(14.30 hodin)
(pokračuje Jurečka)
Dovolte mi tedy sdělit odůvodnění. Cílem mého pozměňovacího návrhu je zachovat výjimku z povinnosti uveřejňování smlouvy v registru smluv pro povinné subjekty, které se pohybují v konkurenčním prostředí, to je pro státní podniky, národní podnik Budějovický Budvar, veřejné výzkumné instituce, státní zkušebny a další právnické osoby s majetkovou účastí státu nebo územně samosprávného celku.
Text výjimky, která je součástí zákona o registru smluv relativně krátkou dobu, je výsledkem složitě hledaného kompromisu v minulém volebním období v této Poslanecké sněmovně. Ostatně i vláda se ve svém neutrálním stanovisku k návrhu zákona ke zrušení této výjimky postavila jednoznačně odmítavě, když konstatovala, že s ohledem na krátkou dobu, po kterou je toto ustanovení účinné, by jeho případné zrušení mělo být předmětem širšího konsenzu, aby výsledná právní úprava byla stabilní z dlouhodobého hlediska.
Důvody, které zákonodárce vedly k zakotvení této výjimky, jsou podrobně popsány v důvodové zprávě k zákonu č. 249/2017 Sb., kterým byl zákon o registru smluv novelizován, a jsou nadále relevantní.
Zákon o registru smluv ve svém původním znění uvedl státní podniky a další právnické osoby s majetkovou účastí státu nebo územně samosprávného celku, které se pohybují v konkurenčním prostředí, do svízelné situace, když je de facto nutil odhalovat konkurentům svou obchodní strategii. Zákon o registru smluv sice poskytuje určitou ochranu obchodního tajemství, ovšem za cenu nepřijatelného rizika právní nejistoty v podobě možného zneplatnění dříve uzavřených smluv. Jednoznačná legální definice obchodního tajemství totiž neexistuje a výklad toho, co je obchodní tajemství, provádějí v každém konkrétním případě soudy. Jejich názory na obsah tohoto pojmu s přitom mohou různit i podle okolností, které mohou v daném případě způsobit.
Zrušení uvedené výjimky, která byla zakotvena do zákona o registru smluv novelou č. 249/2017 Sb., by pro dotčené subjekty kromě toho znamenalo rovněž zásadní omezení jejich práva na svobodné podnikání a porušení rovných podmínek v rámci hospodářské soutěže. Toto znevýhodnění by přitom bylo založeno pouze na základě povahy vlastníka těchto dotčených subjektů. Právní úprava, která by takovýmto způsobem znevýhodňovala státní podniky a další právnické osoby s majetkovou účastí státu nebo územně samosprávného celku oproti jiným soutěžitelům, jejichž smlouvy uveřejnění nepodléhají, by byla v rozporu se základními principy hospodářské soutěže. Výše uvedený závěr ostatně ve svém stanovisku ze dne 29. 3. 2016 konstatoval i Úřad pro ochranu hospodářské soutěže.
Nutno navíc zdůraznit, že zachování předmětné výjimky z povinnosti uveřejňování smluv v žádném případě neznamená, že by byla znemožněna veřejná kontrola hospodaření právnických osob, na něž tato výjimka dopadá. Zřizovatelé a vlastníci z řad ústředních orgánů státní správy a územně samosprávných celků svoji kontrolní činnost uplatňují průběžně, a to ať už přímo, nebo prostřednictvím dozorčích rad. Stát a územně samosprávné celky mají dostatek kontrolních mechanismů, které mají mnohem širší dosah než registr smluv, s tím rozdílem, že neohrožují podnikání.
V neposlední řadě je pak nutno dodat, že doba, po kterou je dané ustanovení zákona o registru smluv účinné, není dostatečně dlouhá na to, aby mohly být zodpovědně vyhodnoceny jeho případné negativní dopady. I proto je nezbytné v této chvíli výjimku uvedenou v § 3 odst. 2 písm. r) zachovat.
Děkuji a v podrobné rozpravě se k tomu pozměňujícímu návrhu ještě jednou přihlásím.
Předseda PSP Radek Vondráček: Já vám děkuji. Ptám se, zda má ještě někdo zájem o vystoupení v obecné rozpravě k tomuto bodu. S přednostním právem, a i bez přednostního práva, pan předseda Bartošek.
Poslanec Jan Bartošek: Děkuji. Já jsem v úvodu jednání Poslanecké sněmovny navrhoval, abychom posečkali 14 dnů s projednáním tohoto bodu. Vůle byla většinová jej projednat dneska, já to respektuji. Maximálně se stane to, že v třetím čtení vrátíme projednávaný návrh zákona do druhého čtení a případné změny zohledníme.
Každopádně vzhledem k tomu, že se jedná o poslanecký návrh zákona, tak ze stanoviska vlády k sněmovnímu tisku 50 vyplývá, že navržená definice povinných subjektů užívajících terminologii zákona o obchodních korporacích nepokrývá v plném rozsahu okruh osob, z nichž může stát nebo územně samosprávný celek sám nebo s jinými územními samosprávnými celky, a to případně i prostřednictvím jiné právnické osoby, nabývat většinovou majetkovou účast. Navržené rozšíření definice povinných subjektů nesnižuje s ohledem na užitou terminologii zákona o obchodních korporacích riziko budoucích aplikačních problémů.
Nad rámec výše uvedeného uvádím, že aktuálně probíhá meziresortní připomínkové řízení k vládnímu návrhu novely zákona č. 106/1990 Sb., v platném znění, který celou problematiku řeší komplexně, a zde osobně bych upřednostnil vládní návrh zákona, který prochází řádně legislativním procesem, tak jak má. Vládní návrh navíc oproti poslaneckému návrhu musí obsahovat všechny atributy plného legislativního procesu. To znamená, lze od něj legitimně očekávat komplexní posouzení dopadů řešené problematiky, což předložený sněmovní tisk 50 v části první nečiní.
Smlouvy, u nichž se navrhuje vynětí z povinnosti uveřejňovat, uzavírají i provozovatelé prvků kritické infrastruktury podle § 2 písm. k) zákona číslo 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů, v platném znění, respektive provozovatelé základních služeb podle § 2 písm. k) zákona číslo 181/2014 Sb., o kybernetické bezpečnosti, v platném znění. Dále se jedná o strategicky významné smlouvy z hlediska zabezpečení základní infrastruktury státu, jako je například záchranný systém, obrana státu, Správa státních hmotných rezerv, které vyplývají především ze zákona o integrovaném záchranném systému, zákona o zajištění obrany České republiky či zákona o Správě státních hmotných rezerv.
Pro přehlednost odůvodnění se konglomerát smluvních vztahů z uvedených oblastí nadále v textu označuje jako kritická infrastruktura.
Důvodem nezveřejňování smluv dotýkajících se přímo, ale i nepřímo některého z výše citovaných zákonů je zachování podmínek pro zajištění bezpečnosti klíčových infrastrukturních a bezpečnostních prvků státu, kdy uveřejnění smluv ze strany subjektů kritické infrastruktury, resp. subjektů zajišťujících esenciální funkce státu, například typicky je to obrana, odkrývá i zranitelná místa a oslabuje možnost jejich efektivní ochrany. Narušení funkce kritické infrastruktury by mělo závažný dopad na bezpečnost státu, zabezpečení základních životních potřeb obyvatelstva, zdraví osob nebo ekonomiky státu.
V souvislosti s dynamicky se rozvíjejícími technologiemi se potenciálně zvyšuje riziko bezpečnostních incidentů a kybernetických útoků. Proto je třeba věnovat maximální pozornost bezpečnému fungování kritických společenských nebo ekonomických činností, především pak fungování prvků kritické infrastruktury. Je samozřejmé, že každý občan má právo na informace. To nikdo nepopírá. Avšak právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná mimo jiné pro bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost a ochranu veřejného zdraví. Právě prvky kritické infrastruktury vyžadují maximální ochranu, aby stát dostál vůči občanům své povinnosti zajistit vnitřní bezpečnost a ochranu před škodlivými následky výjimečných stavů, například útoky na měkké či tvrdé cíle, kybernetické či jiné bezpečnostní incidenty.
Právní předpisy regulující kritickou infrastrukturu ctí ústavně zaručená práva a svobody, zejména právo na respektování soukromého života, ochranu osobních údajů, svobodu podnikání, právo na vlastnictví a právo na účinnou právní ochranu. Jednoznačně stanoví odpovědnost provozovatelů kritické infrastruktury za kontinuitu poskytování těchto služeb, povinnost přijmout vhodná a přiměřená technická i organizační opatření k řízení bezpečnostních rizik a jejich předcházení, správcům informačních nebo komunikačních systémů odpovědnost za bezpečnost jejich systémů. Právě posílení zabezpečení klíčových informačních systémů v České republice, k němuž došlo v poslední době, garantuje vyšší bezpečnost českého kyberprostoru a obecně prvků kritické infrastruktury jako takové.
Proto navrhuji vyjmutí smluv, jejichž plnění přímo souvisí s bezpečností státu, veřejnou bezpečností a ochranou veřejného zdraví, jedná se především o smlouvy provozovatelů prvků kritické infrastruktury, respektive základních služeb kybernetické bezpečnosti. Těmi jsou dle evropské směrnice energetika, doprava, bankovnictví, infrastruktura finančních trhů, zdravotnictví, dodávky a rozvody pitné vody a digitální infrastruktura. Z uvedeného výčtu základních služeb je zcela zřejmé, že se jedná o dnes již esenciální součásti moderní společnosti, bez jejichž řádného fungování si již každodenní život lze skutečně jen stěží představit. ***