, když se bude prodlužovat nouzový stav, ale musí s tím souhlasit prý všichni včetně SPD. A to jsem teda koukal a překvapilo mě to, že když dojde na lámání chleba v zásadní otázce, tak tyto opoziční strany nechtějí jednat samy za sebe, nechtějí, nemají odvahu říct samy za sebe stanovisko, ale musejí se opřít o hlas SPD, aby měly odvahu se samy rozhodnout. Tak to jsem tedy opravdu koukal.
My jsme samozřejmě odmítli prodloužení nouzového stavu, protože navrhujeme pozitivní alternativu, jak to řešit bez vyhlašování nouzového stavu. Nevím, proč bychom měli měnit stanoviska. Hnutí SPD má jasné a pevné názory a neděláme politiku stylem kam vítr, tam plášť. A hlavně, SPD má odvahu říkat pravdu.
Co říci na závěr? Vážené kolegyně a kolegové, nebuďme hluší a slepí a zachovejme si zdravý rozum. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: To byl pan předseda Tomio Okamura. Nyní vystoupí ministr vnitra a místopředseda vlády Jan Hamáček. Ještě než mu udělím slovo, omluvil se ministr zahraničních věcí předsedovi Poslanecké sněmovny od 15.45 do konce jednacího dne. Pane místopředsedo vlády, máte slovo.
Místopředseda vlády a ministr vnitra ČR Jan Hamáček: Děkuji. Vážený pane místopředsedo, vážená vládo, dámy a pánové, dobrý den. Je to poněkolikáté, co se zde scházíme a projednáváme prodloužení nouzového stavu. Jsme všichni čím dál tím víc unavení. Jsme všichni čím dál tím víc podráždění. Stejně tak jsou unavení a podráždění i naši občané. Prostě už nás to nikoho nebaví. Nebaví nás to, že nemůžeme žít tak, jak jsme byli zvyklí. Nebaví nás to, že nás tady pořád někdo omezuje. Prostě chceme zpátky svůj normální život. To platí jak pro nás tady v Poslanecké sněmovně, tak pro posledního našeho občana kdekoliv v České republice. Chceme všichni to samé.
Jenomže ono to nejde, protože se tady objevila nemoc, se kterou jsme neměli žádné zkušenosti a už rok s ní bojujeme, tu s většími, tu s menšími úspěchy. Ale bojujeme s ní my v České republice, bojují s ní naši sousedé v Německu, bojují s ní v Brazílii, bojují s ní v Izraeli, bojují s ní všude na celém světě. Bojují s ní všichni stejně, za použití stejných či podobných opatření. Nikdo na světě, možná s pár výjimkami, které jsou ale dány velkými specifiky, nevymyslel jiný způsob boje s epidemií než ochraňovat ty nejzranitelnější. Snažit se o to, aby co nejméně těch, kteří na tu nemoc umírají, se jí nakazili. Snažit se o to, aby se ta nemoc co nejméně šířila - s tím se nedá dělat nic jiného, než že se omezují mezilidská setkání. Snažit se o to, aby v žádném momentě se stát nedostal do situace, že nebude schopen se starat o své občany. Všichni čekají na to, co může vypadat jako světlo na konci tunelu, to je vakcinace, očkování, které by tu nemoc mělo zkrotit a největší problém vyřešit. Každý stát s tím bojuje po svém, ale metody jsou stejné. Všude ve světě to vzbuzuje tenze, vzbuzuje to napětí, vzbuzuje to problémy, protože ta opatření jsou nepopulární, ničí zaběhnuté stereotypy, ničí věci, jako je rodinný život, sociální život. Ale je to všude stejné.
Každý stát má nějaký právní řád a každý stát v kritických okamžicích postupuje podle něj. Svůj právní řád má i Česká republika. Máme ústavní zákon o bezpečnosti, máme krizový zákon. Je naprosto logické, že v situaci, jako je tato, a já věřím, že se všichni shodneme, že ta situace není normální, že není zvladatelná standardními silami a prostředky a standardními způsoby, že prostě ta věc je mimořádná a vyžaduje mimořádná opatření, tak aplikujeme zákony, které k tomu jsou a které za tím účelem byly napsány. To dělá i vláda České republiky a čas od času musí přijít do Poslanecké sněmovny s žádostí o prodloužení mimořádných opatření, protože prostě ta situace je stále mimořádná. V tom se všichni shodneme.
Bohužel Česká republika, pokud vím, je snad jediná, minimálně v Evropě, nevím, jak na světě, kdy prostá konstatace faktů, že situace je vážná, že je natolik vážná, že není zvladatelná standardními prostředky, a tudíž vyžaduje aplikaci krizových zákonů, je předmětem takto zuřivého politického boje. Pokud se podíváte do Německa, Německo aktuálně prodloužilo karanténu do 7. března, platí to už rok. A nevšiml jsem si, že by v Bundestagu probíhaly takovéto souboje. Portugalský parlament - jednou za 14 dní se sejdou, všichni to tam odhlasují, jdou pryč a nechají vládu pracovat, protože vědí, že čelí obrovské zkoušce. U nás je z toho politický boj. Jeho důsledkem je to, že spojení nouzový stav je dneska sprosté slovo a ze spojení nouzový stav se stalo něco, co je viník. Nouzový stav je viník a vláda je viník, protože nouzový stav drží. A až nouzový stav zmizí, tak nám bude všem dobře. To je ta zkratka, kterou tady vysíláme našim lidem. To není pravda! Lžeme si do kapsy a lžeme lidem.
Když dneska nouzový stav neprodloužíme, ta nemoc nezmizí. Ta nemoc tady stále bude, akorát ti, kteří s ní bojují, přijdou o prostředky, se kterými s ní efektivně bojovat mohli, a začnou přemýšlet, jak cíle a jak schopností bojovat s epidemií dosáhnout jinak. Začneme tady kutit. Budeme přemýšlet, jestli rychle nepřijmout nějaký jiný zákon - pandemický, epidemický - který víceméně bude krizový zákon a nouzový stav, akorát se bude jmenovat jinak. Ale všichni už budou spokojeni, protože ten ošklivý nouzový stav, ten viník toho všeho, prostě zmizí. Tak budeme kutit a budeme vymýšlet, jak to udělat. Když nevykutíme, tak budeme doufat, že to za nás udělá někdo jiný, a budeme doufat, že hejtmani, kteří budou čelit té katastrofě a té apokalypse, která se na ně řítí, využijí vše, co mohou z krizového zákona, a vyhlásí stav nebezpečí, což je mírnější verze mimořádného stavu. A jak jsem s některými hejtmany mluvil, je to otázka asi hodin, než to první kraj vyhlásí. A budeme v situaci, že tady většina krajů vyhlásí stav nebezpečí, čímž konstatuje, že tady je problém, který není zvladatelný standardními silami a prostředky. A stát se bude tvářit, že ten problém není, protože na státní úrovni žádný takovýhle stav nemáme. Jen ať si s tím v těch krajích poradí. A stát, který to má celé koordinovat a nese za to taky odpovědnost, bude stát, koukat se na to, jak se v tom hejtmani plácají, bude se jim samozřejmě snažit pomoct, protože to je naše povinnost, ale ve spoustě věcí nebude mít jak.
Nevím, jak v pondělí budeme odpovídat na žádosti hejtmanů na dodávky ze státních hmotných rezerv. Máme, ale nedáme, protože nemůžeme. Potřebujete ventilátory ze státních hmotných rezerv? Kupte si je. Sněmovna neodhlasovala nouzový stav. Potřebujete nějaká nová lůžka, která se odvezla z Letňan a naskladnila do státních hmotných rezerv? Máme, nedáme, nemůžeme, kupte si je. Potřebujete, aby vám hasiči rozváželi vakcíny nebo respirátory? Zavolejte si taxislužbu, nemůžou, nemáme nouzový stav. A mám pokračovat?
Když zákonodárce formuloval krizová opatření, myslel na to, aby státu dal do ruky tu nejsilnější zbraň v boji s takovýmihle věcmi, jako je koronavirus. My jsme snad jediný stát na světě, který když je epidemie nebo krize na vrcholu, a to objektivně je - ještě se nám nikdy nestalo v historii, ani na jaře, ani na podzim, že by tady létaly vrtulníky po České republice a převážely pacienty, že by pražská záchranka zapůjčila toho Fénixe, nebo jak se to jmenuje, a vozili jsme lidi mezi nemocnicemi, že by nám tady ve dvou krajích přetékaly špitály, to tu ještě nebylo. ***
