(15.40 hodin)
Místopředseda PSP Vojtěch Pikal: Prosím, abychom spolu nekomunikovali přímo, ale přes mikrofon potom. Děkuji.
Poslanec Jan Skopeček: Bezvadný. Vláda investovat zkrátka neumí. Stačí se podívat na čísla, na fakta a na data. Jestliže za pravicové vlády, za vlády, kdy Ministerstvo financí řídila TOP 09, abych se jí teď naopak zastal, pane kolego, tak za této krize v roce 2009 dokázala vláda investovat celkem 11,4 % z celkových výdajů, a to byla poměrně hluboká krize, která po roce 2008 přišla, současná vláda, přestože měla mnohem lepší ekonomické počasí a poměrně silný ekonomický růst, se nikdy k této hodnotě proinvestovaných prostředků nedostala. V tom stávajícím rozpočtu, v tom, který jsme novelizovali naposledy, kde je ten schodek ještě nižší, by to číslo mělo být 10,7 %. Čili ještě jsme se nedostali ani na tu relativní hladinu toho, kdy tu vládly ty škrtající pravicové vlády. Takže vy je na jedné straně označujete jako škrtající, že prodloužili ekonomickou recesi, na straně druhé, když se podíváte na investiční aktivitu, tak relativně vůči výdajům státního rozpočtu byla ta vláda mnohem úspěšnější.
Ten obří deficit bije do očí ve srovnání nejenom s investicemi, nejenom s výší investic, ale bije do očí i s tím, kolik se ve skutečnosti dostalo do ekonomiky reálné pomoci. My jsme v těch prvních týdnech a měsících viděli spoustu píárových tiskových konferencí, kde paní ministryně, premiér, ministr dopravy, průmyslu, a já nevím čeho ještě všeho je pan Havlíček ministrem, představovali pomoc ve výši více jak bilionu korun. To je opravdu obří číslo, a člověku by pak přišlo logické, že tu paní ministryně chce navýšit schodek rozpočtu na 500 miliard, ale z té více jak bilionové pomoci české ekonomice se ve skutečnosti, v reálu, jako pomoc podnikatelům a dalším skupinám dostaly do dnešního dne maximálně desítky miliard korun. Takže na jedné straně tu máme desítky miliard korun reálné pomoci české ekonomice, na straně druhé tu máme během několika měsíců vlastně opakovaně nárůst schodku v rozsahu více jak stovek miliard korun.
Každá krize, byť je bolestivá, tak je bezesporu příležitostí k tomu, abychom se z ní poučili, abychom odstranili to, co v systému bylo špatné, co nefungovalo, abychom ekonomiku v naší zemi připravili na to budoucí období tak, aby příští krize ji zasáhly třeba o něco méně nebo abychom jakoukoliv pravděpodobnost krizí minimalizovali. Nicméně tento rozpočet takovou ambici vůbec nemá. To není žádný modernizační rozpočet, který by chtěl rozpohybovat ekonomiku, který by chtěl přispět na to, co česká ekonomika a Česká republika potřebují, a naopak seškrtal to, co českou ekonomiku brzdilo ještě předtím, než se jakýkoliv koronavir objevil.
Je nutné zdůraznit, že i před tím koronavirem česká ekonomika se v posledních měsících pohybovala za svým vrcholem, byli jsme na sestupné fázi ekonomického cyklu. Koneckonců když se podíváme na plnění státního rozpočtu za leden a únor, tedy ještě předtím, než se koronavirus objevil, tak už tam jsme mohli vidět poměrně nedobré zprávy o tom, jak se česká ekonomika a zvláště český rozpočet vyvíjejí špatně. Únorové pokladní plnění bylo vlastně nejhorší za novodobou historii České republiky a jasně to ukazovalo, že rozpočet na letošní rok nebyl sestaven a schválen v odpovídající optimální formě. A i bez toho koronaviru bychom tu pravděpodobně dneska měli situaci, kdy bychom jako opozice tlačili na vládu v tom směru, že se rozpočet propadá do stále hlubšího deficitu, mnohem většího, než který byl schválen, a že chceme po vládě nějakou reakci ve smyslu toho, co s tím udělá. Nicméně ta reakce ze strany vlády nepřišla ani po těch prvních měsících, kdy se ten rozpočet nevyvíjel dobře, nepřichází bohužel ani dneska.
To, co vláda přináší, co předložila Poslanecké sněmovně, to není odpověď národohospodáře, ekonoma, na probíhající nebo začínající krizi, který by chtěl říct: chci podpořit toto, dělám takováto opatření na straně výdajové, na straně příjmové, o tolik snižuji nebo zvyšuji daně, o tolik snižuji nebo zvyšuji výdaje v tomto a v tomto, protože si myslím, že to české ekonomice pomůže v tom směru, aby se rychle zvedla, aby ta recese byla co nejkratší. Takový charakter tento návrh vůbec nemá. Tento návrh má charakter toho - a já už jsem to říkal na rozpočtovém výboru a paní ministryně se za to označení nezlobila - nazval jsem to, že paní ministryně k nám přišla, vlastně přichází už potřetí v roli jakési paní účetní, která zase po pár týdnech sečetla ztráty, načetla nové výdaje, podtrhla to, sečetla to a jako v té hospodě číšník nám přinesla další účet. Takhle se ale podle mého názoru fiskální rozpočtová ani hospodářská politika nedá dělat.
Když se podíváme do zahraničí a vezmeme si příklad od našich sousedů, tak ti po těch prvních týdnech a měsících, kdy stejně jako Česká republika pomáhali ekonomice přímou pomocí - a dokázali to dělat rychleji, s menšími administrativními bariérami a ta pomoc se skutečně těm skupinám dostala rychleji než v České republice, kde jsme si zjistili, že máme poměrně nefunkční rigidní a zkostnatělý veřejný sektor, který zkrátka není schopen zadministrovat a pomoci podnikatelům, trvá mu to příliš dlouho, vytváří zbytečné překážky a bariéry podnikatelům. Tak když se podíváme třeba na Německo nebo na Rakousko, tak zjistíme, že tyto země se začínají vydávat jinou cestou, a sice cestou snižování daní. Rakousko snižuje daně na restaurace a věci příbuzné s cestovním ruchem, Německo dokonce snižuje jak svoji základní, tak svoji sníženou DPH na časově omezené období do konce roku. Samozřejmě s tím cílem, aby podpořilo spotřebu domácností.
A já jsem přesvědčen, že i v České republice po těch prvních týdnech a měsících, kdy jsme schvalovali - koneckonců i hlasy z opozice - kdy jsme schvalovali přímé podpory a přímé subvence podnikatelům a ekonomice, které se ukázaly, že ne úplně k těm podnikatelům dorazily, viz covidové úvěry a podobně, tak si myslím, že jsme se z toho měli poučit. Neměli bychom vymýšlet další výdajové dotační subvenční programy, protože zkrátka nedokážeme, nebo vláda je nedokáže vytvořit tak, aby rychle tomu podnikání pomohly, a daleko rychlejší a účinnější cesta by byla cesta snížení daňové zátěže. Protože, a také jsem to tady říkal, paní ministryně není jenom rekordmankou a nestane se jenom rekordmankou ve výši růstu zadlužení během jednoho roku za novodobou historii České republiky, ale vedle tohoto rekordu, který teprve čeká, až tuto novelu odhlasujeme, tak už je dávno rekordmankou v tom, že díky této vládě máme historicky nejvyšší daně, nejvyšší daňové břemeno, od roku 1993. Tak já myslím, že tohoto rekordu by se paní ministryně mohla vzdát, že by jí mohl stačit ten rekord ve smyslu toho, že bude ministryní, která nejvíce zadluží Českou republiku, a ty daně by mohla snížit. Jak to DPH, tak aby podpořila spotřebu, tak příjmové daně, aby podpořila jak fyzické osoby, tak firmy.
Diskutujeme-li dneska zvýšení schodku státního rozpočtu na skutečně obřích 500 miliard korun, tak to podle mého názoru nelze dělat, aniž bychom se alespoň nezmínili o dalším nárůstu dluhu, a sice ze strany Evropské unie, respektive dneska Evropské komise, která navrhuje takzvaný fond obnovy, který přejmenovala na fond pro budoucí generace, kde si Evropská komise - a pan premiér to nijak na poslední Evropské radě nevetoval - kde si Evropská unie plánuje půjčit na tento program 750 miliard eur a ty peníze vezme tím, že si půjčí na finančních trzích. A co je novinkou ze strany Evropské unie, tak tou novinkou je, že za těchto 750 miliard korun, které mají primárně sloužit k financování již tak zadlužené jižní části eurozóny, tak za těchto 750 miliard eur budou ručit členské země EU, tedy bude ručit i Česká republika. Takže my na jedné straně se zadlužíme přímo ve formě toho, že zvýšíme schodek na rekordních 500 miliard korun, a ještě nás zadluží Evropská komise, resp. EU, která si půjčí balík 750 miliard eur na třicet let, a my budeme ručit i za tyto dluhy. Takže to je také potřeba říci a potřeba při tom schvalování vnímat.***