(10.50 hodin)
(pokračuje Feri)
Přítomnost v tomto sále je pečlivě upravena zákonem. Tak například může tu být ze zákona ex lege přítomen veřejný ochránce práv a bude mu uděleno slovo kdykoli. Může tu být přítomen i prezident republiky. A ty velmi specifické případy, kdy tu musí být přítomen někdo mimo náš kruh, jako např. když projednáváme zprávu o inflaci a je tu přítomen guvernér České národní banky, tak o tom hlasujeme. Skutečně ve vší úctě k paní náměstkyni, která mě ani neposlouchá, budeme hlasovat o tom, aby tady byl náměstek? Skutečně? Pokládáte to za rozumné? Mějte tu odvahu a počkejte, než tu bude přítomna paní ministryně. Ten zákon vám trvalo připravit tři roky, nevypořádali jste zhola nic, ale budeme tu teď mít náměstkyni, úřednici, úřednici na politickém kolbišti bez politické odpovědnosti.
Paní náměstkyně, komu se odpovídáte? Komu zodpovídáte? Nikomu. Prostě každý má jinou úlohu. My jsme politici. Vy nejste v politické funkci. To na úvod.
Já tu nebudu opakovat to, co jsme slyšeli již mnohokrát, například zprávu Světové banky Doing Business, jak si vedeme zle, a vyjmenovávat nějaké exotické země. To, v jakém jsme stavu a jak nedůstojně si vedeme ve statistikách povolovacích procesů, to všichni víme. Mnozí z vás, když jste třeba již starší a stavěli jste, byli jste stavebníky, tak jste se s tím sami potkali. Ale zkusím ve třech krátkých okruzích zmínit to, jaký by po našem soudu měl nový stavební zákon být.
Tak v prvé řadě by měl vycházet z nějaké konsenzuální, rozumné a systémové přípravy. A to je něco, co byste mohli namítat, dobře, říkal jsem, že jsem politik, tak přece hovoříš politicky. Ale i zástupci jiné složky státní moci, moci soudní, se k tomu vyjádřili velmi nevybíravě. Budu tu citovat z připomínek Nejvyššího správního soudu, které zaštiťuje pan předseda Nejvyššího správního soudu doktor Mazanec, z 23. prosince 2019.
Již ve vztahu k věcnému záměru nyní předkládaného návrhu nového stavebního zákona jsme konstatovali problematičnost způsobu jeho přípravy. Ministerstvo pro místní rozvoj tak opět jako svůj vlastní návrh předkládá návrh zpracovaný jednou ze zájmových skupin v oblasti stavebního práva. Co hůře, předkladatel zjevně neprovedl kritickou analýzu návrhu ani nezajistil možnost oponentury ze strany dalších dotčených skupin či jejich zástupců. Formalizované meziresortní připomínkové řízení nemůže již s ohledem na okruh zodpovědných institucí a výrazné časové omezení tento deficit nahradit, a představuje tak jen zbytečnou administrativní zátěž připomínkových míst.
Pan ministr ve své úvodní řeči - a mohu si ho vážit za jeho pracovitost, ale zkrátka není tady paní ministryně pro místní rozvoj, a přeji jí brzké uzdravení, počkalo by to, tato schůze - vyjmenovával takový seznam, výčet toho, s kým vším se to projednalo. Jenže projednání neznamená, že ty lidi naženete do jedné jednačky, necháte je mluvit, a pak řeknete hotovo, tak jsme si vás vyslechli a pokračujeme dál. To není vypořádávání věcí, to není hledání nějakého konsenzu, to není důstojná příprava rekodifikace stavebního práva. Takže sice může pan ministr to tady opakovat, můžeme to opakovat stále, může to být váš refrén, že jste to se všemi projednali, ale vy jste je jenom nechali mluvit a drželi jste si ruce u uší. To je jeden okruh.
Další okruh se týká toho, že jestli máme skutečně zreformovat stavební právo, tak nemůžeme problém, který se vytváří na jednom úseku toho procesu, přesunout do úseku jiného. A když budu mluvit konkrétně, máme-li tu nějaký problém na úseku územního řízení, není možné ten problém přesunout do územního plánování. To je druhá dílčí věc.
A třetí, ten nejširší okruh se týká kompromisu a dosahování kompromisu a hledání konsenzu. Protože stavební řízení je z hlediska zastoupených partikulárních zájmů v okruhu správních řízení řízení nejširší a nejkomplexnější. Střetávají se různé veřejné zájmy, soukromé zájmy a je nutno je vyrovnávat a hledat nějakou jejich homeostázu. Když to vyrovnání není provedeno v rámci legislativy, když už přijímáme, nebo je předložen návrh zákona, kde ty zájmy nejsou vyrovnány, tak tím spíš budou ty zájmy nevyrovnány v rámci individuálních řízení, v rámci realizace a příprav a povolování jednotlivých stavebních záměrů.
Zaděláváte si na velký problém. Řeknu proč. Když tu schválíme tento zákon, tak na podzim příštího roku nás čekají volby. Schválíme zákon, u kterého neexistuje širší shoda a který schvaluje Poslanecká sněmovna, jejíž mandát pomalu končí. Co se stane, tak bude, že v rámci legisvakance dojde k dalším změnám. A ty změny, ke kterým bude další Poslanecká sněmovna a další vláda nucena z důvodu, že tato vláda nebyla schopna ty připomínky vypořádat a prostě je odložila ad acta, tak to přinese další nejistotu stavebníkům a všem dalším účastníkům toho řízení a všem dalším hráčům a stakeholderům v tom procesu.
To znamená, naše politické stanovisko je, když vláda tak dlouho otálela, když zavírala oči před těmi připomínkami, tak aby to bylo dopracováno. Aby se ten zbylý čas do podzimu příštího roku využil k cizelování tohoto návrhu a byl sem předložen návrh, který nebude outsourcovaný, kde bude mít ruce na volantu Ministerstvo pro místní rozvoj a vláda a nenechá si to všechno udělat někým jiným, aniž by měla jasnou kontrolu nad procesem a nad výsledkem toho procesu. To je za nás zcela klíčové.
Ten konsenzus a kompromis mezi vyrovnáváním jednotlivým zájmů tak musí být i mezi samosprávou a státní správou. Návrh, jak je tady předložen, je faktickým popřením hlavy sedmé Ústavy a Ústavou garantovaného práva na samosprávu. A hovořil jsem o tom, že nás čeká nejistota. Když ten zákon bude takto schválen, protože v legisvakanci se budou muset přijmout nějaké změny, a možná dokonce udělat i návrat zpátky, tak ten další důsledek bude i to, že nás bezesporu, když se schválí tento návrh, a nás všechny, protože to půjde za námi všemi, i za těmi, kteří s tím nesouhlasí, kteří ten návrh považují za nevyvážený, tak budou návrhy na zrušení toho zákona přirozeně od různých navrhovatelů, budou také návrhy na zrušení podzákonných právních předpisů bezesporu, a v důsledku toho mohou být i ústavní stížnosti, což je málo využívaná věc, ale zákon o Ústavním soudu hovoří zkrátka jasně: místní samospráva má možnost podat ústavní stížnost k Ústavnímu soudu. A to vytváří další nejistotu, a je zcela zjevné, že se to stane.
To nerespektování samosprávy je zjevné i například z neodolatelné ambice Ministerstva pro místní rozvoj popřít individualitu každého jednotlivého města, hovořím tu konkrétně o stavebních předpisech. V Praze jsou pražské stavební předpisy, vznikly, byl to zajímavý příběh, a vznikl dokument, který, myslím si, může, u kterého si můžeme říct, že to je dokument dobrý, uspokojivý, anebo aspoň reformovatelný k podobě, kterou každý pokládá za dobrou a za vlastní. Ale řekneme-li tu ne, chceme jeden dokument pro všechna města, tak jak tu sedíme, tak v každém tom městě se odehrával v minulosti jiný příběh. Každé město vznikalo jinak. V každém městě jsou jiné tradice. V každém městě je jiný duch toho místa. Někde je prostě zvykem, že jsou ty ulice široké, někde jsou zase předzahrádky. Někde byl stavební vývoj rychlý, dramatický. Prostě každé to místo má jiného ducha. A to nedokáže postihnout mysl ministerského úředníka. O tom vědí nejlíp všechno lidé v tom místě. Ti zastupitelé. Neoklešťujme samosprávy, neoklešťujme zastupitelstva obcí. To je to nejhorší, co se může stát. A jestli tu vláda plánuje jít na válečnou stezku a bojovat se samosprávami, tak budiž. Je to rozhodnutí hloupé a tu bitvu vláda nevyhraje. ***