(15.30 hodin)
(pokračuje Birke)
Předně chci říci, že o kom budu mluvit, nikoho se nechci dotknout, v žádném případě. Chci, aby moje vystoupení působilo naopak nikoliv kriticky ať k opozici, nebo mým koaličním partnerům, nebo dokonce mým spolustraníkům. Ale dovolte mi, a já vám řeknu ten příběh popravdě, je pravdivý, který se skutečně odehrál.
Jak už je známo, jsem starostou města Náchoda v Královéhradeckém kraji, které má přes 20 000 obyvatel. 12. března byl vyhlášen nouzový stav, já jsem asi čtrnáct dní předtím přišel s návrhem na radu města, že v rámci mých kompetencí a v rámci kompetencí rady nakoupíme roušky a respirátory do majetku města. Mí kolegové se ptali, proč to dělám, z jakého důvodu, proč takhle vystupuji, proč to vlastně chci. A je to prostě proto, že jsem začal číst tu situaci a předvídat, a nejenom já, ale i mí kolegové, jaká je situace v té době už v Itálii, ve Španělsku, v Evropě, ale především jaká byla v té době situace v Číně. Stačil jeden telefonát, kdy jsem zjistil, jaký je stav v národních rezervách, co se týče ochranných pomůcek, a to byl pro mě jednoznačný apel, že pokud nebudu mít roušky a bude vyhlášen podobný stav, tak těm lidem, kteří, jak dneska všichni říkáme, že jsou v první linii, nemůžeme nic dát. V neděli, přesně jak jsem předpokládal, jsem svolal první krizový štáb a začali se hlásit první lékaři, že v pondělí ráno začínají ordinovat a musejí do práce a nemají roušky a nemají respirátory. A úplně nejhorší ze všeho bylo, že mají vlastně strach, protože se na ně řítí COVID-19, v té době, když si to střihneme zpátky, tak vlastně, řekněme, velmi nebezpečná věc, kterou jsme všichni v té době prožívali velmi emotivně a velmi postrašeně.
Včera jsem jel po městě a neříkám, že jenom v Náchodě, ale v celé České republice mám dneska pocit, že lidé už nemají takový strach. Samozřejmě do jisté míry nosí roušky a tak dále, ale už to není tak intenzivní a všichni cítíme, že to není tak intenzivní. A nechci tady zmiňovat trhy v Praze na Náplavce a tak dále. Prostě to není tak intenzivní. A je to tak dobře, je to samozřejmě velmi dobře, že to není intenzívní.
Nicméně právě proto, že jsme měli roušky, tak jsme začali dodávat v tu chvíli darem okamžitě lékařům, dentistům, specialistům, aby mohli ráno ordinovat. Najednou z ničeho nic, a omlouvám se, že to neříkám v nějakém slovosledu, se vyhlásilo to, že se zavírají hranice. Dámy a pánové, tvrdím, že od roku 1945 do Náchoda přijela poprvé česká armáda. A musím říci, že přijeli elitní vojáci, chrudimští výsadkáři. A teď mi promiňte, ale ti chlapi prošli válkou, ti chlapi jsou hrdinové - a přišli s tím, že měli na pusách šály. Nebyli ničím chráněni. Ničím! Nezbylo nic jiného, než abychom jim dali okamžitě respirátory, protože jsou v první linii, protože vzápětí nato se polská strana rozhodla, že bude odbavovat za hodinu čtyři kamiony, a všichni si pamatujete, že se udělala ta historicky nejdelší fronta od Náchoda až na D11, 54 kilometrů, všichni si to pamatujete. Takže jinými slovy tito lidé vytahovali z té dlouhé fronty italské řidiče, kteří měli teplotu 38, se šálami na puse. Z ničeho nic jsem zjistil, že vedle nich je celní správa, která spadá pod paní ministryni. A já jsem se samozřejmě s paní ministryní okamžitě spojil a řekl jsem jí, že lidi nemají ochranné pomůcky a potřebujeme jim pomoct. Takže jsme okamžitě vytáhli pomůcky a dali jsme je celníkům, paní ministryně může potvrdit, protože byli v té první linii a zásadně okamžitě pomáhali na hranicích.
Já vám tady nechci vyprávět emotivní příběh, protože tady můžu vypravovat celou řadu věcí a tak dále. Mezitím mi spadla půlka úřadu do karantény, aby se to nepletlo, protože zkrátka a dobře účetní byla na COVID-19. Mezitím v situaci, kdy jsme měli člověka, který byl na COVID-19 pozitivní, a ti geniální kolegové z organizace Vodovody a kanalizace sami řekli, kdo to je, byl to ředitel Vodovodů a kanalizací v Náchodě, tak se něj na sociálních sítích uspořádaly hony, že vlastně on je ten, který sem nemoc zanáší, on je ten prašivý. Jenom vám chci říct, abyste si všichni vzpomněli, jaká ta situace byla.
Ta situace byla děsivá v mnoha ohledech, v mnoha situacích a z mnoha pohledů. Chci říci, že než nastal vlastně ten most, než se začal stát zásobovat respirátory a rouškami, tak jsme v tom zůstali, a myslím, že těch příběhů, je tady celá řada starostů, kteří tady sedí, je přes 6 000. Každý je nějakým způsobem emotivní. Teď nechci mluvit jako zástupce všech starostů, to si v žádném případě nedovolím. Ale každý to svým způsobem prožíval. Někdo víc, někdo míň, pro někoho to bylo víc tragické, pro někoho to bylo méně tragické.
Já v tuhle chvíli můžu dávat další příklad, kdy jsme museli zabezpečovat kritickou infrastrukturu, kdy jsme v podstatě neměli vůbec žádnou možnost, protože z kraje nepřicházely vůbec žádné ochranné pomůcky, protože centrální systém v té době ještě nefungoval. My máme v Náchodě teplárnu, ti lidé musí být 24 hodin na dispečincích. My máme sociální služby. Museli jsme těm lidem dát sociální služby. A všichni ti z vás, kteří jste starostové, jste zcela určitě zajišťovali dobrovolníky. A musím říct, že taková míra solidarity lidí v tom začátku byla fantastická. Začaly se šít roušky, a přesně jak tady mí předřečníci říkali, jsem rád, že to lidi spojilo. Měl jsem pocit, jako když naši hokejisté přijeli z Nagana. Měl jsem takový pocit, že jsme všichni zase jeden velký spojený národ - do momentu, kdy vlastně nastala situace, kdy tohle všechno, co já tady vyprávím, a jsem moc rád, že mí kolegové tady hovoří o tom, že už nechtějí ten nouzový stav ukončit, protože v případě, pokud by to ukončili a nemáme zajištěno zásobování, a nejenom zásobování rouškami, protože to není jenom o těch rouškách, ale dovolte mi ještě jednu situaci, kterou vám chci představit.
Všichni dobře víte, že Náchod je hraničním městem a zhruba 15 % města, které je bezprostředně za hranicemi, což je město Kudowa-Zdrój, je zaměstnáno v Náchodě. V momentě, kdy by skončil, ať už zítra, pozítří, za sedm dní nebo za deset dní, nouzový stav, armáda odjede a otevřou se hranice. A já teď řeknu velmi nepříjemnou věc, a omlouvám se, že tím možná někoho naštvu. Ale víte, kolik stojí v Polsku v tuhle chvíli test na COVID-19? 3 600 korun. Ti lidé, kteří už měsíc a půl nebyli v České republice, protože nemají výplatu, si ho nemohou ani koupit. Problém je v tom, že se tam ty testy ne že nepoužívají, ale nemají je k dispozici. Každý stát to nějakým způsobem řeší a každý stát má jiné problémy. Jenom chci říci, že v tuhle chvíli jsme otevřeli hranice, a pokud skončíme nouzový stav, tak se vlastně otevřou stavidla a lidé, kteří k nám přijdou na práci, kterých je v tuhle chvíli na česko-polské hranici přes 50 000, přijdou naprosto nekontrolovatelně do České republiky a nikdo nevíme, jestli budou mít testy pozitivní, nebo negativní. Já na to upozorňuji. A nechci tady strašit, jenom chci říct, abychom si všichni uvědomili důsledky ukončení nouzového, nebo krizového stavu, chcete-li.
Omlouvám se, nechtěl jsem být emotivní, a už vůbec nechci vyvolávat reakce a nikoho se nechci dotknout. ***