(15.00 hodin)
Poslanec Jan Čižinský: Já jsem myslel, že jsem se přihlásil až po panu kolegovi Kupkovi.
Ještě jsem se chtěl vyjádřit k té systémové podjatosti. Zaprvé, když samo Ministerstvo pro místní rozvoj zkoumalo, kolika případů se to týká, tak jim vyšly jednotky případů.
A potom druhá věc. Pokud máme státní správu a vedle toho samosprávu, tak jsou dva směry, kterými se stavební řízení může ubírat. Jeden směr je převést to jenom pod státní správu. A já tvrdím, že to je mnohem větší riziko z pohledu různých vlivů, než to převést, jako to je třeba v Německu nebo jako to teď řeší na Slovensku, právě více pod samosprávu. Protože pokud by byla větší odpovědnost samospráv, tak ztratí možnost řekněme možná někteří nepoctiví starostové, kteří se vymlouvají na státní správu a skutečně tu státní správu ovlivňují, tak ztratí možnost to dělat. Protože pokud nějaká stavba vyhoví všem kritériím a starosta, který ji může povolit, nebo rada, která ji může povolit, ji nepovoluje, tak je jasné, že tam je něco nekalého. Je na to vidět a starosta si to netroufne. Kdežto právě ten sdílený model nebo to vychýlení ve směru státní správy je právě to, co tu situaci ohledně korupce a korupčních rizik ještě zhorší.
Místopředseda PSP Vojtěch Pikal: Děkuji. Pan poslanec Kupka s faktickou poznámkou, v tuto chvíli poslední.
Poslanec Martin Kupka: Pan kolega Kalous ještě také zmínil, že současný systém trpí značným formalismem, byrokratismem. S tím souhlasím. Ale zásadní logický faul je tuhle výtku řešit tím, že postavíte ještě větší úřad, protože ještě větší úřad má logicky mnohem větší sklon k formalismu a byrokratismu. Kamkoli se podíváte na fungování úřadu, tak tohle platí s naprostou přesností. Čím větší úřad, tím větší problémy, tím větší vzdálenost od lidí a od věcného řešení problémů, a naopak převládá formalismus se vším všudy.
Místopředseda PSP Vojtěch Pikal: Děkuji. To byly všechny faktické poznámky. Budeme pokračovat v obecné rozpravě. Nyní pan poslanec Adamec. Připraví se pan poslanec Grospič. Prosím.
Poslanec Ivan Adamec: Děkuji. Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, kolegyně, kolegové, tak jsem myslel, že dneska začnu vstřícně a klidně a že si to tady pěkně rozebereme, abychom věděli, na čem jsme. A opravdu ten atak hned na začátku od pana kolegy Kalouse tady, jak významně kouká doprava, že někteří tady seděli dlouho a nic s tím nedělali, tak chci upozornit, že on je členem hnutí, které je osm let ve vládě, nebo sedm let ve vládě, a oni už s tím udělali, a ta situace se nezlepšila. Musím říct, že... Ale nechám si to na jindy, jako není to předmět, tohle je fakt vážná věc.
Musím říct, že asi dneska tu není nikdo, kdo by říkal, že naše stavební právo je v pořádku. To si myslím, že když se vás budu ptát jednoho po druhém, tak mi všichni řeknete, že to v pořádku není. Cítíme to všichni. Cítí to naši občané, to je potřeba si říct také. Cítí to investoři. Zná to každý, kdo něco chtěl stavět v této době. A musím vám říct, že to cítí i ti kvalifikovaní úředníci stavebních úřadů, protože oni v tom jsou trochu nevinně. Oni prostě musejí naplňovat literu zákona, ať chtějí, nebo nechtějí. A v řadě případů vědí, že ty kroky jsou zdlouhavé, zbytečné a že prostě takhle by to být nemělo.
Já to sleduji od roku 1998 aktivně. Tady kolega Kolovratník říkal, že to budu hodnotit z pozice starosty. Nebudu. Od roku 2002 aktivně s přestávkou jako politik Parlamentu České republiky. A musím říct, že jsem vždycky slyšel, že je potřeba zrychlit stavební řízení. Zároveň jsem slyšel další věc - podpora drobných podnikatelů, ale to je na jiné téma. A pak jsem slyšel, že je potřeba redukovat státní byrokracii. No a jsme v roce 2020 a já se ptám: Co z toho jsme udělali? A teď neútočím na nikoho. Byly tady různé vlády, různá seskupení, to si řekněme na rovinu. Co se z toho stalo? Kdybych řekl, že nic, tak by to bylo relativně ideální. Ale ono se stalo. Ta situace se násobně zhoršila. To je potřeba si říct. Prostě ta situace fakt je tristní. A dneska řada podnikatelů, kteří si staví své provozovny a podobně, tak vám řeknu, co dělají. Oni zažádají o stavební povolení a klidně si risknou stavět dříve, než to stavební povolení vstoupí v platnost. Riskují ty pokuty, protože zaplatí radši pokutu, protože ta ztráta v čase je pro ně tak fatální, že tohle se jim vyplatí. A to přece nechceme. To je špatně. To je špatně, protože lidé by měli ctít právo, ctít zákon. Budujeme tady právní stát. Tedy aspoň já si to myslím. A doufám, že vy také. Takže je jasné, že všichni víme, že ten stav je špatně. Je špatně. A naše obavy jsou teď v tuto chvíli jenom proto, aby to nebylo ještě horší.
Když tady slyším to nadšení, ty planoucí oči u některých kolegů, jak to teď všechno dáme do pořádku a že tím, že zřídíme státní superúřad, mimo jiné, neříkám, že je všechno špatně, my to prostě vyřešíme a ta situace bude úžasná, všichni budou spokojení a nás to nebude nic stát a prostě zapíšeme se do historie tohoto státu jako vláda, která vyřešila problémy se stavebním zákonem. Já si myslím, že to takhle není.
Samozřejmě musím říct, že já chci změnu. Chci změnu. Chci, aby to fungovalo lépe. Ale jsem zastáncem toho, že v parlamentu se nemá pospíchat. A když se má pospíchat, tak pomalu. Protože všechna uspěchaná rozhodnutí se nám vrátí jako bumerang. Vzpomínám si na dobu, kdy tady jeden nejmenovaný politik říkal, že teď tady předvedeme tu legislativní smršť. My jsme ta vláda těch sebevrahů. My uděláme tu legislativní smršť. A jak to dopadlo? Každý si to můžete přeložit sám, jak to dopadlo. Byrokracie nám narostla a stavební právo se nehnulo. Je horší.
Já jsem byl u několika stavebních zákonů, resp. u jejich novel, i u nového stavebního zákonu, který tady byl naposled, a vždycky jsem se ptal na základní otázku, zda příprava stavby bude kratší než stavba sama. Ze začátku mi ministři a ministryně odpovídali, že ano. Pak už mlčeli. Ani oni sami nebyli přesvědčeni o tom, že to, co nám tady předkládají, povede ke zdárnému výsledku.
Mimochodem, myslíte si, že nárůst byrokracie je problém jenom stavebního zákona? No to já si vůbec nemyslím. Ta prolezla tento stát jako rakovina. Byrokracie. A je velmi těžké s ní bojovat. A správně tady padlo, že jsou různé zájmy, že když se pak zeptáte dotčených razítkářů, že oni budou hledat výmluvy, proč to takto nejde a že je potřeba to takto dělat, a jinak bychom tady asi prostě zanikli na úbytě.
Ale problém je ten, a já to vidím tak, že je potřeba si říct, že se vracíme k debatě, která tady naposled na tomto prostoru proběhla ve Sněmovně v roce 2000, resp. před rokem 2000, kdy nám vznikaly nové kraje. A tehdy tady byla opravdu velká debata o tom, zda má Česká republika nadále historicky používat ten smíšený model veřejné správy, či nikoli. To prostě tak bylo v té době. Nakonec zvítězily tradice. A zvítězily, řekl bych, i racionální názory, že vlastně budování nových státních paralelních úřadů, že by to stálo asi víc peněz a ten efekt by možná nebyl takový. Ale na druhé straně je potřeba říct, že jsou okolo nás země, které to tak mají, jako třeba Polsko. Slovensko to také oddělilo. Je otázka, jestli tak malá země, jako je Slovensko, myslím ne malá významem, ale malá rozlohou, jestli si může dovolit takovýto úřednický aparát. Ale oni si to dovolili, mají to tak. A u nás prostě zůstal smíšený model. A mě fakt strašně rozčiluje, když někdo říká, že ty samosprávy jsou strašné, že to nezvládnou.
Je potřeba si říct, co ten smíšený model vlastně je. Ten stavební úřad vykonává přece službu pro stát i v tom smíšeném modelu. De facto je to státní úřad, který vlastně je svým způsobem koncipován do městského úřadu. Co se týká starostů, tak ti do toho zasahovat nesmějí, do průběhu řízení. Nesmějí ovlivňovat ta řízení. Už známe spoustu případů, kdy to vyšlo na povrch a byly z toho těžké represe, překračování pravomocí veřejných činitelů a podobně. Je pravda, že samozřejmě na stavebním úřadě ti úředníci, a na jiných státních úřadech, vědí, že je nějaká vize města, je nějaký cíl a že samozřejmě každý úřad má určité mantinely, kde může rozhodnout buď z levého konce, nebo z pravého konce. Ale o tom já tady mluvit nechci. ***