(11.20 hodin)
(pokračuje Grebeníček)
Jestliže jsem nedávno zmiňoval osobní zkušenost religionisty Ivana Odilo Štampacha s Dominikem Dukou, tedy to, že Duka má svoji optiku církevního bosse, který nepřipustí, že by se v církvi mohlo dít něco špatného a že v případě Duky a římskokatolické církve jde i o mocenskou deviaci, pak nesporné je jedno. Ambice a finanční nároky církví vůči českému státu a všem občanům, jejich neochota platit, stejně jako ostatní, daně, jsou v zásadním rozporu s hodnotami, ke kterým se proklamativně hlásí.
Již několikrát jsem vyzvedl pozoruhodnou osobnost kardinála Františka Tomáška. Ovšem na příkladu nemravného jednání a kšeftaření komunity Římské unie řádu svaté Voršily v Praze jsem zároveň doložil, proč za kardinálů Miloslava Vlka a Dominika Duky církev morální autoritu ztratila.
Jistě nešlo jen o takřka mafiánský případ voršilek, které si přisvojily, co jim nepatřilo, aby to pak podivně za desítky milionů prodaly a pak se znovu dožadovaly vydání prodaného, což připravilo naše Národní divadlo o dalších 290 milionů korun. Vznášených požadavků a soudních sporů, ve kterých Římskokatolická církev natahovala a stále znova natahuje ruku po majetku státu, obcí, firem a občanů, je už bezpočet. Navzdory nemravnému finančnímu daru z peněz státu a všech občanů jsou jich již tisíce.
S úctou a respektem však dodnes mnozí občané vzhlížejí k Bratrské jednotě baptistů, jejichž představitelé odmítli smlouvu podepsat. Důvod? Považovali finanční náhradu, podobně jako dnešní premiér Andrej Babiš, za přemrštěnou. Předseda výkonného výboru Bratrské jednoty baptistů Milan Kern jejich rozhodnutí zdůvodnil následovně: Už tady fungujeme více než 120 let a po většinu té doby jsme působili skrze samofinancování, ne skrze dotování státem. K tomu poznamenal: V zákonu o majetkovém narovnání je napsáno, že má sloužit k tomu, aby si církve vytvořily majetkovou základnu a mohly být nezávislé na státu. My si nechceme vytvářet majetkovou základnu z cizích zdrojů, tedy od státu.
Baptisté tedy nechtěli vytvářet majetkovou základnu z cizích zdrojů a odmítli převzít držhubné ve výši 227 milionů korun. I to je důkaz o hanebné účelovosti zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, který spatřil světlo světa nejen zásluhou prokorupční vlády Petra Nečase, ale i římskokatolické církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou.
Výstižně to vyjádřil i někdejší premiér Bohuslav Sobotka, když v červenci 2012 napsal: Církev by měla být poslem milosti a odpuštění, nikoliv podléhat hrabivosti a využívat arogantního zneužívání síly ze strany pravice. Takzvané církevní restituce pak Sobotka označil za předražené, nespravedlivé a riskantní.
A ozývali se i mnozí jiní. Například zpěvák, muzikant a vzděláním právník Janek Ledecký, který veřejně prohlásil, že takzvané církevní restituce jsou výsměchem principu směřování našeho státu od roku 1918 a státotvorným demokratickým idejím Tomáše Garrigua Masaryka. Ten měl, jak uvedl Ledecký, o pojmech, jako je čestnost, pravdomluvnost či poctivost v souvislosti s katolickou církví a násilnou rekatolizací českých dějin víc než jasno. Ledecký se jednoznačně vyslovil pro zdanění finančních darů církvím, přičemž uvedl i konkrétní příklad, kdy Apoštolská církev s necelými pěti tisíci členy má podle zákona o církevních restitucích získat finanční vyrovnání ve výši jedné miliardy a více než 56 milionů korun. A to přesto, že byla zaregistrována až v roce 1989.
Dámy a pánové, majetkový církevní tahák veřejnosti názorně přiblížil i praktikující katolík a psycholog Jeroným Klimeš. Ten totiž v červenci 2012 prohlásil: Žil jsem v Líbeznicích u Prahy. Ze dvou tisíc obyvatel nás chodilo do kostela čtyřicet, tedy přesně dvě procenta populace. Podle současného návrhu restitučního zákona zaplatí každý Čech církvi třináct tisíc korun, čili v Líbeznicích celkem 26 milionů. Následně si položil tři řečnické otázky: Co bude těch čtyřicet lidí dělat s těmi 26 miliony? A proč má 1 960 lidí zaplatit těm čtyřiceti takovou sumu? Čím přesvědčíme ateisty, aby nám dali každý třináct tisíc korun?
Nelze opomenout ani následující Klimešovu poznámku: Myslím si, že každý by si měl platit ten kroužek, na který chodí. Ať si fotbal platí fotbalisti a katolickou církev katolíci. Velmi dobře vím, že církve nejsou spolek zahrádkářů ani rybářů nebo myslivců, i když je tak mnozí vnímají. Je tady totiž jeden zásadní rozdíl. Zahrádkáři totiž nikdy neusilovali o moc a nikdy ji taky neměli. To se však o římskokatolické církvi říct nedá.
Do toho všeho vstoupil v březnu 2013 občanský demokrat a ministr Nečasovy vlády Martin Kuba, který byl v televizním souboji zaskočen otázkou, kde a kdy koalice vyčíslila peněžní náhrady za majetek, u kterého církve nemusí prokazovat, že jim patřil, na rozdíl od nemovitostí, u kterých to prokázat musí. Teď se přiznám, zněla jeho odpověď, že úplně přesně nevím, v čem je tento rozdíl, a neumím na tuto otázku odpovědět. Na uvedenou otázku ministr Kuba ani odpovědět nemohl, protože neexistoval komplexní soupis majetku, ze kterého by se vycházelo jak při ocenění, tak při celkovém výpočtu. Navíc asi vůbec netušil, že již zástupci nově vzniklého československého státu po roce 1918 na mezinárodní půdě oprávněně hájili stanovisko, že církevní statky jsou státním majetkem a církvi jsou pouze svěřeny do užívání. ***