(10.30 hodin)
(pokračuje Stanjura)
Pojišťovny měly vlastní kapitál necelých 74 mld. v roce 2009. Vlastní kapitál v roce 2018 byl asi 98 mld., takže nárůst vlastního kapitálu bylo 24 mld. U bank 254, u pojišťoven 24, to znamená, to je desetina. Ale bylo to 33 % u pojišťovnictví oproti 80 % u bankovnictví.
Tolik jenom k porovnání těchto dvou odvětví. A sami zvažte, zda je rozumné na odvětví pojišťovnictví přidávat nějakou další daň. Argument, který jsem v debatě zaznamenal od pana ministra vnitra, byl, když my upozorňujeme na možné riziko zdražení pojistného - říkám možné riziko, ne že se to určitě stane - tak pan ministr vnitra říká: Vždyť už jsme to jednou zažili. A nic se nestalo. Říká se tomu povinné ručení, nebo povinné pojištění za odpovědnost způsobenou vozidlem. Já budu asi používat to povinné ručení, myslím, že to je název, který se v obecné češtině častěji používá. A argument pana ministra je, že povinnost do speciálního fondu byla zavedena od 1. ledna 2014 a nic se nestalo.
Pravda je jiná. Průměrná cena, mám tady graf, nebudu vám to ukazovat, průměrná cena toho povinného pojištění prostě rostla. To znamená, že ten dodatečný odvod do speciálního fondu zaplatili klienti. Když se podíváte i do účetních závěrek pojišťoven, tak zjistíte, že to fungovalo tak, jak se dalo předpokládat. A to je hlavní nedostatek obecně sektorové daně, protože sektorovou daň ve skutečnosti nakonec zaplatí klienti i těch bank. A dojde jenom k vyšší míře přerozdělování. To už naši kolegové z ČSSD neříkají. Jen říkají: To jsou ty tučné banky, ty mají ty tučné zisky. Pojďme je více zdanit! A zapomínají dodat, že logickým chováním banky bude, že to nakonec zaplatí klienti. To by se říkalo mnohem hůř, kdybychom měli říkat poctivě: Milí klienti bank, budete mít dražší služby, protože my to od vás vybereme, ty peníze, a pak vám možná něco vrátíme v rámci přerozdělování. Všechna čísla tomu odpovídají a je to naprosto logické a předvídatelné chování. A jsem rád, že v této Sněmovně existuje jistá - já bych řekl dokonce ústavní - většina, která odmítá nápady na zavedení sektorové daně.
Myslím, že když mluvíme o pojišťovnictví, tak bychom si mohli připomenout ta smutná fakta z posledních dvou velkých povodní, které zasáhly území ČR. Já jsem z města, kde jsme ty povodně zažili už před 22 lety. A jenom takový povzdech na okraj. Je to povzdech na fungování všech vlád od té doby. Klíčovým opatřením k tomu, aby se taková nešťastná a rozsáhlá povodeň nemohla opakovat například v Opavě, je výstavba nové přehrady Nové Heřminovy. A přestože uběhlo 22 let, tak stát nebyl schopen prosadit výstavbu této přehrady, a že se vystřídalo za tu dobu vlád s různým politickým zabarvením! To je spíš jenom ukázka toho, jak obtížné je prosazovat nějaké větší stavby, které, je to pravda, menšímu počtu občanů zhorší životní podmínky, případně zasahují do jejich majetků, ale současně potenciálně ochrání desetitisíce jiných občanů a majetek těchto desetitisíců občanů a všech firem, které na daném území podnikají.
A protože je to tak hodně dávno a my, kteří jsme to zažili na vlastní kůži, o tom úplně často nemluvíme a neradi na to vzpomínáme, kromě té solidarity a nasazení integrovaného záchranného systému, a také si myslím, že právě proto, že ty povodně jak v roce 2002, tak v roce 1997 měly tak dramatické dopady, tak právě proto se podle mne dramatickým způsobem zlepšil integrovaný záchranný systém.
Takže v tom roce 1997 - bylo to v červenci, 5. a 16. července, byla zaplavena zhruba třetina území. Nejvíce Morava a východní Čechy. Postiženo bylo 536 měst a obcí ve 34 okresech. Například části Ostravy, Otrokovic, Opavy, Přerova, Olomouce. Nejtragičtější statistika je, že o život přišlo 50 lidí. Většina z nich utonula a někteří zemřeli v souvislosti s povodní z jiných důvodů. Nejtragičtější následky byla obec Troubky. Já myslím, že mnozí z nás si to pamatují. Evakuováno bylo takřka 80 tis. lidí. Škody byly zhruba za 63 mld. korun, což v té době činilo 12 % státního rozpočtu. Musíme si uvědomit, že v té době ten státní rozpočet měl úplně jiný objem. Samozřejmě k likvidaci škod a k likvidaci těch následků přispěchal i stát. V roce 1997 vláda uvolnila 11,4 mld. korun. A pak parlament schválil převod z toho účtu privatizace na povodňový účet ve výši 4 mld. korun a postupně byly uvolňovány další finance. Byly vydány tzv. povodňové dluhopisy, které byly ve výši až do 5 mld. korun. A vláda požádala i Evropskou komisi o možnost použití prostředků ve výši zhruba 1,5 mld. korun. V té době jsme ještě nebyli členským státem.
Škody na památkách činily zhruba 6 mil. korun. Například v Kroměříži bylo zatopeno více než 90 % Podzámecké zahrady. Já to říkám proto, že i díky vytvořeným rezervám pojišťovny dostály všem svým závazkům. Podobná situace nastala o pět let později. Zatopené stanice metra. Škody za 7 mld. jenom na veřejné dopravě v Praze. Opět pojišťovny dostály všem svým závazkům. A možná právě díky tomu, že byl zrušen ten limit na daňové uznávání technických rezerv neživotního pojištění, i na základě toho pojišťovny dostály.
Když to shrnu, myslím si, že není rozumný nápad dodatečně zatížit více než 10 mld. celý sektor. A jenom odkážu na naši podrobnou debatu v rozpočtovém výboru. Myslím si, že můžeme v debatě a v hlasování odlišit vlastně tři modely. Buďto neprojde vůbec, což je varianta, kterou bychom preferovali my jako občanští demokraté. Nebo to projde, tak jak chce vláda. To je zase určitě varianta, kterou preferují vládní strany. Anebo se pokusíme o nějaký kompromis, například vypustit z oblasti zdanění technických rezerv tu oblast životního pojištění. Jinak mimochodem doporučil rozpočtový výbor - ale mnozí, kteří sledují jednání výboru, já bych řekl, přeceňují výsledky hlasování ve výboru, já myslím, že klíčové je hlasování na plénu, protože u daňového balíčku, a pan (nesrozumitelné) to potvrdí, jsme hlasovali asi o šedesáti pozměňovacích návrzích a s výjimkou dvou to dopadlo plus jeden nebo minus jeden hlas. A teď je jedno, kdo měl momentální většinu, takže kromě toho, že jsme se, řekl bych skoro jednomyslně, shodli u těch plynových kotelen, všechna ostatní hlasování byla velmi těsná. A pro plénum Poslanecké sněmovny to není určující, jestli v daném hlasování měla vládní většina plus jeden hlas, nebo plus dva hlasy, anebo i opozici se občas podařilo získat většinu v rozpočtovém výboru. Ale také plus jeden hlas.
To znamená, je to věc, která není černobílá, a na kterou bychom se mohli zaměřit. Tím považuji za ukončený ten nejdelší blok ve svém vystoupení. Nejdelší proto, že ho považuji za nejvíce kontroverzní. K těm ostatním blokům už budu mluvit mnohem kratší dobu. ***