(16.00 hodin)
Poslankyně Kateřina Valachová: Vážený pane předsedající, kolegové, kolegyně, vážená vládo, Já chci plně naopak podpořit návrh rozpočtu, tak jak ho vláda podpořila. Ty důvody jsou tři.
První důvod. Díky vládě a naší rychlé reakci není nezaměstnáno 350 tisíc lidí. 350 tisíc lidí nepřišlo o práci, může do své práci chodit, nepřišlo o mzdu, může normálně živit svou rodinu. 700 tisíc rodin naopak muselo být postiženo tím, že nyní berou šedesátiprocentní mzdu. Nicméně ani oni nepřišli o práci. To je dalších takřka 700 tisíc rodin, které mohou normálně fungovat, živit svoje děti, platit svoje složenky. Tohle byla obrovská věc, kterou jsme museli udělat v návaznosti na koronavirovou krizi, kdy se vypnula ekonomika, a díky vládě a podpoře skrze Antivirus máme situaci takovou, že tito lidé nejsou na úřadech práce, tito lidé si udrželi práci a také samozřejmě firmy a naše české společnosti si udržely svoje zaměstnance tak, aby pokud se stabilizují, mohly pokračovat dál. Takže to je první důvod, co financujeme schodkem a co je rozhodně přínos pro republiku.
Druhá věc, kterou financujeme schodkem, je to, aby se naše firmy nebály investovat, expandovat, aby si udržely zahraniční zakázky, aby mohly úvěrovat, aby u bank využívaly bankovní záruky. To je druhá věc, která je financována schodkem rozpočtu. Takže to také stojí za to.
Co se týká třetí věci, proč podpořím schodek, tak jak je navrhován, tak samozřejmě schodek rozpočtu také umožňuje našim občanům a naší republice udržet úroveň a kvalitu zdravotní péče, sociální péče a také vzdělávání, jak jsou na to lidé zvyklí. Také to schodek financuje. To je třetí důvod, proč podpořím rozpočet.
Zásadně odmítám, že by to byl prodlužní schodek, a zásadně odmítám, že vláda něco prožrala. Naopak, vláda zachránila pracovní místa, zachránila v tuto chvíli lidem životní úroveň, a samozřejmě nekončíme. A co se týká hospodářské politiky a návrhu hospodářské politiky, ty představíme.
Místopředseda PSP Tomio Okamura: Přeji hezké odpoledne. Nyní v obecné rozpravě vystoupí zatím jako poslední pan poslanec Pavel Blažek. Prosím, máte slovo.
Poslanec Pavel Blažek: Dobrý den, děkuji za slovo. Já překvapuji sám sebe, že vystupuji k rozpočtu. To normálně nedělám. Pokusím se mluvit o trošku jiných věcech, než jsou čísla, investice a taková ta ekonomická slova.
Víte, v tom roce 1989 došlo k převratu, tak se zase lidé začali ptát a mluvit normálním jazykem a kladli si úplně normální otázky. Například že si něco koupí, jestli se mohou zadlužit, jestli na to mají, jestli mají z čeho to splatit, a úplně stejně v Parlamentu lidé sledovali debaty, kdy se poslanci přeli tu o 5 milionů, tu o 10 milionů a třeba o 100 milionů. Z toho všeho vyplývalo, že si i ti poslanci tehdy - a vlastně občané to sledovali - byli vědomi toho, že ani ten stát není bezedný, že zkrátka nemůže mít tolik peněz, aby zaplatil a postaral se o všechno. Když k tomu vezmu tu dnešní debatu, tak vlastně ten, kdo to sleduje, musí dojít k úplně jinému závěru. Musí dojít k závěru, že stát, to už dnes není o stovkách milionů, dokonce ani o miliardách, prostě nějakým zázračným způsobem, když se mu to hodí, tak najde neuvěřitelné množství peněz.
Tady dnes často padá, že ta debata je bezprecedentní. Já myslím, že není. Máme za sebou sedmdesátá a osmdesátá léta, kterým se říkalo normalizace, a říká se tomu někdy bezčasí. Tak já teď navrhnu jiný termín. To bylo takové období falešné bezstarostnosti. Ta vlastně spočívala v tom, že se nějakým způsobem žilo, konaly se v nějakých cyklech sjezdy tehdy vládnoucí strany a ta strana vlastním jazykem, kterému podle mě nemohli rozumět ani samotní členové té strany, vlastně sdělovala: budujeme, o nic se nestarejte, o všechny se postaráme, na všechno máme. A zajímavé je, že i v dějinách této strany, která byla mocná a ovládala celý stát, to vždycky dopadlo jinak. Dopadlo to jinak v šedesátých letech, kdy najednou to období skončilo a začalo se zjišťovat, že na to ten stát prostě nemá ani při té diktatuře tehdejší, a úplně stejná situace nastala v těch letech osmdesátých, kdy se opět najednou zjistilo, že to není tak, že ten stát má peněz, kudy se podívá, a není potřeba se o to starat. Že je to přesně naopak.
A já mám velkou obavu z toho, co se tady dnes předvádí a s čím přichází vláda, že se vlastně dostáváme do takové nebezpečné situace, že naši občané se zase dostanou do takového toho povědomí, že vlastně peněz je dost, že když se dostanou do nějakých problémů, no tak stát určitě nějaké ty zdroje najde, že to prostě není žádný problém, a tak zatímco kdysi sledoval, jak tady byly hádky o to, jestli půjde miliarda na to či ono, tak dnes se najednou bavíme o bilionech jakoby mávnutím kouzelného proutku.
A tady bych, prosím vás, před tímto velice varoval jak tuhle vládu, tak nás všechny, protože je absolutně vyloučeno, aby se vláda dokázala postarat o všechno a o všechny, a je strašně nebezpečné, pokud si občané začnou myslet, že když se dostanou do nějakých problémů, tak že vždycky vláda najde nějaké peníze na to, aby je řešila.
Mám velkou obavu z toho, že schválením tohoto dluhu a dluhů dalších nám bohužel ještě nebezpečně vzroste to, čemu se říká nároková společnost. Ta vlastně spočívá v tom, že čím dál tím více lidí si myslí, že má na to či ono nárok, a mám obavu z toho, že ti, kteří zatím ty nároky neuplatňovali, kdy si sami říkali, že na to vlastně ten stát nemůže mít, tak o to ani nebudeme žádat, tak teď se náhle probudí a budou opakovat: No tak když byla tehdy nějaká krize a najednou se našly biliony, tak se stoprocentně najdou znovu i na naše problémy jiného charakteru.
Já s tímto rozpočtem mám tedy problém tento, nazval bych to spíše sociálně psychologický. Myslím si, že nejdeme dobrou cestou a že vláda tím, že vlastně neříká, kdo kdy jak to splatí, kde se ty peníze vezmou, tak vlastně naše občany - začíná to zase, začíná takové to spoléhání se, že se to nějak vyřeší. Kdybych měl citovat klasika: Nedá se nic dělat, život je řešení problémů. Pánbůh nás stvořil tak, jak nás stvořil, na zemi takové, jaká je, a holt jsou pandemie, bývají různé jiné katastrofy. Ale není možné a nikdy v historii nebylo, aby se všechny tyto záležitosti vyřešily nějakými financemi a nějakými zásahy vlády. Tenhle cíl je nedosažitelný a myslím si, že to vláda brzy pozná.
Já jsem si dnes vzpomněl, to mi říkali v minulém období takovou historku o panu Babišovi, a protože je milá - pane předsedo vlády -, tak já ji řeknu, i když třeba není pravdivá. Ta vlastně spočívala v tom, že když byl ministrem financí, tak byl viděn v budově této Sněmovny, jak v noci běhá a s klením, řekl bych, typickým pro něho zhasíná žárovky, protože se mu zdá, že se v budově moc svítí. A obrácená poloha pana Babiše spočívá v tom, že najednou miliarda, biliony sem, biliony tam.
Takže já bych chtěl poprosit pana předsedu vlády, aby se zase vrátil k těm žárovkám v tom smyslu, ať ten lustr opravdu nesvítí, kdy nemá, a současně abychom nerozhazovali peníze způsobem, kdy opravdu bude už úplně jedno, jestli ta žárovka svítí, nebo nesvítí, a možná ani nebude na to, aby ještě někdy svítila.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Tomio Okamura: Nyní mám jednu faktickou poznámku - pan poslanec Leo Luzar. Připraví se s přednostním právem zpravodaj poslanec Jan Volný. Prosím.
Poslanec Leo Luzar: Děkuji za slovo. Vážený pane premiére, dámy a pánové, já si dovolím na ctihodného kolegu vaším prostřednictvím, pane předsedající, zareagovat. Ten exkurz, který tady provedl, byl velice milý. Já jsem tady poctivě poslouchal debatu týkající se rozpočtu a návrhů, které zde zaznívaly, zvláště pak od kolegů z pravice, kteří to jako opozice, taková ta jasná, tvrdá a výrazná, vnímají jako svoji určitou povinnost.
Já si tady ale vypomůžu slovy své babičky, která vždycky říkala: a chleba stejně levnější nebude. Určitě toto říkadlo znáte všichni od svých rodičů a prarodičů. A chleba stejně levnější nebude. Tak zkusme se zamyslet, aby ten chleba levnější byl, protože my v KSČM si opravdu nemyslíme, že tady jsou lidé, kteří tady žijí nad poměry, že tu jsou zaměstnanci, kteří mají těch peněz hromady a můžou si klidně spořit a můžou si užívat toho, co vydělali. Ale myslím, že tady jsou všichni občané České republiky, nejenom podnikatelé, kteří teď cítí určité problémy, ale hlavně zaměstnanci, ale také všichni ti, kteří mají nějaké omezení v rámci práce a mají hluboko do kapsy. Proto bych byl velice rád, kdyby tato Sněmovna v rámci tohoto rozpočtu, který již tady byl zmiňován ať již katastrofický, nebo naopak umírněný, anebo nadnesený, nebo nafouklý, opravdu myslela na to, abychom si třeba jednou konečně po těch letech mohli říct: a chleba opravdu levnější bude. Děkuji.
Místopředseda PSP Tomio Okamura: Nyní s faktickou poznámkou pan poslanec Miroslav Kalousek, zatím poslední přihláška. Prosím sněmovnu o klid. Pane poslanče, prosím, vaše dvě minuty. ***