(11.50 hodin)
(pokračuje Benda)
Bod 2.2 Restituce církevního majetku
Jedním ze zásadních rozdílů mezi církevními a běžnými restitucemi, který celý proces nutně zkomplikoval, byl fakt, že k církevním restitucím se odpočátku přistupovalo opačně než k majetkovým restitucím fyzických a soukromých právnických osob. Stát vyžadoval přesný výčet majetkových položek, které církve a náboženské společnosti chtěly vrátit, a to ještě před přijetím zákona. Úsilí o nápravu křivd bylo spojeno s realizací požadavku na finanční, resp. rozpočtovou odluku církví od státu. Dalším problémem byl fakt, že restituce podle do té doby již schválených zákonů by vedly k podstatně vyšším náhradám ve prospěch církví a náboženských společností v řádu stovek miliard korun. Takto koncipovaná restituce církví a náboženských společností byla politicky neprůchodná.
Zákon č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a Arcibiskupství olomouckého. Jednalo se o tzv. výčtový zákon. Cílem zákona bylo obnovení činnosti řeholních řádů. Tímto předpisem byly vyjmenovaným církevním institucím vráceny zákonem definované nemovitosti a movitý majetek. Převod se týkal především klášterů a řeholních domů.
Pokus o druhý výčet v roce 1994. Poslanecký návrh, který měl vrátit konkrétně vymezené nemovitosti jejich majitelům, nebyl přijat mimo jiné proto, že vlastnictví některých majetků již přešlo na města či obce.
Usnesení vlády č. 498/1996 a usnesení vlády č. 211/1997. Pokus o navrácení některých majetků opět formou výčtu; ten vláda přijala druhým usnesením, později ale požádala o další a v roce 1999 tento pokus skončil neúspěchem. Mimo jiné se zde objevily argumenty o tom, že církve majetek nevlastnily. Studie Milana Kindla a Vojtěcha Mikuleho z Právnické fakulty Univerzity Karlovy.
Zahájení systematické diskuse o restituci církevního majetku v letech 1998 až 2002. Šlo o období Zemanovy vlády a tato problematika spadala do kompetence tehdejšího ministra kultury Pavla Dostála, sociálního demokrata, jenž jmenoval komisi pro narovnání vztahů mezi církvemi a státem. Hodnota majetku určeného k vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi byla v roce 2000 stanovena na 100 miliard korun. Valorizací tato suma do konce roku 2012, v němž byl přijat zákon č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, vystoupala na 135,32 miliardy korun v cenách roku 2012. Tato částka byla o 1,32 miliardy vyšší, než činila celková výše uzákoněných církevních náhrad v roce 2012. To znamená, že není pravda, že Nečasova vláda uzavřela pro stát daleko nevýhodnější smlouvu o narovnání s církvemi a náboženskými společnostmi než Zemanova vláda, která zahájila systematické jednání o restituci církevního majetku, jež byla úspěšně završena o 14 let později přijetím zákona č. 428/2012 Sb.
Zákon o narovnání mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi - první pokus - rok 2008. Podstata návrhu byla stejná jako u současného platného zákona č. 428/2012, tj. s opuštěním výčtového principu. S pádem Topolánkovy vlády v roce 2009 se legislativní proces vrátil na začátek.
Část 2.3 K metodice určení hodnoty církevního majetku
Samotná metodika stanovení hodnoty církevního majetku byla výsledkem složité a mnohaleté práce a hledání shody mezi tehdejší církevní a vládní komisí, které projekt restituce církevního majetku v rámci narovnání vztahů mezi státem a církvemi připravovaly. Údaje pro výpočet byly převážně poskytovány státními institucemi, například Ústavem zemědělské ekonomiky a informací, Ministerstvem zemědělství České republiky a dalšími. Správnost metodiky byla verifikována renomovanou mezinárodní poradenskou společností Ernst and Young, která na žádost Ministerstva kultury provedla analýzu a kontrolu způsobu výpočtu. Závěr kontrolní zprávy Ernst and Young shrnuje následující citace: "Statický algoritmus využívající průměrné ceny je racionální vzhledem k nedokonalosti podkladových i tržních dat za podmínek omezeného času pro zpracování ocenění majetku."
Tady s dovolením přečtu i tu poznámku pod čarou, protože ji pokládám za důležitou. Kontrolní zpráva společnosti Ernst and Young obsahuje také odhad množství práce nezbytné pro výpočet hodnoty církevního majetku alternativní metodou položkového ocenění. Množství práce - ocenění celkem 110 000 pozemkových položek a 16 250 budov - bylo odhadnuto na celkem 120 000 člověkohodin. To znamená, že jeden člověk by na ocenění veškerého církevního majetku položkovou metodou pracoval při standardním 40hodinovém pracovním týdnu přibližně 60 let. Dvaceti pracovníkům by ocenění trvalo přibližně 3 roky. Cena za tento druh práce byla v cenách roku 2011 odhadována přes 30 milionů korun.
Stanovené částky jsou součástí platné legislativy a jakékoli úvahy o jejich zpochybnění bez uvedení pádných argumentů jsou pouhými účelovými politickými deklaracemi.
Bod 2.4 Rozdělení finanční náhrady mezi církve a náboženské společnosti
Finanční náhrada 59 miliard korun měla být rozdělena mezi celkem 17 církevních institucí. Římskokatolické církvi, která vlastnila historicky největší objem zabavených nemovitostí, mělo náležet až 99 % schválené finanční náhrady. Důležitým aspektem restituce církevního majetku je však mimo zmírnění následků majetkových křivd také postupné snižování závislosti církví a náboženských společností na mandatorních výdajích státního rozpočtu až do jejich úplného zastavení.
Církev římskokatolická ze solidarity s ostatními církvemi a náboženskými společnostmi se v zájmu naplnění tohoto záměru zákona zřekla 20 % finanční náhrady, na niž měla nárok, ve prospěch ostatních církví a náboženských společností. - Zde odkazuji na tabulku číslo 1. - Bez tohoto velkorysého gesta by nebylo možné odejmout státu odpovědnost za financování 16 církví a náboženských společností bez církve římskokatolické a zabezpečit jejich oddělení od výdajové strany státního rozpočtu do roku 2029 a jejich následnou plnou ekonomickou nezávislost. Tímto církev římskokatolická převzala část finančního břemene státu ve výši 11,8 miliardy korun. Tyto finanční prostředky by musela Česká republika vyplatit, aby se zbavila své zákonné odpovědnosti za financování 16 církví a náboženských společností. České republice tak vznikla budoucí čistá rozpočtová úspora ve výši 11,8 miliardy korun v cenách z roku 2012.
Nebudu teď číst celou tu tabulku, jakým způsobem to bylo rozděleno, ale pokládám k tomu za nezbytné říci přece jenom ještě jednu svoji tezi, protože opakovaně v různých diskusích zaznívá, že tyto náhrady za majetek, který stát kdysi ukradl církvím a náboženským společnostem, dostávají i církve, které v roce 1948 neexistovaly, které vznikly až po roce 1989, jako třeba církev adventistů nebo některé další. Je to právě proto, že se nejednalo jenom o náhradu ukradeného církevního majetku, ale že se jednalo také o to, abychom dospěli do stavu, kdy dojde k oddělení financování církví a náboženských společností ze státního rozpočtu, kdy bude ukončeno toto financování. A právě proto došlo k rozdělení té částky, kterou by měla správně dostat katolická církev, jak jsem tady citoval, a ve výši 20 % dala, rozdala ostatním církvím a náboženským společnostem na to, aby měly šanci fungovat i za situace, kdy stát zastaví jejich financování ze státního rozpočtu a nadále budou už platy duchovních čistě v režii církví a náboženských společností jako svébytných právnických osob. ***