(11.20 hodin)
(pokračuje Hamáček)
Soud zjevně vychází z principu, na který Ministerstvo vnitra opakovaně upozorňovalo a který je vyjádřen v krizovém zákonu v pasáži, upravující aplikaci pravidel nejnižšího stupně krizového stavu, tedy stavu nebezpečí podle § 3 odst. 1. Tento stav má být vyhlášen v situaci, kdy nelze odvrátit ohrožení života, zdraví, majetku či životního prostředí běžnou činností správních úřadu, orgánů územních samosprávných celků, složek IZS a prvků kritické infrastruktury. Z logiky věci tato podmínka platí i pro přísnější nouzový stav.
Naznačení hranice mezi stavy, za nichž lze aplikovat krizová opatření vlády podle krizového zákona, a stavy, za nichž jsou naopak aplikovatelná mimořádná opatření orgánů ochrany veřejného zdraví podle zákona o ochraně veřejného zdraví, představuje stěžejní myšlenku rozsudku spisové značky 14 A 41/2020, která vymezuje právní rámec, v němž se výkonná moc při eliminaci pandemie nemoci COVID-19 může pohybovat.
Městský soud v Praze v souvislosti s vymezení hranice pro aplikaci krizových opatření vlády a mimořádných opatření orgánů ochrany veřejného zdraví podtrhuje skutečnost, že úprava omezení základních lidských práv a svobod stanovená v § 5 a 6 krizového zákona vychází přímo z článku 6 ústavního zákona o bezpečnosti České republiky. Takovýto speciální ústavní základ v zákonu o ochraně veřejného zdraví chybí, což lze považovat za potvrzení toho, že jím předpokládaná mimořádná opatření orgánů ochrany veřejného zdraví musí být co do míry zásahu do základních lidských práv a svobod podstatně méně invazivní.
Z pohledu Městského soudu v Praze je pro posouzení aplikovatelnosti zákona o ochraně veřejného zdraví v dané situaci důležitý i fakt, že na rozdíl od krizového zákona absentuje pravomoc Poslanecké sněmovny omezující opatření, byť nepřímo, zrušit, což je dalším potvrzením skutečnosti, že zákon o ochraně veřejného zdraví nemůže být právním základem pro provádění opatření omezujících základní práva a svobody v míře, v jaké tak učinila zrušená mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví.
Konečně v rámci argumentace o hranicích aplikovatelnosti krizových opatření vlády a mimořádných opatření orgánů ochrany veřejného zdraví Městský soud v Praze poukazuje na fakt, že zákon o ochraně veřejného zdraví hovoří o omezeních ve vztahu ke skupinám osob a některým oblastem, což implikuje, že normotvůrce v jeho případě počítal spíše s méně invazivními zásahy do základních práv a svobod. Naopak z krizového zákona, například § 14 odst. 4 písm. h), jednoznačně vyplývá záměr aplikovat jím předvídaná omezující opatření i na celé území státu.
Posouzení, zda míra ohrožení dosahuje takové úrovně, kdy již není možno jeho odvrácení standardními procedurami, běžnými právními prostředky a méně významným omezením základních lidských práv a svobod, je působností a odpovědností vlády, neboť pouze ta je dle krizového zákona kompetentní k vyhlášení nouzového stavu.
Městský soud v Praze deklaroval, že respektuje vyhlášení aktuálního nouzového stavu i důvody k jeho vyhlášení, má však za to, že v takovém případě by měla být opatření směřující k eliminaci příčin nouzového stavu spojená se zásadními omezeními základních lidských práv a svobod realizována cestou krizových opatření vlády, nikoliv tedy mimořádnými opatřeními Ministerstva zdravotnictví. V argumentaci soudu se hovoří o takzvaném přepnutí právního režimu do speciální podoby a z toho vyplývající povinnosti všech orgánů výkonné moci zohlednit tuto skutečnost při svém rozhodování.
Městský soud v Praze hodnotí zásah do základních lidských práv a svobod učiněný prostřednictvím jím zrušených mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví jako nikoliv malý a konstatuje, že Ministerstvo zdravotnictví nemělo dostatečnou věcnou způsobilost k jejich vydání. S ohledem na uvedené shrnutí lze učinit závěr, že omezení volného pohybu osob a omezení maloobchodního prodeje v rozsahu, v jakém je stanovila mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví zrušená rozhodnutím Městského soudu v Praze, již přesahují hranice toho, co lze charakterizovat jako malý zásad do základních lidských práv a svobod.
Rozsah omezení současně potvrzuje, že míra ohrožení zdraví, které má být těmito omezeními eliminováno, je mnohem větší než to, které může být odstraněno běžnou činností správních úřadů a dalších složek. Jestliže však je potřeba přistoupit k takovému omezení rozsahu základních lidských práv a svobod, je nutné je provést v režimu oněch Městských soudem zmiňovaných zvláštních pravidel, to znamená, v režimu předpokládaném ústavním zákonem o bezpečnosti České republiky a krizovým zákonem, konkrétně za nouzového stavu a ve formě krizových opatření vlády.
Jakkoliv se Městský soud v Praze v tuto chvíli zabýval toliko dvěma oblastmi zásadního omezení základních lidských práv a svobod v souvislosti s eliminací onemocnění COVID-19, závěry jím vyslovené lze aplikovat na všechna opatření přijímaná k odstranění hrozby v podobě onemocnění COVID-19 obdobného rozsahu. Tedy bráno z hlediska dalšího postupu státu v boji s pandemií onemocnění COVID-19 lze závěry Městského soudu v Praze ve zkratce shrnout tak, že formu protiepidemiologického opatření determinuje primárně míra omezení základních lidských práv a svobod a dalších práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky a sekundárně možnost či nemožnost provést protiepidemiologická opatření běžnou činností správních úřadů a dalších složek.
Jestliže je s ohledem na aktuální doporučení odborníků pro potlačení epidemie onemocnění nutno regulovat vstup na území České republiky a současně v této souvislosti omezit některé aktivity včetně hospodářské činnosti, případně naopak provádění některých činností uložit, je zřejmé, že dochází k nikoliv nevýznamnému omezení svobody pobytu, práva shromažďovacího, práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací, respektive práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, zákazu nucených a služeb a práva na majetek. Takováto omezení se však pohledem Městského soudu, s nímž se Ministerstvo vnitra ztotožňuje, nelze realizovat mimořádnými opatřeními Ministerstva zdravotnictví mimo režim nouzového stavu. Jinak řečeno, existence nouzového stavu je nezbytnou podmínkou pro to, aby takováto opatření mohla být realizována. Míra zásahu je taková, že přesahuje právní rámec, v němž se může pohybovat moc výkonná sama za běžné kontroly moci zákonodárné a soudní, a vyžaduje zvláštní supervizi Poslanecké sněmovny v podobě schvalování trvání existence nouzového stavu, jak předpokládá článek 5 odst. 4 ústavního zákona o bezpečnosti České republiky. Formou mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví lze ukládat pouze méně invazivní opatření, například nošení roušek na veřejnosti, které nevyžadují jinou než standardní míru dozoru ze strany legislativy a justice.
Tedy vláda na základě doporučení epidemiologů připravila plán postupného ukončování těch omezujících opatření, která představují významný zásah do výše zmiňovaných práv chráněných ústavním pořádkem České republiky, přičemž jako konečný termín tohoto uvolňování stanovila 25. květen 2020. Z logiky věci se současně jedná o datum, k němuž by měl být ukončen nouzový stav. Po tomto datu presumuje vláda aplikaci pouze méně invazivních omezujících opatření, a tedy přechod od potírání pandemie onemocnění COVID-19 mimořádnými prostředky a nadstandardním nasazením správních úřadů a jiných složek k nasazení v zásadě klasických prostředků v rámci běžného fungování veřejné moci se stěžejní účastí orgánů ochrany veřejného zdraví.
Zachování maximální účinnosti přijatých omezujících opatření však pro jejich vzájemnou provázanost a podmíněnost vyžaduje, aby tato byla rozvolňována koordinovaně a v logické návaznosti. Předčasná terminace je s to efekt, který je od rozvolňování omezujících opatření rozvrženého z popudu orgánů ochrany veřejného zdraví do čtyř týdnů očekáván, zhatit, neboť prudké rozvolnění ve všech oblastech může vytvořit ideální podhoubí pro opětovné rozšíření onemocnění COVID-19. V takovémto případě by bylo opět nutno přistoupit ke zpřísnění omezujících opatření a obnovení razantnějšího zásahu do práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky, což by z pohledu Ministerstva vnitra bylo nebytné, leč v širším kontextu problematické.
Já se velmi omlouvám za to, že jsem četl takto dlouho, ale mám za to, že toto je velmi vyvážený a komplexní text, který říká, v jaké situaci se nacházíme. A i podle judikátu Městského soudu v Praze máme v principu dvě možnosti. Buď Poslanecká sněmovna vyhoví žádosti vlády o prodloužení nouzového stavu a vláda bude schopna dostát tomu harmonogramu rozvolňování tak, jak byl prezentován, s tím, že ta poslední opatření velké razance, v uvozovkách, o kterých mluví i ten rozsudek Městského soudu, končí 25. května a po 25. květnu už bude vláda schopna, za předpokladu, že budeme tu situaci zvládat, ten boj proti epidemii řídit opatřeními Ministerstva zdravotnictví, která nemají tak zásadní dosah na omezení lidských práv, a tudíž ten harmonogram, který byl vládou navržen, bude dodržen, anebo Poslanecká sněmovna zvolí jinou metodu, to znamená, ten nouzový stav buď neprodlouží vůbec, nebo ho prodlouží na nějakou jinou dobu, a pak já říkám, že vláda má z principu jedinou možnost, samozřejmě podřídit se verdiktu Poslanecké sněmovny a respektovat, že k termínu konce nouzového stavu skončí všechna ta omezení, na která Městský soud v Praze nahlíží jako na omezení, která mají zásadní vliv na omezení lidských práv, zjednodušeně řečeno, dneska už to je hlavně to nařízení vlády, které omezuje přítomnost občanů v prodejnách, to znamená, omezuje prodej v maloobchodě. ***