Úterý 23. dubna 2019, stenozáznam části projednávání bodu pořadu schůze
(pokračuje Radek Vondráček)
1.
Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání
s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů
(zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi)
a zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů
/sněmovní tisk 38/9/ - zamítnutý Senátem
Tímto návrhem jsme se opětovně zabývali v pátek 15. března tohoto roku na 27. schůzi. Návrh byl přerušen v rozpravě. (Velký hluk v sále.) Připomínám, že usnesení, jímž Senát zamítl tento návrh zákona, bylo doručeno jako sněmovní tisk 38/10 a k tomuto návrhu byl zároveň doručen sněmovní dokument 2342, který obsahuje usnesení Senátu číslo 112 ze 6. schůze dne 27. února 2019. Prosím, aby místa u stolku zpravodajů zaujali za navrhovatele poslanec Stanislav Grospič, případně někdo další z navrhovatelů, a pan senátor Tomáš Goláň je již přítomen.
Budeme pokračovat v přerušené rozpravě. V pátek 15. března 2019 bylo na 27. schůzi přerušeno vystoupení pana poslance Marka Bendy. Pan poslanec, je-li přítomen, může nastoupit a pokračovat ve svém projevu. Prosím, máte slovo.
Poslanec Marek Benda: Vážený pane předsedo, vážené paní ministryně, páni ministři, dámy a pánové, kdo nestihl oběd, může si ho jít v klidu dát. Jak jsem minule slíbil, tak jsem připraven přečíst celou brožuru, kterou jsme dostali od církví a náboženských společností. Minule jsem se dostal na stranu 15. Má to celkem 34 stran, takže můj projev bude nepochybně -
Předseda PSP Radek Vondráček: Já vás na chviličku přeruším a poprosím o klid v sále! Jestliže případně máte něco k vyřizování, prosím, abyste šli do předsálí. Děkuji. Prosím o klid!
Poslanec Marek Benda: Mohu, pane předsedající? Děkuji, pane předsedající.
Já s dovolením nejprve dočtu brožuru, na kterou jste nepochybně neměli nikdo čas se jít pořádně věnovat, a pak bych k tomu přičinil ještě několik osobních a systémových poznámek, zejména k tomu, co zaznělo v průběhu předchozí rozpravy.
Čili vracíme se k bodu 2.5 Vnitřní dluh na církevním majetku, který byl vyčíslen. Znárodněný církevní majetek sestával zejména z budov v hodnotě odhadnuté na přibližně 43,7 miliardy korun, dále zemědělské a lesní půdy a vodních ploch v celkové hodnotě přibližně 91,1 miliardy korun.
Odhad výnosů, které církve a náboženské instituce nemohly realizovat v letech 1948 až 2012 z důvodu znárodnění majetku, uvádí tabulka číslo 2. Dovoluji si tabulku číslo 2 ocitovat, protože si myslím, že je důležitá.
Tabulka číslo 2 Odhad výnosů ze znárodněného církevního majetku v letech 1948 až 2012. Hodnota majetku, pokud se týká budov, přibližně 43,7 miliardy korun, předpokládáme roční výnos z budov, který vychází... z této hodnoty vychází například zákon 107/2006 o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně občanského zákoníku, 5 %. Počet let, po která nebylo možné majetek využívat, je 65 let, celkový výnos, který nebyl uskutečněn ve prospěch církví a náboženských společností, je 142,03 miliardy korun. Pokud se bavíme o pozemkovém majetku, pak při 91,1 miliardy korun a ročním výnosu 1 % v počtu let, opět 65 let, je tato hodnota 59,22 miliardy korun.
Výnos celkem z majetku po dobu, kdy byl znárodněn státem, je 201,25 miliardy korun. Pokud odečteme daň z příjmu právnických osob 19 %, což je 38,24 miliardy korun, stejně nám vyjde, že výnos po zdanění celkem, o který byly církve a náboženské společnosti v letech 1948 až 2012, je 163,01 miliardy korun. Celková výše ušlých výnosů z nemovitého církevního majetku činí dle odhadu přibližně 163 miliard korun. Vezme-li se v úvahu pouze ušlý výnos ze zabraného nemovitého církevního majetku od roku 1990, počátek restitučního procesu, to znamená restitučního procesu fyzických osob, do roku 2012, když v následujícím roce byl dosažen politický konsenzus o restituci církevního majetku, dojdeme k částce 57,66 miliardy korun. Jak vidíte, tato částka je vyšší než celková suma, která je církvím a náboženským společnostem vyplácena.
Za období 1948 až 2012 církve a náboženské společnosti obdržely ze státního rozpočtu kumulovanou částku ve výši 56,79 miliardy korun, zatímco ušlý zisk církví a náboženských společností za stejné období činil 163,01 miliardy korun. Rozdíl ve výši 106,22 miliardy korun představuje vnitřní dluh na majetku církví a náboženských společností, který nemohl být investován do jeho obnovy. Projevuje se nejen na současném stavu majetku, ale i na finanční kondici církví a náboženských společností. Nerealizované investice budou muset být dříve či později uskutečněny, a to výhradně z vlastních prostředků církví a náboženských společností.
Kapitola 3 - Identifikace klíčových odlišností v restituční legislativě
Bod 3.1 Povinné osoby. Podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, jsou povinnými osobami v restitučním procesu fyzických a soukromých právnických osob stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti zákona nemovitost drží - § 5 odstavec 1 citovaného zákona. V případě církevních restitucí definuje § 4 zákona č. 428/2012 Sb. pouze následující povinné osoby: Pozemkový fond České republiky, Lesy České republiky, s. p., státní příspěvkové organizace, státní fond, státní podnik a jiné státní organizace. Aby nedošlo v rámci restituce církevního majetku k dalším majetkovým a jiným křivdám, byla definice povinných osob značně zúžena, s čímž církve a náboženské společnosti bez výhrad souhlasily. Právě proto měl být nevydaný majetek ve vlastnictví obcí, právnických osob a jiných subjektů kompenzován finanční náhradou.
Bod 3.2 Určení výše finanční náhrady. Pro výpočet výše finanční náhrady byla klíčovým vstupem hodnota celkového objemu původního majetku, na který měly církve a jiné náboženské instituce nárok dle doložené dokumentace. Tyto nemovitosti byly rozděleny do následujících kategorií: zemědělská půda, lesní půda, vodní plochy, zastavěné plochy a objekty a ostatní plochy.
Nemovitosti v jednotlivých kategoriích měly rozdílnou hodnotu v závislosti na jejich stavu a poloze. Zemědělské pozemky v blízkém okolí Prahy mají nepochybně diametrálně odlišnou hodnotu než zemědělské pozemky v jiných krajích České republiky. Proto byla v každé z těchto kategorií určena průměrná hodnota, například průměrná hodnota hektaru zemědělské půdy, průměrná hodnota hektaru lesní půdy apod. Protože řada pozemků z původního majetku církví a náboženských společností v roce 1948 byla v době restitucí blokována, například pro výstavbu dálnic a jiné infrastruktury, výstavbu veřejných objektů nebo v majetku právnických osob či obcí, nemohl být tento majetek navrácen. Povinnými osobami byly v restitučním procesu církevního majetku primárně pouze Pozemkový fond České republiky a Lesy České republiky, s. p. Tržní cena těchto blokovaných nemovitostí přitom často výrazně převyšovala hodnotu stanovenou dle průměru v dané kategorii.
Pro příklad lze uvést následující nemovitosti. Příklady nevydaných zemědělských pozemků: katastrální úřad Kyje - parcela číslo 2589/38, výměna v metrech čtverečních 20 342 metrů, hodnota dle Institutu pro rozvoj Prahy v roce 2012 korun za metr 6 080, stanovená finanční náhrada v korunách za metr čtvereční 44,48 Kč za m2. Rozdíl v milionech korun činí 122 775 000 v neprospěch církví a náboženských společností. Ďáblice - parcela číslo 1729/129, výměra 7 374 m2, hodnota 5 260, stanovená finanční náhrada - stejně jako všude - 44,48. Rozdíl v neprospěch církví a náboženských společností 38 459 000. Kobylisy - pozemek 2286/4, výměra 604 metrů, hodnota 5 290, ztráta v neprospěch církví a náboženských společností 3 168 000.
Zemědělské pozemky uvedené v tabulce číslo 3 byly při určení výše finanční náhrady oceněny průměrnou sazbou 44,48 Kč za m2, avšak například tržní cena zemědělského pozemku v Kyjích, parcela 2589/38, kterou jsem citoval, měla dle cenové mapy v roce 2012 hodnotu 6 080 Kč. Rozdíl ocenění této majetkové položky činil 122 775 000. Podobně tomu bylo v řadě dalších případů, kdy se tržní cena pozemku odchylovala od stanovené průměrné sazby o tisíce korun na metr čtvereční. Jen z katastrálního území Prahy nebylo přitom církvím a náboženským společnostem vydáno více než 130 hektarů zemědělské půdy.
Situaci ilustruje graf číslo 1, v němž cena nárokovaných zemědělských pozemků je stanovena na průměrnou hodnotu 44,48 Kč za m2. Církvím a náboženským společnostem byly fyzicky převážně vydány pouze pozemky v cenách pod stanovenou průměrnou hodnotou, modře vyšrafovaná plocha, řada pozemků s cenami převyšujícími průměrnou hodnotu, červeně vyšrafovaná plocha, církvím a náboženským společnostem fyzicky vydána nebyla.
Tyto nevydané pozemky, přestože jejich ceny převyšují průměrnou hodnotu, byly při výpočtu výše finanční náhrady založeny na jediné ceně, oceněny podle výše průměrné hodnoty pozemku. Tím došlo ke značnému ztížení finanční náhrady církví a náboženských společností, jak ukazují příklady v tabulce číslo 3. Graf vám tady asi číst nemohu.
K výrazným cenovým odchylkám došlo také v případě stanovení výše finanční náhrady za nevydané budovy. Pro ilustraci však uvádíme pouze tržní hodnotu pozemků, na kterých tyto budovy stojí. Například hodnota parcely, na které stojí budova koleje Arnošta z Pardubic na adrese Voršilská 144, Praha 1, byla v roce 2016 dle cenové mapy 27 900 Kč za m2. Výše finanční náhrady za tuto nemovitost, parcela včetně budovy, byla stanovena na 13 188 000 korun. Pouhá parcela bez budovy o výměře 1 152 m2 měla hodnotu 32,140 milionu korun.
Finanční náhrada pro církve a náboženské společnosti se tedy ani zdaleka neblížila hodnotě parcely, natož hodnotě celého objektu.
Tabulka č. 4 Příklady nevydaných budov. Adresa Voršilská - už jsem citoval, ocituji alespoň ty další. Thunovská 178/10, Praha, výměra parcely 405 m2, odhadovaná cena parcely v korunách za metr čtvereční 28 340. Stanovená finanční náhrada 5 964 000; hodnota parcely v roce 2016 11 477 000. Vítkova 350/34 v Praze, výměra parcely 481 m2, odhadovaná cena parcely 16 380 korun za metr, stanovená finanční náhrada v milionech korun 6 013 000. Hodnota parcely - jenom parcely - v roce 2016 7 879 000.
Reálná hodnota těchto i řady dalších nevydaných nemovitostí násobně převyšuje průměrnou hodnotu všech nemovitostí v dané kategorii vstupující do výpočtu finanční náhrady. Církevní instituce však nenárokovaly žádnou dodatečnou náhradu za jakoukoli z nevydaných nemovitostí, jejichž tržní cena se diametrálně odchylovala od stanovené průměrné hodnoty. Celková finanční náhrada byla dle průměrných hodnot stanovena na 59 mld. korun, ačkoliv reálná hodnota nevydaného majetku se významně lišila. Kompromisním užitím průměrných hodnot došlo u stanovení náhrad za fyzicky nevydané budovy k obdobnému snížení výše finanční náhrady pro církve a náboženské společnosti, viz tabulka č. 4, stejně jako v případě nevydaných zemědělských pozemků.
Bod 3.3 Nepožadovaná náhrada za živý a mrtvý inventář. Paragraf 1 nařízení vlády č. 20/1992 Sb. stanoví, že pro případ, kdy nelze prokázat odnětí živého a mrtvého inventáře, jakož i zásob, nebo jejich vklad do zemědělského družstva v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, nebo nelze-li určit jejich současnou hodnotu, náhrady za tyto věci se určí podle normativů stanovených na hektar zemědělské nebo lesní půdy.
A) Zemědělská půda. Vstupní hodnoty pro výpočet. Normativ živého inventáře na hektar zemědělské půdy odpovídá jedné velké dobytčí jednotce (§ 3 odst. 1 písm. a), přičemž jedna velká dobytčí jednotka se dle následující tabulky (příloha č. 3 k nařízení vlády č. 20/1992 Sb.) skládá: z jedné krávy, jednoho plemenného býka, 0,22 telete, 0,47 chovného skotu do jednoho roku, 0,70 skotu mezi jedním až dvěma lety, 1 skotu nad dva roky, 1 jalovice vysokobřezí, 0,65 skotu ve výkrmu, 0,30 prasnice či kance, 0,02 selete, 0,12 mladého chovného prasete či prasete na výkrm, 0,0025 drůbeže celkem, 0,10 ovce celkem a koně do tří let 0,75.
Normativ mrtvého inventáře na hektar zemědělské půdy se určuje dle následujícího vzorce (§ 3 odst. 2), který je dále definován také v příloze číslo 2: Cn, což je celkový nárok na náhradu za mrtvý inventář, se rovná Mo, což je majetek organizace k mrtvému inventáři v tisících korun krát (AO krát hektary, AO je koeficient vyplývající z tabulky, hektary je samozřejmě počet hektarů žadatele plus AI krát hektary). S tím, že se předpokládá, že tyto koeficienty AO a AI jsou dále uvedeny v tabulce - ty vám už nebudu číst, to bych vás asi příliš unavoval čtením této tabulky.
Normativ krmiv a steliv na hektar zemědělské půdy se stanovuje ve výši 8 500 korun (§ 3 odst. 3 zákona). Normativ osiv, sadby a sádí na hektar neoseté nebo neosázené zemědělské půdy se stanovuje ve výši 1 700 korun (§ 3 odst. 4 zákona). Po dosazení do výše uvedených vzorců má výpočet náhrad za mrtvý inventář náležející k zemědělské půdě následující podobu: tabulka č. 5 Výpočet náhrady za mrtvý inventář náležící k zemědělské půdě. Pokud se týká mrtvého inventáře, koeficient A0 je 1 900 ha, 72 202, koeficient AI je 0, nárok žadatele v cenách roku 1992 by byl 137 183 800. Nárok žadatele v cenách roku 2012 by byl 280 540 871 korun.
To jenom k těm všem stále uváděným, jak ty restituce původních vlastníků byly mnohokrát nevýhodnější.
Pokud se týká krmiva a steliva, pokud se bavíme o 8 500 korunách stanovených na hektar rozloh zemědělské půdy 36 101 ha. Nárok žadatele v cenách z roku 1992 by byl 306 858 500, nárok žadatele v cenách z roku 2012 by byl 627 525 633 korun. Pokud se bavíme o osivu a sadbě, pak při normativu 1 700 korun na hektar rozloze zemědělské půdy 36 101 hektarů by nárok žadatele v roce 1992 byl 61 371 700 korun a nárok žadatele v cenách roku 2012 by byl 125 505 127 korun. Celkem, kdybychom tyto náhrady za živý a mrtvý inventář sečetli, tak nárok pro církve a náboženské společnosti, který by vznikl, kdybychom šli stejnou cestou, jakou se prováděly původní restituce fyzických a soukromých právnických osob, by byl v roce 1992 505 414 000 korun; v cenách roku 2012 by pak už byl 1 033 571 631 korun.
Vychází-li se z výše uvedených normativů, tzn, že normativem pro náhradu za živý inventář na hektar zemědělské půdy je jedna velká dobytčí jednotka, viz tabulka charakterizující velkou dobytčí jednotku, činila by náhrada za živý inventář pro církve a náboženské společnosti 36 101 krav, nebo alternativně 36 101 plemenných býků. Průměrná cena za jednu tunu krávy v živém stavu byla v roce 2012 dle Českého statistického úřadu 23 036 korun. Za předpokladu, že průměrná hmotnost krávy je půl tuny, odpovídá celková finanční ztráta za nevydaný dobytek 415,811 mil. korun.
B) Lesní půda. Vstupní hodnoty pro výpočet. Normativ živého a mrtvého inventáře za hektar lesní půdy se stanovuje ve výši 850 korun (§ 3a odst. 1). Hodnota této náhrady se vypočte dle přílohy č. 3, tedy celková náhrada je 850 krát počet hektarů krát k, což je koeficient vyplývající z tabulky. A tam zase vám ty koeficienty nebudu číst, záleží na velikosti výměry.
Normativ sazenic a osiva lesních dřevin na hektar lesní půdy se stanovuje ve výši 125 korun (§ 3a odst. 2).
Po dosazení do výše uvedeného vzorce má výpočet náhrad za živý a mrtvý inventář včetně sazenic a osiv náležejících lesní půdě následující podobu. Tabulka č. 6. Výpočet náhrady za živý a mrtvý inventář náležející k lesní půdě. Normativ 850 korun, rozloha lesní půdy 181 326 ha - koeficient 0,3, celkový nárok žadatele v cenách roku 1992 46 238 130 korun, celkový nárok žadatele v cenách roku 2012 94 556 975 korun. Pokud se týká sazenic a osiva lesních dřevin - normativ 125 korun, rozloha lesní půdy stejná: 181 326 ha, potom nárok žadatele v cenách roku 1992 by byl 22 665 750 korun a celkový nárok žadatele v cenách roku 2012 by byl 46 351 459 korun. Náhrady celkem za živý a mrtvý inventář, pokud se týká lesní půdy, by činily v cenách roku 1992 68 903 880 korun, v cenách roku 2012 140 908 435 korun. Celková výše náhrady za živý a mrtvý inventář náležející k lesní půdě dle výpočtu vychází na 68 904 000 korun, valorizací by se tato suma do konce roku 2012 zvýšila na 140 908 000 korun. Náhrada za živý a mrtvý inventář byla běžně realizovanou součástí restituce majetku fyzických a soukromých právnických osob. Církve a náboženské společnosti se této náhrady v zájmu nalezení kompromisního řešení vzdaly.
Bod 4 Důsledky novely zákona.
Dle původní dohody a dle zákona č. 428/2012 Sb. byla finanční náhrada za nevydaný nemovitý majetek stanovena na 59 mld. korun. Tato částka měla být postupně vyplácena církvím a náboženským společnostem v pravidelných splátkách po dobu 30 let, přibližně 1,97 mld. korun ročně, přičemž splátky jsou každoročně valorizovány o míru inflace, aby byla zachována reálná hodnota smluvně stanovených finančních náhrad. Dle novely zákona č. 428/2012 Sb. by měla být splátka každoročně snížena o devatenáctiprocentní daň z příjmu právnických osob. Každoročně se tak do státního rozpočtu vrátí 373,66 mil. korun. Tato částka přitom odpovídá pouze 0,036 % celkového příjmu státního rozpočtu z roku 2018. Z hlediska příjmové strany státního rozpočtu je tato částka nepodstatná. Je dokonce o jednu třetinu nižší než každoroční průměrné statistické korekce rozpočtových příjmů. Tyto korekce představují náhodnou veličinu, jejíž výši nelze předem určit. Neví se ani, zda rozpočtové příjmy v daném roce zvýší, nebo sníží. To znamená, že Ministerstvo financí České republiky s ní systémově na příjmové straně rozpočtu nepočítá a na výdajové může maximálně vytvořit rezervu. V celkovém objemu příjmů státního rozpočtu České republiky bude zdanění církevních náhrad představovat zanedbatelnou sumu. Naopak pro rozpočty církví a náboženských společností by tato částka představovala ztrátu, o niž by musely korigovat své investiční projekty, které umožní snižování a následné ukončení mandatorních plateb církvím a náboženským společnostem ze státního rozpočtu v roce 2029.
Pro názorné vyjádření: Roční výše daně z církevních náhrad by například pokryla běžné roční provozní náklady třinácti církevních hospiců. V roce 2017 byly celkové roční náklady Hospice svatého Lazara, v němž se v průběhu roku léčilo 310 pacientů, 28 100 000 korun. V důsledku zdanění církevních náhrad by byla původní celková finanční náhrada 59 mld. korun kumulativně snížena o více než 11,2 mld. korun.
Projekci a rozdíl ve výši splátek ilustruje graf č. 2. Na graf č. 2 se nepochybně musíte ve své brožuře podívat sami, protože vám ho tady na mikrofon nemůžu sdělovat.
Bod 4.1 Porušení platných smluv o finančním vyrovnání.
Majetkové narovnání s církvemi bylo kromě zákona č. 428/2012 Sb. legislativně zakotveno prostřednictvím uzavřených smluv o vypořádání s jednotlivými církvemi a náboženskými společnostmi. Tyto smlouvy - celkem jich bylo uzavřeno šestnáct - byly zveřejněny Ministerstvem kultury České republiky dne 28. 2. 2013 ve Sbírce zákonů č. 55/2013. Smlouva s každou konkrétní církví či náboženskou společností vždy mimo jiné zahrnuje například konkrétní výši přiznané finanční náhrady nebo specifikaci příspěvku na podporu činnosti. Klíčový je pak článek 5, konkrétně bod 2, který explicitně říká: Účel této smlouvy se řídí zákonem o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění účinném ke dni uzavření této smlouvy.
Novela zákona č. 428/2012 Sb. ruší původní znění zákona, a tím pádem také narušuje původní podmínky stanovené v platně uzavřených smlouvách. Měnit podmínky platné smlouvy bez jakékoliv diskuse s druhou smluvní stranou, v tomto případě církvemi a náboženskými společnostmi, je neetické, protiprávní a zpochybňuje požadavek právní jistoty jako jednoho z principů právního státu.
Bod 4.2 Ohrožení finanční udržitelnosti církví a náboženských společností po zastavení mandatorních výdajů pro církve a náboženské společnosti.
Novela zákona však opomíjí druhý záměr narovnání vztahu mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi, jímž je ukončení mandatorních výdajů ze státního rozpočtu České republiky ve prospěch církví a náboženských společností a jejich samofinancování po roce 2029. Česká republika má dle platného zákona č. 428/2012 Sb. povinnost finančně dotovat rozpočty církví a náboženských společností do roku 2029, přičemž příspěvek se každoročně od roku 2016 snižuje o 5 % z částky 1,44 mld. korun. V roce 2019 tato částka bude tedy činit 1,15 mld. korun. Z ní se hradí náklady na duchovenskou činnost včetně platů duchovních. Církve budou muset během třiceti let nahradit výdaje ze státního rozpočtu, které v roce 2012 pokrývaly jejich celkové náklady na duchovenskou činnost včetně platů duchovních, ve výši 1,5 mld. korun ročně. Církve a náboženské společnosti to nemohou učinit jiným způsobem než prostřednictvím výnosu z podnikání, a to převážně s navráceným nemovitým a finančním majetkem. S tímto kapitálem by měly podnikat tak, aby po třiceti letech dosáhly ročních výnosů nejméně ve výši 1,5 mld. korun v cenách z roku 2012. Vzhledem ke stavu, struktuře a alokaci tohoto majetku se jedná o nesnadný úkol.
Neefektivní využívání navráceného majetku v plné výši by znemožnilo dosažení finanční udržitelnosti jednotlivých církví a náboženských společností. Ztráty z hospodaření či jiné majetkové újmy by církvím znesnadnily zachování současné úrovně jejich výdajů v budoucnu, zvláště pak po roce 2043, kdy se skončí vyplácení vyrovnávacího příspěvku. Zdanění finančních náhrad církví a náboženských společností dle novely zákona č. 428/2012 Sb. ve výši 19 % bude pro církve a náboženské společnosti představovat kumulovanou ztrátu 11,2 miliardy korun. Tato suma fakticky znemožní naplnění druhého - doprovodného - záměru zákona č. 428/2012 Sb., jímž je faktická nezávislost církví a náboženských společností na státu vyjádřená ukončením mandatorních výdajů státního rozpočtu církvím a náboženským společnostem do roku 2029.
Bod 4.3 Ohrožení dlouhodobých rozpočtových úspor vyplývajících ze zákona č. 428/2012 Sb.
Přestože vyplácení státního příspěvku církvím v rámci narovnání vztahů mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi skončí v roce 2029, tak už v tomto roce vydá státní rozpočet na církve méně, než by musel vydat, pokud by k církevnímu vyrovnání nedošlo. Po třiceti letech od přijetí zákona č. 428/2012 Sb. zmizí v roce 2043 položka mandatorních výdajů na církve a náboženské společnosti ze státního rozpočtu České republiky. V roce 2048 se vyrovnají celkové náklady na církve a náboženské společnosti a na církevní vyrovnání s rozpočtovými výdaji státu na církve, pokud by k vyrovnání nedošlo - viz graf 3, který si zase musíte nastudovat sami, protože ho nemůžu sdělit tady na mikrofon.
V roce 2062, padesát let od narovnání vztahů mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi, bude kumulovaná rozpočtová úspora - rozpočtová úspora, zdůrazňuji - 28,63 miliardy korun v cenách roku 2011 ve srovnání se stavem, kdyby k přijetí zákona č. 428/2012 Sb. nedošlo nebo kdyby novela zákona č. 428/2012 Sb. nabyla na účinnosti.
Nyní máte graf 4, který asi zase bude třeba si nastudovat samostatně. V grafu číslo 4 se znázorňují výdaje státního rozpočtu České republiky, pokud by k přijetí zákona č. 428/2012 Sb. nedošlo. Z grafu je patrný dynamický růst výdajů na církve a náboženské společnosti v režimu mandatorních výdajů státního rozpočtu od roku 1998 do roku 2012, kdy došlo k přijetí zákona č. 428/2012 Sb.
Po ukončení splátek finančního narovnání v roce 2043 bude rozpočtová úspora následujícího roku zvýšená o daně z církevního majetku, resp. daně z jeho výnosu, činit cca 3,8 miliardy korun a s rostoucími výnosy z církevního majetku by se měla v následujících letech zvyšovat. Celková úspora pro státní rozpočet České republiky za období 2013 až 2062 bude dle odhadu činit 28,63 miliardy korun ve struktuře dle tabulky číslo 7, pokud novela zákona č. 428/2012 Sb. o zdanění finančních náhrad církvím a náboženským společnostem nenabyde účinnosti. - Nyní máte tabulku číslo 7, kterou si prosím prostudujte sami.
A již se pomalu blížím ke konci.
Rekapitulace. Narovnání vztahu mezi církvemi a náboženskými společnostmi a státem nebylo založeno na stoprocentní majetkové restituci, v případě nemožnosti fyzického vydání nárokovaného majetku na plné finanční náhradě, nýbrž na společenském konsenzu, který byl výsledkem mnohaletého složitého jednání zástupců státu a církví a náboženských společností. Církve a náboženské společnosti za období 1948 až 2012 obdržely ze státního rozpočtu kumulovanou částku ve výši 56,79 miliardy korun, ušlý zisk církví a náboženských společností za stejné období činil 163,01 miliardy korun. Rozdíl ve výši 106,22 miliardy korun představuje vnitřní dluh na majetku církví a náboženských společností, který nemohl být investován do obnovy, projevuje se nejen na současném stavu majetku, ale i na finanční kondici církví a náboženských společností. Ztracené investice budou muset být dříve či později realizovány, a to z vlastních prostředků církví a náboženských společností.
Za další. Církve a náboženské společnosti v průběhu mnohaletých a složitých jednání o narovnání vztahů mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi, resp. jednání o přípravě zákona č. 428/2012 Sb., se dobrovolně zřekly nároku na náhrady za živý a mrtvý inventář ve výši nejméně 1,59 miliardy korun. Dohoda církví a náboženských společností, díky níž se církev římskokatolická zřekla 20 procent nároku na finanční náhradu ve prospěch ostatních 16 církví a náboženských společností v celkové výši 11,8 miliardy korun, je de facto transferem ve prospěch státního rozpočtu České republiky, bez něhož by nebylo možné realizovat postupné snižování mandatorních výdajů ze státního rozpočtu až po jejich zastavení v roce 2042.
Majetkové narovnání vztahů s církvemi a náboženskými společnostmi sleduje nikoli jeden, ale dva záměry: zaprvé navrácení církevního majetku jako prostředku zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd spáchaných totalitním režimem, zadruhé nezávislé postavení církví na státu vyjádřené postupným snižováním a konečným zastavením výplat mandatorních výdajů církví a náboženských společností v roce 2043.
Dále. Metodika určení hodnoty církevního majetku byla výsledkem mnohaleté práce, složitých jednání a nalezení závěrečné shody, k níž v roce 2011 dospěly církevní a vládní komise. Způsob výpočtu byl verifikován renomovanou mezinárodní poradenskou společností Ernst and Young. Úvahy o zpochybnění jsou v tuto chvíli zcela nemístné.
Vyčíslení výše finanční náhrady. Reálná hodnota nevydaného nemovitého majetku násobně převyšuje stanovenou výši finanční náhrady vycházející z průměrné hodnoty v dané kategorii. Proto je nepravděpodobné, že finanční náhrada za nevydaný nemovitý majetek byla nadhodnocena. Argumenty předkladatelů novely zákona o církevních restitucích se opírají o zavádějící ekonomické argumenty. Důvodová zpráva neobsahuje věcné a logicky vyargumentované důvody pro novelizaci zákona č. 428/2012 Sb.
Církve a náboženské společnosti přijdou kvůli zdanění finanční náhrady celkem o 11,2 miliardy korun. Daňová zátěž představuje finanční ztrátu ve výši 373,66 milionu korun ročně, což do ukončení výplat finančních náhrad bude kumulativně představovat částku 11,2 miliardy korun v roce 2042. Tuto částku nebude možné investovat a efektivně použít pro zabezpečení budoucí finanční udržitelnosti církví a náboženských společností. Tato částka přitom odpovídá zhruba 0,036 % příjmů státního rozpočtu v roce 2018. Z hlediska příjmů státního rozpočtu jde o částku nepodstatnou, když například náhodné statistické korekce rozpočtových příjmů v letech 2012 až 2016 činily v průměru 0,055 %, zatímco pro církve a náboženské společnosti představuje snížení finanční náhrady o 19 %. Zdanění finanční náhrady může znemožnit realizaci projektů nezbytných k dosažení finanční udržitelnosti církví a náboženských společností po roce 2042.
Za další. Zdanění finančních náhrad znemožní dosažení kumulovaného čistého přínosu státního rozpočtu České republiky do roku 2062 ve výši 28,63 miliardy korun. Novelou zákona číslo 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, by byly porušeny a změněny platné smlouvy o finančním narovnání mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi. Měnit platné smlouvy bez souhlasu druhé smluvní strany je neetické, nestandardní, protiprávní a zpochybňující požadavek právní jistoty jako podstatného principu právního státu.
Tolik ona publikace, kterou jste sice všichni obdrželi do svých schránek, ale kterou jsem chtěl, aby zazněla na půdě Poslanecké sněmovny, až posléze půjdeme k Ústavnímu soudu. Aby se nikdo nemohl vymlouvat, že neměl dostatečné podklady pro své hlasování. A protože vidím, že je řada dalších přihlášených, tak jim v tuto chvíli dám přednost, nechám je mluvit a přihlásím se posléze ještě jednou se svým osobním projevem. Toto bylo jenom sdělení toho, jakým způsobem se k věci staví renomovaní ekonomové a právníci, kteří tuto studii zpracovali pro církve a náboženské společnosti. Zatím děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Hezké odpoledne, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, členové vlády. Než budeme pokračovat vystoupením s přednostním právem Miroslava Kalouska, tak mi dovolte, abych přečetl omluvy došlé předsedovi Sněmovny, a to je omluva pana poslance Julia Špičáka od 18 do 19 hodin z pracovních důvodů, od 15 hodin z pracovních důvodů pan poslanec Skopeček a od 14 hodin z pracovních důvodů se omlouvá paní ministryně práce a sociálních věcí.
Budeme tedy pokračovat v rozpravě. Slova se ujme pan poslanec Kalousek, ale ten tady není, takže mu jeho přednostní právo propadá. Budeme pokračovat vystoupením pana poslance Jiřího Maška, připraví se paní kolegyně Golasowská. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Jiří Mašek: Vážený pane předsedající, vážený pane premiére, členové vlády, milé dámy, vážení pánové, k řešení církevních restitucí přispěl zákon číslo 428/2012 Sb. Byl tak položen základní kámen k vyrovnání státu tehdy zastoupeného premiérem Nečasem na straně jedné a zástupci 16 církví na straně druhé formou smluvních ujednání, kterými bylo stvrzeno vyřešení církevních restitučních nároků vůči státu. Co bylo ukradeno, musí být vráceno. Na tom je jednoznačná shoda. Jak to ale bylo u církevních restitucí opravdu?
Od počátku nešlo o standardní restituční proces, jaký dosud probíhal mezi státem a restituenty z řady fyzických osob, kdy restituční legislativa vždy řešila pouze částečnou náhradu křivd a řešila vždy pouze částečné odškodnění restituentů. Rozhodným datem pro stanovení majetkových nároků církví byl přitom 25. únor 1948. Smlouvy premiéra České republiky a zástupců církví z roku 2013 stvrdily neprůhledně stanovený celkový nárok církví ohodnocený na 134 miliard korun a dohodnuto bylo řešení ve výši 75 miliard formou naturálního plnění, tedy vrácením polí, lesů a nemovitostí, a 59 miliard formou finančního plnění ve výši 2 miliard ročně po dobu následujících třiceti let se zohledněním inflace.
Zásadní chybou celého konceptu vyrovnání je neexistence validního seznamu zemědělské a lesní půdy k rozhodnému datu vyvlastnění. Takový seznam byl vždy u fyzických osob podmínkou pro uplatnění restitučního nároku. Církve tak nemusely na rozdíl od fyzických restituentů vlastnický nárok k odejmutému majetku prokazovat.
Je třeba zdůraznit, že smlouvy přiznaly církvím nárok na výměru půdy a lesů v celkové rozloze 225 tisíc ha, tedy před první pozemkovou reformu v roce 1919. Jak se ale vyvíjela rozloha polí a lesů ve vlastnictví církví v čase? Před rokem 1919 v Československu vlastnily církve půdu o rozloze 234 tisíc ha. Rozhodnutím demokratického parlamentu se souhlasem prezidenta Masaryka proběhla první pozemková reforma, která církvím dle zákona číslo 225/1919 Sb. odejmula 166 tisíc ha. Proces první pozemkové reformy potom probíhal v letech 1923 až 1927. V roce 1947 proběhla opět demokratickým parlamentem schválená revize první reformy z roku 1919 a církvím byl odejmut majetek nad 50 ha výměry. Po únoru 1948 dle zákona číslo 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, přišly církve o zbytek svého majetku. To jsou fakta, která nebyla v roce 2012 respektována.
Pokud korektně přihlédneme ke skutečnosti, že odejmutí půdy církvím dle zákona z roku 1947 nebylo zaknihováno na nové majitele a stát se s církvemi za odejmuté pozemky nevyrovnal, potom již prolamujeme rok 1948 a jdeme před červenec 1947. S ohledem na dříve uvedený pohyb výměry pozemků vlastněných církvemi se jeví naprosto nedůvodným požadavkem církví na pozemky v celkové výměře 225 tisíc ha. Požadavek nejen prolamuje rok 1948, jde nejen před revizi první pozemkové reformy v roce 1947, ale zasahuje dokonce před první pozemkovou reformu z roku 1919. Smlouva zástupců církví s premiérem Nečasem tak výrazně navyšuje nárok církví, co se týče celkové výměry pozemků, ale také přiznává 2,5- až 6krát vyšší finanční plnění na nevydané pozemky, než odpovídá v době platné cenové vyhlášce číslo 316/1990 Sb.
K celkové náhradě ve výši 134 miliard podepsané ve smlouvách premiéra s církvemi existuje z té doby korigovaná vládní varianta ve výši 81 miliard Kč a varianty náhrady pro restituce fyzických osob, tzv. RFO max., čili v maximálních cenách pro restituci fyzických osob za 65 miliard, resp. v průměrných cenách, RFO průměr, za 30 miliard. To vše bez rozporování celkové nárokované výměry. Již z těchto variant vyplývá předražení restitucí v rozsahu od 54 miliard, což je číslovka, kterou používal v minulosti pan premiér, až po 104 miliard korun; v případě rozporování výměry by to bylo ještě podstatně více.
Jaká byla skutečná výše vydaného majetku v polovině roku 2018? Budovy byly převáděny bez větších problémů. Bylo převedeno 133 tisíc ha lesů a 36 tisíc ha zemědělské půdy, tedy celkem 169 tisíc ha pozemků, tedy více, než na co měly církve skutečně nárok. S jistotou lze říci, že naturální plnění ve výši 75 miliard v kombinaci s finanční náhradou vyplacenou do roku 2019 včetně, tzn. od roku 2013 do 2019 ve výši větší než 15 miliard, zcela pokrylo oprávněné restituční nároky církví; tedy již bylo splněno ve vyrovnání ve výši větší než 90 miliard korun.
Nezpochybňujeme platnost smluv mezi premiérem Nečasem a církvemi co do závazku splacení církvím 2 miliardy Kč ročně, pouze tvrdíme, že oprávněný nárok církví byl již zcela naplněn. Co bylo ukradeno, bylo vráceno. To je za námi. Nyní nic nebrání tomu, aby další platby církvím po roce 2020 byly standardně zdaněny. Každé další platby státu jsou již čistým příjmem církví. Takový příjem se v České republice daní a daňová povinnost by neměla minout ani církve.
To jsou důvody, proč jsem doporučil poslaneckému klubu ANO hlasovat pro zdanění církevních restitucí. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Jiřímu Maškovi. Nyní vystoupí paní poslankyně Golasowská, připraví se paní poslankyně Pekarová. Paní kolegyně Golasowská přestože jsem avizoval, že po vystoupení kolegy Maška bude... (Ze sálu se ozývají hlasy, že je omluvena.) Je omluvena. Takže odmazávám. Paní kolegyně Pekarová také není přítomna, takže propadá. Pan kolega Jiří Mihola nyní. Toho také nevidím. Takže pan kolega Marek Benda. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Marek Benda: Vážený pane místopředsedo, vážené paní ministryně, vážení páni ministři, vážené dámy, vážení pánové, myslel jsem, že ještě někteří vystupovat budou, ale zjevně zřejmě nečekali, že vezmou věci tak rychlý spád, takže jsem pustil jenom pana kolegu Maška před sebe. Já snad už jenom několik krátkých poznámek, které si myslím, že by měly zaznít na půdě této Poslanecké sněmovny.
Poznámka první se týká opakovaného tvrzení, které nám sem přináší zejména Komunistická strana Čech, Moravy a Slezska, že se nejednalo o majetek církví a náboženských společností, že církve a náboženské společnosti nikdy nebyly vlastníkem tohoto majetku. Tak bych jenom rád upozornil, že jejich předchůdci ve vládě v roce 1948 předpokládali, že se jedná o majetek církví a náboženských společností, a pokud si přečteme zákon ze 14. října 1949 o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností, státem schválený v roce 1949, v § 10 říká: Stát dozírá na majetek církví a náboženských společností. - Předpokládá, že se jednalo majetek církví a náboženských společností. - Zástupci církví a náboženských společností a správci církevního majetku sestaví soupis veškerého movitého a nemovitého jmění a majetkových práv církví a náboženských společností, jejich složek, komunit, ústavů, nadací, obročí a fondů a předloží jej do tří měsíců od počátku účinnosti tohoto zákona Státnímu úřadu pro věci církevní. Podrobnosti stanoví Státní úřad pro věci církevní. Jakékoliv zcizení nebo zavazení majetku církví a náboženských společností vyžaduje předchozího souhlasu státní správy.
To je prosím znění § 10 zákona o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností z roku 1949, pod kterým jsou podepsáni mj. Gottwald, Zápotocký, Široký, Fierligner, Čepička, Kopecký a další a další ministři komunistické vlády v roce 1949. Takže i Gottwald a jeho souputníci si byli jisti, že se jedná o majetek církví a náboženských společností, nikoliv že se jedná o nějaký majetek jiný. To jest první poznámka k tomu samotnému vlastnictví, které tady bylo představiteli komunistické strany opakovaně zpochybňováno.
Druhá poznámka, kterou si myslím, že je potřeba přičiniti, se týká toho, co tady zmiňoval opakovaně pan poslanec Mašek. Tam, za prvé, ty údaje, těch 58 tisíc hektarů původního církevního majetku, jsou v podstatě nedohledatelné. To je tvrzení senátora Hady, prvorepublikového senátora. Ale co je na tom mnohem důležitějšího, že v rámci i první revize pozemkové reformy se přihlašovaly pouze majetky nad 250 hektarů. To znamená, veškeré pozemkové majetky, a to samozřejmě speciálně u církví a náboženských společností tak bylo, že tak jak jsme měli členitost republiky, že jenom velmi malá část byla v držení těch velkých vlastníků, jako byla biskupství nebo některé řády, a samozřejmě drtivá většina majetku byla v držení právě farností a právě těch jednotlivých, kde samozřejmě ty rozlohy nebyly nad 250. To znamená, ta čísla, která vám jakoby nefungují, ale nefungují jenom proto, že se bavíme o majetku, který byl v drobné držbě jednotlivých církevních právnických osob, které... vždy bylo respektováno, že církev není jedna právnická osoba, ale vždy byly konglomerátem právnických osob.
Dokonce jenom pro citaci: V rámci první pozemkové... Výše uvedený údaj tak nevypovídá o celkovém majetku církevních subjektů v době první pozemkové reformy, ale pouze o majetku těch církevních právnických osob, které měly výměru nad 250 tisíc hektarů. Po provedení pozemkové reformy tak zůstalo církevním právnickým osobám v českých zemích cca 84,59 % majetku, v celé republice zůstalo ze zabrané půdy u církevních velkostatků 84,14 %. - Evžen Červinka, Jak byla provedena pozemková reforma na velkostatcích římskokatolické církve. Tak to jenom publikace z roku 1933. Tak to jenom k vyjasnění.
Stejně tak není možné, aby byl vydán žádný majetek, a to je naprosto zřejmé už i ze zákona 428/2012 Sb. U každého majetku, který má být církvím a náboženským společnostem vydáván, musí být, za prvé, jasné, že patřil v roce 1948 církvi nebo náboženské společnosti. To je nejpodstatnější věc, která je zkoumána. Pak musí být naplněny některé další parametry zákona, samozřejmě jako například to, že musí být v držení státního fondu nebo Lesů ČR, s. p., ale obecně vzato samozřejmě při jakémkoliv vydávání je přezkoumáváno, jestli v roce 1948 byla na listu vlastnictví v pozemkových knihách zapsána církev a náboženská společnost jako vlastník daného majetku, a pokud by tomu tak nebylo, tak samozřejmě takový majetek vydáván býti nemůže. Čili nemůže být vydáno nic, co nebylo ve vlastnictví církví a náboženských společností v roce 1948. To jest druhá poznámka.
Třetí, kterou pokládám možná za nejzásadnější pro rozvažování všech těch, kteří dejme tomu ještě uvažují, jestli jim stojí za to zaplatit komunistické straně tuto cenu hlasování pro tento absolutně protiústavní a nemravný zákon. Komunistická strana jako vždycky si vyřizuje účty zejména s katolickou církví, kterou nenáviděla historicky, pronásledovala historicky, a takto to tak běží až do dnešních dnů a nic se na tom nezměnilo. Také katolická církev byla jediná, kdo dokázal udržet alespoň nějakou strukturu odboje proti komunistickému režimu.
Současně bychom ale neměli zapomínat, a říkal jsem to tady opakovaně, samozřejmě tento návrh zákona mnohem víc poškozuje všechny ostatní církve a náboženské společnosti a židovskou obec než katolickou církev. Katolická církev má dejme tomu 70 %, ne-li více, majetku vydaného přímo, který samozřejmě žádnému zdanění nepodléhá, a jenom za část se vyplácejí náhrady a z těchto náhrad se ještě těch 20 %, tak jak tady bylo citováno, vzdala ve prospěch ostatních církví a náboženských společností. To znamená, pokud přijme tato Sněmovna právě jenom zdanění vyplácené finanční náhrady, tak tím, kdo je na tom bit nejvíce, není katolická církev, na kterou míří samozřejmě komunistické zaměřovače, ale jsou ostatní církve a náboženské společnosti. Samozřejmě že ne v globálních číslech, ale z hlediska podílu toho, co ony odstávají a jakým způsobem se mají připravit na to samofinancování po roce 2027, případně 2043, kdy dojdou definitivně tyto podíly, které jsou vypláceny, tak samozřejmě je to mnohem horší pro všechny menší církve, které zde existují, a pro Židovskou náboženskou obec než pro katolickou církev. A to myslím, že by si každý, kdo zvažuje o tom, jestli zvedne, nebo nezvedne ruku pro tento nemravný zákon, měl také uvědomit a určitě to bude jeden z podstatných argumentů, který posléze přineseme i k Ústavnímu soudu.
Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Marku Bendovi. Nyní tedy další přihlášení do rozpravy - pan poslanec Miroslav Kalousek, poté pan poslanec Jiří Mihola. Tak kolega Jiří Mihola, protože Miroslav Kalousek přišel za mnou s tím, že na své přihlášce trvá, ale že bude na konec. Tak prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Jiří Mihola: Děkuji za slovo, vážený pane předsedající. Vážené kolegyně, vážení kolegové, omlouvám se, že jsem se musel přihlásit znovu. Diskutoval jsem tam jeden školský problém tak intenzivně, že jsem přeslechl své jméno, tak ale jsem tady a připraven. Jako učitel bych měl takové skoro nutkání, chci říct, že je opakování matka moudrosti. A mám tady tu brožuru, kterou tady citoval Marek Benda, kolega, tak že bychom to vzali znova pro lepší zapamatování, ale nebudu vás tak trápit, jenom na ni odkážu v tom smyslu, že si myslím, že je opravdu dobrá (ukazuje brožuru) a že je dobré si prostě v klidu tyto věci nastudovat.
Mně osobně by stačilo jen velmi málo prostoru, já v té věci mám jasno, stejně jako, myslím, kolegové z KDU-ČSL a věřím, že i z dalších demokratických stran.
Co bylo ukradeno, musí být vráceno, to je jasná teze. Na tom není nic nesrozumitelného. Stejně jako že je prostě naprosto nemravné ukradenou věc chtít zdanit. Všichni to víme, ale stejně mě mrzí, že někteří se na to tváří alibisticky, a když tady pobíhají, diskutují, tak vlastně mají za to, že stejně to všechno vyřeší Ústavní soud. Já si myslím, že tenhle alibismus není v pořádku, že bychom si ty věci měli umět pojmenovat, vyříkat tady na plénu a nedělat blbosti a nemravnosti.
Jako učitel i jako historik bych se tady mohl opřít o řadu autorit v této oblasti, protože je to věc, ano, je to věc i historická. A mně se zdá, že s tou naší historickou pamětí je to někdy velmi špatné a s těmi historickými znalostmi rovněž tak, což mě velmi mrzí, protože kdo tu historii špatně chápe, tak se sám sebe odsuzuje k tomu, aby si ji potom znova zopakoval díky těm předchozím chybám.
Mám tady článek, který vyšel. Není to žádné, nebojte, křesťansky orientované médium. Je to věhlasný historický časopis pro nejširší veřejnost zajímající se o historii, dějiny a současnost. Možná to mnozí znáte. Vycházel už v šedesátých letech. Pak nemohl vycházet za normalizace. A od roku devadesát zase. A tady nejdříve jako vstup mám tu úvodní část, která se týká provázanosti právě s tou minulostí, kterou mnozí argumentují. A já tady použiji argumentář vlastně v tom článku kolegy z Jihočeské univerzity, který se tady této době a problematice věnuje, kolega Ivo Cerman se jmenuje. A odkazuje tedy na to - vyšlo to v Dějinách a současnosti č. 10 v roce 2012. Takže není to nic jako zastaralého, protože už tehdy, jak víte, ta diskuse se otevírala, táhne se jako Ariadnina nit, což je smutné, protože u těch jasných věcí bychom možná opravdu nemuseli plýtvat energií a časem a mohly být dávno uzavřené ve prospěch věci.
Článek se jmenuje Návrat před Josefa II.?, s podtitulem Mýtus o neexistenci církevního vlastnictví. A mohl bych to volně citovat, ale budu se radši držet autora přímo, aby někdo neřekl, že jsem pak nějaké důležité slovíčko vynechal. "Může církev vlastnit majetek? Restituce církevního majetku budí bouřlivé reakce nejen v politických vodách. V diskusi o nich však často zaznívají nepřesnosti a dezinterpretace," uvádí historik na úvod svého článku. "Ano, je to návrat před Josefa II. A přitom se vymlouvají na komunisty, napsala rozhořčeně Lenka Procházková o restituci majetku katolické církve. Stalo se v diskusi na serveru aktualne.cz, kde se jeden čtenář tázal, zda restituce církevního majetku neruší reformu Josefa II. Narážel tím na rozšířený názor, že od dob osvíceného monarchy katolická církev není vlastníkem majetku, ale že má pouze uživatelské právo. Ptát se na něco takového Procházkové je trochu zbytečné, protože ona sama tento názor na veřejnosti rozšířila.
Mýtus se zrodil v zápalu politického boje o restituce let 2011 a 2012 a naši historií obohatil tvrzením, že tímto právnickým argumentem bylo ospravedlněno josefínské rušení klášterů. Procházková i další odpůrci restitucí potom pružně rozšiřují platnost této zásady na církevní majetek obecně. Komunisté v roce 1949 tedy katolické církvi nevzali její majetek, ale jen právo užívání majetku, a v nynějších restitucích se tedy nemá co vracet. Majetek, který církvi zůstal dál k užívání, nemovitosti a půda, už jí však nepatřil, měla ho pouze ve správě. Platy duchovních byly hrazeny státem z fondu, který vznikl po rozprodeji některých zrušených klášterů a dalších nemovitostí, tvrdí Lenka Procházková v článku Církev nemá na restituce právní nárok v literárních novinách 11. listopadu 2011. Přitom opakovaně ujišťuje veřejnost, že církevní majetek je státní, v uvozovkách státní již od dob Josefa II., a připomněla to i po podání trestního oznámení na premiéra Nečase v lednu 2012.
Ovšem spisovatelka Procházkovu není průvodcem tohoto revizionistického názoru. Do současné diskuse jej zanesli právníci Vladimír Kindl a Vladimír Mikule v kontroverzním posudku Univerzity Karlovy, od kterého se však distancoval rektor i vědecká rada. V posudku se odvolávají na prvorepublikového právníka Antonína Hobzu, jenž tento názor údajně doložil v posudku z roku 1919 a v knihách o církevním právu. Předesílám, že Hobza nic takového nikdy nedoložil. Procházková však mýtus o neexistenci církevního vlastnictví notně zpopularizovala, především díky disproporční pozornosti, kterou ji dopřávají média včetně veřejnoprávní televize.
Brzy se myšlenky chytili i politici. Zpočátku to byla protivládní hnutí Holešovská výzva a Hnutí za přímou demokracii, později Paroubkova Lev 21 a nakonec i Věci veřejné a ČSSD. Politici těchto stran přenesli argument na půdu Parlamentu. Kromě toho se mýtu chopil advokát Karol Hrádela, který říká, že státu hrozí žaloby v případě, že zákon bude schválen. K podpoření svého názoru si sám napsal posudek, ve kterém tvrdí, že osvícený panovník zavedl do josefínského státního práva ustanovení, že církevní statky nepřestaly být statky státními.
Katolická církev se hodnocení josefínských reforem vyhýbá, takže problém zatím neobjasnila. Nicméně brněnský právník Petr Jäger vyvrací josefínský argument tvrzením, že právně je směrodatná jen situace, jaká panovala po 25. únoru 1948, a starší historický vývoj nás nemusí zajímat. Jednotný pojem vlastnictví prý vznikl až občanským zákoníkem roku 1811 a termíny doby josefínské jsou tedy irelevantní. Hovořil-li Hobza později o tom, že církevní majetek byl zvláštním druhem veřejného majetku, používal právní kategorii, která v 19. století vůbec neexistovala. Existovala jen jedna forma vlastnictví, které se nedělilo na veřejné a soukromé. Milovníky dějin však tento problém zajímat může, a proto jsem se pokusil zjistit, jaká byla právní argumentace Josefa II. ve skutečnosti. Byly josefínské reformy skutečně ospravedlněny argumentem, že církevní majetek je státní a že jej církev má pouze v užívání?" - A teď odkazuji, protože mám další čtyři strany, na ten článek, který jsem tady uvedl, kde je otištěn, a který rozebírá tady různé ty omyly a dezinterpretace, jak jsem uvedl v úvodu.
A přeskočím k navazující záležitosti, která vlastně při tom nedávném projednávání před několika týdny zazněla z médií. Vyskočila konkrétně ze serveru Aktuálně a prostě nelze k ní mlčet, zejména tedy z pohledu historika, prostě k ní nelze mlčet. Server Aktuálně citoval, odkazoval na předsedu KSČM a doslova ta citace zněla: "Katolická církev nikdy nebyla národní církví České republiky. Vždycky se postavili proti zájmům českého národa. Ať to bylo v době pobělohorské, ať to bylo za první světové války, ale i za druhé světové války se církev postavila proti českému národu." Konec citace. Já jsem to neslyšel na vlastní uši, ale takhle to uvádí ten zdroj, ten server Aktuálně. A může se k tomu samozřejmě i pan předseda KSČM vyjádřit.
Co se týká tady tohoto pojetí, tak mě mrzí, že se tady k historickým otázkám v Poslanecké sněmovně vyslovuje kde kdo a často není nouze o příspěvky, které jsou diletantské, nepodložené a které jsou minimálně zavádějící. Už jsme se tady doslechli od komunistické exposlankyně Semelové nejrůznější v uvozovkách obhajoby a komunistické interpretace procesů padesátých let včetně Milady Horákové a podobně. A nyní tedy je to v souvislosti zase s církví a církevními restitucemi.
K tomu bych chtěl říct, že katolická církev jen stěží může být církví národní, když jejím posláním je být církví univerzální, což vyplývá z jejího samotného názvu. Což chápu, že je těžké rozlišit pro člověka, který má třeba k církevním dějinám daleko, nebo to prostě není jeho každodenní téma. Každá další citovaná věta je ale také nesmyslná, nespravedlivá a nepodložená. A myslím si, že by stálo za to někdy udělat na tato témata i samostatné semináře. Konají se tady nejrůznější semináře. Tak klidně k době pobělohorské, k 19. století, k tomu již zmíněnému josefinismu a potom tedy k tomu klíčovému 20. století.
Zase bych tady mohl uvádět sine ira et studio, bez zášti a náklonnosti, opravdu kolegy slovutné historiky a historičky, například paní docentku Čornejovou, která se velmi dlouhodobě věnuje podrobně badatelsky řádu jezuitů. Napsala o tom řadu knih a publikací včetně zahraničních. A kdybych tady zase mohl citovat velmi vyvážené posouzení, včetně těch osobností, kterým je někdy nasazována taková ta psí nebo medvědí hlava, jako byli tedy ti různí představitelé pobělohorské rekatolizace, a kde ona upozorňuje, že to byli také vynikající čeští vlastenci. My dnes často žehráme právě na nedostatek vlastenectví a je to určitě i tím, že velmi málo zdůrazňujeme toho, kdo je takovým vrcholným představitelem vlastenectví a o kterém by se naopak ve všech školách mělo hodně učit a věnovat mu velká pozornost. Je to právě jezuita Bohuslav Balbín a jeho dílo, především jeho slavná obrana jazyka českého.
Co se týče postoje církve k českému národu v době světových válek, tak považuji opravdu to vyjádření, pokud bylo autentické, téměř za skandální. O chrabrosti a utrpení církevních představitelů již vznikla řada prací psaných soudobými historiky. Ne že někde někdo něco pokoutně nebo jenom jednostranně, ale historici, kteří se pečlivě tomu období věnují. A opravdu už je těch publikací celá řada. A je to jak o našich představitelích církve, tak o těch zahraničních. Asi všichni znáte jméno Maxmiliána Kolbeho nebo pátera Unzeitiga zvaného Anděl z Dachau a další. Jenom abych za všechny zaštítil celou tu řadu.
A pro to české prostředí jsem si vybral jako zářný příklad osobnost monsignora Bohumila Staška, kanovníka na Vyšehradě, který byl zároveň poslancem a také předsedou ČSL v Čechách. Když byly v říjnu 1938 zabrány Sudety, při svěcení kostela v Rokycanech hřímal: "Jaký bude úkol nás českých kněží v našem národním neštěstí a v těžkých dobách, jež snad nedej bůh nás ještě čekají? Budeme proroky českého národa. Neumlčí nás! Půjdeme na kazatelny a do žalářů!"
Na Staškův podnět bylo ve správní komisi města Prahy rozhodnuto uložit z Litoměřic přenesené ostatky Karla Hynka Máchy na Vyšehrad, kde nad rakví básníka pronesl kázání. Staškova činnost vyvrcholila jeho neohroženým vlasteneckým kázáním na slavné pouti u Svatého Vavřinečka poblíž Domažlic 13. srpna roku 1939. Této pouti se dle odhadů zúčastnilo na 120 tisíc poutníků. Budeme mít letos tedy velké výročí této slavné a vlastenecké pouti. Na tuto poslední mohutnou národní... (Silný hluk v sále. Někteří poslanci v hloučcích diskutují.)
Mě mrzí, že každý se tím vlastenectvím tady zakrývá, ale někoho to zjevně ani nezajímá. To teda v takových pohnutých dobách pro český národ, tak já nevím -
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Pane poslanče, já vás přeruším a požádám sněmovnu o klid. Myslím si, že by bylo vhodné, aby ti, kteří diskutují jiná témata, je diskutovali v předsálí a řečníka, kterému bylo uděleno slovo, nechali v důstojném prostředí přednést jeho proslov...
Poslanec Jiří Mihola: Jde především i o tu úctu - (Poslanci stále diskutují.)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Ještě chviličku, pane poslanče. Já vám hned udělím slovo. Nechci jmenovat, ale rád bych, abyste ty hloučky rozpustili a usadili se na svá místa. Prosím pokračujte.
Poslanec Jiří Mihola: Děkuji. Už to jenom dokončím. A opravdu si myslím, že by si to zasloužilo pozornost právě proto, že si tady ty pohnuté události doby a utrpení často připomínáme, mnozí se účastníme pietních aktů, a teď mě to tedy překvapuje, že opravdu má někdo něco jiného na práci u tak důležitého jednání.
Takže tady na tuto poslední mohutnou národní a náboženskou manifestaci již dohlíželi konfidenti nasazení klatovským gestapem. Stašek vedl přísahu shromáždění lidu své vlasti. Cituji: "Že ji nikdy neopustíme, nezradíme, až do posledního tlukotu srdce milovat budeme." Ačkoliv věděl, že by se mohl zachránit útěkem do zahraničí, zůstal v přesvědčení, že "někteří z vedoucích mají být připraveni na oběť a být lidu, na nějž čeká hořký kalich, alespoň příkladem v utrpení".
V Českoslovanské akciové tiskárně, kterou vybudoval, byl Stašek 1. září 1939 zatčen. Po věznění na Pankráci byl převezen do koncentračního tábora v Oranienburgu. Po ročním věznění pak do Dachau, kde přišel o pravé oko a kde byl vězněn až do osvobození tábora americkou armádou. Téměř se tak naplnila slova později popraveného K. H. Franka - cituji: "Pokud bude živ, Stašek z koncentračního tábora nevyjde."
Bohumil Stašek byl ušlechtilým vlastencem, který navázal na odkaz Balbína, Palackého i Riegera. Statečný muž, kněz a politik nezůstal ojedinělým zářným příkladem lásky k vlasti a národu v těžkých dobách. Svědčí o tom znova slova K. H. Franka, který si stěžoval kardinálu Kašparovi na činnost českých kněží. Cituji: "Kdyby dále trvala, musela by býti potrestána tato činnost." Žádal, aby v tomto smyslu české kněze napomínal, a dodal: "Zvláště kanovníka Staška."
To kázání na Vavřinečku, kdy si budeme připomínat v srpnu výročí, bylo vydáno tiskem, dá se sehnat v antikvariátech nebo v knihovnách a existuje celá kniha, která popisuje tuto vynikající osobnost a další osobnosti. Jmenuje se Když křižovali český národ. Doporučuji vám k prostudování.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Jiřímu Miholovi. Nyní s přednostním právem pan poslanec a předseda klubu Jan Farský. Připraví se Leo Luzar. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Jan Farský: Pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, zvláště vy, kteří ještě i po všech těch projevech uvažujete o tom, že byste hlasovali pro zdanění náhrad církvím, tak jak bylo schváleno, obracím se na vás. Neobracím se na vás jako příslušník jakékoliv církve, nejsem členem církve. Obracím se na vás primárně jako právník a jako někdo, kdo má úctu k právnímu státu, a stanovisko, které vám tady přednesu, je i stanoviskem poslaneckého klubu Starostové a nezávislí.
Jak už i v médiích zaznělo, my se v případě, že to dnes bude schváleno, budeme obracet na posouzení na Ústavní soud, protože jsme přesvědčeni, že těch bodů, pro které to má posoudit Ústavní soud, je hned několik.
Jednak jde o nepravou retroaktivitu. Ve chvíli, kdy zpětně měníte smlouvy, které byly uzavřeny, tak se dopouštíte změny toho, na čem je založeno legitimní očekávání, a prostě měníte něco, co má být dodržováno. Už starořímská zásada pacta sunt servanda je tím narušena. A to je jeden z důvodů, pro který budeme navrhovat Ústavnímu soudu, aby pokud tento zákon bude schválen, tak aby ho zrušil. Ten zákon už jednou byl posuzován Ústavním soudem, ten zákon myslím teď o náhradách, o majetkovém vyrovnání s církvemi, a Ústavní soud konstatoval, že je v pořádku, že je v souladu s ústavním pořádkem.
Také budeme určitě namítat to, že z právního pohledu se principiálně nejedná o zdanění, byť se to tak nazývá, ale že jde o sankci. Proč nejde o zdanění? Protože tady primárně nejde o zvýšení příjmu státu, ale i oficiálně argumentované snížení výdajů státu.
Úplně z tohoto návrhu, který tady dnes se někteří chystáte schválit, vypadla odluka. Protože součástí narovnání vztahu s církvemi bylo to, že církve budou odloučeny od státu. Stát totiž dlouhodobě poskytuje příspěvky na mzdy církevních zaměstnanců a přijetím tohoto zákona už to po uplynutí doby a po splacení toho dluhu, který má k církvím, dělat nebude. Znamená to, že pokud chcete zdanit ty náhrady, ty splátky dluhu, znamená to, že budete i snižovat nebo zpomalovat klesání náhrad ve smyslu ty, které nahrazují odluku? Na to autoři tohoto návrhu úplně zapomněli. Zmínil jsem to, ale teď ještě explicitně. Tady můžete danit příjem. Ale splátky dluhu, což v tomto případě jsou splátky dluhu, který stát dává církvím, tak splátky dluhu se nedaní.
Já se na vás obracím takto, abych vás požádal, abyste zvážili svůj hlas, který k tomu připojujete, protože tady jde skutečně o základní zásady právního státu, o zachování očekávání toho, co odchází z této Sněmovny, a toho, co pochází ze smluv.
Geneze církevních restitucí je docela dlouhá. Ono to nebylo tak, že by byly schváleny, protože se tehdy Sněmovna usnesla, že má chuť posílat miliardy církvím. Ono to bylo tak, že byla k tomu několikrát vyzvána Ústavním soudem. A pokud by Sněmovna nereagovala, dostavily by se tisíce a desetitisíce, možná statisíce žalob, které by přirozeně přistály na soudech, a soudy by byly zahlceny vyřizováním restitučních nároků a spravedlnost občanů České republiky by se vzdálila. Stát by po celou tu dobu platil provoz soudního aparátu, platil by samozřejmě zastupování své v tom případě a celý tento výsledek by byl daleko nákladnější, než když tady docházelo a došlo k dohodě o narovnání. Bavit se o tom, že když někomu vezmu majetek, ten majetek dost výrazně znehodnotím, poškodím a poté, co po dvaceti, pětadvaceti letech po skončení totality, která toto spáchala, se konečně dostanu k náhradě, tak se ještě rozmyslím a ten majetek začnu zdaňovat, mně přijde nemravné a nedůstojné.
Politicky vcelku chápu, že je to splátka za zachování této vlády. Ale je to hodně, hodně drahá splátka. A historie ukazuje, že komunistická strana se nespokojí s málem. To není poslední splátka, kterou dáváte za to, že budete u moci. Ony se dostaví další a další můžou být ještě horší a ještě bolestivější. Stojí to za to? Nestálo by za to skutečně ctít zásady právního státu, ctít schválené zákony, uzavřené smlouvy a zachovat si důstojnost, a ne říkat pokoutně, že tak ať to za nás rozhodne Ústavní soud? My jakoby splatíme a on to pak Ústavní soud zruší, čímž budeme vlastně čistí, protože ten zákon nebude platit. To je hodně alibistické a myslím si, že takto by Poslanecká sněmovna rozhodovat v žádném případě neměla.
Je to zákon, který je z tohoto pohledu důležitý, protože pro Českou republiku znamená, jestli budeme moct nadále mluvit o tom, že jsme právním státem, nebo se stáváme státem, kde rozhoduje ten, kdo má v rukou zrovna moc, bez ohledu na právo a na zákony, které v zemi platí. Já vás žádám, zvažte ještě jednou prosím podporu, jestli chcete vstupovat do těchto kompromisů, které vám ubírají, každému z těch, který zvedne pro tento návrh zákona ruku, které ubírají kousky svobody a omezují váš prostor, ve kterém se budete moct jako poslanci v dalších rozhodováních pohybovat. Já si myslím, že to za to nestojí a že byste mohli ukázat, že nejste jenom rukojmí komunistické strany, ale že rozhodujete podle svého svědomí.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu kolegovi Farskému. Než budeme pokračovat vystoupením Leo Luzara, přečtu ještě omluvy. Pan poslanec Lubomír Volný se omlouvá od 15.30 hodin do konce jednacího dne a omluven je také předseda Poslanecké sněmovny od 15.30 do 18 hodin z pracovních důvodů.
Pane poslanče, prosím, máte slovo. Připraví se kolega Bělobrádek.
Poslanec Leo Luzar: Vážený pane předsedající, vážená vládo, dámy a pánové, psal se rok 2012 a v celém tomto roce se církevní restituce prolínaly jak červená niť projednáváním Sněmovny. V listopadu 2012 bylo rozhodnuto. Nechci se vracet do té historie, ale v tom roce zazněly veškeré argumenty, které dnes byly mnohdy opakovány, mnohdy znovu osvětlovány. Ale ty argumenty tam zazněly a těsnou většinou prošel zákon, který, a přiznejme si to tady všichni, rozdělil společnost. Ta společnost byla rozdělená na zastánce a odpůrce. Každý zůstal na svých pozicích a své argumenty neustále opakoval. Sedm let uplynulo a po sedmi letech se ten rozkol v té společnosti nedařilo urovnat. Ten rozkol je neustále dokonce prohlubován. Paradoxně prohlubován mnohdy ze strany vítězů tohoto zákona, kteří navyšují své nároky, a tyto nároky jsou medializovány u soudů, a žalují obce a žalují vlastníky a snaží se ten majetek, který v tom roce 2012 byl touto Sněmovnou přiřknut církvím, rozšířit, dle mého názoru nad rámec toho, co tehdy v roce 2012 bylo určeno. Čili ten exkurz jako takový dneska opakujeme proto, že prostě je tady ve společnosti společenská poptávka po tom, jak vyrovnat tuto historickou etapu se současností.
Bylo tady mnohokrát zmiňováno, že komunisté, komunistická strana, ti komunisté si to - já bych chtěl zdůraznit, že KSČM se pouze postavila za názor těch občanů, kterým se nelíbil ten výsledek z roku 2012 a jejichž přesvědčení po těch devíti letech zůstalo neustále stejné v tom pohledu: není to v pořádku.
Máme před sebou zákon, který Senát zamítl, je to zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi, lidově řečeno zdanění těch zbylých finančních náhrad. Argument, který tady zaznívá nejčastěji, je: je to protiústavní. Možná že tak rozhodne Ústavní soud, ale dejme tomu šanci, ať ten Ústavní soud rozhodne. Protože tady jsem od tohoto řečniště slyšel, že to tam stejně skončí. My jsme připraveni, my to tam dáme, my jsme přesvědčeni. Tak prostě hlasujme, přehlasujme názor Senátu a počkejme si na Ústavní soud a doufejme, že rozhodnutí Ústavního soudu bude takové a to zdůvodnění tak postaveno, že ta společnost, která je v této věci dneska rozdělená, bude moci mít šanci se sjednotit a říci: Dobře, my jsme prohráli. My jsme vyhráli, ale rozhodl spravedlivý soud, zhodnotil tu situaci a určil vítěze.
V této situaci jsme momentálně v patu, a pokud by tento zákon skončil, jak se říká, pod stolem, tak se tady za chvilku zase ta společnost zvedne a zase poukáže, že tady něco nezůstalo historicky řešeno. Proto říkám a apeluji znovu na vás všechny, pojďme hlasovat. Nechme toto rozhodnutí na vůli této Sněmovny a v případě těch, kteří budou nespokojeni s touto vůlí, ať se obrátí na Ústavní soud a hledají argumenty přes tuto instituci, aby občané v této republice si mohli skutečně říci ano, bylo rozhodnuto po právu. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Luzarovi. Nyní pan poslanec Pavel Bělobrádek, připraví se Marian Jurečka. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Pavel Bělobrádek: Děkuji. Vážený pane místopředsedo, vážení členové vlády, vážené kolegyně, kolegové, dámy a pánové, já bych si dovolil citovat ze dvou článků autorů Stanislava Přibyla a také Jana Graubnera. Ten první článek hovoří o tom, že § 15 zákona se zabývá finanční náhradou. A je to náhrada skutečně za majetek, který byl nevydaný. Restituční část majetkového vyrovnání tedy počítala pouze s navrácením takového majetku, který byl ve vlastnictví tzv. povinných osob, tedy Státního pozemkového úřadu, Lesů České republiky, organizačních složek státu, např. ministerstev, státních příspěvkových organizací, např. Národní muzeum, státního fondu, státního podniku nebo jiné státní organizace. Majetek, který vlastnily kraje, obce nebo soukromé osoby, nebyl navrácen a místo něho byla stanovena finanční náhrada.
Tady taková osobní zkušenost. Například přes blokační paragraf byl vydán klášter v Opočně, aby potom kraj řekl, že nemůže tento majetek vydat, protože byl již převeden na kraje a kraje nejsou povinnými osobami, a nabídl, jestli to nechce onen řád od nich koupit. Tak to od nich skutečně koupit nechtěl.
Majetek v nejasných případech nebo v případech, kdy stát nezákonně převedl církevní majetek na třetí osobu, což je vlastně i tento případ, probíhaly soudy. V mnoha případech se církevní subjekty jednostranně rozhodly soudní spory nevést nebo žaloby stáhnout pro dobré vztahy. Zase příklad z mého kraje je, když se buduje dálnice D 11 a jsou tam pozemky, které jsou sporné, tak došlo k dohodě mezi biskupstvím a ŘSD, pokud se nepletu, a byla vlastně udělaná dohoda, že to nebude mít odkladný účinek a že rozhodnutí soudu nebude vlastně zdržovat pokračování stavby. Finanční náhrada byla stanovena na základě odhadu ceny nevydaného majetku, přičemž postup výpočtu práce expertní skupiny byl auditován kromě jiného významnou mezinárodní společností Ernst and Young. Takže vysoké školy, ale i takováto auditní expertní pracoviště, ta všechna to samozřejmě posuzovala. To znamená, nejsou to žádná hausnumera, naopak hausnumera, jejichž skutečný podklad, relevantní data jsme od těch, kteří říkají, že to bylo předražené, nikdy neviděli a ani jsme neviděli skutečně to, co by se dalo vzít vážně.
Částka finanční náhrady náležící jednotlivým církvím je uvedena výslovně v zákoně. Pokud tady bylo hovořeno o tom, že by měl být výčtový zákon, tak si neumím příliš představit, jak by ty statisíce, možná miliony jednotlivých pozemků byly skutečně výčtově zaneseny. To by zřejmě byly kamiony papírů a zřejmě by to bylo i z tohoto hlediska opravdu těžko řešitelné. Ale možná o to právě jde.
Dále mi dovolte, abych řekl, že je také uvedena inflační doložka, která má zajistit, aby církve a náboženské společnosti dostaly peníze v hodnotě roku 2013, kdy zákon začal platit. V zákoně je výslovně uvedeno, že finanční náhrada není předmětem daně, to je celkem jasné, poplatku ani jiného obdobného peněžitého plnění. Paragraf 16 zákona ukládá státu a církvím, aby uzavřely smlouvu, která bude obsahovat výši finančních náhrad a ujednání o tom, že tato náhrada bude vyplacena formou třiceti ročních splátek, že bude navýšena o inflaci a že stát bude platit příspěvek na podporu činnosti církví po prvních 17 letech účinnosti zákona.
Ještě k tomu zhodnocení takovou glosu. Samozřejmě pozemky v té době měly trochu jinou cenu, než mají třeba dneska. Mohu vám říct, že i v okolí Náchoda zemědělská půda, trvalý travní porost, který není v územním plánu zaveden jako určený pro zástavbu, tak už se běžně nabídky pohybují kolem 100 korun za metr. Takže skutečně je potřeba si tyto věci také uvědomit.
Tato smlouva se vztahuje k zákonu o majetkovém vyrovnání ve znění uzavření smlouvy. Ve smlouvě je výslovně uvedeno, že ve věci vyplacení finanční náhrady má Česká republika postavení dlužníka a církev postavení věřitele. Lze tedy zdanit tzv. církevní restituce? Ony to samozřejmě restituce v tom pravém slova smyslu nejsou. Ani se ten zákon tak nejmenuje. Ale budiž. Z právního hlediska jde v podstatě o nesmysl. Zákon sice lze novelizovat, ale jeho ustanovení jsou krytá smlouvami mezi Českou republikou coby dlužníkem a církvemi a náboženskými společnostmi coby věřiteli. Ve smlouvách je vysloveně uvedeno, že jejich účel se řídí zákonem v podobě ke dni podpisu smlouvy. A k tomuto dni je v zákoně napsáno, že ani finanční náhrada, ani příspěvek na podporu církví a náboženských společností nepodléhá ani zdanění, ani jinému peněžitému plnění.
Je nutno říct, že pokud se zpochybňuje základ daně, zde nezdanitelná náhrada, můžeme hovořit o zneužití institutu zdanění k mocenským účelům. V případě finanční náhrady jde nikoliv o běžný příjem, ale o náhradu za způsobenou škodu. Ta se přece z logiky věci nikdy nezdaňuje ani nezpoplatňuje. To je, jako kdyby byl zloděj odsouzený k náhradě škody a já jako poškozený bych za tuto náhradu měl zaplatit daň. To je přece absurdní, tedy nesmyslné. Finanční náhrada je jen jiná forma náhrady, než je prosté navrácení ukradeného. Jde tady skutečně o odstranění některých křivd a zabezpečení ekonomické samostatnosti církví a náboženských společností do budoucnosti, tedy úplnou odluku církví a náboženských společností od státu.
Připomeňme, že církve a náboženské společnosti jsou významnými zaměstnavateli a valná většina výnosů z majetku jde na úhradu personálních nákladů zaměstnanců církví. Navíc by zdaněním byly nejvíce postiženy malé církve, které jsou na finanční náhradě více existenčně závislé. Jak už tady padlo, nejvíce by se to dotklo Federace židovských obcí. Chci upozornit, že církve a náboženské společnosti kromě toho, že zřizují vzdělávací instituce, tedy školy, tak také zřizují největšího nestátního provozovatele a zřizovatele sociálních služeb, např. Charitu České republiky, ale mohl bych zmínit i další, např. ADRA nebo evangelickou - a teď mně to vypadlo - diakonii.
Kromě ekonomického hlediska je zde dále hledisko etické či morální, tedy otázka spravedlnosti. Jestliže jsou církve a jejich příslušníci či představitelé stále stavěni do role obětních beránků nebo zločinců, kteří se neoprávněně obohacují, tak to je prostě naprosto nepřijatelné.
Nakonec je zde hledisko právní. A já jsem přesvědčen, že celá otázka by neměla být ani politická, ani náboženská, ale čistě právní. Právo by mělo být svým způsobem posvátný systém, s jehož pomocí by se člověk dovolával spravedlnosti. Místo toho jsme svědky stálých útoků na právní, potažmo i ústavní principy. Pokud si zvykneme na tuto elasticitu právního prostředí, za chvíli se ocitneme zcela mimo možnost dovolat se spravedlnosti a ochránit vlastní důstojnost, a tedy i rámec demokracie a právního státu. Dovolil bych si dodat, že je skutečně velký rozdíl mezi tím, je-li něco legální a je-li něco legitimní. (V sále je trvale rušno.)
Dovolím si pokračovat.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Já vás přeruším, pane poslanče. Požádám sněmovnu o klid. Ještě chviličku. Vážené kolegyně, kolegové, prosím, nechte kolegu Bělobrádka, kterému bylo uděleno slovo, dokončit své vystoupení. Prosím, pokračujte.
Poslanec Pavel Bělobrádek: Děkuji za slovo. Vrátil bych se k tématu, které tady také zaznělo, a to je, jak získala církev majetek. Často se mluví o tom, že voličům, kteří nemají církve rádi, je tvrzeno, že církve majetek nakradla či zabrala nekatolíkům po Bílé hoře, a proto je dobré si připomenout, jak to bylo doopravdy.
Založení biskupství nebo farností bývalo podmíněno finančním zajištěním jejich provozu. Například farnost měla mít při zřízení tolik pole, aby se na něm farář uživil - takzvané farní obročí. Podobně i kostel vlastnil často pole, z jehož výtěžku se opravoval. Když někdo postavil kapli a chtěl ji věnovat církvi, musel k ní darovat kus pole. Kaple měla právní subjektivitu, patřila sama sobě. A jí patřil i pozemek, z jehož výnosu se skládalo na opravy. Pozemek patřil do takzvaného kmenového jmění a nesměl být zcizen, dokud kaple stála.
Mnohé obce rády slaví výročí nejstarší písemné zmínky o obci. Bývá to třeba na základě soupisu církevního majetku. Například olomoucký biskup Zdík roku 1131 vyjmenovává 82 celých vesnic a 261 popluží, které patří k biskupskému kostelu. Když se dobře hospodařilo, bylo možné přikupovat další majetky. Některé kláštery dostávaly pozemky od panovníků s úkolem zúrodnit prales či vysušit močál a pomáhat společnosti nejen v oblasti duchovní, výchovné, vzdělávací, sociální, ale i kulturní. Ve 14. století patřila církvi téměř třetina obdělávaných pozemků v Čechách. Za husitských válek i za reformace o řadu pozemků přišla. Jen některé získala později zpět. Takzvaná kolonizace samozřejmě probíhala z velké části právě tímto způsobem. Mnohé kláštery byly tím civilizačním a kolonizačním faktorem.
Většinou bezdětní dárci odkázali po smrti svá pole farnosti s tím, že farář měl povinnost každoročně sloužit za dárce mši svatou, někdy i více mší podle darovací smlouvy. O každé takové právnické osobě vedl farář samostatné účetnictví, podobně jako u nadací či fondů. K jejich rušení slučováním s farnostmi docházelo až koncem 90. let 20. století z rozhodnutí Ministerstva kultury. Po zabrání církevního majetku státem v roce 1948 církev neměla z tohoto majetku žádný užitek. Proto nemusela plnit povinnosti plynoucí z darů.
V restitucích se některé majetky vrátily, za některé byla proplácena finanční náhrada. Protože z nich má církev zase užitek, oživila i povinnost modlitby za zemřelé dárce. Protože ale dnes už není možné dohledat jednotlivé smlouvy, obrátili se čeští a moravští biskupové na Svatý stolec s prosbou o řešení. Svatý stolec stanovil, že každý kněz, který stojí v čele farnosti, má povinnost během následujícího liturgického roku slavit deset mší svatých za zemřelé dárce. V případě, že spravuje více farností, pak se tato povinnost započítá jednou.
Některé farnosti neměly svá pole, byly zajištěny takzvanými patronacemi. Je to systém, kdy majitel panství se smluvně zavázal každoročně dodat na faru určité množství potravin ze svého statku, někdy dřevo na topení, někdy dokonce i pivo, když měl pivovar. Za to mohl mluvit do toho, kdo bude u něj farářem. Patron měl také povinnost přispívat na opravy kostela. Od doby Marie Terezie musela mít každá farnost obecnou školu a vést matriku. Josef II. chtěl veřejnou správu zintenzivnit, v uvozovkách veřejnou správu, a rozhodl se o založení mnoha farností, aby daný počet obyvatel neměl do kostele dál než jednu hodinu pěšky. Nové farnosti však neměl z čeho platit. Proto zrušil mnoho klášterů, které neměly školy a nemocnice, a jejich majetek svěřil náboženskému fondu, později Náboženské matici. Ta měla ve vztahu k novým farnostem - a také k některým novým biskupstvím - práva a povinnosti patronů. U katedrály byla zřízena kapitula kanovníků se souhlasem papeže, ale pro každého kanovníka muselo být zajištění, třeba statek na venkově či dům ve městě. Tento kanovník pak vykonával různé vyšší funkce na biskupství - generální vikář, kancléř a podobně -, ale za tuto práci nebyl placen, žil z kanovnického příjmu. Často měl přiděleného kněze, vikáře, kterého živil. Ten ho mohl zastupovat při každodenních společných modlitbách v katedrále a vykonávat povinnosti nižších úředníků na biskupství.
Někdy se stávali kanovníky čekatelé či nesídelními kanovníky mladí kněží ze šlechtických rodů, jimž kanovnický příjem sloužil jako stipendium ke studiu v zahraničí. Dnes zajišťují stipendia nadační fondy. V některých dobách stoupal počet kanovníků například tím, že bohatý šlechtic se souhlasem krále i papeže daroval kapitule statek jako zajištění dalšího kanovnického místa, třeba pro svého syna, ale kanovnické místo nesmělo být po jeho smrti zrušeno bez souhlasu papeže.
Zásadní změna financování spojená s nástupem komunismu byla postavena na patronátním právu. Stát zabral veškerý majetek a zavázal se platit na mzdy kněží a veškerý provoz církve - i když to dělal tak, že mnohé kostely spadly. Za to si nárokoval rozhodovat o ustanovování kněží. Kdo dostal takzvaný státní souhlas pro konkrétní místo, byl placen státem a v občanském průkazu měl razítko zaměstnavatele, okresního národního výboru. Bez souhlasu státu nesměl vypomáhat ani svému sousedovi. Jakékoliv kněžské působení bez státního souhlasu bylo trestné, někdy i vězením. V roce 1990 byl zákonem zrušen státní dozor nad církvemi. Byly vráceny jen nejnutnější budovy, kněží byli dál placeni státem, ale už ne přes ONV, ale přes biskupství.
Nový zákon o církvích umožnil snadnou registraci mnoha nových náboženských společností, které po deseti letech měly získat právo být placeny státem. Toho se stát bál, a proto zvolil pro sebe levnější cestu. Dříve, než by musel platit nové náboženské společnosti, rozhodl se vrátit majetek a skončit s financováním. Církevní restituce přímo souvisejí s ukončením financování církví - i když postupným. Vrácené majetky jsou často ve velmi špatném stavu a z prvních výnosů a finanční náhrady se musejí uvádět do takového stavu, aby od chvíle, kdy skončí státní dotace na platy, mohla církev z jejich výnosů financovat svůj provoz. Kritici mluví o zbohatnutí církve nebo volají po zdanění církevní náhrady. Ta však byla zaúčtována celá hned na začátku a současné postupné vyplácení je jen splácením dluhu státu vůči církvím. Církve a náboženské společnosti nezbohatly, jen přibylo starostí a zodpovědnosti. Žijeme skromně a musíme počítat se štědrostí věřících. Největší ekonomickou zátěží u katolické církve je údržba kostelů, na něž se žádají dotace. Ty nejsou nárokové, stejně jako u národních kulturních památek. Zvláště městské kostely jsou často magnetem turismu, na němž vydělává celá společnost.
Teď ještě mi dovolte, abych doplnil tento text autora Jiřího Uhlíře. Je třeba připomenout, že většina církevního majetku byla od středověku nabývána právě z darů, nadání, odkazů a kšaftů, kde jde o záduší, to znamená zpravidla o odkaz - leckdy před smrtí - ve prospěch chrámů a klášterů, církevních ústavů, jakými byly církevní školy, nemocnice, chudobince a sirotčince. Církev legálně a regulérně získaný majetek z darů, peněz, ale i pozemků, polí, luk i lesů, účelně využívala k dalšímu zvelebování a opravám sakrálních památek, jako jsou kostely a kaple i jejich mobiliáře. Dále majetek využívala k vydržování církevní správy a k charitativním účelům, neboť křesťanství je založeno na lásce k bližním, což platí dodnes.
Po staletí dary poctivě nabytý církevní majetek byl po roku 1948 zabaven. Je tedy logické, je správné a spravedlivé, aby byl církvím a náboženským společnostem pronásledovaným za nacismu i socialismu konečně navrácen, tak jako byl bez problému navrácen během 90. let 20. století české šlechtě. Proti tomu česká veřejnost neprotestovala. Právo na spravedlivé narovnání majetkových křivd však velká část české veřejnosti odmítá. Už Albert Einstein vyslovil myšlenku: Morálka je víc než intelekt. Všechny velké říše se zatím rozpadly a zanikly. Uvidíme, jak to dopadne i nyní.
Dovolte mi ještě jednu poznámku, jednu konkrétní věc. V Náchodě je tzv. Studentský kostel. Ten byl původně zabaven, historicky ještě za Rakouska-Uherska. Jeden čas v něm dokonce byl i sklad střelného prachu. Nicméně jeden bohatý měšťan ho vykoupil a daroval zpět. I toto je příběh nabytí majetku. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Pavlu Bělobrádkovi. Mám tady dvě přednostní práva. Pana Miroslava Kalouska a pana Víta Rakušana. A řádnou přihlášku Mariana Jurečky. Ptám se kolegy Kalouska, jestli chce využít své přednostní právo teď. Dobře, tak v tom případě kolega Rakušan s přednostním právem, pak kolega Jurečka a na závěr pan poslanec Miroslav Kalousek. Máte slovo, pane poslanče.
Poslanec Vít Rakušan: Děkuji vám za slovo, vážený pane předsedající. Dámy a pánové, nemám tady před sebou žádný dlouhý historicky exkurz a pokusím se opravdu o velmi krátkou poznámku. Měli jsme tady slova, vaším prostřednictvím, pane předsedající, pana kolegy Luzara o tom, že je tady rozdělená společnost a že my se snad dnes snažíme udělat něco pro to, aby ta společnost rozdělená nebyla. Já bych tu situaci rozhodně tak neviděl. Ta společnost tematicky nad tímto problémem určitě rozdělená je, ale nemyslím si, že tím dnešním dnem děláme cokoli pro to, abychom to zmíněné rozdělení společnosti nějakým způsobem zmírnili. Naopak, co reálně děláme, je to, že již schválený právní stav jednou projednaný Parlamentem České republiky prostě z důvodu toho, že to bylo podmíněno tím, že Komunistická strana Čech a Moravy podpoří existenci této vlády, prostě vracíme sem zpět k nám do Parlamentu.
Mně to samozřejmě od KSČM nepřekvapuje, protože její názor na toto téma je jasný, je to celkem silný a logický politický tah, který předvedla, a já to nehodlám žádným způsobem hodnotit jinak než tak, že prostě je nástupnickou organizací té strany, která ten majetek jednou ukradla. A neukradla ho samozřejmě jenom církvím, ale ukradla ho mnoha ostatním a teď se snaží ten již jednou schválený stav v Parlamentu zvrátit. Ale je to její právo, to je politika.
Už více mě to překvapuje například u sociálních demokratů, kde jsem v Senátu pozoroval, že ten názor zákonodárců, kam samozřejmě patří i senátoři, u sociálních demokratů vůbec tak jednotný není. Jsou tady senátoři jako pan kolega Dienstbier a pan kolega Antl, kteří se vyjadřují v tom ohledu, že zákonná úprava, tak jak je předkládána Poslaneckou sněmovnou, prostě z pohledu zákonodárného v pořádku není, a že bychom jako zákonodárný sbor, kterým Poslanecká sněmovna i Senát jsou, měli předkládat takové normy, u kterých pokud možno máme tu jistotu vnitřního přesvědčení, že předkládáme normu, která je z ústavního pohledu v pořádku. Pokud tak nečiníme, tak se dopouštíme jistého alibismu. Ten alibismus je: No tak tady něco rozhodneme, a pokud to náhodou nebude v pořádku, tak je tady ten Ústavní soud, který to posléze projedná. To podle mě není zodpovědný zákonodárný přístup, je to takové hraní si s tím, co tady schválíme, a drobný projev naší vlastní nezodpovědnosti. Ale samozřejmě, jak říkal pan kolega Luzar prostřednictvím pana předsedajícího, my to jistě k tomu Ústavnímu soudu jako podnět dáme, naši senátoři spolu s řadou dalších senátorů jsou na to připraveni a už textace toho je v takové fázi, že ten podnět bude následovat bezprostředně po tom, co by Poslanecká sněmovna případně ten svůj návrh opět dnes přehlasovala a prosadila dále.
My se pohybujeme v právním prostředí, kde se jednoznačně dotýkáme nějakého legitimního očekávání, které vycházelo z původní schválené úpravy. To samo o sobě v právním státě není příliš normální. A ještě se pohybujeme i v takovém prostředí, kde tady ve Sněmovně od různých lidí pro mě trochu překvapivě slýchávám ve chvíli, kdy se jim to hodí, o židovsko-křesťanských tradicích naší civilizace, jejímiž nositeli logicky nejrůznější církve dodnes ve společnosti jsou. A aniž bych sám byl praktikujícím křesťanem, tak se trochu hořce pousmívám nad tím, že se tady vlastně vede primárně svatá válka proti katolické církvi. Ale pokud se na ten návrh dopodrobna podíváme, tak katolická církev rozhodně nebude tou, která tímto návrhem bude primárně dotčena. Budou to církevní organizace menší a pro ty to může znamenat samozřejmě i fatální dohru. To je prostě paradox, který tady cítíme, a myslím si, že každý zákonodárce se sám musí vypořádat se svým svědomím, zda hlasovat pro takový návrh, který je legislativním paskvilem, a uvědomit si, že tu debatu v současné chvíli opravdu nevedeme o tom, zda ty církevní restituce byly příliš vysoké, byly příliš nízké a že teď to nějakým způsobem napravujeme. Ta debata je přece jinde. My se bavíme o tom, zda tento návrh, jak je předkládán, je vůbec legislativně v pořádku a zda už teď dopředu neříkáme, že za nás jako zákonodárce, protože se jinak nedohodneme, musí rozhodovat Ústavní soud. Děkuji.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Vítu Rakušanovi. Ještě než udělím slovo panu poslanci Marianu Jurečkovi, byl jsem požádán, abychom odstranili chybu z rána, abychom zopakovali omluvy členů vlády. Od 16.15 pan místopředseda vlády Richard Brabec, na celý den Jan Kněžínek z pracovních důvodů, Marta Nováková z důvodu zahraniční cesty, Tomáš Petříček z pracovních důvodů, Robert Plaga z pracovních důvodů, Dan Ťok z důvodu zahraniční cesty, Miroslav Toman z pracovních důvodů. Dále se ještě omlouvá pan poslanec Dvořák od 18 hodin do konce jednacího dne z pracovních důvodů.
Nyní pan poslanec Marian Jurečka, připraví se Miroslav Kalousek. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Marian Jurečka: Dobrý den, vážený pane předsedající, dvě členky vlády, pane senátore, kolegyně, kolegové. Dovolte mi taky ještě vystoupit ve třetím čtení, resp. při hlasování o vratce ze Senátu, k tomuto bodu, který před sebou máme. Je takové známé úsloví, které se týká komunistické strany, které říká: Co slovo, to lež, co čin, to zločin. A já si myslím, že ono to platí do dnešních dnů a platí to i v případě tohoto návrhu, který máme dnes opět před sebou před hlasováním. Protože když se podíváme do důvodové zprávy, nevím kolik ctěných poslankyň a poslanců tu důvodovou zprávu skutečně četlo, v té důvodové zprávě se píše o tom, že tento předkládaný návrh zákona předpokládá zdanění finanční náhrady jako jediný možný krok vedoucí k tomu, aby finanční náhrada ve svém konečném důsledku byla přiměřená. Nikde se v té důvodové zprávě však nedočteme, co to je ona přiměřenost.
Byla tady slibována ze strany pana premiéra, paní ministryně financí analýza, která měla údajně říci, o kolik byly ty náhrady nepřiměřené. Paní ministryně financí dokonce říkala, že tu analýzu mají na Ministerstvu financí. Když se po ní poslanci začali oprávněně ptát, tak analýza najednou po 14 dnech se ukázala, že není. Za situace, kdy tady část zákonodárců předkládá návrh, kde se tak často zaklíná slovem přiměřenost, ale nikde si tato vládní koalice ani navrhovatelé z řad komunistů nedali tu práci, aby prokázali argumentačně řečí čísel to, o kolik ta nepřiměřenost tedy je a zdali tedy to navrhované zdanění 19 % tedy odpovídá oné vyřčené nepřiměřenosti.
Je také zajímavé dále číst důvodovou zprávu z pera komunistických poslanců. Je tady vždycky ta povinná část, kterou jako zákonodárci vyplňujeme, když předkládáme naše návrhy, a je tady soulad s ústavním pořádkem a mezinárodními smlouvami podle článku 10 Ústavy České republiky. Tady předkladatel píše: Předkládaný návrh zákona není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky ani neodporuje mezinárodním smlouvám, kterými je Česká republika vázaná, narovnává zcela zjevný rozpor mezi dvěma zákonnými normami upravujícími oblast předmětu daně. Taktéž při souladu s právem Evropské unie, předkladatelé opět píší, že tento návrh není v rozporu s předpisy Evropské unie. A zhodnocení dalších dopadů - zde předkladatelé uvádějí: Předkládaný návrh zákona nezasahuje do podnikatelského prostředí. Nepřináší žádné dopady na životní prostředí, ochranu... a tak dále.
Jak může seriózní zákonodárce předkladatel říci, že tento návrh je v souladu s ústavním pořádkem? Jak může říci, že tento návrh nezasahuje do podnikatelského prostředí? Vždyť církve a náboženské společnosti, kterých se toto nemravné dodatečné zdanění toho, co bylo ukradeno a nemohlo být vráceno, týká, jsou dost často také podnikatelskými subjekty v mnoha oblastech podnikání. Je vidět, že tady je opravdu důvodová zpráva o odůvodnění novely tohoto zákona naprosto flagrantně odfláknutá a vůbec se ti zákonodárci, kteří to předkládali, i vláda, která to podpořila, a vládní koalice, která to podporuje, i poslanci, kteří pro to hlasovali, na tyto podklady nedívali, jinak by prostě pro toto nemohli hlasovat.
Já si tady dovolím uvést a ocitovat některé části odborného posudku Právnické fakulty Masarykovy univerzity z Brna, kde tento odborný posudek, který je přílohou našeho sněmovního tisku, říká:
Vychází se z toho, že zákon o majetkovém vyrovnání uznal odebrání původního majetku církvím jako majetkovou křivdu a že daný majetek byl původně ve vlastnictví církví. Zákon o vyrovnání neakceptoval výklad, že církevní majetek má zvláštní povahu a že stát má vůči tomuto majetku určitá práva, především ve vztahu ke katolické církvi jakožto původní státní církvi, kdy stát měl vůči tomuto majetku práva vycházející zejména z původních patronátních práv. Zákon o vyrovnání je platnou součástí právního řádu a musí být respektován, jeho ústavnost byla potvrzena Ústavním soudem.
Stát nemá ústavní povinnost k restitucím majetku zabaveného v době komunistického režimu. Pokud však restituční zákony přijme, vzniknou majetkové nároky, které stát jednostranně nemůže rušit ani snižovat, protože vznikne majetkové legitimní očekávání oprávněných osob, které má ústavní ochranu.
Smlouvy o vyrovnání mezi státem a církvemi jsou povahou soukromoprávní smlouvy analogické se smlouvami o narovnání vzájemných práv a povinností. Stát přistoupil na naturální a finanční restituce a církve se vzdaly svých majetkových nároků. Samotný zákon o vyrovnání podřazuje smlouvy s církvemi pod režim občanského zákoníku, pokud sám nestanoví jinak.
Církevní restituce jsou významným politickým tématem. Jak tady hovořil kolega Luzar - dovolím si drobnou odbočku - mluvil o rozdělení společnosti. Ale já si nepamatuji, že by v roce 2005, 2006, 2008, kdy se tady řešila otázka církevních restitucí, byla společnost na tomto tématu rozdělena. Dokonce ještě před rokem a půl, když se tomuto tématu věnovaly průzkumy veřejného mínění, tak toto téma řešilo pouze 20 % společnosti. Společnost toto téma po čtyřleté vládě Bohuslava Sobotky brala jako téma uzavřené. Ale byly součástí politické diskuse i po přijetí zákona o vyrovnání, kdy některé politické strany usilovaly o jeho zrušení skrze Ústavní soud anebo o jeho změnu. Politické debaty ožívaly i s tím, že církve podávaly žaloby na určení vlastnictví státu u majetku v držení krajů a obcí, aby tak tento majetek spadl do naturální restituce. V případě krajů tyto návrhy stáhly, v případě obcí v nich pokračují. To však samo není porušením smlouvy, protože o určení státního vlastnictví rozhoduje soud jakožto státní, ne církevní orgán a ten je při svém postupu vázán platným právním řádem. Pokud soud vysloví, že majetek patří státu, a tedy nepodléhá naturální restituci, byl v držení obce, ať se nám to líbí, či nikoliv, neoprávněně, což nelze dávat k tíži církvi.
Pochybnost vyvolávají též některé kroky církve samotné v souvislosti s restitucemi, například když opatství na Starém Brně přišlo o vlastní správu a chopila se jí pražská provincie augustiniánů, která původně o opatství nejevila zájem, dokud nezískalo nárok na restituci majetku. Tyto okolnosti jsou zdrojem politické diskuse, ale ne zdrojem právního řešení již vzniklých nároků církví podle zákona o vyrovnání.
Je základní funkcí státu vybírat daně na své výdaje. V oblasti daní má suverenitu a může během času měnit složení i výši daní. Ústavnost takovéhoto postupu byla prokázána v případě změny zdanění solární energetiky. Zde šlo o případ, kdy stát přímo nebyl výrobcem solární energie, zdaněním tedy nevstupoval do soukromoprávních smluv již uzavřených a zdanění bylo zdůvodněno podstatnými změnami na trhu s elektrickou energií a podstatnou změnou výše nákladů na zřízení solárních elektráren. Tyto důvody byly uznány jako legitimní pro daňové změny. Daně však nemohou být zneužity a nemohou například vést k faktickému vyvlastnění.
Stát může v oblasti daní určité věci preferovat nebo určité věci ekonomicky formou daní znevýhodňovat, nelze však daní užít neústavním způsobem k zákazu určité činnosti nebo likvidaci majetku, například stoprocentní nebo ještě vyšší daňové sazby. Proto například Ústavní soud neuznal zavedení padesátiprocentní daně na státní podporu stavebního spoření za rok 2010, kterou vyhodnotil tak, že stát zneužil daňové zákonodárství pro faktické snížení státní podpory, když obecná sazba daně z příjmu byla 15 %. Ústavní soud tehdy uvedl: právní závěr, že předmětnou daň je třeba v rámci přezkumu ústavnosti považovat nikoliv za daň, nýbrž za změnu právního nároku, se promítá do ústavních kritérií pro její posouzení. Slouží-li určité ústavní principy a základní práva k ochraně jednotlivce před zásahem ze strany veřejné moci, nemůže míra této ochrany být v jednom ze dvou srovnatelných případů nižší jen z toho důvodu, že zákonodárce použil pro stejnou regulaci odlišné označení.
Legitimitou pro mimořádné změny v oblasti daní jsou mimořádné události, například hrozící krach státu může vést k zásadním daňovým změnám. Pokud budou tyto změny obecné a dopadnou na všechny plátce daní, bude legitimní i zdanění konkrétní úzké skupiny církví. Pokud však je významná daňová změna přijímána pro nesouhlas nové politické reprezentace s původním rozhodnutím předchozí demokratické reprezentace a míří na faktické snížení smluvních povinností státu, jde o postup nelegitimní.
Stát je ve dvojím postavení. Jednak působí jako vrchnostenský subjekt, který daně ukládá a vybírá a zpravidla je jejich příjemcem, ovšem také se jako právnická osoba podílí na činnostech, které jsou daněmi zatíženy. Přitom je správné, aby stát v soukromoprávních vztazích nezneužíval svého vrchnostenského postavení. Toto dvojí postavení státu se projevuje i v oblasti vyrovnání vztahů s církvemi, kde stát ve vrchnostenské pozici jako zákonodárce přijal zákon nabízející církvím určitý způsob vyrovnání a následně stát jako právnická osoba uzavřel s církvemi smlouvy, kde jsou si smluvní subjekty rovny, pokud církev takovou smlouvu uzavřít chtěla. Jeho postavení tvůrce daňových zákonů tedy není závislé od dopadu těchto zákonů na jeho povinnost plnit podle smluv o vyrovnáními s církvemi.
Ke zdanění finanční náhrady dochází proto, že nová reprezentace státu není spokojena s původním rozhodnutím vlády a Parlamentu při vyrovnání s církvemi v roce 2012 a zdá se jí vyplacená částka nepřiměřeně vysoká, což plyne z obecné části důvodové zprávy návrhu zákona. To plyne i ze souhlasného stanoviska vlády a Ministerstva financí k návrhu posuzovaného zákona. - Dovolím si jenom doplnit, že například stanovisko Ministerstva kultury v této věci bylo negativní.
Navrhovatelé i vláda přiznávají, že motivací k přijetí zákona je věcný nesouhlas s původní výší finanční náhrady. Tato náhrada je brána jako paušální. Na její výši mohou být rozdílné názory z hlediska věcné správnosti. Paušálnost náhrady v sobě z povahy věci zahrnuje určitou míru neurčitosti při jejím stanovení, kdy církevního majetku, za který je vyplacena finanční náhrada, je značné množství. Mnohdy se jedná o pozemky, které dříve byly zemědělskou půdou, nyní se však nacházejí v zastavitelném území a mají charakter stavebních pozemků. Z hlediska právního je rozhodující, že s paušální částkou stát souhlasil zákonem i ve smlouvách o vyrovnání s církvemi. Církvím vznikl majetkoprávní nárok, byť ještě není zcela splatný, a mají legitimní očekávání, že v době splatnosti jim postupně budou částky vyplaceny ve smluvené výši. Změna politického složení Parlamentu ani vlády není legitimním ústavně akceptovatelným důvodem pro změnu majetkových pohledávek osob, včetně církví vůči státu.
Samotní navrhovatelé a vláda přiznávají, že pravým důvodem zdanění nejsou změny v daňové politice státu, ale věcný politický nesouhlas s výší paušální finanční náhrady. Protože vláda nemůže dosáhnout změny smlouvy bez souhlasu s církvemi, využívá se vrchnostenské úpravy zdanění jako cesta, jak dosáhnout faktické změny výše peněžité náhrady. Taková motivace státu pro úpravu daní, tedy jako nástroj soukromoprávní výhody formou daňové politiky, je ústavněprávně nelegitimní. Církvím uzavřením smluv o vyrovnání se státem vznikl právní nárok na finanční náhradu v určité výši, a kdyby ji stát zaplatil ihned, nebyla by zdaněna. Církve tedy byly v legitimním očekávání, že stejné daňové podmínky budou platit po celou dobu splácení finanční náhrady. Vláda i Parlament můžou v průběhu času změnit svou vůli. Pokud však na základě původního rozhodnutí vlády vznikly soukromoprávní smlouvy, nová vláda je nemůže jednostranně zrušit či změnit. Je pak nepřípustné tohoto cíle dosahovat cestou vrchnostenského působení státu v rámci jeho působnosti tvůrce práva včetně práva daňového.
Obsah vyrovnání s církvemi se skládá z naturální restituce, finanční náhrady, úročení finanční náhrady a snižující se příspěvek státu. Návrh zákona se týká zdanění finanční náhrady včetně jejího úročení.
Restituce majetku není příjmem, ale obnovením původní majetkové podstaty. V případě naturální restituce jde o vrácení věci. V případě finanční restituce jde o nahrazení v penězích. Byla-li věc odebrána protiprávně státem, což stát zákonem o vyrovnání uznal, je v rozporu s principem právního řádu státu vrácení takového majetku zdaňovat. Ani v případě jiných restitucí jako soudní rehabilitace, mimosoudní rehabilitace, zemědělské a jiné restituce nebo jiného návratu protiprávně odňatého majetku, například vrácení odcizené věci, není restituce majetku zdaňována.
Finanční náhrada je vyplácena za církvi odňatý majetek, který však již není ve vlastnictví státu, ale československý stát jí v roce 1991 chtěl zachovat možnost jeho vydání církvím, a proto blokačním paragrafem zákona o půdě znemožnil jeho převedení na jiné subjekty. Pokud k tomuto převodu došlo, bylo tak činěno v rozporu s kogentním zákonným ustanovením. Je nutno říci, že v procesu restitucí fyzických osob nebo i sportovních organizací vydával věci v naturální restituci nejen stát, ale i ostatní povinné osoby, obce, státní podniky, družstva atd. To, že stát namísto naturální restituce od nestátních osob, na které přešel původní majetek církví, vyplatil peněžní náhradu, je dobrodiním státu ve prospěch těchto ostatních osob.
Dovolím si tedy již dále nečíst podrobnou zprávu expertů na právo z právnické fakulty, kdy mnoho z těchto lidí působilo na Ústavním soudě, nebo tam působí doteď v různých pozicích, třeba i asistentů ústavních soudců. Ale závěr této zprávy, milé kolegyně, kolegové, zní zcela jasně: Zdanění finanční restituce, vlastní finanční náhrady, je neústavní.
Prosím pěkně, podobných odborných posudků od ostatních právnických fakult v České republice máme k tomuto sněmovnímu tisku vícero. Nevím, kdo z vás se obtěžoval si tyto argumenty přečíst. Ty argumenty jsou podle mě věcné, pádné a jasné. A pokud chceme dělat legislativně zákonodárný proces ve svobodném demokratickém státě, státě, který je předvídatelný, a nejsme před rokem 1989, pak si myslím, že zodpovědný zákonodárce nemůže zvednout ruku pro takovýto krok s odůvodněním, jak někteří mimo tento sál říkají, však on to spraví Ústavní soud. Takto určitě zákonodárce, legislativní proces ve vyspělé demokratické zemi fungovat nemůže a nesmí. Myslím si, že by také stálo za to, aby ti, kteří tady mluví o té nepřiměřenosti, z řad komunistických poslanců, a mají tak ambici mluvit o tom, že chtějí tady křivdou v uvozovkách něco narovnávat, by případně také řekli a přihlásili se ke křivdám, které spáchali oni po roce 1945, po roce 1948, nejenom majetkových, ale i těch lidských osudů, a měli se snažit třeba o finanční vyrovnávání. Takovou snahu jsem tady nezaznamenal.
Takže prosím pěkně, kolegyně, kolegové, zvažte opravdu věcnost argumentů, které jsem tady uváděl já, ale i mnozí předřečníci, ty argumenty, které zaznívaly v rozpravě na půdě Senátu, kdy i senátoři za ČSSD argumentovali nikoli politicky, ale věcně, s nadhledem, který má patřit zákonodárcům, a odmítli tento návrh z komunistického pera.
Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Marianu Jurečkovi. Nyní faktická poznámka Vojtěcha Pikala, místopředsedy Sněmovny, a poté přednostní právo Miroslava Kalouska, poté Marek Výborný. Máte slovo, pane poslanče.
Místopředseda PSP Vojtěch Pikal: Jenom bych se chtěl přihlásit ke svému návrhu k pořadu, který jsem přednášel, a připomenout vám ho a omluvit se senátorům a senátorkám, kteří tady už tři hodiny zbytečně čekají, jestli se dnes dostanou na řadu. (Reakce poslanců z lavic ANO, že nečekají zbytečně a oni jako poslanci mají právo si k čemukoli řečnit, jak dlouho budou chtít.) Protože už tady tři hodiny debatujeme. A já jsem to říkal, že ta debata bude dlouhá. (Opakovaná reakce poslanců ANO, že si můžou debatovat klidně 20 hodin, když se jim zachce, a on jim v tom nemůže bránit.) Já nikomu nebráním debatovat. Já jenom říkám, že jsme předtím mohli probrat ty body, na kterých by možná byla větší shoda. Děkuji.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji za dodržení času k faktické poznámce. Nyní pan předseda Miroslav Kalousek. Pane poslanče, ještě posečkejte chvilku, já zjednám dostatečný klid ve sněmovně. Kolegové, kteří diskutují jiná témata, nejsou na svých místech, prosím, přesuňte debatu do předsálí. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Miroslav Kalousek: Děkuji za slovo, pane předsedající. Vážené dámy, vážení pánové, když téměř před sedmi lety, v létě 2012, tady byl schválen definitivně zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi - o dva hlasy, zdůrazňuji pro ty, kteří pořád šíří v novinách a na sítích, že to bylo o jeden hlas, ne, o dva hlasy - tak jsem měl pocit, že tím byla uzavřena dvacetiletá diskuse, které jsem měl celé tu čest se zúčastnit, dvacetiletá diskuse o definitivním vypořádání mezi státem a církvemi a o nápravě některých - zdůrazňuji některých - křivd, protože všechny křivdy napravit nelze. Nelze napravit stovky let kriminálů slušných lidí, kteří byli uvězněni. Nelze napravit umučené, neřeknu popravené, řeknu zavražděné. To všechno se prostě odehrálo od toho roku 1948. A my jsme domlouvali pouze napravení některých křivd. A domlouvali jsme nikoli napravení pouze restitucí majetkových, ale také jsme domlouvali něco, co ten komunistický režim nikdy nechtěl - oddělení státu od církve.
Uvědomte si prosím, že v roce 1948 tím, co komunistický režim udělal, si naopak přál připoutat tu církev co nejvíc ke státnímu vlivu. Učinit, a tak také učinil, z duchovních své zaměstnance tím, že je bude vyplácet, tím, že prostě učiní tu církev na státu zcela závislou. A to, co je vlastní všem demokratickým sekulárním režimům - a zdůrazňuji, že Česká republika, ač katolík, zdůrazňuji, že trvám na tom, že chci, aby Česká republika byla demokratický sekulární režim - je, že církve jsou odděleny od státu, a pak že také mají svoje prostředky na svoje financování, protože nemohou být závislé na tom státním rozpočtu. Kdyby na tom státním rozpočtu byly závislé, tak už to není oddělení církve od státu. A tuhle úlohu, tuhle úlohu, Valachová, paní poslankyně Valachová, kolegyně, jsme tady řešili dvacet let. A byla nesmírně obtížná, byla složitá, protože se nejednalo jenom o dohodu mezi tím původním největším vlastníkem - státem - a katolickou církví, ale bylo potřeba dosáhnout dohody mezi státem na straně jedné a všemi církvemi a náboženskými společnostmi, které měly nárok na ten státní příspěvek, na straně druhé. A těch v tu chvíli bylo 17, včetně Federace židovských náboženských obcí.
Těm největším obráncům křesťanských hodnot, zejména těm, co obědvají na Velký pátek vepřové, bych rád zdůraznil, že kdybychom se jenom o rok zpozdili, tak podle stávající legislativy měla Federace islámských náboženských obcí nárok na státní příspěvek, kdybychom nepřijali v roce 2012 ten zákon, který jsme přijali.
Všechny argumenty... (Hlasy v pravé části sálu.) Jo, kvůli vám nemůžu mluvit, já vás nepřeřvu.
Místopředseda PSP Petr Fiala: Dámy a pánové, prosím o klid, ať může pan předseda pokračovat.
Poslanec Miroslav Kalousek: Děkuji za pochopení. Všechny argumenty, které jsme si tady řekli, říkáme už potisící a nemá cenu je opakovat. Mluvili jsme o tom 27 let. Byly tady zmíněny skutečné analýzy, které byly provedeny. Ležela na stole zcela konkrétní čísla a ležely tady na stole také zcela konkrétní lži.
Za jednu z nejodpornějších lží, které kdy zazněly v téhle Sněmovně, pokládám tvrzení Ministerstva financí a předsedy vlády, že existuje analýza o tom, že církevní restituce jsou předražené. Když jsme se po té analýze pídili, když jsme ji chtěli, tak jsme nakonec po několika týdnech marného dotazování zjistili z vyjádření pana premiéra, že neexistuje žádná analýza, o kterou by vláda své drzé tvrzení mohla opřít, že to opírají pouze o tvrzení pana někdejšího prvního místopředsedy ČSSD Michala Haška, který to tady kdysi řekl, to je pravda, ten to řekl. Nicméně my z nás, kteří víme, jaký šašek byl pan Hašek, jsme se totálně vyděsili, když jsme zjistili, o jaká a čí tvrzení může vláda České republiky opírat svá autoritativní vyjádření, co je nebo není předražené. O vyjádření pana Haška. Ta diskuze, která tady byla dvacet let předtím, veškeré audity Ernst and Young, Deloitte Touche, to nebylo vůbec důležité. Pan Hašek něco řekl a ten šašek to po něm opakoval. Pardon, pan Hašek něco řekl a pan premiér to po něm opakoval. A půlka národa je přesvědčená, že to tak bylo.
Není. Rozděluje to společnost a udržujete ji ve lži, dámy a pánové. A já dnes ty argumenty už nechci opakovat. Já se chci obrátit na každého z vás v této Sněmovně, je nás tady 200. My projednáváme novelu zákona, která se jmenuje novela zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Ono kdybychom to měli pojmenovat věcně, tak je to novela druhé komunistické krádeže.
Před 70 lety... (Smích z pravé strany sálu.) Já pevně věřím, že teď šlo o zdraví, tak jsem počkal.
Před 70 lety vtrhla totalitní komunistická moc do centra naší kulturní a vzdělávací soustavy za několik posledních stovek let. Do centra církevních struktur. Uvěznila stovky duchovních, zničila za miliardy kulturních hodnot, ukradla všechno, co ukrást mohla. Podmanila si významnou část občanské společnosti, které se nazývají církve, ať už křesťanské, nebo Federace židovských náboženských obcí, a učinila je do značné části svými vazaly tím, že jim ukradla veškerý majetek a ponechala jim jakousi úzkou pupeční šňůru finančního penězovodu ze státního rozpočtu na jejich činnost s tím, že tam byl vždycky zdvižený prst toho církevního tajemníka, kteří říkal, když budete zlobit, tak poteče méně. To se stalo před 70 lety. Proběhla bezprecedentní krádež, bezprecedentní bezpráví, loupež, demolice, mučení, věznění, popravy!
Dnes projednáváme novelu, po 70 letech, protože v roce 2012 jsme tohle definitivně uzavřeli. Padla křesťanská slova odpuštění, padla slova zapomnění a v roce 2012 jsme se definitivně ze 17 křesťanskými církvemi a s Federací židovských náboženských obcí dohodli a řekli, co bylo, to bylo. Musíme se dívat do budoucnosti. Teď jsme se takhle vypořádali a teď jdeme společně dál pro tuhle společnost.
Dámy a pánové, pro vaši informaci z těch několika stamilionů, které dostávají církve každý rok na svoji činnost, na rozdíl od bank a nadnárodních společností neodchází do zahraničí ani koruna. Ty jsou investovány v České republice. Z nich se hradí sociální, zdravotní a vzdělávací služby v České republice. Za ně se opravují památky v České republice! Co vám na těch penězích vadí? Protože to prostě, jak by řekl pan premiér, slouží veřejnosti a každý si na to může sáhnout. Akorát že to opravdu slouží veřejnosti, na rozdíl od výroků pana premiéra. Tak to se tady odehrává. A od roku 2012 to mohlo být uzavřeno. Tenhle bolavý vřed vězení, mučení, poprav a krádeží vy jste znovu otevřeli návrhem této novely, kterou si dovoluji označit za novelu komunistické loupeže! To není novela majetkového vyrovnání s církvemi. To je novela komunistické loupeže!
A dovoluji si apelovat na svědomí každého z nás. Každého z vás. Před 70 lety o tom rozhodli naši předci. Nikdo z nás na tom zločinu nenese žádnou odpovědnost. Nicméně každý z nás, kdo dnes zvedne ruku pro novelu toho zločinu, se k němu hlásí. A za pět, za deset, za dvacet let se vás zeptají vaše děti, zeptá se vás vaše historie: vy jste se podíleli, nebo nepodíleli na tom zločinu? A vy máte šanci říct, že nepodíleli. Stačí, když nebudete aktivní. Stačí, když nebudete přítomni při hlasování. Stačí, když neřeknete ano, protože přehlasováváme naprosto správné a jednoznačné zamítnutí Senátu. Je to na každém z vás, na svědomí každého z vás. Promiňte, že si dovoluji teď v tuhle chvíli na svědomí každého z vás apelovat - nepodílejte se na novele komunistického bezpráví! Je to jenom na vás. Na každém z vás! Děkuji za pozornost. (Potlesk zprava.)
Místopředseda PSP Petr Fiala: Děkuji. Faktickou poznámkou bude reagovat pan poslanec Dolínek. Prosím, máte slovo.
Poslanec Petr Dolínek: Dobré odpoledne. Pane poslanče Kalousku prostřednictvím pana předsedajícího, já žiji na Praze 6 se svou rodinou v Čínské ulici. Chodíme na procházky do dvou částí Prahy 6 obzvláště rádi. Chodíme do Šáreckého údolí a chodíme na Džbán. Mé děti se ptají na jedinou věc. Kde je ten bazén, který tam býval, než ho pan Kalousek prodal developerovi? Děkuji.
Místopředseda PSP Petr Fiala: Děkuji. V rozpravě vystoupí pan předseda Výborný. (S faktickou poznámkou se hlásí posl. Kalousek.) Můžeme dát přednost s faktickou poznámkou. Přihláška přišla až poté, co jsem vás vyzval, ale myslím, že se gentlemansky domluvíme. Prosím, pane předsedo, faktická poznámka.
Poslanec Miroslav Kalousek: Moc se omlouvám jednak panu předsedovi Výbornému a jednak svým způsobem i svému předřečníkovi, na kterého chci reagovat. Já jsem apeloval na otázky svědomí, na otázky právního státu, na elementární principy spravedlnosti. Byla-li mi odpovědí otázka, kde je louže na Džbánu, tak to je pak těžké!
Místopředseda PSP Petr Fiala: Děkuji. Nyní v rozpravě pan předseda Výborný. Prosím, máte slovo. Dámy a pánové, prosím o klid, ať může pan předseda začít mluvit. Děkuji.
Poslanec Marek Výborný: Vážený pane předsedající, vážený pane premiére, vážená vládo, milé kolegyně, vážení kolegové, nechci už hovořit příliš dlouho, protože většina faktů tady byla řečena, vlastně všechny a opakovaně při jednotlivých projednáváních tohoto zákona nebo tohoto návrhu na zdanění finančních náhrad v rámci církevních restitucí, přesto mi dovolte v tuto chvíli, a nebudu hovořit k poslancům KSČM, protože tam to považuji za vcelku zbytečné. To, že jejími ideovými nepřáteli církve vždycky byly a ta katolická zvlášť, to je známo. To, že komunisté také vždycky měli sklony k tomu rozhodovat o majetku, který jim nepatřil, to je tak trochu možná zakódováno v komunistických genech, ale proto se nebudu obracet na ně. Ale chci se obrátit na vás, na poslance hnutí ANO, na poslance sociální demokracie, protože v tuto chvíli zde skutečně budeme rozhodovat o tom, zda základní jistoty a principy právního státu u nás platí, či nikoliv.
Nebavme se už o nějakých výměrách, nebavme se o vyčíslení finančních náhrad. Já myslím, že ta absurdita některých výroků o tom, že byly předraženy o 54 mld. v situaci, kdy ty náhrady činí 59 mld., s odkazem na úsměvný výrok, jak už tady bylo řečeno, jakéhosi Michala Haška, tak myslím, že to je všem jasné, že tyto argumenty a tato slova jsou zcela mimo debatu, kterou tady vedeme.
Co chci ale připomenout a co tady možná nezaznělo úplně důrazně, finanční náhrady jsou skutečně náhradou za to, co bylo církvím zabráno, ukradeno a co nemohly dostat posléze nazpět, protože to z jakýchkoliv důvodů bylo zlikvidováno, případně to dostali jiní majitelé a ten majetek nemohl být vydán. Tedy nejedná se o příjem, ale jedná se o náhradu škody, která byla církvím a náboženským obcím způsobena. A jsme v situaci, kdy se nejedná zdaleka a primárně jenom o církev katolickou, ale jedná se i o církve další a jedná se o Federaci židovských obcí. A tady bych to vzal od konce. Rozhodujeme o tom, zda potřetí poškodíme Federaci židovských obcí v situaci, kdy poprvé jim ten majetek ukradli nacisté, podruhé komunisté a potřetí je o část finančních náhrad připravíme dnes my rozhodnutím o této novele. Stejně tak se jedná o zásadní dopad na činnost dalších církví a náboženských společností, zvláště těch menších, protože tam samozřejmě ten dopad může být velmi fatální.
A připomeňme si, že církve tady nežijí v nějakém ghettu, že církve nejsou odtržené od společnosti, ale naopak společnosti a našim občanům, vašim voličům, voličům hnutí ANO a všech nás dalších tyto církve a náboženské společnosti poskytují své služby. Připomeňme činnost charitativní, připomeňme činnost diakonií, připomeňme činnost dalších institucí, které pomáhají lidem v nouzi, těm, kteří se o sebe sami nemohou postarat. Připomeňme také činnost v rámci školství a vzdělávání. Řada církevních škol patří k elitním institucím v oblasti školství a vzdělávání v České republice. A mohli bychom takto pokračovat dál a dál. A také připomenout to základní a důležité. Celý zákon byl koncipován jako krok k odluce církví od státu. Já předpokládám, že se tady všichni shodneme, včetně vás poslanců hnutí ANO, včetně paní ministryně financí, že není důvodu k tomu, aby se stát podílel finančně na chodu církví a náboženských společností, a přesně tento zákon byl k tomu takto koncipován, aby církve přešly postupně na systém samofinancování. Připomínám, že ta částka, která se postupně každý rok snižuje, bude nahrazena postupně tím, že na konci se církve budou financovat samy. Nezapomeňme, že i toto je součástí celého zákona a celé úpravy.
Dovolte mi na závěr také připomenout to, že to hlasování je o respektu k právní předvídatelnosti, k právním jistotám, k právním principům. Pokud tady byly uzavřeny na základě tohoto zákona smlouvy se 14 církvemi a náboženskými společnostmi a Federací židovských obcí, tak samozřejmě že tyto smlouvy mohou být změněny, ale jedině a pouze tak, jak je to standardní, na základě domluvy obou dvou stran, tedy státu a jednotlivých církví. Nic nebrání vládě, nic nebrání panu premiérovi, aby případně do těchto jednání vstoupil, ač je jasné, že pokud někdy byla nějaká dohoda přijata a potvrzena, že by také měla platit. Ale není možné do toho vstupovat takto jednostranně z pozice Parlamentu.
Já bych chtěl vyjádřit velký respekt k horní komoře Parlamentu, Senátu, kde, jak se nakonec ukázalo, v naprosté většině senátoři, a to i ze strany sociální demokracie, znovu bych připomněl hlasování sociálně demokratického klubu senátorů, stejně tak jako poslanců dalších senátorských klubů, jasně potvrdili, že takto předkládaná novela je v rozporu s principy právního státu a je pravděpodobně i protiústavní. Já tady vůbec nechci předvídat to, jak případně, pokud zde dnes bude veto přehlasováno a pokud zákon podepíše prezident republiky, rozhodne Ústavní soud. My bychom neměli rozhodovat s ohledem na jakákoliv budoucí rozhodnutí jakékoliv instituce, ale měli bychom rozhodovat podle našeho svědomí a podle našeho slibu, který jsme zde jako poslanci složili.
Dámy a pánové, zvláště z hnutí ANO, sociální demokracie, berte prosím v potaz při vašem hlasování to, co zde zaznělo jak z mých úst, tak z úst mých předřečníků. Skutečně toto hlasování je o našem, vašem svědomí, o vašem, našem přístupu k tomu, co jsme zde slibovali. Děkuji.
Místopředseda PSP Petr Fiala: Děkuji. S faktickou poznámkou bude reagovat pan předseda Kováčik. Prosím, máte slovo.
Poslanec Pavel Kováčik: Děkuji za slovo. Kolegyně a kolegové, zajisté jste si všimli, že dnes se v té dlouhé diskusi žádný z komunistických poslanců ani žádná z komunistických poslankyň nezúčastnili. Považujeme - s výjimkou jedné reakce pana kolegy Luzara. Považujeme totiž za jasné, že vše, co bylo třeba, už bylo řečeno.
Po té věcné stránce respektuji poslance KDU-ČSL, že mají jasný názor. Respektuji pravicové poslance, že mají nějaký názor na otázky majetku, na otázky vypořádání, na otázky zdanění. Respektuji názor všech. Máte na to právo. Nicméně když se ta diskuse přetáhla do roviny morálních apelů, tak prostě musím reagovat. Mí voliči, naši voliči, voliči KSČM, by nám to těžko odpouštěli, protože když se mluví o morálce, je třeba mluvit o celé morálce v dějinách. Ne jenom o té z těch posledních několika desítek let, ale také o té morálce, za které ten majetek vznikal, začasté velmi čestným způsobem v čarodějnických procesech, jejichž oběti, nebo rodiny, jejichž oběti nebyly nikdy odškodněny. Ostatně ono nebylo koho odškodňovat, protože tam se šlo důsledně do hrdel a statků, zejména do těch statků, když už ta hrdla byla vyřešena.
Nechci mluvit široce, mám jenom faktickou poznámku. Vezměme v úvahu i tyto morální apely, apely vyvrácení celých civilizací, anebo z poslední doby apely zneužívaných dětí dlouhodobě některými funkcionáři církve. Já vás žádám, abychom potvrdili rozhodnutí Poslanecké sněmovny, se kterým šla tato materie do Senátu, tak jak to bylo dosud. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Petr Fiala: Děkuji. Pan předseda Kalousek, faktická poznámka. Prosím, máte slovo.
Poslanec Miroslav Kalousek: Děkuji za slovo. Chci jenom říct, že s jistou závistí plně chápu uspokojení pana předsedy Kováčika, který říkal, že poslanci klubu KSČM tady nemuseli vystupovat. No, nemuseli, protože komunisté v ostatních politických klubech, zejména ANO, ČSSD, to zvládli za ně. Také bych si přál, kdyby poslanci jiných frakcí hlásali naše ideje. Nám se to tolik nedaří. Vy v tom máte pravděpodobně delší praxi, pane předsedo. Blahopřeji k tomu.
Nicméně navzdory všem komunistům napříč politickém spektrem si dovoluji apelovat na svědomí každého poslance. Nepodílejte se na komunistickém zločinu číslo 2. Děkuji.
Místopředseda PSP Petr Fiala: Děkuji. Je prosím ještě nějaká přihláška do rozpravy? Nikdo se nehlásí, rozpravu končím. Je zájem o závěrečná slova? Není zájem o závěrečná slova. Má zájem pan senátor? Já už jsem mezitím přivolal poslance na hlasování. Pane senátore, máte slovo. Prosím.
Senátor Tomáš Goláň: Vážený pane předsedající, vážení členové vlády, vážené poslankyně, vážení poslanci, vyslechl jsem si velmi zajímavou debatu, kterou samozřejmě v Senátu nemůžeme zažít, protože tak dlouhý čas na to nemáme. Nicméně je to v pořádku a taková debata se mi líbila, protože mě v mnohém obohatila.
Bylo tady několik bodů, které mě zaujaly. Nebudu se opakovat jako v mé úvodní řeči, o čem ten zákon je, o čem není. Zaujalo mě třeba to, že tady někdo řekl, že zákon rozdělil společnost. Já si nemyslím, že zákon dokáže rozdělit společnost. Společnost rozdělili politikové. Tím, jak ten zákon interpretovali. Já musím říct, že sám vlastně, než jsem se stal zpravodajem tohoto zákona, jsem měl určité výhrady vůči církevním restitucím, protože jsem věděl jenom to, co mi řekli politici, a to, co mi řekla vlastně média. Musel jsem tento zákon podrobně prostudovat a musím říct, že to je zákon dobrý.
V rámci této debaty jsem viděl vlastně, že jsme tady všichni zástupci volení lidem a byla nám do rukou svěřena moc. A uvědomil jsem si, co to ta moc vlastně je. Moc, to je odpovědnost. A tu odpovědnost unesou jenom silné osobnosti. A protože, stejně jako tady spousta lidí apelovala na svědomí, tak já apeluji také na vaše svědomí, protože jako zpravodaj vím, že ten zákon není v pořádku, a vím jednu věc, že schvalujeme zákon, u kterého většina z vás předpokládá, že jej zruší Ústavní soud. A to si myslím, že si náš národ nezaslouží, abychom tento systém právně zaplevelili něčím, co vlastně v podstatě v budoucnu má být zrušeno. Takový je názor i Senátu, takový názor proběhl i v debatách. Znovu tady připomenu, že vlastně senátoři za ČSSD včetně předsedy ústavněprávního výboru pana Antla byli zásadně proti tomuto zákonu. A musíte si také uvědomit, že pan předseda ústavněprávního výboru Antl byl ten, kdo inicioval původní ústavní stížnost na tento zákon u Ústavního soudu, kdy zákon vlastně byl shledán jakoby ústavně komfortní (?).
Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Petr Fiala: Děkuji, pane senátore. Jak jsem říkal, tak už jsem přivolal poslance a poslankyně, kteří nebyli v sále. Můžeme přistoupit k hlasování podle § 97 odst. 3 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. Připomínám, že k přijetí následujícího usnesení je zapotřebí souhlasu nadpoloviční většiny všech poslanců, tedy 101 poslance.
Já přednesu návrh usnesení: "Poslanecká sněmovna schvaluje návrh zákona, kterým se mění zákon č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých dalších zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) a zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, ve znění pozdějších předpisů, podle sněmovního tisku 38/9."
Zahajuji hlasování. Kdo je pro. Kdo je proti?
Hlasování číslo 99, přihlášeno 181 poslanců, pro 114, proti 57. Konstatuji, že návrh zákona byl přijat.
S přednostním právem nyní vystoupí pan předseda Kalousek.
Poslanec Miroslav Kalousek: Děkuji za slovo. Dovolte, abych konstatoval, že hlasování bylo legitimní a demokratické a výsledek je zcela jistě platný. To ještě neznamená, že bude sloužit k hrdosti České republiky v její historii. Přes to, jak to dopadlo, si dovoluji vyjádřit neotřesitelné přesvědčení, že pravda a láska stejně zvítězí nad lží a nenávistí. (Smích zleva.) A na tom seznamu lži a nenávisti budou vaše jména na věky, kolegové. Blahopřeji!
Místopředseda PSP Petr Fiala: S přednostním právem pan předseda Bartošek. Prosím, máte slovo.
Poslanec Jan Bartošek: Děkuji. Respektuji výsledek hlasování. Diskuse byla demokratická, byť dlouhá. Ale chtěl bych zde ocenit roli Senátu. Když se po období totality ustavoval ústavní pořádek, tak ti, kteří ho zakládali, moc dobře věděli, proč tvoří Senát, jakou roli má sehrát a že pro naši demokracii bude velmi důležitý. A já jsem velice rád, že Senát obstál v tomto souboji se ctí, zatímco Poslanecká sněmovna selhala a stala se pouze nástrojem kupčení ceny za koalici. Díky za Senát.
Místopředseda PSP Petr Fiala: Pan předseda Filip s přednostním právem. Prosím, máte slovo.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. Vážený pane předsedající, členové vlády, paní a pánové, mně na to postačí faktická poznámka. Já jsem nechtěl vystupovat a prodlužovat jednání o zákonu zamítnutém Senátem. Ale chci říct těm, kteří tady moralizovali, že v české společnosti je nejméně 11 300 vysokoškolských učitelů, kteří byli vyhozeni, přestože měli pracovní smlouvy na dobu neurčitou, ze zákona byli vyhozeni. Byly tady připraveny velké skupiny obyvatel o právo pokračovat ve své práci a byla jim dokonce odebrána i výsluha let. Proto vzniklo hnutí AR 95. Nikdy nebyli odškodněni! Tak prosím, až budete mluvit o morálce, vzpomeňte si na to, jakou morálku jste tady v devadesátých letech vypěstovali.
Místopředseda PSP Petr Fiala: S přednostním právem pan předseda Bartošek.
Poslanec Jan Bartošek: Já jen pro pořádek. Předpokládám, pane místopředsedo prostřednictvím pana předsedajícího, že jste mluvil o těch, kteří byli vyhozeni po roce 1968. A ti, co neschvalovali okupaci sovětskými vojsky, kteří byli perzekvováni, vyhazováni z práce. A netýkalo se to jenom vysokoškolských profesorů, kteří byli podrobeni tomu, aby potupně schválili něco, s čím vnitřně nesouhlasili. Ano, i to je součástí naší historie.
Místopředseda PSP Petr Fiala: Děkuji. Nejsme v rozpravě, ale k výsledku hlasování paní poslankyně Adámková. Prosím máte slovo.
Poslankyně Věra Adámková: Děkuji za slovo, pane předsedající. Nezpochybňuji hlasování, ale v sjetině mám jinak, než jsem hlasovala. Čili jenom to chci oznámit do zápisu. Nezpochybňuji hlasování. (Poslanci se ptají, jak tedy hlasovala.) Ve sjetině mám ano, ale chtěla jsem se zdržet. (Potlesk poslanců na pravé straně sálu.)
Místopředseda PSP Petr Fiala: Ano, děkuji. Nikdo další se s přednostními právy nehlásí. Seznámím vás s omluvami. Pan předseda poslaneckého klubu SPD Radim Fiala se omlouvá z dnešního jednání od 17 hodin do konce jednacího dne ze zdravotních důvodů. Pan ministr Antonín Staněk dnes od 16.15 a následně ve dnech 24. až 26. 4. z důvodu zahraniční cesty.
Budeme pokračovat dalším bodem a je to bod číslo
Aktualizováno 1. 9. 2020 v 16:47.