(9.50 hodin)
(pokračuje Láska)
Sedmý skutek - pod bodem G - je nejaktuálnější a všem dobře známý. Týká se neodvolání ministra kultury Antonína Staňka a nejmenování ministrem Michala Šmardy. Argumentace k tomuto bodu je v podstatě totožná jako k bodu neodvolání ministra financí Andreje Babiše. Navíc je na tomto bodu výrazně většinová shoda ústavních právníků, že se jedná o hrubé porušení Ústavy ze strany prezidenta.
Zastavím se tedy toliko u argumentace, proč ústavní žaloba nemohla být postavena toliko na tomto žalobním bodu.
Jak jsem řekl v úvodu, Senát má odpovědnost nejenom za podání žaloby, ale i za to, k jakým skutkům bude případně mlčet. Pokud by svoji žalobu postavil toliko na jednom skutku, opět by tím všechny ostatní skutky prezidenta legitimizoval a učinil de facto součástí ústavního pořádku České republiky.
Za druhé, pokud Ústavní soud rozhodne, že se prezident dopustil hrubého porušení Ústavy, pak ze zákona prezident ztrácí svůj mandát a právo znovu ho nabýt. A já si nedokážu představit, že by Ústavní soud rozhodl o ztrátě mandátu prezidenta republiky na základě jednoho izolovaného skutku, byť nesporně hrubým porušením Ústavy je. Ba co víc, ani já sám si neumím představit, že bych před veřejností hájil názor, že prezident má být zbaven mandátu proto, že neodvolal či nejmenoval ministra kultury. Každý následek protiprávního jednání má být přiměřený závažnosti takového protiprávního jednání a zákon o Ústavním soudu bohužel nepřipouští variabilitu následků. Následek je jenom jeden, a to fatální - ztráta mandátu. Tedy musí to být žalobce, v daném případě Senát, který koncipuje svoji žalobu tak, aby případný následek ztráty mandátu prezidenta byl přiměřený proviněním, která prezidentovi v žalobě klade za vinu.
A třetí důvod. Tato žaloba nemá ambici jakkoli v uvozovkách trestat jednotlivé excesy prezidenta. Její ambicí je prokázat, že prezident České republiky kontinuálně porušuje Ústavu a ústavní pořádky, a má i ambici prokázat motiv, pro který to prezident dělá. A k tomu jeden skutek, byť zcela nesporný, nepostačuje.
Posledním žalobním skutkem - pod bodem H - je soubor osmi dílčích skutků, které ve svém součtu tvoří osmý samostatný skutek hrubého porušení Ústavy.
Při koncepci této žaloby jsme vycházeli např. z publikovaného názoru ústavních právníků Kysely a Wintra. Ti ve své odborné publikaci došli k závěru, že hrubého porušení lze dosáhnout jednak intenzitou jednotlivého skutku, nebo trváním více skutků méně závažných. Koneckonců takováto definice hrubého porušení je uznávána a uplatňována např. i v právu mezinárodním. Senátní žaloba obsahuje oba tyto způsoby hrubého porušení Ústavy. Pod body A až G popisuje sedm samostatných skutků, z nichž každý je z hlediska své intenzity samostatným hrubým porušením Ústavy, a pak obsahuje bod H, kde osm méně závažných skutků je v důsledku svého trvání a kontinuity jednání osmým samostatným hrubým porušením Ústavy. Těchto osm dílčích skutků už vám nebudu představovat samostatně. Jedná se o soubor jednání, při kterých prezident systematicky porušoval své ústavní povinnosti nebo zákony, k jejichž dodržování se zavázal složeným prezidentským slibem, tedy porušil Ústavou předepsaný prezidentský slib. Původně obsahoval tento bod dvacet samostatných skutků. Byl zúžen, když jsme jako autoři žaloby slyšeli argumentaci našich kolegů, že zejména skutky postavené na verbálních projevech by žaloba obsahovat neměla. Ponechali jsme tedy skutky postavené na konání, či naopak nekonání prezidenta a obsažené jsou též skutky, ke kterým se Senát již dříve vyjadřoval a přijatými usneseními vyzýval prezidenta k nápravě.
Tady bych zdůraznil argument, že Senát přistoupil k schválení žaloby jako k poslednímu možnému řešení. Již dříve se snažil korigovat prezidenta v jednání, které považoval za protiústavní, přijatými usneseními. Prezident je ignoroval. Nestála mu ani za reakci, za odpověď, natož aby si z nich něco vzal. Možná u těchto přijatých usnesení Senátu by oprávněně mohl přistát bonmot, že to bylo chození se špendlíkem na hrocha, jak zaznělo na jednání ústavněprávního výboru Sněmovny. Když se tedy špendlík minul účinkem, přistoupil Senát k iniciaci ústavní žaloby a tu považuje za adekvátní a dostatečně silný nástroj k regulaci jednání, které považuje za protiústavní. A upřímně, nevím, jaký jiný silnější nástroj na prezidenta ke korigování jeho jednání v rozporu s Ústavou by mohl být použit než ústavní žaloba, která může vést až ke ztrátě jeho mandátu. Potřebné je k tomu jediné - souhlas Poslanecké sněmovny. Pokud nebude dán, bude to Sněmovna, kdo z připravené ústavní žaloby udělá jenom další špendlík.
Tolik tedy k popisu a představení jednotlivých žalobních skutků a nyní ještě k dalším právním nebo i politickým otázkám, které s představenou žalobou souvisí a nezřídka byly předmětem diskuse.
Prvním je definice hrubého porušení Ústavy. Zaznívá výtka, že Ústava neobsahuje definici hrubého porušení, a pokud neexistuje tato definice, tak je to chyba Ústavy, a nelze tedy vůbec delikt hrubého porušení aplikovat. Obávám se, že takový argument je nepochopením fungování práva. To, že Ústava mluví o deliktu hrubého porušení Ústavy, má svůj důvod. Znamená to, že ne za každé porušení Ústavy může být prezident Ústavním soudem postižen. Znamená to, že se musí jednat o porušení určité míry intenzity nebo porušení nějaké důležité povinnosti či principu. Co přesně za takové hrubé porušení může být považováno, je pak už otázkou výkladu soudní praxe nebo např. důvodové zprávy či odborných komentářů.
V případě ústavní žaloby pro hrubé porušení Ústavy žádné soudní rozhodnutí nemáme, tedy judikatura nám chybí. To, že hrubé porušení není definováno judikaturou, ale neznamená, že nelze žalovat. To by byl začarovaný kruh. Nelze žalovat, protože není judikatura. A judikatura nikdy nebude, protože nelze žalovat. Tahle situace jen klade vyšší nároky na koncepci žaloby ze strany žalobce. On sám musí vytvořit argumentaci pro to, že žalované porušení Ústavy je porušením hrubým. A tomu Senát dostál. Pečlivě zdůvodnil, proč vytýkané porušení Ústavy je hrubé a jaké důležité principy porušeny byly, např. zcela základní princip, že vláda je odpovědna Sněmovně. A to, že hrubé porušení není definováno přímo v Ústavě či zákoně, chyba opravdu není. S pojmem hrubého porušení bez definice obsažené přímo v zákoně pracují úspěšně i jiné zákony. Lze zmínit např. § 55 zákoníku práce - ukončení pracovního poměru pro zvlášť hrubé porušení povinností, nebo § 820 občanského zákoníku - hrubé porušování povinností rodiče, či § 2266 občanského zákoníku - hrubé porušení povinností pronajímatele. A dalo by se tak pokračovat dál. Absence definice hrubého porušení přímo v zákoně zjevně není překážkou k tomu, aby dané ustanovení zákona, které hrubé porušení vyžaduje, mohlo být aplikováno.
Další diskutovanou otázkou byly žalobní skutky z prvního volebního období, které jsou obsahem žaloby. Ústava ani příslušný zákon vůbec nerozlišují, v jakém volebním období se měly odehrát skutky, které jsou předmětem žaloby. Stanoví v tomto směru jedinou podmínku pro podání žaloby, a to, že žaloba může být podána pouze v době, kdy prezident svůj mandát vykonává, jiného limitu tam není. Kdybychom teoreticky připustili, že ústavní žalobu na prezidenta lze podat jen pro skutky z aktuálního volebního období, a to by tedy byl extrémně zužující výklad zákona, tak bychom vlastně vytvořili praxi, kdy prezident v závěru svého volebního období je zcela nepostižitelný. Vidíte sami, že proces podání ústavní žaloby trvá minimálně šest měsíců, tedy na jakékoli skutky prezidenta posledního půlroku jeho mandátu by vůbec nebylo možné žalobou reagovat. Takový závěr, taková situace je nepřípustná. Koneckonců kulatý stůl špičkových ústavních právníků, který se konal toto pondělí na půdě Poslanecké sněmovny, se jednoznačně shodl na tom, že žalování skutků z prvního volebního období nepředstavuje vůbec žádný problém a je možné.
Když už jsem u tohoto kulatého stolu, byl obsazen špičkami odborníků a ústavních právníků z České republiky. Ten panel byl opravdu velmi reprezentativní. Bohužel na tuto poslaneckou akci dorazili jen čtyři poslanci. Proto se vám pokusím závěry tohoto kulatého stolu k projednávané žalobě přiblížit. ***