(11.40 hodin)
(pokračuje Skopeček)
Obě věci, jak neudržitelnost penzijního systému, tak neudržitelnost financování zdravotního systému v dlouhém horizontu samozřejmě souvisí s demografickým trendem v České republice, se stárnutím, u té penzijní reformy na stále více důchodců bude vydělávat stále méně ekonomicky aktivních lidí. Ve zdravotním systému samozřejmě čím starší generace, tím je zřejmé, že zdravotní systém bude zatěžován více. Ale i technologický rozvoj, který ve zdravotnictví vidíme ve farmacii, samozřejmě znamená jednak lepší a účinnější léčbu a léky, ale také to znamená dramaticky větší náklady pro zdravotní systém. A pokud toto nevyřešíme, tak jednak budeme tu nemocnost veřejných financí prohlubovat, tu její nerovnováhu dostávat do stále větších problémů, a ač si to nepřiznáme, tak budeme souhlasit s tím, že nebudeme mít v České republice ve zdravotnictví takové technologie a takové prostředky, které budou odpovídat aktuálním špičkovým výzkumným výsledkům v oblasti zdravotnictví.
Když mluvím o potřebě penzijní reformy, abychom dostali veřejné finance do udržitelné podoby, tak tím nemyslím to, co před pár dny představila paní ministryně Maláčová, která představila pár dílčích změn v penzijním systému, aniž by přišla s tím, jak tyto změny bude financovat. Většina změn, dílčích změn, parametrických změn stávajícího penzijního systému, se kterými paní ministryně přišla, de facto prohlubuje neudržitelnost financování penzí, protože znamenají výpadky nebo větší náklady na penzijní systém, pokud by byly přijaty v té podobě, v jaké je paní ministryně Maláčová představila. A paní Maláčová nepřišla ani s korunou zdrojů, kterými by chtěla tyto zvýšené výdaje svých nápadů na změnu penzijního systému, čím by je chtěla nahradit, čím by je chtěla kompenzovat, čím by je chtěla zaplatit.
Věčné řeči o tom, že zdaníme odliv kapitálu nebo že nám peníze na penzijní systém přinese zdanění technologických firem, to jsou prostě myšlenky z úplně jiného vesmíru, které s realitou nemají cokoliv společného. Kdo se tomu trošku věnuje, tak ví, že co se týče zdanění technologických firem ve světě, v Evropské unii, v rámci OECD, existují spory a velmi složité hledání způsobu, jakým by Evropa a vyspělé země společně postupovaly v otázce zdanění technologických firem, které vydělávají na trzích, kde neplatí daně a získávají poměrně vysoké zisky. Nicméně dohoda na tomto ještě učiněna nebyla a cesta k tomu, abychom technologické firmy zdanili, je opravdu velmi dlouhá a je i otázkou pro daňové experty, jestli vůbec lze tyto technologické firmy zdanit, jestli skutečně jde docílit toho, aby tyto technologické firmy daně platily i v místě, kde nemají své sídlo, a je otázka, jestli ony nenajdou cesty, jak se tomu stejně vyhnout, i kdyby ta shoda na zdanění technologických firem byla.
Čili paní Maláčová mluví ve snu, mluví o nějakých pofidérních a potenciálních příjmech rozpočtu, které zkrátka jsou ještě více na vodě než ten návrh rozpočtu, který tu dnes představuje paní ministryně. V tomto smyslu, když paní ministryně přichází v uvozovkách s reformu, která ještě více prohloubí deficit penzijního systému a ještě rychleji ho učiní neufinancovatelným, tak se samozřejmě o žádné reformě mluvit nedá. To je antireforma, to je cesta do ještě rychlejších problémů s neudržitelností penzijního systému a potažmo veřejných financí jako celku, protože bez reformy penzí zkrátka veřejné finance dlouhodobě neuzdravíme. Je to selhání jednak samozřejmě sociální demokracie, která řídí dlouhé roky MPSV, ale je to selhání celé koalice. Tato koalice vede tuto zemi sedm let a v penzích dokázala dvě věci. Jednak zrušit Nečasovu nenáviděnou penzijní reformu, která přinášela, ať ji můžete kritizovat a nemusíte s ní souhlasit, tak ale přinášela další zdroje do penzijního systému a znamenala, prodlužovala jeho udržitelnost.
A druhá věc, kterou tato vláda dokázala, je tedy... První věc je zrušit Nečasovu reformu a druhý krok v oblasti penzí je přijít s antireformou, která de facto problémy penzijního systému ještě prohlubuje, a tedy i veřejných financí. Za sedm let, poměrně slušných sedm let, kdy jsme měli velmi nadprůměrný ekonomický růst, a tedy byla příležitost v ekonomickém slova smyslu velmi vhodná pro tuto strukturální změnu, tak jsme ty roky probendili, peníze, těch 400 miliard korun, jsme poutráceli na nepotřebné věci. Když se podíváte na to, jakým způsobem se vyvíjí kapitálové výdaje, tak se po dlouhých letech dostaly alespoň na to, co investovala v době krize Nečasova vláda. A znovu připomínám, tato vláda vládla před koronavirem dlouhé roky v době ekonomického růstu, kdy se jí to mohlo realizovat mnohem snadněji.
Jako ekonom si myslím, že je potřeba přijmout k tomu, abychom uzdravili veřejné finance, něco, co se nazývá výdajové pravidlo, které by limitovalo v budoucích letech, ať už tady bude sedět jakákoliv vláda složená z jakýchkoliv politických stran, tak jedinou cestu v tom, aby výdajová strana tak jako doteď nebyla utržena z řetězu, tak aby zafungovalo, abychom přijali a doplnili finanční ústavu o výdajové pravidlo, které by zkrátka limitovalo choutky vlády před volbami, a máme jich v tom politickém cyklu velmi mnoho - krajské, obecní, sněmovní - tak aby bylo přijato pravidlo, které by jednak limitovalo růst výdajů třeba podle toho, jakým způsobem se bude vyvíjet inflace, aby růst výdajů mohl být třeba ve výši inflace minus jedno procento. To by znamenalo, že v dlouhém horizontu bychom dospěli k vyrovnaným veřejným financím. Je tu možné vrátit i do hry něco, co se tu diskutovalo, myslím, někdy na začátku tohoto tisíciletí, a sice podmínit přijímání deficitního rozpočtu v dobách růstu nějakou větší kvalifikovanou většinou Poslanecké sněmovny než pouze většinou prostou. To je podle mého názoru jediná cesta, jakým způsobem zabránit tomu, že jakákoliv politická reprezentace bude mít choutky si před volbami kupovat své voliče, posílat jim předvolební dárečky. Zkrátka musíme omezit nám politikům prostor pro to, abychom kvůli volbám utráceli složitě vydělané peníze daňových poplatníků, které my velmi, nebo někteří politici velmi rádi a velmi bezhlavě utrácejí. Ono se to utrácí, když rozhodujete o penězích někoho jiného, které vydělal někdo jiný, a rozhodujete o věcech, ke kterým nemáte vztah, které nevlastníte, a rozhodujete o výdajích na nejrůznější účely a nerozhodujete, neplatíte to ze svého, tak je samozřejmě to utrácení nabíledni. A kdo by nevyužil příležitosti?
Takže to je můj závěrečný příspěvek k tématu rozpočtu a k tématu uzdravení veřejných financí. Zaprvé, neuzdravíme je bez reformy penzí. Tu bohužel tato vláda nepřinese a je to její selhání. A dlouhodobě nedostaneme rozpočet a veřejné finance do rovnováhy, pokud politikům do ústavy, do finanční ústavy nezakotvíme pravidlo, které by limitovalo, aby výdaje rostly podle politického cyklu a podle toho, jak přicházejí volby.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: To byl poslanec Jan Skopeček. Nyní mám dvě přihlášky. Jedna je elektronická, tedy Václava Klause, a poté z místa se hlásí ještě Zdeněk Ondráček. Nyní tedy pan poslanec Václav Klaus. Pardon, pane poslanče, faktická poznámka, kolegyně Valachové má přednost. Omlouvám se. Paní poslankyně, máte slovo k faktické poznámce.
Poslankyně Kateřina Valachová: Děkuji, pane předsedající. Já myslím, že je jasné, že musím reagovat na předřečníka pana poslance Skopečka. Důchodová reforma připravená je a je připravená na základě výstupu Komise pro spravedlivé důchody, kterou vede uznávaná ekonomka paní Nerudová. Tato reforma spravedlivě zvyšuje důchody a stojí 5 miliard ročně podle návrhu. A to vám vadí. To je pozoruhodné! Přitom vám nevadí, že za to, co díky Občanské demokratické straně ztratíme jen za dva roky fungování schváleného daňového balíčku, bychom zaplatili výchovné seniorkám na 16 let dopředu, zajistili bychom peníze na předčasné odchody do důchodu na 38 let a zajistili bychom například překlopení důchodů do nultého a prvního pilíře, včetně zavedení základního důchodu 10 tisíc korun pro všechny na 22 let. Takže je pozoruhodné, že vám to vadí! ***
