(10.10 hodin)
(pokračuje Valenta)
Osobně si dokážu představit, že jakýsi úřad dokumentace a vyšetřování zločinů privatizace, díky které se rozplynuly v černé díře stovky miliard, by ani dnes rozhodně nebyl bez práce, přičemž jeho činnost by zcela jistě vrátila do státního rozpočtu alespoň zlomek toho, co se podvodným jednáním z gigantického státního majetku rozebralo, či přímo, a nebojím se to říci, rozkradlo.
Pro vaši informaci, v rámci velké privatizace se přerozdělil státní majetek v hodnotě 1 200 miliard korun. 342 miliard byla hodnota majetku privatizovaného kuponovou privatizací a nemovitý majetek ve výši 107 miliard korun byl převeden bezúplatně na obce. A toto snad je jediná položka, která by mohla být optikou poctivého člověka považována za nízkoproblémovou, ba snad dokonce i oprávněnou.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, skutečně zpackaných privatizací, někdy neúmyslně, ale především úmyslně způsobených privatizačních podvodů, často ale jen prachsprostých zlodějen, bylo možno zaznamenat v posledních třech dekádách v naší malé zemi nespočet. Já osobně pocházím a žiji v Plzni a tak se pokusím připomenout alespoň ty nejkřiklavější případy miliardových privatizačních machinací, které se odehrály právě tam a dodnes vzbuzují nejedno podezření.
Zcela jistě znáte, jak tady sedíte, významný plzeňský strojírenský velkopodnik Škoda. Bohužel také zde to vše začalo až podezřele špatným privatizačním modelem, diplomaticky řečeno, i když osobně bych se nebál používat ani i takové termíny, jako jsou podvod, krádež státního majetku, tunelování a podobně. Ale od samého počátku.
V roce 1992 svěřil Klausův vládní kabinet, který tehdy čítal, mimo jiné, 14 členů ODS, pět členů KDU-ČSL a některé další, největší českou strojírnu panu Lubomíru Soudkovi, který potom za sedm let přivedl světoznámou továrnu až prakticky ke krachu. Ta byla potom nucena se tak znovu vrátit na bedra státu, který následně dosadil do jejího čela jiného schopného kádra, kádra v uvozovkách, Martina Romana. Tehdy čerstvý třicátník asi pod pozitivním dojmem ze svých odborných zkušeností z řízení firmičky na prodej bramborových lupínků Wolf velice šikovně, alespoň tehdy pro někoho, připravil Škodu Plzeň k druhé privatizaci. A toto již státní koncern skutečně položilo na lopatky.
Mimochodem, byl to přesně stejný Martin Roman, který podle explicitního vyjádření tehdejšího ministra zahraničí Karla Schwarzenberga, a to z roku 2011, sponzoroval politické strany, a to přímo z rozpočtu ČEZu. I když exministrova slova postrádala dostatek důkazů, stala se vážným obviněním z toho, že utajované toky peněz mohly znamenat ze strany přijímacích politických subjektů značné daňové úniky. Je velkou škodou, že kolega Schwarzenberg na obhajobu svého tvrzení uvedl potom mediálně už pouze to, že TOP 09 nedostala od nejbohatšího státního úředníka v České republice Romana ani korunu. Možná i proto se takto předtím rozhovořil, ale dále svá podezření již raději nikterak nekonkretizoval.
Podle týdeníku Respekt ale mohly některé partaje dostávat od ČEZu peníze například z předraženého nákupu solárních elektráren od firmy Amun.Re či z podezřelých zahraničních investic polostátního podniku. Ale je nad slunce jasné, že komunistické straně pan Martin Roman nikdy nefandil a nikdy pro nás nebyl ani ideologicky, ani svým chováním košer. Takže se teď zbývá jen ptát, do jakých že to rukou demokratických stran energetické peníze tehdy odtékaly.
Ale to jen tak na okraj. Vraťme se ke Škodovce. V letech 2002, 2003, kdy odpovídal za správu státního majetku Bohuslav Sobotka, získala akcie již zadlužené Škody, a to za pouhých 800 milionů korun, neprůhledná skupina Appian, která se ale ještě tehdy chytře tvářila jako americký investor. Následně se ale ukázalo, že za ní stojí skupina českých finančníků, která obchodovala s penězi podivně vytaženými ze státní Mostecké uhelné společnosti, kterou Appian zcela benevolentně umožněným finančním incestem potichu za zády státu ovládl. A bezbřehý rozprodej rodinného stříbra koncentrovaného ve Škodovce mohl začít naplno. 2004 - prodej jaderného strojírenství, hutí, kováren, dceřiné firmy Škoda Gear a slovenských Železiarní Podbrezová. Poté následoval prodej Škody Výzkum a konečně energetického strojírenství. Celkově se výnos z prodeje vyšplhal až na odhadovaných 15 miliard. A to si ještě Appian ponechal škodovácký klenot, divizi Škodu Transportation, a firmu Škoda Investment spravující firemní reality, která jaksi další náhodou získala tučné dotace na rozvoj továrního areálu. Velice zajímavé.
A teď již jen v rychlosti sumarizujme a srovnávejme. Rok 2002, kdy stát prodává Škodovku za pouhých 800 milionů korun, a rok 2004, tedy o dva roky později, kdy nový soukromý majitel prodává - teď zdůrazňuji - jen některé a méně lukrativní závody firemního majetkového portfolia za oněch zmíněných 15 miliard korun. Obě částky potom stačí jednoduše odečíst, přirozeně tu nižší od vyšší, a rázem zjistíme, jak se dá se státním majetkem efektivně, alespoň podle pomyslné ekonomické učebnice naší demokratické pravice, pracovat. Tedy státní prodej za 800 milionů, výdělek pro privátní sektor 15 miliard. Velice hezký profit, nemyslíte?
Příklad Škodovky tedy jasně osvědčil, že se dá velice snadno a neprůhledně vydělat. Ovšem jen s tím zanedbatelným detailem, že mnohamiliardový zisk z prodeje celosvětově proslulého podniku je nyní již uložen v soukromé kapse. Že občané opět ostrouhali? No a co, koho to bude za pár let zajímat, že? Máme tady přece jiné starosti. A ti komunisté jen tak stále straší, tak co se v jakémsi boji proti nim nepokusit vytunelovat i ten stát, který oni přinesli do roku 1989? Když se kácí les, lítají třísky.
Popsaný případ Škodovky je tedy zřetelnou, velice jednoduchou a dle mého názoru nezpochybnitelnou ilustrací toho, jak se u nás v dobách privatizačních nakládalo se svěřeným více než bilionovým majetkem státu. A je zcela lhostejno, že tento paraziticko-zlodějský proces nastartoval znova převážně modrý kabinet a dokonal poté třeba i někdo jiný, byť oděný v jiném politickém dresu. Vždyť nakonec i ta opoziční smlouva byla potom k něčemu dobrá.
Ale teď vážně. Vinni jsou všichni, kdo se na okrádání národa tímto pseudodemokratickým, či rádoby privatizačním způsobem jakkoliv podíleli. Je nutno na toto nezapomínat a nenechat si odvádět pozornost jiným směrem. A čekám, že tomu tak bude ze strany některých pravicových kolegů i dnes. Proto se, a to oznamuji dopředu a avizuji, do další diskuze již nezapojím.
Dámy a pánové, jistě uznáte, že na celý Plzeňský kraj, za který jsem byl zvolen do Sněmovny, by byl jeden, pouze byť takovýto velký a křiklavý příklad pro vaši ilustraci nejspíše málo. Proto budu ještě chvilku pokračovat a vypůjčím si pro svoji další argumentaci kauzu dalšího světového a před lety také šikovně zašantročeného podniku, Plzeňského Prazdroje.
A jak to tedy s ním tehdy bylo? Už koncem roku 1991 se rozběhla debata, jak co nejrychleji privatizovat Plzeňské pivovary. Netrvalo dlouho a v následujícím roce proběhly námluvy velice lukrativního a nezadluženého pivovaru a japonské Nomury. Jako zástupci statutárních orgánů pivovarům tehdy asistovali dva politici - Vlastimil Tlustý z ODS a pan Miroslav Kalousek, tehdy ještě pevně zakotvený v KDU-ČSL. A tak možná není ani divu, že v polovině června roku 1992 dorazila na Ministerstvo zemědělství smlouva, podle které má Nomura dělat takzvaně privatizačního poradce pivovarů a obdržet za to 2 % z prodejní ceny. Velice podezřelé až tragikomické, ovšem přesně ilustrující celý podvodný proces privatizace v České republice bylo to, že aktuálně ještě připomínkovaná smlouva již platila od května téhož roku a nikdo se ani nenamáhal tento rozpor vysvětlit a připravované trestní oznámení raději ani neopustilo zásuvky Ministerstva zemědělství. Můžeme si říkat - že by politické tlaky? ***