(17.30 hodin)
(pokračuje Farský)
My v současné době ztrácíme talenty v regionech, ztrácíme tím bohatství, největší možné bohatství České republiky, a je naší odpovědností, abychom takto nějakým způsobem vyšli vstříc. Jsou různé debaty o tom, jak tam nasypeme miliardy, jak pomůžeme regionům, že tam pošleme obrovské dotace. To už zkusili například v tom regionu Severozápad a spíše to vedlo k tomu, že ti, co kradli do té doby, kradli ještě o to víc. Ale že by to nějak razantně napřímilo tyto regiony a zvedlo je, v tom to není. Je to v tom, aby tam byla místa, pracovní místa, na která jsou potřeba vzdělaní lidé. A tito vzdělaní lidé, když jejich děti budou chodit do škol a oni uvidí, že se jim komplikuje oproti ostatním regionům možnost dostat se třeba na střední školu, nebo dokonce vysokou školu, tak budou tlačit na to, aby se to vzdělávání v místě zkvalitnilo. Tak to budou třeba rodiče dvou dětí ve třídě, která má 25, 28 dětí, ale tu pozitivní externalitu, to zkvalitnění vzdělání, v tu chvíli, když oni dotlačí ke kvalitnějšímu vzdělání pro svoje děti, tu poskytnou i těm dalším 23, 26 dětem v té třídě, které tam chodí.
Návrh, který tady dáváme, reaguje také na to, že republika je prostě rozdělená. Kolikrát jste v regionech slyšeli, co to zas v té Praze vymysleli, co to zas ti Pražáci, vždyť oni vůbec nevědí, kudy jde život a co se tam děje. Podívejte se na výsledky voleb, jak volí Česká republika, jak prostě jsou to dvě země. Máte nějaké výsledky v centru, ve velkých městech, a pak máte opačné výsledky, pokud je volba jenom mezi dvěma možnostmi, máte opačné výsledky v regionech. A to prostě pro společnost není zdravé. Není zdravé, a je to dokonce nebezpečné. Když si promítnete na mapu České republiky, to, kde se vyplácí nejvíce dávek v hmotné nouzi, tak prostě vidíte Sudety. Když se podíváte, kde je nejvíc lidí v exekuci, případně v dluhové pasti, znovu vidíte Sudety. Když se podíváte, kde je nejnižší kvalita vzdělávání už na základních nebo středních školách, znovu vidíte Sudety. A to prostě není v pořádku. Lidé tam nejsou horší, nejsou hloupější, jenom prostě mají daleko menší šanci. Podle průzkumů, které jsou k dispozici, tak už to, kde se narodíte, určuje to, jak uspějete v životě. A to je přece hrozně špatně, když poštovní směrovací číslo vám už napoví, to, které budete mít na svém rodném listu, co vás v budoucnosti čeká. To je něco, co si podle mě nemůžeme, nemůžeme jako republika dovolit.
Co se s tím dá udělat? Zmínil jsem možnost dotací. Podle mě nefungují. Nasypeme tam miliardy, kde se kradlo, bude se krást víc, ale strukturálně to nezměníme. Potřebujeme tam ta pracovní místa, která budou obsazena vzdělanými lidmi. Můžeme apelovat na soukromé firmy. Ale půjdou tam? Nejspíš nepůjdou, protože jim to nevyhovuje, není to pro ně v tuhle chvíli výhodné. Ale stát má v ruce jednu obrovskou sílu, kterou zatím nevyužívá, nebo ji využívá jenom částečně, a to je to, že stát je velkým zaměstnavatelem. Stát je stabilním zaměstnavatelem a stát je zaměstnavatelem, který také rozhoduje o tom, kde ta pracovní místa jsou. A z toho vyplývá ten návrh, který jsme tady předložili.
Opírá se o to, že v regionech dneska se propadá vzdělanost, tak chceme tam dostat kvalitní pracovní místa, dobře placená místa, stabilní pracovní místa, která budou generovat další hodnoty, které jsem zmínil. A chceme tam dostat také peníze. A nejefektivnější peníze, které tam můžou jít, jsou právě ty, které tam přijdou s platy, protože ti lidé budou určovat, které služby tam budou prosperovat, jaká kultura se tam bude provozovat a jakým způsobem tam budou vypadat školy. To je něco docela zásadního pro ten region. Nečekejme výsledek, který se dostaví během roku, dvou po tomto zavedení. Ono to bude trvat. Ale my bychom tady neměli přijímat zákony jenom na příští rok, dva. My bychom měli přemýšlet, jak tato země bude fungovat za patnáct, dvacet let a jak ji předáme svým potomkům, jak ji předáme těm politikům, kteří tady budou sedět po nás.
Toto je zákon, který má ambici a poslání změnit tuto republiku v horizontu patnácti, dvaceti let, ale změnit ji zásadně - v tom, že jsem přesvědčený o tom, že i hrubý domácí produkt celé České republiky poroste, poroste díky tomu, že těm regionům pomůžeme tímto dlouhodobým způsobem, že lidé, kteří tam dneska jsou a třeba nepracují, nebo pracují na špatně placených místech, tak prostě budou vydělávat větší peníze. Kolem sebe budou ovlivňovat lidi, kteří také tu vidinu úspěchu a možnosti, že můžou uspět, přenesou na další. Prostě ten potenciál a možnost růstu České republiky je v regionech. Pokud se k nim budeme stavět zády, tak na to všichni doplatíme. Doplatíme na to v ekonomice, doplatíme na to jako společnost, doplatíme na to i v bohatství celé republiky.
Není to vůbec nový nápad. Přiznám se, nejsme v tom originální. To, že se přesouvají některé centrální úřady - a jasně říkám, nejde o ministerstva, ta zůstávají v Praze - tak to, že se přesouvají některé centrální úřady, právě z tohoto důvodu je věc, která se děje už desítky let v zemích, jako je Švédsko, probíhá v Estonsku už druhé volební období. Najdete tyto změny v Norsku, kde stěhují úřady až za polární kruh a kde mají předepsáno, že už žádný nový úřad nemůže sídlit v Oslu. Dějí se ve Velké Británii, kde Velká Británie má dokonce předpis, že do roku 2030 celá polovina státních zaměstnanců bude přemístěna z Londýna do ostatních velkých měst ve Velké Británii. Celá polovina.
Tady mluvíme v tom návrhu cirka o pěti tisících ze 40 tisíc zaměstnanců. Ani v České republice to není nový nápad. Už i tady se o tom uvažovalo v minulosti, když se zvažovalo třeba přemístění (Českého) báňského úřadu do Ostravy. To jsou věci, které tady už byly diskutovány, na plénum Sněmovny se však nedostaly.
Vrátím se ještě k té mezinárodní zkušenosti. Stejně reaguje Německo, stejně reaguje i Evropská unie, když umisťuje někde některé své agentury do různých evropských zemí. Ale příklady toho, jak se přemisťují úřady právě proto, aby země byla scelená, najdete třeba i v Mexiku, v Jižní Koreji. Prostě je to věc, kterou politici reagují na to, že rozdíly mezi centrem a regiony v celém světě se zvětšují. Ve Velké Británii dokonce toto snažení urychlili po brexitu, když právě po sobě viděli tu mapu, která byla černobílá ve smyslu remain, anebo leave, prostě zůstat, anebo opustit Evropskou unii. Přesně bylo rozděleno, že centra hlasovala jinak než regiony. To roztržení společnosti je celosvětový trend, kterému musíme čelit. A toto je návrh, jak se k němu postavit.
Návrh, který je před vámi, já jeho konkrétnímu odůvodnění nebudu věnovat až takovou šíři, protože myslím, že je důležitá debata ve výborech, kam pevně věřím, že ten zákon pošlete. Debata o tom, jaké jsou možnosti regionů, co můžou nabídnout, debata o tom, co v těch regionech může být ve vzdělanostní struktuře poskytnuto za služby. Tento návrh je, řekněme, pracovní. Ano, jsou tam třeba dopravní úřady přesunuty do Pardubic. Máme tam Univerzitu dopravní, máme tam silnou fakultu a dává logiku, že Pardubice jsou tím dopravním centrem, jsou křižovatkou České republiky. Stejně tak dává samozřejmě báňský úřad z mého pohledu logiku, aby sídlil v Ostravě. Dovedu si tam představit třeba i Státní fond životního prostředí, o který vím, že má ostravský region zájem, a který určitě dává smysl, aby v tomto místě byl. Protože to, co tam přinese, těch necelých pět tisíc pracovních míst, která jsem tady zmínil, tak není jenom to, že tam 2,5 až 3 miliardy dotečou na platech a že tam budeme mít o tolik těch vysokoškolských pracovních míst víc.***