(2.30 hodin)
(pokračuje Kupka)
Zcela prokazatelně za dobu působení ANO v české politice jsme v digitalizaci jako důležitém nástroji k debyrokratizaci propadli. Dokonce i Nejvyšší kontrolní úřad konstatoval - cituji doslova: "V oblasti rozvoje digitálních veřejných služeb Česká republika nadále výrazně zaostává mezi zeměmi Evropské unie. Míra online kontaktu mezi orgány veřejné moci a občany je jedna z nejnižších v Evropské unii." To je zpráva za rok 2018 Nejvyššího kontrolního úřadu, tedy čerstvá data.
Digitální Česko je nepochybně dobrý plán a lákavá marketingová značka. To je pochvala. To není narážka. Ale co z toho zatím pocítil občan? Co pocítil na vlastní kůži? Objektivně bohužel pramálo. Rozhodně nechceme, aby to tak bylo dál. Proto se koneckonců celá řada poslanců napříč Sněmovnou pustila do poslanecké iniciativy k vytvoření digiústavy neboli zákona o právu občana na digitální službu. A co se teď dozvídáme? Že resort Ministerstva vnitra místo toho, aby takové normě pomohl na svět a pomohl na svět Digitálnímu Česku, tak naopak důležitou digiústavu brzdí, nebo přímo torpéduje.
To ale nejsou jediné skvrny na kráse Digitálního Česka. Pak jsou tu posunuté eNeschopenky, nepořádek v IT systémech na Ministerstvu práce a sociálních věcí. Pak je tu NEN. To není ani tak skvrna. To je přímo kráter na Digitálním Česku. Vláda ve svém programu píše, jak chce zjednodušovat zadávání veřejných zakázek, a pak nás obdaří kolabujícím systémem pro zadávání veřejných zakázek. Takže v mnoha jiných případech, stejně i v tomto - hezká značka, Digitální Česko, za ní se ale zatím pro občany mnoho neskrývá. Jako když jdete otevřít dveře a nikdo tam.
Je pravda, že Česká republika skutečně potřebuje reformu státu. Jen to ale nesmějí být sliby a musí se to promítnout do života. Zatím to končí například závěrem znovu Nejvyššího kontrolního úřadu, že vážným problémem pro lepší správu státu je zatěžující vládní regulace. Ta se nezmenšuje, ale pořád bují. A není možné říct, že za to můžou staré vlády ODS, jak to často slyšíme. Pravda je taková, že se právní aparát státu dál zamotává a víc a víc komplikuje.
Vláda říká, jak chce prosazovat zrychlení stavebního řízení. Ale když dojde na činy, tak se dostavuje pravý opak. Změna stavebního zákona po roce 2018 zásadně zkomplikovala život stavebníkům. Ano, a to nebyla práce občanských demokratů ani současné pravice. To byla práce ministryně za ANO. Nemůžeme tak věřit upřímnosti vlády, že chce opravu se stavebním řízením něco udělat, když konkrétní návrhy, konkrétní kroky, které navrhují opoziční strany, které v principu nabízejí opravdu změnu k lepšímu, tak systematicky zabíjí.
To je několik pádných důvodů, proč této vládě marketingových klamů není možné ve skutečnosti důvěřovat. Nepřináší skutečná a kompetentní řešení vážných problémů.
V čem ale podle mého přesvědčení selhává nejvíc? To je slibovaný lepší styl politiky. Z toho totiž ve skutečnosti zbyla jen karikatura. Žádná vláda nezažila takový střet zájmů u svého premiéra, nezažila tolik kauz, nezažila tolik policejních prohlídek, nezažila tolik nehorázných vyjádření, lží a polopravd. A žádná také tolik nezostudila a neponížila menšího koaličního partnera jako tato vláda. To všechno jsou podle mě zcela pádné důvody pro jasné vyjádření nedůvěry této vládě.
Předseda PSP Radek Vondráček: Děkuji vám. Jako další je do rozpravy přihlášen pan poslanec Vít Kaňkovský.
Poslanec Vít Kaňkovský: Dobré ráno, vážený pane předsedající, vážení členové vlády, milé kolegyně, kolegové. Původně jsem se chtěl vyjádřit ke dvěma oblastem, ke dvěma resortům, kterým se tady ve Sněmovně věnuji, to znamená k sociální politice a ke zdravotnictví. Musím ale říci, že k sociální politice zde zaznělo už poměrně hodně v průběhu celého včerejšího a části dnešního dne, takže se ve svém příspěvku budu zabývat už pouze oblastí zdravotnictví. K sociální politice možná jenom jednu větu. Kdybych měl vzít celé vládní prohlášení v oblasti sociální politiky bod po bodu, tak bych musel v kontroverzi s paní ministryní Maláčovou říci, že těch úkolů, které byly splněny a které paní ministryni Maláčové zbývají, je mnohem víc těch, které jsou k řešení. Bohužel z jejího vystoupení to znělo jako opak.
Pokud se týká zdravotnictví, tak musím říci, že s panem ministrem Vojtěchem, který tady měl jedno z nejdelších vystoupení, v řadě ohledů souhlasím. Musím říct, že oceňuji to, že je to ministr, který má široký záběr, a že je to člověk, který skutečně se zdravotnictví snaží maximálně věnovat. Bohužel, a to už budu kritický, nemohu souhlasit s tím, jakým způsobem si nastavil priority ve svém resortu. On už nám tu samozřejmě řadu věcí představil. Měl to vystoupení opravdu, opravdu dlouhé a zmiňoval tam spoustu a spoustu úspěchů, které už jako by byly vyřešeny. Bohužel ale ty nejdůležitější věci, které nás ve zdravotnictví v tuto chvíli trápí, a netrápí nás jenom jako zdravotníky, protože my jsme jenom ti, kteří se snažíme ve zdravotnictví fungovat pro pacienty, ale trápí ve svém důsledku ty pacienty, tak tam se bohužel s panem ministrem úplně nepotkáváme. Zmíním se o těch nejdůležitějších.
K tomu, aby mohlo zdravotnictví dlouhodobě v naší zemi fungovat, potřebujeme dva pilíře. Jeden je stabilní financování a druhý je personální stabilita. Obě tyto oblasti jsou v naší zemi rozkolísané. Stabilita financí se sice zdá, že v současné době je ve zdravotnictví jakž takž zařízena, ale všichni víme, že tak jak nám strmě vzrůstají náklady na nové typy léčby, zejména na biologickou léčbu a některé nové přístroje a technologie, tak že pokud dlouhodobě neučiníme zásadní kroky ve změně financování zdravotnictví, tak je zdravotnictví neufinancovatelné. A toto si současné Ministerstvo zdravotnictví dostatečně neuvědomuje. A bohužel se domnívám, že si to neuvědomuje ani tato vláda.
Kdy jindy než v době ekonomického růstu bychom měli přijít se zásadní změnou financování českého zdravotnictví? Kdy jindy než v době ekonomického růstu bychom se měli bavit o tom, jaké udělat změny, aby financování českého zdravotnictví bylo dlouhodobě udržitelné? A s tím financováním samozřejmě souvisí i ta personální stabilita, byť v tom není úplně přímá úměra. Jestli něco může zásadním způsobem rozkolísat české zdravotnictví, a bohužel už ho rozkolísává, tak je to personální nedostatek, a to jak u lékařů, tak u zdravotních sester a některých dalších profesí. A to je oblast, které by se pan ministr měl zcela prioritně věnovat. Já neříkám, že se jí nevěnuje vůbec. On tady představil některé dotační programy týkající se větší dostupnosti zubařů a praktických lékařů, ale bohužel je to zatím jenom kapka v moři.
Jsem přesvědčený o tom, že pokud se tomuto Ministerstvo zdravotnictví nezačne věnovat opravdu s nejvyšší naléhavostí, tak se dostupnost zdravotní péče bude dále zhoršovat. Já jsem z vnitrozemského kraje, z Kraje Vysočina. Mohl bych vám doložit, jak už dnes se v tomto kraji, který je uprostřed naší republiky, zhoršuje dostupnost některých typů zdravotní péče. Například revmatologická péče. Průměrně pacient v Kraji Vysočina čeká na první ošetření od revmatologa půl roku. V některých okresech už dneska ani revmatolog není. Pokud bychom se bavili o primární péči, o péči praktických lékařů jak pro dospělé, tak pro děti a dorost, máme řadu i velkých obcí a měst, kde není v tuto chvíli dětský praktický lékař. A mohl bych pokračovat.
Na závěr si neodpustím ještě jednu glosu k dnešnímu vystoupení pana ministra tady ve Sněmovně, nebo musím říct už včerejšímu. Pan ministr tady prezentoval jako velký úspěch reformu primární péče. Já musím za sebe říci, že to je jedna z cest, která by nám rozhodně v českém zdravotnictví pomohla. Takže cíl je správný. Bohužel provedení, jakým pan ministr reformu primární péče chystá, tam už tomu musím dát čtyři minus v terminologii blížícího se vysvědčení. ***