(9.20 hodin)
(pokračuje Zaorálek)
A překvapila mě jedna věc, protože si samozřejmě také čtu ty texty, které se toho týkají, protože se snažím rozumět argumentům druhé strany, třeba i když s nimi nesouhlasím, protože jsem celý život přesvědčen, že politika je vlastně smiřování. My tady jsme s různými názory a tato aréna je prostor, kde nemáme za úkol se pozabíjet, ale máme za úkol se vlastně smířit. Proto se snažím teď tady o tom mluvit, že prostě nejsem nějaký nacista, ale jsem člověk, který vyjadřuje svůj názor na něco, který říká už desetiletí stejně, což se dá snadno doložit. Já nejsem ten, kdo změnil svůj postoj. Opakuji ho pořád, protože jsem přesvědčen, že ta cesta, kterou se Izrael vydává teď, je cesta do zdi. A dokonce vím, že ti, kteří to dělají, to vědí. A já cítím jako povinnost to říct.
V tom textu, který vydali moji bývalí kolegové v Právu, také jsem si ho velmi pozorně včera přečetl, a překvapilo mě, že tam říkají věci, které tady, když jste mě vlastně vyzvali, musím říct, že jsou jednoznačně naprosto zavádějící. V tom textu, který píše pan Topolánek, pan Cyril Svoboda, pan Kohout a Saša Vondra, se říká, že nechápou, proč se tak rozčilujeme nebo říkáme teď něco takového, jako jsme napsali v tom prohlášení, když přece toto je jenom jeden z typů debaty, který se v Izraeli vede. Ale to přece není jeden typ debaty. Tady vůbec nejde o něco, o čem se vede teď dialog. Tady jde o něco, co má 1. červencem začít - okupování území. Proto ta naléhavost. To není něco, co se vyvine různým způsobem. To je něco, co hrozí, že se vyvine do konkrétních kroků, které budou znamenat anexi třetiny, poloviny palestinských území. Ten prostor se stane tím pádem úplně nesmyslný pro nějaké budoucí soužití, a tím se vlastně úplně popírá myšlenka, ke které jsme se vždycky hlásili. A já jsem tu myšlenku dvoustátního řešení izraelským partnerům včetně současného premiéra Netanjahua opakoval mnohokrát, prezidentu Rivlinovi mnohokrát.
Rivlin měl vždycky takový zvláštní postoj, svérázný, který jsem respektoval, že vlastně by chtěl jeden stát s Araby, Židy dohromady. Je to samozřejmě asi velmi těžko realizovatelná věc, ale respektoval jsem to, protože vím, jak on to myslel. A on to myslel upřímně, Arabové mají žít pohromadě tady s námi. Ale jinak všichni oficiálně věděli, že dvoustátní řešení je téměř oficiální postoj, ani premiér Netanjahu mi nikdy neřekl, že ne, nikdy otevřeně neřekli, že odmítají tuto variantu, protože nedokázali ukázat, že by jiná byla možná. No a to, co se děje dnes, je vlastně odklon od toho. Tak je třeba to otevřeně říct, kam to vlastně kráčí Izrael.
A pak je tam ještě jedna věc v tom článku, o kterém mluvím, která mi také přišla velmi nešťastná, a to je v tom, když ti ministři tam píší o tom - jak to tam je - že vlastně tohle je způsob, jak zvou palestinské partnery ke stolu, a oni by tedy měli k tomu stolu přijít. No to mi připadá neuvěřitelné, že to tam mohli napsat, protože každý ví, že k tomuhle stolu Palestinci takto pozváni nemohou nikdy přijít, to prostě pravda není. Takto se nezve ke stolu. Když někomu sdělíte, že po 1. červenci obsadíte třetinu jeho území, a to si ještě vyberete ta, která jsou úrodná, ta, která vlastně úplně likvidují jakoukoli budoucí soudržnost palestinského území. Takže ty, kdo četli ten text, upozorňuji, že jsou tam výroky, které jsou podle mě neobhajitelné v seriózní debatě, a mě překvapuje, že je použili jako argumenty.
Přátelé, já jsem připraven na jakoukoli korektní debatu těch, kteří se tím zabývají. A to, co jsem tady dnes řekl, tady najdete doklady, že u tohoto stolku, u tohoto mikrofonu jsem říkal x-krát. Není na tom žádná změna postoje, ani pro izraelské partnery v tom není žádná změna toho, co jsem celou dobu říkal. A mě samozřejmě mrzí ta reakce, která na to přišla, protože mně připadá, že je omyl, pokud si někdo myslí, že neříkat takové věci znamená budovat přátelství s Izraelem. Znám se dobře s celou řadou izraelských představitelů a mohu vás ujistit, že oni vědí, že jsem jim často říkal věci, které vůbec nebyly jednoduché a příjemné, a naučili jsme se ten dialog vést tak, že jsem cítil, že o něj stojí ta druhá strana právě v této podobě. A dokonce jsem jim jednou říkal: pokud vám budu mazat med kolem pusy, pokud budu i veřejně vystupovat tak, že to bude směšná loajalita, tak na té mezinárodní scéně vám Česká republika takhle nikdy nepomůže, protože nebude brána jako vážný partner debaty o Izraeli. A měl jsem pocit, silný pocit, že tohle si izraelská strana uvědomovala a brala, že nějaký servilní sluha jim k ničemu není. Ale někdo, kdo říká věci otevřeně, ten pak je schopen debatovat vážně. To je ta kontinuita české zahraniční politiky. I když jsme třeba byli kritičtí, vždycky jsme odmítali všechny ty sankce a různá opatření proti Izraeli, která se navrhovala na Radě ministrů zahraničních věcí, což jsem činil takto já.
Jedna věc je kritičnost, ale druhá věc je, že jsme nepodporovali tyto kroky proti Izraeli, stejně jako to činí dneska ministr Petříček. V tom je ta kontinuita. Říkáme ty věci, dokážeme je vyslovit, dokážeme být kritičtí, a přesto vlastně držíme to, že historie našich vztahů je staletá, že je mimořádná, že, jak říká ta legenda ve Staronové synagoze, tady v Praze jsou kameny z jeruzalémského chrámu, což je samozřejmě mýtus, ale je to jenom jedno z vyjádření té těsné vazby, která existuje mezi Prahou a Jeruzalémem. Těch je celá řada, jak víte.
Tohle jsem já vždycky měl v sobě. A já vás ujišťuji, že Izrael byl pro mě vždy centrem velikého zájmu prostě proto, že mě fascinovala historie Izraele. Jsem rád, že tam mám velké množství přátel, ale mám tam přátele, se kterými také nemohu říct, že bych beze zbytku souhlasil, a mám pocit, že se na mě kvůli tomu nezlobí, naopak. Ty naše debaty mají smysl.
Takže já jsem nerad, že jsou tady používány takové výrazy, kterými se dnes v těch debatách plýtvá, ale cítím, že to je úplně zbytečné. To, co jsem řekl, není nic překvapivého. Já si za tím stojím, pokud jsem něco takového podepsal, a jsem schopen o tom tady vést velkou debatu. Pokud to bude zařazeno, tak jsem na ni připraven. To, co jsem podepsal, to si, přátelé, obhájím. (Potlesk v levé části sálu.)
Předseda PSP Radek Vondráček: Děkuji. S přednostním právem pan místopředseda Fiala.
Místopředseda PSP Petr Fiala: Vážený pane ministře, rádi tady povedeme debatu, věcnou debatu o této otázce a doufám, že se podaří hlasy vládní koalice zařadit tento bod na program tohoto jednání. Já tu debatu považuji za hodně vážnou, protože tady nejde jenom o náš vztah ke Státu Izrael, který je samozřejmě také důležitý, ale o celou orientaci české zahraniční politiky a její kontinuitu, která je podle mého názoru tím vaším gestem, které jste udělal společně se současným ministrem zahraničí, do značné míry ohrožena.
K té seriózní debatě bych ještě dodal to, že ono se pěkně poslouchá to, co jste tady říkal, a je tam plno slov o míru a o dobrých úmyslech, ale ta optika, kterou jste nám tady nabídl, ta optika je úplně opačná, než jaká je realita, jaká je historie Blízkého východu a jaká je také historie Státu Izrael. Z těch vašich vět to skoro vypadá tak, že ten, kdo ohrožuje mír, kdo je překážkou toho, aby vznikl palestinský stát, kdo je nějakým ohrožením budoucího mírového uspořádání na Blízkém východě, že to je Stát Izrael. Ale to přece vůbec není žádná pravda. Palestinský stát nevznikl z mnoha jiných důvodů, než je to, že to nechce Izrael. A kdyby Izraelci poslouchali ty dobré rady levicových a jiných intelektuálů a politiků ze Západu, tak už dávno ten stát neexistuje. Kdyby poslouchali většinovou vůli Organizace spojených národů, tak už ten stát dávno neexistuje. Kdyby Izrael poslouchal dobré rady některých evropských zemí, které mají ze svých historických příčin proarabskou politiku dlouhodobě, tak už ten stát neexistuje.
To jsou prostě věci, které jsme my v České republice vždycky vnímali, chápali, a byli jsme v naší zahraniční politice připraveni podporovat Stát Izrael i navzdory většinovému mínění našich evropských partnerů a navzdory samozřejmě většinovému mínění států Organizace spojených národů. A to je konstanta české zahraniční politiky a díky tomu jsme také měli, a máme, doufám, nadstandardní vztahy se Státem Izrael. A díky tomu přispíváme k mírovému procesu na Blízkém východě víc než všichni ti lidé, kteří mají plnou hubu míru, ale nejsou pro něj připraveni nic udělat. Ten, kdo opravdu drží mír na Blízkém východě, je Stát Izrael. Ať se to líbí levicovým politikům, nebo nelíbí, tak Izrael ten mír drží jedině za tu cenu, že je připraven pro něj přinášet oběti a že je připraven také bojovat. A Izrael nebojuje jenom za svou existenci, Izrael taky bojuje za demokracii a mír na Blízkém východě - a to znamená za demokracii a mír i pro nás. A takto to musíme chápat, takto to musíme vnímat. Proto je tak strašně důležité, aby si česká zahraniční politika udržela jednu ze svých konstant, a to je vytrvalá podpora Státu Izrael. (Potlesk z pravé strany sálu.) ***