(9.50 hodin)
(pokračuje Valenta)
Reparacemi se léta již zabývala i postupimská konference. V oficiálním protokolu v části III je ustanovení o německých reparacích. Říká se zde mj: "V souladu s rozhodnutím krymské konference, že Německo bude povinno nahradit v co největší míře škody a utrpení, které způsobilo Spojeným národům a za něž se německý národ" - zdůrazňuji, německý národ - "nemůže zbavit odpovědnosti, bylo dosaženo dohody o reparacích..." Takže jestli např. kolega Kalousek, ale i jiní, se při kočkování s kolegou Okamurou v minulém týdnu, kdy jsem se bohužel účastnil zasedání Parlamentního shromáždění Rady Evropy ve Štrasburku, rozhodl ve víře vrchovaté, že předseda SPD označil za válečné viníky Němce, a nikoliv nacisty, tak se do velké míry plete. Ostatně i poválečné projevy prezidenta Beneše vyřčené v přímém dobovém kontextu stylizují do pozice hlavního viníka Němce, nejen nacisty, kteří velkou většinou přistoupili na total krieg.
O škodách, které Němci způsobili nejen nám, se jednalo ale i jinde. Problematiku řešil např. i norimberský proces s válečnými zločinci. Žaloba konstatovala, že z Československa bylo deportováno do Německa 750 tis. československých občanů na nucené práce k vojenským účelům. Po obsazení země 15. března 1939 se obvinění zmocnili velkých zásob surovin a potravin. Odvezli do Německa velké množství vozového parku včetně lokomotiv, vagónů, parníků a trolejbusů, vybavení laboratoří a uměleckých muzeí, knihy, obrazy, umělecké předměty, zařízení i nábytek. Ukradli zlatý fond a všechny československé valuty, včetně 23 tun zlata, které tehdy mělo nominální hodnotu 5,5 mil. liber šterlinků. Oloupili české banky a mnohé české průmyslové podniky. Vyloupili a přisvojili si český veřejný i soukromý majetek... Tak zní názor spojenců, nikoliv tedy názor můj, kteří rozhodli o vykonání spravedlnosti vůči představitelům Německa - a to jsem citoval z příspěvku prof. dr. Pavlíčka, CSc., který toto uváděl např. v Rudém právu - Právu, pardon.
Válečné škody Československé republiky oznámené úřadu IARA, což byl Mezispojenecký reparační úřad, činily 19,5 mld. dolarů a byly přepočteny podle kupní síly v roce 1938 v poměru 15,79 korun československé za 1 dolar. Mimo jiné hodnota konfiskovaného německého majetku takovéto výše nedosahovala, a proto některé požadavky organizací sudetských Němců nejsou oprávněné ani z hlediska ekonomického. Právní hledisko připojím za moment.
Často registrovaný argumentační faul, že se obě strany, tedy Česká republika a Německo, podle části textu písemné odpovědi pana premiéra Babiše, dohodly, že křivdy spáchané v minulosti na obou stranách náleží minulosti a nebudou zatěžovat své do budoucna orientované vztahy politickými ani právními otázkami společné minulosti, v sobě skrývá podle mého názoru mimořádně nebezpečnou relativizaci válečného utrpení a z poškozené strany Československa, jeho občanů, uměle vytváří jakéhosi spoluviníka války, a to je zcela nepřijatelné. Musíme si uvědomit, že korektní sousedské vztahy obou zemí mohou být realizovány pouze tehdy, kdy oprávněné a dokonce mezinárodně uznané pohledávky budou mezi nimi vyrovnány. Až potom může být udělána tlustá čára za temnou minulostí, která měla v průběhu totalitní války vedené Německem vyústit v genocidu českého národa, v lepším případě odsunutí jeho příslušníků kamsi na východ a u pečlivě rasově vybraných osob poněmčení. A podotýkám, že je pro mne v tomto ohledu zcela irelevantní, že také významná část mé rodiny odešla po druhé světové válce do západní části Německa - otčím byl Němec a moje matka dlouhodobě žila v německém Hausburgu. Ale složil jsem zde poslanecký slib a spravedlnost a zájmy své země musím hájit, bohužel i na rozdíl od české vlády, a to bezezbytku. I proto se z tohoto místa ptám, kde je nyní v ohledu historické spravedlnosti ta stále proklamovaná a také štědře finančně živená kolektivní paměť našeho národa? Neobjevuje se již jen ve formě štvavých antivlasteneckých vyjadřování některých skoro až obskurních institucí, zejména neziskového typu? Co Úřad pro studium totalitních režimů, kde jsou jeho výstupy? Nescvrkla se některým šikovně pouze na dobu mezi lety 1948 až 1989 jejich paměť? Scvrkla. A dobře víme, komu a komu za to náš stát ještě královsky platí, ale to je zase na jiné téma.
Zpět k válečným reparacím. Willy Brandt v 70. letech v Praze námi nárokované reparace slíbil, ovšem podmínil je sjednocením Německa s odůvodněním, že přece západní Německo nebude platit i za Německo východní. I tato podmínka byla následně splněna. Hans-Dietrich Genscher také přislíbil reparační nároky zaplatit, prý po sjednocení Německa se sejdeme a rychle dohodneme. Ale když k tomu mělo reálně dojít, němečtí představitelé raději šikovně využili nástroj v podobě českému národu odrodilého Václava Havla a některých jeho šikovných kolegů k sepsání a signaci jakéhosi odpouštěcího dokumentu, o kterém jsem již hovořil, který ale bohužel pro ně nesplňuje právní náležitosti mírové smlouvy, která by válečné reparace de iure poražené zemi odpustila. Po uzavření smlouvy 2 + 4 předcházející sjednocení Německa jeho politická reprezentace předstírala, že mlčení o válečných reparacích znamená, že tyto jsou již navždy smeteny ze stolu. Ovšem dokonce i podle právníků Ministerstva zahraničí USA mlčení Němců - a teď cituji - prostě jen znamenalo, že o reparacích se teprve bude jednat v budoucnosti. Prof. Václav Pavlíček, o kterém jsem se již zmiňoval, významný odborník na tuto problematiku, tvrdí, že naše nároky můžeme stále kdykoli položit na jednací stůl. A proč to tedy neuděláme? A neuděláme to zrovna nyní, když je Německo již po několik let - pan Kalousek, kritik reparací, říkal při schvalování státního rozpočtu, myslím, čtyři roky - ve významném rozpočtovém přebytku a nejspíše by pro něj ani nebyl problém alespoň něco z dlužné částky uhradit? Co takhle potom z toho přidat důchodcům či jiným potřebným, kterých není u nás zrovna málo? Naší zemi však chybí vlastenecká odvaha jejích představitelů, přičemž stálé odvolávání se na tu setrvale zmiňovanou Česko-německou deklaraci z roku 1997 je již více než trapné.
Reparační nároky zakotvené v Pařížské reparační smlouvě, prosím pěkně, pane premiére, stále trvají. Konkrétně se mělo ke konci války v našem případě jednat o 4,5 % z německého průmyslového majetku a 3 % z majetku německého v cizině. A jestli by chtěl někdo z našich nároků účelově odepsat sumu za zkonfiskovaný sudetský majetek, měl by si tuto smlouvu z roku 1945 pořádně nastudovat. Zde je v paragrafu A mj. uvedeno, že my, Československo - a teď cituji - jsme povinni konfiskovat německý majetek tak, aby se nedostal zpět do německých rukou, a také že konfiskované majetky odpočtou signatární vlády od svého podílu na reparacích... Ovšem toto ustanovení se odškodnění za zabavený sudetoněmecký majetek rozhodně netýká, protože již v dalším paragrafu D se přesně specifikuje: Při provádění ustanovení paragrafu A majetek, který byl vlastnictvím členské země Spojených národů nebo osob, které byly příslušníky této země a nikoli Německa a v době anexe nebo okupace této země Německem či v době jejího vstupu do války, nebude započten na jeho účet reparací... Proto, pane premiére, ani z pseudonároků odsunutých sudetských Němců strach mít nemusíte, jestli tedy uznáváte mezinárodní právo - a já se osobně domnívám, že ho uznáváte. Z uvedeného ustanovení přece jasně vyplývá, že konfiskace německého majetku, tedy i majetku sudetských Němců, byla pro naši zemi jako signatárního státu Pařížské reparační dohody povinná. Podtrhuji to slovo povinná, aby nedošlo ze strany některých proněmecky orientovaných znovu k mýlce. Dámy a pánové, znovu pro všechny opakuji, že jde o částku 3,5 bilionu korun dnešní měny, přičemž Slovenská republika má přirozeně právo na její poměrný díl, a také to, že o úhradě válečných reparací rozhodly hlavní vítězné mocnosti, takže, prosím, nejedná se o žádný český nacionalistický plezír.
Nyní bych si dovolil přejít přímo k písemné odpovědi pana předsedy vlády Babiše. Pozornost odvádějící komentáře týkající se polských nároků si dovolím ve svém vystoupení dát stranou, neboť pro samotný smysl mé iniciativy mají jen ilustrativní význam.
Pan předseda vlády mi ve své odpovědi např. napsal: Česká vláda nepovažuje otázku vymáhání reparací za aktuální... Ptám se, kdy jindy, když ne teď v době velkého hospodářského rozmachu Německa? Podotýkám, že hospodářský přebytek Německa dosáhl v minulém roce v kurzovém přepočtu skoro k hranici 100 mld. korun.
A dále mi předseda vlády píše: Poválečné uspořádání Evropy má velkou hodnotu a nemělo by být zpochybňováno... Autor této odpovědi - nevím, kdo to byl, jestli pan Andrej Babiš osobně, si bohužel odpovídá na otázku, kterou jsem mu nikdy nepoložil, a úmyslně tak odvádí pozornost od samého merita věci. Každému je přece jasné, že v rámci požadavků na válečné reparace o zpochybňování tzv. dalšího poválečného uspořádání vůbec nejde, spíše naopak, jde o jeho potvrzení a konzervaci. Jedná se mi o to, a znova podtrhávám, o spravedlivou kompenzaci za všemožná válečná příkoří způsobená Němci, nad kterými nelze jen tak mávnout rukou. ***