(14.50 hodin)
(pokračuje Ondráček)
Proč tedy Obvodní státní zastupitelství Praha 2 a proč policie Praha II? Chtěl bych říci, že můj trvalý pobyt je v Trutnově, poslaneckou kancelář mám v Hradci Králové, zde působím na Praze 1. Na Praze 2 s nimi nemám vůbec nic společného, ani s Prahou 5, 13, ani 16. Zajímavá je také skutečnost, kterou jsem se dočetl v médiích. Policejní orgán Obvodního ředitelství policie Praha II po provedení prověřování věc odložil. Státní zástupce však jeho rozhodnutí zrušil a přikázal zahájit trestní stíhání. Státní zástupce, který je místně nepříslušný. Buď na Praze 2 nemají do čeho píchnout, anebo je pan státní zástupce tak velmi aktivní, že nabírá i věci, které jsou místně nepříslušné. Chtěl bych říci, že ani pan Mgr. Michal Horáček, PhD., nemá bydliště na Praze 2. Proč si tedy vybral Prahu 2, nechám na vašem zvážení.
Abychom mohli pokračovat dál, je asi potřeba malinko vhlédnout do historie. V první polovině prosince roku 2016 - někteří jste zde byli, někteří ne, je to za předchozí Sněmovny - jsem společně s dalšími šedesáti kolegy a kolegyněmi předložil sněmovní tisk číslo 961, který měl zavést trestný čin, nebo znovu zavést, abych byl přesný, protože takový trestný čin zde byl a je v mnoha jiných státech Evropy i světa, trestný čin hanobení prezidenta republiky. To vyvolalo velmi silnou odezvu zejména z pražské kavárny a jiných a část kolegů, a já jim to nevyčítám, neměli takovou vůli a takovou sílu a podpisy postupně stáhli. Na projednání tohoto sněmovního tisku 961 v minulém funkčním období nikdy nedošlo, ale to teď není důležité. Pro mě je důležité to, že jsem dostal informaci během následujících asi tří nebo čtyř měsíců, že budu kriminalizován. Slyšíte dobře - budu kriminalizován.
Samozřejmě jako bývalý policista jsem se okamžitě zamyslel, jak budu kriminalizován, a se znalostí věcí, které si můžete vy dohledat, jsem vzpomněl na pana Jaroslava Štefce, myslím, že to byl plukovník, který prováděl šetření kolem korupce na Ministerstvu obrany. Tomuto člověku, ač má stejně jako já legálně zbrojní průkaz a legálně zbraně, někdo podstrčil nelegální zbraň do vozidla, a ejhle, zahájilo se trestní stíhání. Pan plk. Jaroslav Štefec byl zdiskreditován, aby trestní řízení bylo později zastaveno. Takže pistole by na mě asi moc neplatila. Byla zde i jiná možnost. A vzpomněl jsem si na pana Karla Daňhela, experta na vojenskou techniku, který spolupracoval a rozkryl, nebo spolupomohl rozkrýt kauzu CASA. Ten byl obviněn ze zneužívání dívek, to je poměrně jednoduchá věc a já jsem to už před několika lety veřejně řekl, že i to hrozí mně v případě, že si nedám zámek na pusu. Ano, většina lidí o mě ví, že jsem i ve svých skoro padesáti letech aktivní a jezdím jako vedoucí na dětské tábory, ale - a pokud takový pokus možná byl učiněn - chtěl bych říci, že moje děti, a já si klidně dovolím říci moje děti, protože jsem mezi nimi už mnoho let, se zřejmě buď koupit nedaly, anebo jsou to děti mých bývalých kolegů, protože ten tábor je policejní. Takže tudy cesta nevedla. Následně by přicházela možnost znásilnění. To je poměrně hezký trestný čin, za to by se pár roků vyfasovalo, vazba by za to také byla, určitě by to mělo význam. No a představte si, já jsem v průběhu toho období, do té doby, než bylo sděleno nebo vzneseno toto obvinění pro pomluvu, se účastnil různých společenských akcí a až jsem si začal sám sobě říkat, jak jsem neodolatelný ve svých padesáti letech, skoro padesáti letech, když se nejméně ve dvou případech na mě nabalily krásné mladé ženy, hezky jsme si povídali a skončilo to pozváním do nedalekého bydlení. Co by následovalo, jsem si uměl poměrně rychle vyhodnotit. A chtěl bych říci tomu, kdo vybíral tyto ženy a dívky, měl velmi dobrý vkus. Určitě by to stálo za to. Bohužel, ani to nevyšlo.
Takže je zde trestný čin pomluvy. Chtěl bych říci, že za 25 let trvání České republiky a tohoto Parlamentu České republiky, samostatného českého státu, se nerozhodovalo o tomto trestném činu, a myslím, a neberte mě úplně doslova, nejsem znalcem, že za sto let historie Československa nebyl trestně stíhán poslanec Parlamentu České republiky, Československé republiky atd. za tento trestný čin.
OK, co se dá dělat, jsem zde a stojím před vámi pro pomluvu. Já jsem jenom chtěl se zeptat, jestli pan státní zástupce, který není místně příslušný, zná zásadu subsidiární trestní represe a na to navazující zásadu ultima ratio. Ta říká, že na právní jednání je třeba reagovat prostředky trestního práva, až v krajních případech v souladu s pomocnou, tedy subsidiární úlohou trestního práva v právním řádu a ve společnosti. Dovolím si to přeložit do jazyka českého, aby to pochopil každý, kdo není právník. Lze tedy říci, že trestní zákoník stejně jako trestní právo vůbec chrání práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob a dalších subjektů, jakož i právem chráněné zájmy společnosti a státu včetně ústavního zřízení České republiky jen tehdy, jestliže právní prostředky jiných právních odvětví k jejich ochraně nepostačují.
A tím bychom se dostali do oblasti civilního práva. Civilní právo by poté - musel bych učinit další dotaz, jestli pan státní zástupce někdy v životě četl nález Ústavního soudu pod spisovou značkou II ÚS 2051/2014 ze dne 3. 2. 2015. Pokud ano, domnívám se, že spíše ne, dovolím si i zde vám přečíst část z tohoto mnohastránkového nálezu: "Pokud jde o kritiku ve vztahu k veřejně činným osobám, je nutno vždy zvážit, zda je při kritice konkrétní osoby zasaženo do její profesní sféry či sféry soukromého života." Budeme uvažovat, že kandidát na prezidenta je veřejně činná osoba, je to politik. "Na základě shora uvedeného činí Ústavní soud následující obecnější východiska. Při řešení kolize mezi základním právem na svobodu projevu a základním právem na ochranu důstojnosti a cti jednotlivce musí být brána v potaz zejména
1. povaha výroku, to znamená, zda jde o skutkové tvrzení, či hodnotový soud;
2. obsah výroku, zda jde o projev politický, či komerční;
3. formu výroku, zejména nakolik je předmětný výrok expresivní, či dokonce vulgární;
4. postavení kritizované osoby, např. zda jde o osobu veřejně činnou, či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou;
5. zda se výrok dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby;
6. chování kritizované osoby, např. zda kritiku sama nevyprovokovala či jak se posléze ke kritice postavila;
7. kdo výrok pronáší, zda se jedná o novináře atd.;
a konečně, kdy tak učiní, to znamená, zda měl nebo mohl mít autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil.***