Čtvrtek 10. prosince 2020, stenozáznam části projednávání bodu pořadu schůze
(pokračuje Petr Fiala)
5.
Vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném
přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 123/1998 Sb.,
o právu na informace o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů
/sněmovní tisk 633/ - prvé čtení
Z pověření vlády namísto omluveného místopředsedy vlády a ministra vnitra Jana Hamáčka tento návrh uvede ministr kultury Lubomír Zaorálek. Prosím, pane ministře, máte slovo.
Ministr kultury ČR Lubomír Zaorálek Děkuji. Dobré poledne, dámy a pánové. Já bych uvedl stručně návrh zákona, který by vám tady měl být předložen a kterým se mění zákon o svobodném přístupu k informacím a zákon o právu na informace o životním prostředí.
Důvod, proč se tedy předkládá tato novelizace, je ten, že vlastně ta praxe ukazuje některé problémy, které souvisí právě s tím poskytováním informací. A problémy jsou jakoby na obou stranách. Na straně těch, kteří poskytují informace, se bohužel taky setkáváme často s případy, snad mohu říct, zneužívání té povinnosti informovat, protože sám vím z vlastní zkušenosti, že dostáváme celou řadu žádostí od nejen takových notorických stěžovatelů, ale že to často je v podobě, která už moc nedává ani smysl, a nezdá se, že by to bylo vedeno jen upřímnou snahou získávat informace, a navíc to taky vede k tomu, že to neúměrně zatěžuje poskytování informací, protože často je to třeba i v obrovském rozsahu, informace, které jdou roky zpět a podobně. Takže vím a sám jsem se s tím setkal, že dochází k zneužívání práva na informace, takže vlastně jedním důvodem té novely je i to, snažit se čelit tomu, kdy to právo je prokazatelně zneužíváno, ať už z nějakých kverulantských důvodů, nebo že se prostě požadují mimořádně velká kvanta, která není lehké zpracovávat a dodávat.
Ta novela by ale neměla jenom omezovat právo žádat informace. Z druhé strany je ta novela také vedena tím, aby se posílilo postavení žadatelů o informace, protože je samozřejmě řada těch, kteří mají naprosté právo a oprávněné důvody, proč se snaží k informacím dostat, takže vlastně ta novela je vedena i tím posílit ochranu subjektů, to znamená posílit to právo. Takže není to tak, že by to bylo jenom na ochranu jedné či druhé strany, ale je to snaha vnést více ratia a poučit se z toho, jak to v praxi probíhá a kde to vlastně příliš nefunguje, ať už selhává jedna, nebo druhá strana.
Takže ten návrh, který je vám předkládán, je jednak snahou, aby se v případě, že někdo žádá rozsáhlé balíky dat, tak aby se event. na tom podílel nějakou finanční sumou, pokud to znamená, že se tím bude neúměrně zatěžovat aparát třeba po určitou dobu. Maximálně jsou to 2 tisíce korun, takže finanční spolupodílení toho, který žádá o informace, je omezeno sumou 2 tisíce. To je jedna forma, která se navrhuje.
Důležité je, že se ten zákon snaží také zjednodušit ochranu osobních údajů nebo bankovního obchodního tajemství. Způsob anonymizace dat, tady se také navrhuje efektivnější a elegantnější způsob, jak provádět anonymizaci dat, pokud není možné uvádět jména a nezakládat na tom odmítnutí poskytnutí informací.
Je tam také ještě jedna oblast, která se upravuje, to je nový důvod pro neposkytnutí informací. Tím novým důvodem pro neposkytnutí je ochrana informací, které by mohly ohrozit rovnost účastníků soudního, rozhodčího nebo správního řízení. To je něco, co tam je zařazováno nově. Je to shledáváno jako důvod, který může nebo měl by být důvodem pro to třeba informaci neposkytnout.
Pak jsou tam lhůty, prodloužení některých lhůt, které v současné době, lhůty na vyřízení žádosti, je tam tendence pracovat s těmi lhůtami. Způsob, který nebudu rozebírat, to je pro vás, abyste to zvážili a posoudili. Vyřizování žádostí je v něčem relativně složitý proces a lhůty by se tady měly přizpůsobovat ostatním správním řízením. To je asi tendence, která je v tom zákonu navrhována.
Jinak si myslím, že tady jde o úpravy, které jsou spíše věcí dohody, která by se měla učinit ve Sněmovně, a je na poslancích, aby zvážili, co je racionální způsob, ve kterém se zvažují možné problémy nebo i oprávněné žádosti nebo představy té či oné strany. Najít správnou rovnováhu je věcí Sněmovny, protože si myslím, že to není něco, co by mělo být a priori kontroverzní, spíše jde o to, aby ta norma nakonec po dohodě tady ve Sněmovně zvážila práva a povinnosti obou stran nějakým optimálním způsobem. To je tedy k této novele.
Tím, že už dokonce byly podány některé pozměňovací návrhy v této chvíli, mám je tady uvedené, k těm se nebudu prozatím vyjadřovat, protože to chápu tak, že jsme v prvém čtení. Seznamuji vás tedy s tou materií, která Sněmovnu čeká. Věřím, že stojí za to ji upravit, a také doufám, že tady bude dostatek vůle a ochoty se na rozumné úpravě dohodnout.
Místopředseda PSP Petr Fiala: Děkuji. Zpravodajem pro prvé čtení je pan poslanec Ivan Bartoš. Prosím, pane zpravodaji, máte slovo.
Poslanec Ivan Bartoš: Děkuji vám za slovo, pane předsedající. Dámy a pánové, prostřednictvím tady pana ministra Zaorálka, tedy v zastoupení ministra vnitra pana Hamáčka, nám byla představena novela zákona o právu na informace. Vláda návrh předložila Sněmovně dne 29. 10. 2019. Návrh projednal organizační výbor dne 14. 11. 2019 a svým usnesením číslo 236 navrhl výbor pro veřejnou správu a regionální rozvoj jako garanční. Dále navrhl přikázat tisk k projednání ústavně-právnímu výboru.
Ty dva zákony, kterých se to týká, jsou jedním z nástrojů pro informování veřejnosti o veřejné správě. Ostatně stošestka byla jedním z prvních zákonů, který fakticky tenkrát dával občanům právo od státu požadovat nějaké informace takto explicitně.
Předkládaná novela reaguje na občasné případy šikanózních a kverulačních žádostí a zavádí možnost obrany povinných subjektů proti žádostem na informace. Návrh předjímá sám o sobě dvě řešení. Za prvé uvádí zneužití práva na informace jako výslovný důvod pro odmítnutí žádosti, přičemž se ve skutečnosti nejedná o změnu právního stavu, neboť již dnes správní soudy ve své judikatuře připouštějí možnost odmítnout žádost o informace právě z důvodu zneužití práva na informace. Vlastně tak tedy zapisujeme do zákona něco, co už fakticky v běžném procesu platí. Druhým opatřením je zavedení zálohy na úhradu nákladů. To má dle autorů novely eliminovat případy žádostí, k jejichž vyřízení je nutno dohledat a zpracovat velké množství různorodých informací, a následně se žadatel brání úhradě nákladů vynaložených na tyto úkony.
Předkladatel novely je přesvědčen, že stávající právní stav vykazuje určité deficity ve vztahu k povinným subjektům. Domnívá se, že povinné subjekty je záhodno chránit před zneužitím práva na informace ze strany občanů či občanské společnosti. Odvolává se na článek 17 odst. 4 Listiny práv a svobod, podle kterého je nezbytné podmínky přístupu k informacím, a hlavně omezení přístupu k informacím, stanovit přímo zákonem. Důvody pro odmítnutí žádosti musejí být v zákoně výslovně a určitě vymezeny.
Návrh naopak výslovně nevymezuje subjekty, jež jsou povinny poskytovat informace dle zákonů 106 a 123. Jejich určení se odvíjí od judikatury a praxe, což z našeho pohledu, a my jsme se s tím setkali, není úplně šťastné, neboť vstupujete do často soudních pří s institucí, která už jednou povinnost poskytnout informace dostala, proto je asi i zajímavé zvažovat, že by tam byly taxativně vyjmenovány. O výslovném vymezení okruhu povinných subjektů usiloval výbor pro veřejnou správu a regionální rozvoj právě z těchto důvodů v rámci svého pozměňovacího návrhu k sněmovnímu tisku 50, Sněmovna však tento návrh odmítla.
Jako zpravodaje mě již kontaktovaly nevládní organizace, které se tímto tématem zabývají. Zvláště bych zmínil pana Oldřicha Kužílka, který je spoluautorem původního návrhu celého zákona o svobodném přístupu k informacím a dnes je jednou z největších autorit v této oblasti. Pan Kužílek také předložený návrh zákona v mnohých bodech kritizuje. Lze předpokládat, že tyto argumenty budou důkladně probrány v dalších fázích legislativního procesu v obou komorách Parlamentu.
Toliko moje zpravodajská zpráva k tisku 633. Já vám děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Petr Fiala: Děkuji. Otevírám obecnou rozpravu. Do rozpravy je přihlášen jako první pan poslanec Milan Pour, připraví se pan poslanec Marek Benda. Prosím, máte slovo.
Poslanec Milan Pour: Děkuji za slovo, pane předsedající. Vážený pane ministře, vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolte mi, abych se vyjádřil k předloženému návrhu zákona, resp. novele zákona o svobodném přístupu k informacím a zákona o právu na informace o životním prostředí.
Tento návrh zákona rozhodně vítám zejména z toho důvodu, že jeho cílem je zavést do právního řádu mechanismy k ochraně povinných subjektů, nejčastěji se tedy jedná o obce, před zneužíváním práva na informace. Z jednání se zástupci obcí vím, že problém zneužití práva na informace ze strany žadatelů řadu obcí trápí a některé může i paralyzovat v jejich ostatní činnosti. Při seznámení se s textem tohoto návrhu a následných diskusích se zástupci obcí jsem však nalezl některé pasáže, o kterých se domnívám, že by bylo vhodné je upravit odlišně.
Rád bych do novely zákona navrhl některá doplnění, například v otázce možnosti odmítnout žádost, pokud žadatel informaci má k dispozici, i v případě zákona o svobodném přístupu k informacím. Doposud tuto možnost upravuje totiž pouze zákon o právo na informace o životním prostředí.
Také by bylo vhodné zamyslet se nad tím, zda je v pořádku, že zastupitelé žádající o informaci podle zákona o svobodném přístupu k informacím nemají podle výkladového stanoviska ministerstva povinnost platit náklady za poskytnutí informací. Tato forma poskytování informací totiž znamená nejen poloviční lhůtu na vyřízení oproti lhůtě, která je zastupiteli garantována v zákonu o obcích, ale pro obce znamená rovněž složitější administrativu včetně povinnosti informaci zveřejnit. Přestože Ministerstvo vnitra tuto moji myšlenku zatím nepodporuje, rád bych to projednal ve výboru, kde můžeme případně dospět i k jinému řešení s ohledem na avizované připravované novelizace zákona o obcích, o krajích a o hlavním městě Praze. Můj názor je, že zastupitelé žádající o informaci podle zákona o obcích, případně zákona o krajích nebo zákona o hlavním městě Praze, kterou mají obdržet ve lhůtě třicet dnů, by za takovou informaci platit neměli, pokud však žádají podle zákona o svobodném přístupu k informacím, tedy nikoli jako zastupitelé podle svého zvláštního zákona, potom by tato informace zpoplatněna být měla stejně jako v případě jakéhokoliv jiného žadatele.
Své pozměňovací návrhy jsem již načetl do systému a jsem připraven je následně diskutovat jak ve výboru pro veřejnou správu a regionální rozvoj, tak i s jednotlivými kolegy, kteří o tuto problematiku mají zájem.
V letošním roce jsem se rovněž zúčastnil jednání pracovní skupiny k tomuto návrhu zákona, kde se o tomto návrhu jednalo mezi některými poslanci a zástupci Rekonstrukce státu. Na základě tohoto jednání by měl být ještě předložen komplexní pozměňovací návrh, který sleduje následující principy: za prvé, zakotvení přesnější definice povinných subjektů; za druhé, vylepšení ustanovení o zneužití práva na informace tak, aby samo nebylo zneužitelné; a za třetí, odstranění nebo úprava ustanovení, která omezují právo na informace. Tento komplexní pozměňovací návrh je v současné době ještě před finalizací, takže se předpokládá, že ještě dojde k určitým dílčím úpravám.
A na závěr bych chtěl konstatovat, že jsem jednoznačně pro to, aby tento návrh zákona byl propuštěn do druhého čtení. Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Tomio Okamura: Přeji pěkné poledne. Jako další vystoupí v obecné rozpravě pan poslanec Marek Benda, zatím poslední přihlášený. Prosím, máte slovo.
Poslanec Marek Benda: Vážený pane místopředsedo, vážený pane ministře, vážené dámy, vážení pánové, mě tady tedy extrémně mrzí, že tento návrh zákona předkládá Poslanecké sněmovně pan ministr Zaorálek a nikoliv pan ministr Hamáček, který je jeho autorem. V čem je problém? Tento návrh zákona byl připraven po té, řekněme, úřední linii, podle mého názoru v podstatě správně a směrem, kterým by se mělo jít, to znamená k jistému omezení zneužívání - a teď nechci říct omezení práva na informace, já nezpochybňuji existenci informačního zákona, i když sám za sebe občas říkám, že to je jeden z nejproblematičtějších zákonů, které máme, ale vím, že jsou tady ve Sněmovně jiní poslanci, kteří ho naopak milují, já k nim nepatřím - ale k omezení zneužívání tohoto práva na informace. Bohužel těsně předtím, než to šlo do vlády, se pan ministr, a na to jsem se ho chtěl ptát, sešel, pokud vím, s představiteli právě Pirátské strany a dalších organizací na zprůhledňování státu a polovinu těch užitečných opatření, která byla původně vládou navrhována, stáhl nebo vypustil, a tím tu novelu učinil značně, řekněme, neúčinnou nebo nedostatečnou. Myslím, že bude naším úkolem to tam do budoucna ve výborech v Poslanecké sněmovně vrátit, a já pak navrhnu, abychom zákon přikázali kromě výboru pro regionální rozvoj ještě ústavně-právnímu výboru, a vysvětlím vzápětí proč, a abychom prodloužili lhůtu na projednání tak o dvacet dní na osmdesát dní, abychom měli dostatek času.
Myslím si, že vláda v tuto chvíli má v Legislativní radě vlády implementační novelu stošestky, pokud je mi známo, a ta už se tedy zcela nepochybně nestihne projednat do konce tohoto volebního období. Pak je s otazníkem, jestli by minimálně některé části této implementační novely neměly být začleněny také do tohoto tisku 633, protože už nic dalšího se nestihne.
Teď k tomu, něco tady už řekl pan kolega Pour, pan předkladatel i pan zpravodaj, prostě dnes zcela zjevně dochází v řadě případů k naprosto šikanóznímu zneužívání práva na informaci, ať už k tomu, abych ty úřady jenom zbytečně týral, nebo abych si na tom psal diplomové a rigorózní práce a vyžadoval po nich, ať mi dávají informace, které jsem líný si sám shánět, anebo abych vedl v řadě případů konkurenční ekonomický boj a pokoušel se tímto způsobem prolomit k informacím o svých případných konkurentech na trhu. To jsou všechno věci, které si myslím, že správně nejsou. Já souhlasím s právem na informace a myslím si, že nemá být zneužíváno a že musíme nastavit parametry toho zákona tak, aby nedocházelo k jeho zneužití.
A pak jsou tam dva, řekněme, ústavní problémy, pro které navrhuji, aby byl přikázán ústavně-právnímu výboru. Dnes jsme v situaci, že každý velký soud - a už se to pomalu dostává na úroveň krajských a okresních soudů, přestože bylo jednoznačně řečeno, že soudních řízení se právo na informace týkat nemá - má dneska už jednoho až dva zaměstnance, kteří se nevěnují ničemu jinému než odpovídání podle stošestky, podle informačního zákona. Většinou jsou to takové dotazy, jako kdo kolik má to a jestli někdo, ale pokládám to za něco úplně zvráceného. Zaměstnáváme tisíce lidí v dobách schodku státních rozpočtů jenom na to, aby prostě někomu, kdo má pocit, že on ten stát vlastní, protože na něj možná občas platí nějaké daně, tak aby státní orgány donekonečna, donekonečna obtěžoval.
To samé je problém, na který jsme narazili a který jsem tady opakovaně říkal i na půdě Poslanecké sněmovny, zveřejňování některých dílčích soudních rozhodnutí, která vypadají jako konečná. Samozřejmě závěrečné rozhodnutí soudu je zveřejňováno, ale podle stošestky se naučili někteří koumáci dostávat usnesení o vazbě, které je konečným rozhodnutím ve věci, protože proti němu existuje sice opravný prostředek, ale pokud ten opravný prostředek není použit, tak je jakoby konečným rozhodnutím o věci, ale přitom není rozhodnutím meritorním, není rozhodnutím, které by určovalo, co se stalo nebo nestalo, ale v okamžiku, kdy ho podle stošestky novináři získávají, tak jdou a začnou přepisovat z usnesení o vazbě, jaká jsou podezření nebo nejsou podezření u dané osoby. Já to pokládám za velmi problematické a myslím si, že se s tím to musíme v novele zákona 106 také vypořádat.
A poslední problém, který se týká... pro který si myslím, že by mělo být přikázáno i ústavně-právnímu výboru, ten se týká zejména tedy kanceláří Poslanecké sněmovny, Senátu a prezidenta republiky, ale do jisté míry i soudů. Před rokem a půl tady prosadil pan kolega Michálek, že tam, kde není nadřízený orgán, je moderátorem sporu v případném sporu podle zákona o svobodném přístupu k informacím Úřad na ochranu osobních údajů. To je správně, pokud se týká výkonné moci. Není to správně, pokud se bavíme o jiných orgánech státní moci a moci zákonodárné, soudní, případně o Kanceláři prezidenta republiky. To si myslím, že v pořádku není a že s tím se budeme muset také vypořádat, že Úřad na ochranu osobních údajů může být nadřízen v této konkrétní dílčí agendě orgánu výkonné moci, nemůže být nadřízen Kanceláři Poslanecké sněmovny a jejímu předsedovi.
Takže to jsou mé výhrady. Myslím si, že je tam co zlepšovat. Bohužel ten návrh to úplně nepřináší. Bohužel to ministr vnitra těsně předtím, než to prošlo vládou, do jisté míry vykostil. Budeme se k tomu muset vrátit a připravit to lépe, proto navrhuji prodloužení lhůty o dvacet dnů. A z důvodu zejména ochrany soudního řízení a jednání, ale i ochrany ostatních institucí navrhuji, abychom přikázali ještě ústavně-právnímu výboru. Přestože vím, že všichni si uvědomujete, že jsme hluboce přetíženi, tak tuhle jednu věc si na sebe ještě vezmeme.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Tomio Okamura: Tak. Nyní v obecné rozpravě vystoupí pan poslanec Jakub Michálek, zatím poslední přihláška. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Jakub Michálek: Děkuji za slovo. Vážené dámy, vážení pánové, v rámci té novely budeme určitě navrhovat rozšíření okruhu povinných subjektů. Nemyslíme si, že by ta novela měla být koncipována pouze tak, aby v uvozovkách omezila kverulanty. Je potřeba si říct, že jsou skutečně lidé, kteří zneužívají právo na informace, a připouštějí to i ty neziskovky protikorupční. Já když jsem pracoval na pražském magistrátu, tak tam některé případy byly také na hraně. Jsou to ale opravdu jednotky případů na celou Českou republiku. Není to tak, že by každý, kdo si požádá o informace nebo kdo si podá víc žádostí, automaticky měl spadat do tohoto režimu.
Ten návrh zákona obsahuje některé problémy. Jak jsem říkal, budeme tam načítat rozšíření okruhu povinných subjektů.
A abych reagoval na to, co tady říkal můj předřečník pan kolega Benda, tak já hluboce nesouhlasím s tím, že na soudy se nemá vztahovat působnost stošestky. Protože řekněme si to otevřeně, kdo je nad soudy v libovolné zemi? Jaký orgán je nad soudy v libovolné zemi na celém světě? Nikdo. A neexistuje nikdo, kdo by přezkoumával rozhodnutí soudu. A tudíž jediný mechanismus, který může zabránit tomu, aby justice se dostala do korupce, tak jako se to stalo třeba u našich kolegů na Slovensku nebo v balkánských státech, je veřejná kontrola. Veřejná kontrola soudnictví je alfa omega, jak zajistit to, aby nedošlo ke zneužití této moci, kterou soudy disponují. Ony rozhodují o individuálních životech, rozhodují dokonce o právních předpisech, které tady schválí parlament, takže je potřeba, aby to právo na informace i vůči soudům platilo. A je naprosto logické, že tam jsou tedy lidé, kteří mají na starosti to, aby se zveřejňovala rozhodnutí, aby tam nedocházelo k tomu, že se tam vytvoří různé mafiánské struktury, tak jako jsme to tady historicky měli s justiční mafií, nebo teď zase vidíme v televizi a v novinách čteme případy o zkorumpovaných soudcích.
Takže je potřeba, aby nad soudní mocí byla i účinná občanská a veřejná kontrola. Pokud jde o... samozřejmě můžeme se bavit o tom, kdy a jak zveřejňovat jaké typy informací, tak aby ty informace byly výsledkem nějakého řádného procesu a nedošlo naopak ke zveřejňování zavádějících informací, to všechno jsou legitimní diskuze, ale ta základní premisa tam musí taková, že působnost práva na informace je obecná.
Pokud jde o tu specialitu, nebo způsob řešení odvolání ve vztahu k dělbě moci, tak samozřejmě ten základní princip je takový, že ty moci jsou oddělené. Ale z toho ještě nevyplývá, že by měla být vyloučena působnost Úřadu pro ochranu osobních údajů ve věci práva na informace. Když se podíváme na jiné zákony, které upravují činnost nebo přezkum těchto orgánů, tak vidíme, že i o porušení zákonů, pokud k němu dochází hypoteticky v Kanceláři prezidenta republiky nebo v rámci Kanceláře Poslanecké sněmovny, bude stejně rozhodovat správní úřad. Zákon o archivnictví. Pokud dojde k porušení zákona o archivnictví, bude o tom rozhodovat místně příslušný oblastní archiv, který spadá do moci výkonné. Není to tak, že by si rozhodovaly samy o sobě. Pouze je tam jediná výjimka, tu má prezident republiky a poslanci v rámci imunity, ale to je jediná výjimka, kde je vlastně specifický proces, nebo v případě prezidenta je to vyloučeno úplně, aspoň po dobu trvání mandátu. Takže dostaneme se vždycky do té výkonné moci. Neplatí to, že by si to rozhodovaly samy o sobě a byly vyloučeny z obecních zákonů.
Zákony musí platit pro všechny, musí platit i pro prezidenta republiky. Měli jsme tady řadu případů, kdy prezident republiky, resp. jeho kancelář odmítla zveřejňovat informace a soudy daly za pravdu těm žadatelům. Čili je namístě, aby tady byla efektivní ochrana práva na informace i u prezidenta republiky, protože i pro Kancelář prezidenta republiky platí zákony, které tady schvalujeme.
Stejně tak se můžeme podívat na řešení správních deliktů nebo přestupků na úseku ochrany osobních údajů. Nemůžeme přece připustit, aby neexistoval žádný způsob kontroly dodržování ochrany osobních údajů, aby státní úřady, které mají informace o občanech, byly vyloučeny jenom na základě toho, že mají tento specifický status. Aby tam byla vyloučena jakákoliv kontrola. Takže i v tomto případě se dostaneme nakonec k tomu, že v Kanceláři prezidenta republiky nebo v Kanceláři Poslanecké sněmovny se v případě přezkumu ochrany osobních údajů dostaneme nakonec k Úřadu pro ochranu osobních údajů. To je nezávislý úřad, který je vyčleněn svým způsobem z moci výkonné. Je obsazován specifickým způsobem, tak aby tam nebyla závislost na orgánech moci výkonné, zákonodárné. Je tam nějaké funkční období atd. Takže je to svým způsobem nezávislý tribunál, byť ne na úrovni toho soudního typu, a je tam zaručena možnost bránit se proti jeho rozhodnutím ve správním soudnictví. Ale pokud jsme se tady rozhodli, že chceme zajistit efektivní ochranu práva na informace, rozšířili jsme tady působnost Úřadu pro ochranu osobních údajů, tak si myslím, že by teď bylo nežádoucí, abychom to v situaci, kdy se konečně začíná ukazovat, že to funguje, že skutečně Kancelář prezidenta republiky poskytuje ty informace, že ten mechanismus se osvědčil, abychom to teď nějakým způsobem vydělovali a zpomalovali prosazování toho práva. Protože vymahatelnost práva si myslím, že je jedna z důležitých hodnot, kterou tady máme chránit.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Tomio Okamura: Nyní na faktickou poznámku je přihlášen pan poslanec Marek Benda a dále v obecné rozpravě se připraví pan poslanec Stanislav Grospič. Tak prosím, vaše dvě minuty.
Poslanec Marek Benda: Vážený pane místopředsedo, vážené dámy, vážení pánové, jenom krátká reakce na pana kolegu Michálka. Při vší úctě k jeho erudici, veřejná občanská kontrola soudnictví je věc, která mě opravdu, ale opravdu děsí. To jsou padesátá léta minulého století. Tam jsme měli veřejnou občanskou kontrolu soudnictví vykonávanou prostřednictvím komunistické strany. Já chápu, kam směřuje. Proto také máme v soudnictví rozsudky zásadně veřejné. To je to, co je důležité na možnosti veřejnosti seznamovat se s rozsudky. Ale jinak soudnictví je právě věcí, které nepodléhá veřejné občanské kontrole. Pokud tak chceme učinit, musíme do toho vložit porotní soudy, musíme říkat, že o vině a trestu případně rozhodují v nějaké podobě občané této země. Ale této věty se opravdu, opravdu děsím. A myslím, že dokonce nesouvisí ani úplně s tímhle zákonem. Oni odpovídají mnohdy na úplný blázniviny a neodpovídají na soudní rozhodování. Ale je to věta, která mě vystrašila, která mě přinutila si vzít faktickou poznámku, kterou si jinak beru poměrně zřídka.
Místopředseda PSP Tomio Okamura: Tak nyní na faktickou poznámku pan poslanec Jakub Michálek a připraví se dále na faktickou pan poslanec Milan Feranec. Tak prosím, pane poslanče, vaše dvě minuty.
Poslanec Jakub Michálek: Děkuji za slovo. Já bych chtěl pana kolegu Bendu ujistit, že to skutečně není o tom, že by se nějaká paní domovnice zvedla a šla kontrolovat na Nejvyšší soud, jak tam rozhodují. Veřejnou kontrolou se má na mysli to, že ta instituce publikuje svoje výstupy, má transparentní postup a že např. akademici, právní praxe atd. mohou v rámci nějakého diskurzu se zabývat výstupy soudnictví, polemizovat s tím, upozorňovat na nedostatky, které tam jsou. A to je skutečně jedna z věcí, které směřují k tomu, že soudy rozhodují nezávisle, protože soudci se nebojí jenom své kárné odpovědnosti, která tam samozřejmě také je, a je namístě, aby tam byla, ale také pečují o svoji reputaci, tak aby jejich rozhodnutí byla skutečně dobře vysvětlená a aby obstála v tom akademickém diskurzu. Takže tohle je druh kontroly, který funguje ve všech vyspělých soudních systémech na světě, a nemusíme se tady bát padesátých let, že tady bude kontrolovat rozhodnutí soudu nějaká paní domovnice.
Místopředseda PSP Tomio Okamura: Tak, nyní na faktickou poznámku vystoupí pan poslanec Milan Feranec a připraví se pan poslanec Jan Farský. Prosím.
Poslanec Milan Feranec: Děkuji, pane předsedající. Dámy a pánové, já rovněž budu reagovat na to, co říkal pan kolega Michálek, když se podivoval, kdo je tady nad soudem, nad soudní mocí. No nikdo. A takhle to máme zakotvené. Takhle to funguje. Je to dělba moci. Jedině, ano, Sněmovna může nastavit ty normy jinak. Takže pokud něco funguje a je to základem demokracie tři sta let, tak se obávám, že tyto aktivistické pirátské návrhy skutečně jdou proti tomu samotnému principu. Děkuji.
Místopředseda PSP Tomio Okamura: Tak, nyní na faktickou poznámku vystoupí poslanec Jan Farský. Prosím, pane poslanče, vaše dvě minuty. Máte slovo.
Poslanec Jan Farský: Děkuji. K té kontrole veřejnosti vzhledem k rozsudkům. Já bych uvedl jeden příklad, kde mě to tedy, musím říct i jako právníka, nesmírně zarazilo. Dva tři roky se prostě věnuji tomu, že posílám návrhy na soudy, aby zastavovaly nezákonná exekuční řízení, kterých je v České republice na 200 tisíc. A stává se mi, že jeden soud na úplně stejném případě rozhodne jeden soudce nějak, že zamítne můj návrh, a druhý ho potvrdí a to exekuční řízení zastaví. A když si ani soudci na jednom soudě mezi sebou nejsou schopni vyjasnit jednotný postup, tak si myslím, že pak taková kontrola je dost namístě i kvůli předvídatelnosti rozhodování. Takže v téhle oblasti si myslím, že to smysl má. Díky.
Místopředseda PSP Tomio Okamura: Tak, nyní vystoupí v obecné rozpravě pan poslanec Stanislav Grospič a připraví se Marek Benda. Prosím, máte slovo, pane poslanče.
Poslanec Stanislav Grospič: Děkuji, pane místopředsedo. Vážení kolegové, vážení členové vlády, mě to vede také k zamyšlení, ta diskuse, kterou tady poslouchám velice pozorně. A čím dál tím víc si myslím, že prostě přijmout zákon číslo 106 o svobodném přístupu k informacím, nebo upravit ho tak, aby se vztahoval i na otázku soudů, soudních rozhodnutí, je ta nejfatálnější chyba, jaká může nastat, protože tím vlastně my vstoupíme do dělby moci, na které je postaven základní princip fungování této republiky, to znamená moci parlamentní, výkonné a soudní. A měli byste se spíš zamyslet, diskutovali jsme tady dnes o tom, jak vlastně bude uspořádána soudní soustava, jak tam budou probíhat kárná opatření, jaké tam najdeme mechanismy k tomu, aby docházelo k postihu těch soudců, kteří neplní své povinnosti, jak budeme řešit otázku nedostatečného třeba sjednocování judikatury v určitých typech rozhodnutí. A my místo toho tady budeme promítat do výkonu moci soudní principy správního řízení o svobodném přístupu k informacím. A já bych byl velice opatrný. Myslím si, že nepravostí se dějí. To nejsem tak naivní, abych si myslel, že nedochází k jejich zneužití. Ale rovněž tak může docházet prostě k tomu, že někdo, kdo zcela evidentně nebude mít zájem, opodstatněný zájem, prostě ty údaje si vyhledá z nějakého důvodu a bude je chtít a bude se po nich pídit a bude se jich domáhat.
Čili tímhle zákonem se spouští něco, co vytvoří v budoucnu mnoho a mnoho problémů. Čili já si nemyslím, že to je krok správnou cestou.
Místopředseda PSP Tomio Okamura: Nyní vystoupí v obecné rozpravě pan poslanec Marek Benda. Prosím, máte slovo.
Poslanec Marek Benda: Vážený pane místopředsedo, vážený pane ministře, vážená paní ministryně, vážené dámy, vážení pánové, já jsem už nechtěl reagovat ve faktické poznámce, tak přece jenom ještě pár poznámek k té debatě, která se tady rozjela, o kontrole rozsudků, kterou já nepokládám za úplně nejšťastnější, že se řeší v rámci stošestky. Upozorňoval jsem spíš na jiné problémy. Ale myslím, že si klidně můžeme tady vést i nějaký typ rozpravy o tom, jak má nebo nemá probíhat veřejná kontrola, tak jak ji nazval pan kolega Michálek, rozhodovací moci soudu.
Obecně vzato soudy vždy rozhodují veřejně. Jejich rozhodování je veřejné. Kdo se na něj přijde podívat, to je základní zásada, která je tady opravdu už od konce Rakouska-Uherska. Proti kabinetní justici byla postavena veřejná justice, která rozhoduje vždy veřejně, pokud se nejedná o nějaké úplně výjimečné situace, jako utajované skutečnosti. Současně ale veřejnost rozhodování znamená, že musím nějakým způsobem se zvednout a dojít se tam podívat.
Neznamená to, že nutně všechno musí být včetně plných jmen zveřejněno. Já nevím, jestli je zájmem společnosti mít všechna rozvodová rozhodnutí včetně obsahu majetku a vytvářet tímhle databáze, komu se dá co dojít ukrást, případně kdo se s kým jakým způsobem hádal. O tom mám tedy velké pochybnosti a tam vedeme zase na půdě ústavně-právního výboru nějakou diskusi o tom, jakým způsobem anonymizovaně, k tomu, abychom přispívali ke kultivaci toho rozhodovacího prostředí, anonymizovaně se mají rozsudky zveřejňovat. Ale nevím, jestli se opravdu mají zveřejňovat podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Poukazoval jsem na ten problém některých dílčích rozhodnutí, který si myslím, že bychom opravdu měli vyřešit, protože to rozhodování o vazbách je fakt absurdní a předem nějakým způsobem ovlivňující to trestní řízení, kde zásada trestního řízení právě v přípravné fázi je to, že jest neveřejné. Takže nepokládám to za tak jednoduché.
A to, co zmiňoval pak kolega Farský, odlišná rozhodnutí soudu v jedné věci dokonce na jednom soudě, tak od toho máme druhou instanci. Od toho máme krajské, vrchní, nejvyšší soudy, aby nám případně sjednocovaly tu rozhodovací praxi. Rozhodovací praxi opravdu nesjednotím tím, že nám k tomu budou ať už akademici, nebo bába z ulice psát nějaká stanoviska a volat, že se mělo rozhodnout nějakým jiným způsobem.
A druhá část mého vystoupení se týká zase oněch orgánů státu, které nejsou součástí výkonné moci, typicky Poslanecké sněmovny. Já chápu, že i my i prezident republiky samozřejmě musíme poslechnout a respektovat rozhodnutí soudu. To je jasné, od toho tady soudy máme. My tvoříme pravidla, výkonná moc podle nich hraje, soudy rozhodují, samozřejmě i výkonná moc i my jsme takovým rozhodnutím soudu vázáni. Otázka zní, jestli v okamžiku, kdy kancelář, která je tím chudákem, který za nás odpovídá, a my jí řekneme "neodpovězte", a nevím, jestli mám citovat poslední příběh z organizačního výboru, kde jsme jednoznačně řekli "neodpovězte", a tentokrát to bylo orgánům činným v trestním řízení, ale někdy jindy to může být podle stošestky. Prostě máme dojem, že některé věci si nemají ani orgány činné v trestním řízení ani podle stošestky vyžadovat, a jestli máme čekat na rozhodování soudu, což je v pořádku, a jestli soud řekne "odpovězte, odpovězte v takovém a takovém rozsahu", nepochybně odpovíme, anebo jestli do toho má vstupovat v tu chvíli orgán moci výkonné, kterým je Úřad na ochranu osobních údajů. A pokud si dobře pamatuji tu diskusi před tím rokem a půl, kdy to pan kolega Michálek dal do zákona o svobodném přístupu k informacím, tak tam tedy rozhodně se o tom, jestli se to bude vztahovat i na ústavní instituce, nebo nebude vztahovat i na ústavní instituce, nediskutovalo. Tam byla snaha to v rámci výkonné moci, a zejména pan kolega Michálek tehdy citoval zejména kraje a obce a zejména Prahu, která zřejmě z nějakého důvodu odpovídá nějak ne úplně kvalitně, že by bylo třeba tam tento prvek vložit. Já jsem s tím souhlasil. Ale myslím si, že i tento prvek má držet dělbu moci ve státě tak, jak ji stanoví Ústava ČR.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Tomio Okamura: Nyní mám tady už jenom jednu faktickou poznámku v tuto chvíli. A přihlásil se pan poslanec Jakub Michálek. Tak prosím, máte slovo dvě minuty.
Poslanec Jakub Michálek: Děkuji za slovo, vážený pane místopředsedo. Já si dovolím jenom všechny uklidnit. Skutečně celou dobu se tady bavíme o návrhu zákona o svobodném přístupu k informacím, který se týká poskytování informací anonymizovaných v souladu se zákonem. Takže nějaké zveřejňování majetku, to tady skutečně nejde. Jde o anonymizované informace a není tady obava z toho, že by to mělo být nějak prolomeno.
A pokud jde o můj pozměňovací návrh, který jsem tu prosadil a který jsme tu schválili, tak ten se vztahoval na všechny, na všechny situace. Pro nikoho tam nebyla žádná speciální výjimka. Ani pro prezidenta republiky, ani pro Kancelář Poslanecké sněmovny. A já bych se musel stydět, abych si navrhl tady pro Kancelář Poslanecké sněmovny výjimku a předložil zákon, který bude platit pro všechny ostatní.
Místopředseda PSP Tomio Okamura: Nyní se rozhlédnu po sále, zdali je zájem o vystoupení v obecné rozpravě. Nikoho už nevidím, takže končím obecnou rozpravu. Táži se, zdali má pan ministr Zaorálek a zpravodaj Ivan Bartoš zájem o závěrečná slova. Nemáte.
Nyní se tedy budeme zabývat návrhem na přikázání výborům k projednání. Nejprve rozhodneme o přikázání garančnímu výboru. Organizační výbor navrhl přikázat předložený návrh k projednání výboru pro veřejnou správu a regionální rozvoj jako výboru garančnímu. Navrhuje někdo přikázání jinému výboru jako garančnímu? Nikoho nevidím. Takže přistoupíme k hlasování. Zagongoval jsem, tak chvilku počkáme.
Takže zopakuji, o čem budeme hlasovat. Kdo souhlasí s tím, aby předložený návrh byl přikázán k projednání výboru pro veřejnou správu a regionální rozvoj jako garančnímu výboru?
Zahajuji hlasování. Kdo je pro? Kdo je proti?
Hlasování číslo 15, přihlášeno 88 poslanců, pro 83, proti jeden. Konstatuji, že tento návrh byl přikázán k projednání výboru pro veřejnou správu a regionální rozvoj jako garančnímu výboru.
Organizační výbor navrhl přikázat tento návrh ústavně-právnímu výboru jako dalšímu výboru. Má někdo návrh na přikázání dalšímu výboru či výborům k projednání? Ano, pan poslanec Krejza. Prosím.
Poslanec Karel Krejza: Dobrý den, já bych chtěl požádat o přikázání výboru pro obranu. Má to i tam dopady, tento zákon.
Místopředseda PSP Tomio Okamura: Má někdo ještě nějaký další návrh? Další návrh nevidím. Takže budeme hlasovat.
Kdo souhlasí s tím, aby předložený návrh byl přikázán k projednání ústavně-právnímu výboru jako výboru dalšímu?
Zahajuji hlasování. Kdo je pro? Kdo je proti?
Hlasování číslo 16, přihlášeno 88 poslanců, pro 80, proti žádný. Konstatuji, že tento návrh byl přikázán k projednání ústavně-právnímu výboru jako dalšímu výboru.
Další návrh máme přikázat jako dalšímu výboru, tento návrh výboru pro obranu.
Zahajuji hlasování. Kdo je pro? Kdo je proti?
Hlasování číslo 17, přihlášeno 88 poslanců, pro 53, proti sedm. Konstatuji, že tento návrh byl přikázán k projednání také výboru pro obranu jako dalšímu výboru.
A tím tedy končím první čtení tohoto... Prosím? (Poslanec Benda: Prodloužení.) Aha, aha, tak to já jsem neřídil zrovna schůzi. Takže prosím, pane poslanče, můžete to ještě zopakovat?
Poslanec Marek Benda: Já jsem v rozpravě navrhl prodloužení lhůty o 20 dní na 80 dní. Takže myslím, že o tomto návrhu by se ještě také mělo hlasovat.
Místopředseda PSP Tomio Okamura: Ano. Takže budeme hlasovat ještě o jednom návrhu. Pan poslanec Marek Benda navrhuje prodloužení lhůty pro projednání o 20 dní.
Zahajuji hlasování. Kdo je pro? Kdo je proti?
Hlasování číslo 18, přihlášeno 88 poslanců, pro 70, proti žádný. Váš návrh byl přijat.
Takže doufám, že jsou to všechny návrhy, o kterých jsme měli hlasovat, a já končím první čtení tohoto návrhu zákona.
Postoupíme k bodu číslo
Aktualizováno 19. 1. 2021 v 14:43.