(9.10 hodin)
(pokračuje Fiala)
Co je pro mě nejpodstatnější, já vidím tři základní velké úkoly, které v příštích dnech stojí před naší zemí, před vládou, před Parlamentem, vlastně před námi společně.
Ten první velký úkol je, jak se naučíme s koronavirem žít. Protože on nezmizel pravděpodobně. Posloucháme-li epidemiology a další odborníky, tak hned nezmizí, bude tu s námi ještě nějakou dobu. A náš cíl musí být, abychom už nikdy nemuseli přikročit k tomu, že budeme plošně vypínat celou Českou republiku, abychom byli co nejlépe připraveni na nějakou další, třeba i ne úplně příznivou variantu dalšího, budoucího vývoje. A my bychom přivítali, kdyby vláda k tomuto, k této přípravě na ty varianty vývoje, možná i ty horší scénáře, přistoupila odpovědněji než v lednu tohoto roku. Tehdy jsme tady o tom chtěli mluvit v Poslanecké sněmovně. Ministr zdravotnictví se nám tak víceméně vysmál, ale myslím si, že - a zmiňuji to i proto, aby se to neopakovalo, abychom dnes tu chybu nezopakovali, abychom tady teď mluvili o těch věcech a o tom, jak jsme na případné další horší scénáře všichni připraveni.
Je mi jasné, že jsme dnes poučenější. Všichni jsme poučenější, ale nesmíme dosáhnout, nesmíme propadnout pocitu, že už víme všechno. Protože to, čeho jsme dosáhli, to bylo za cenu velkých ekonomických škod. Ano, za cenu velkých ekonomických škod, za cenu celoplošných zákazů, příkazů a omezení. Bylo to nejspíše nutné, my jsme to tady všichni podpořili. I my jsme to podpořili, takže toto nekritizuji. Ale podruhé by už podobná reakce po tom, čím jsme prošli, jaké už máme zkušenosti, co už víme, tak podobná reakce by už byla vážným selháním. Protože už víme, s čím máme co do činění a koho je potřeba chránit, kde je ty lidi potřeba chránit, a víme, na co se máme připravit.
Druhý velký úkol pro vládu a samozřejmě taky pro Parlament je, abychom zachránili a ochránili ekonomicky ty, kteří mají na takovou ochranu spravedlivý nárok. A ti, kteří ekonomicky byli touto krizí postiženi, to nejsou lidé, kteří by špatně hospodařili, kteří by se chovali nezodpovědně, kteří by měli prostě špatné podnikání nebo špatnou firmu. A taky chci upozornit na to, že to jejich podnikání nezastavil virus, nezastavila ho nemoc. To je také důležité říct. Jejich podnikání zastavil ze dne na den, z hodiny na hodinu stát. Ano, stát. Měl pro to důvod. My jsme to politicky podpořili. Čili toto rozhodnutí naprosto nezpochybňuji.
Jestli jsme ale všichni řekli A, tak musíme také všichni říct B. Lidé, které to zasáhlo, podnikatelé, provozovatelé, živnostníci, zaměstnanci, ti na to mají nárok i proto, že požívají určitých ústavních garancí. A z toho vyplývá, že ta pomoc, které se jim musí dostat, není jenom dobrou vůlí vlády, v žádném případě, nebo Parlamentu, ale je to povinnost státu. A bohužel, a o tom taky mluvme a budeme o tom mluvit, jsou tu pořád velké skupiny lidí, kterým ta pomoc ještě nedorazila nebo k nim dorazila v podobě, která, řekl bych, je spíše symbolická.
A pojďme udělat inventuru. Pojďme udělat inventuru i této záležitosti. Nyní je na to čas. My nemůžeme být spokojeni s tím, že vláda připravila některé programy pomoci, které na začátku vykazovaly chybovost, která začínala na 80 %. Ale nemůžeme být spokojeni ani s tím, že po skoro třech měsících je chybovost stále na úrovni jedné pětiny, respektive jedné třetiny. To není v pořádku. Stejně jako asi není v pořádku, když ten virtuální vlak s údajným nákladem pomoci 1,2 bilionu korun, tak ten vlak s touhle pomocí, když dorazí k lidem, tak ten náklad má pouze ve výši 30 miliard korun, a ještě vlastně nedorazí ke všem. To je také potřeba, abychom o tom mluvili, abychom i tuto inventuru provedli, protože něco nefunguje, jak má. A něco nefunguje, jak má, určitě i z toho důvodu, když se tady po dvou a půl měsících bavíme teprve o tom, jak pomoci malým eseróčkům, aby vůbec tuto situaci přežily. A nepovažuji například, nepovažuji například ani za správné, aby stát zastavil provoz, ale potom aby banky následně posuzovaly, komu se pomoci dostat má a komu se pomoci dostat nemá, jak se to děje třeba v programu COVID II.
Pojďme si tedy vzájemně naslouchat. Protože tady nemluvím o číslech, mluvím tady o konkrétních lidech, o konkrétních osudech a mluvíme tady za tyto lidi. Proto říkám, nyní je čas, pojďme udělat inventuru. A proto i my navrhujeme, pojďme mít řádný dohled nad údajně největším účelovým balíkem peněz v moderních dějinách naší země. Myslím, že to bude takovýto dohled, který nabízíme, se kterým přijde na řádné schůzi ODS, že to bude ruka podaná vládě. Vládě, která samozřejmě také nemůže dohlédnout všude. A bude to inventura, ve které můžeme zohlednit i podněty od lidí, a ty podněty takto a tímto způsobem doputují k vládě a ta bude moct podle toho jednat.
A toho se týká samozřejmě i inventura zdravotnického materiálu. Protože, a to si prosím řekněme a podle toho se taky chovejme, to, co se nakoupilo dosud, to samozřejmě není konec. To je svým způsobem teprve začátek. A i v této věci se musíme připravit a taky se musíme poučit z těch nedostatků, které tady prostě zjevně byly. Protože už teď víme, co se může stát, chceme být připraveni, musíme být připraveni. A nákup zdravotnického materiálu je důležitou strategickou komunitou. My všichni tu zastupujeme lidi a občané si zaslouží, abychom třeba zastavili to eldorádo, které při nákupu zdravotnických pomůcek probíhalo poslední dva měsíce na Ministerstvu zdravotnictví. Aby toto, takováto situace, takového pochybnosti, aby tu už nikdy nenastaly.
To byla druhá velká úloha, kterou vidím. A ta třetí velká úloha, kterou zde zmíním a která je úkolem nejbližších měsíců, ta už bude nepochybně předmětem politického boje, to je jasné. A ten úkol zní, ten velký úkol zní, jak postavit Česko na nohy. A předevčírem zde dal jasně najevo předseda vlády Andrej Babiš, jak si to představuje. Prostě chce oprášit staré plány, staré plány, které nefungovaly před krizí, říct, tady je máme a pojďme, pojede se dál, jako by se nic nestalo. Já ale tvrdím, že není možné pokračovat tam, kde se skončilo před krizí.
Vláda tvrdí, už jsem to znovu slyšel, znovu slyšel od pana premiéra, že vytáhne ze šuplíku investiční seznam za 8 bilionů a že to nás zachrání. Ale tohle není odpověď. Není to odpověď ani na krizi. Ale není to odpověď ani na to špatné hospodaření, které tu bylo už před krizí, na neefektivní stát a na narůstající byrokracii, které jsme byli všichni svědky.
Vláda tvrdí, že kdyby nebylo té krize, tak by bylo všechno v pořádku. Ale není to tak. Já bych třeba obrátil vaši pozornost k poslední zprávě Nejvyššího kontrolního úřadu za rok 2019, kde Nejvyšší kontrolní úřad konstatuje, že mnoho podstatných systémových věcí v naší republice není v pořádku. A to, že se dnes budou ve světě i u nás, a i my to budeme tolerovat, že se budou tolerovat deficitní nebo velké rozpočtové deficity, to je prostě jedna věc. Ale u nás byly ty rozpočty neudržitelné už před krizí. A to neříkám já, nebo jenom já, já to říkám taky, ale říká to Nejvyšší kontrolní úřad. Výdaje státu před krizí přeskočily příjmy. Konkurenceschopnost České republiky klesla o tři místa, ve výkonnosti veřejného sektoru jsme na 99. místě na světě. Vždyť je to ostuda! A většinu z 10% nárůstu loňských výdajů státního rozpočtu utratila vláda na spotřebu státu. To prosím, dámy a pánové, neříkám já, to si můžete přečíst ve zprávě Nejvyššího kontrolního úřadu.
Já to tady ale dnes jenom připomínám, protože musíme v příštích měsících, týdnech a měsících debatovat o tom, jak postavíme Českou republiku na nohy. Povedeme o tom politický střet. A my jsme na to připraveni. Dnes to tu tedy nebudu rozvádět, ale zopakuji - ***