(10.40 hodin)
(pokračuje Klaus)
A když mám slovo, ještě řeknu jednu věc. Já jsem to nechtěl nějak ohnivě kritizovat, protože si uvědomuji, že část viny je i na pravicové opozici, protože nesestavila vládu s vítězným hnutím, no tak je levicová vláda, tak logicky vznikají levicové zákony a spousta poslanců ANO se skřípěním zubů bude muset pro tento nesmyslný zákon hlasovat. Takže tomuto rozumím. Chci na vás apelovat, abyste tak stejně nehlasovali, protože ti vaši partneři to vydrží. Takže to bych vám prakticky doporučil. Děkuji.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji, panu kolegovi Václavu Klausovi za dodržení času k faktické poznámce. A teď je řádně přihlášený pan poslanec Pavel Juříček. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Pavel Juříček: Děkuji, pane předsedající. Dámy a pánové, já samozřejmě, všichni víte, že nejsem v konformní situaci, neboť jsem člen ANO a mám respekt ke svým koaličním partnerům. Ale nicméně ten názor, který tady říkám, a říkám ho na vládě a říkám ho všem ministrům a i koaličním partnerům, je od začátku v podstatě stejný.
Nicméně musím napravit některé informace, které tady padly. Tenkrát v roce 2008-2009, jsem vám říkal, že jsem u toho byl, když jsme domlouvali tenkrát s tripartitou a s odbory vlastně tu změnu zavedení tří dnů. A musím opravit, protože tenkrát zaměstnanci získali snížení z osmi procent sociálního pojištění - paní Pekarová, prostřednictvím předsedajícího - na šest a půl. Takže to bylo jeden a půl procenta za první tři dny. A vlastně zaměstnavatelé získali jedno procento. To znamená z dvaceti šesti procent na dvacet pět procent za čtyři až čtrnáct dnů. Jinými slovy, když to přepočítáme na váhu, tak pro zaměstnance v tu chvíli to bylo pětkrát výhodnější než pro zaměstnavatele. Ano, Kateřina Valachová, prostřednictvím předsedajícího, má pravdu. Pro zaměstnavatele to bylo zhruba 11 mld., ale pro zaměstnance zhruba 50 mld. tenkrát na úspoře vlastních daní. Takže to jenom abychom si řekli ty fakta mezi rokem 2008 a 2009.
A co teď je? Píše se rok 2018, zavedeme to v 2019, protože předpokládám, že samozřejmě koaliční smlouva bude naplněna. A je jasné, že vox populi má významné slovo, protože 73 % občanů si přeje zrušení karenční doby, to je pravda. Samozřejmě to je pravda. Ale pokud jsme trošku hospodáři a myslíme i nejenom na to, co se tady stále diskutuje, ale myslíme i na to, ty ušlé příležitosti, tak prosím vás na základě úplně posledního výzkumu CEEC Research, na základě asi 200 největších podniků v České republice, uznávám, že to nejsou střední a malí podnikatelé, tak vychází, že Česká republika v průběhu předcházejícího roku přišla o 19 % zakázek z důvodu právě krize pracovního trhu. A kdyby nebyla krize pracovního trhu, tak pravděpodobně i ta diskuse bude možná mnohem snazší. Ale my neřešíme krizi pracovního trhu, byť hovoříme o tom, že tady chybí 313 tis. zaměstnanců, ale to je jenom číslo. Tam není ještě ta struktura, která chybí, protože když máte individuálně některé odborníky a ten vám onemocní, no tak zároveň stojí dalších třeba dvacet lidí. A to je ten problém, že my máme velikánský problém ve struktuře zaměstnanců, a to je dlouhodobý problém, který není problém této vlády, ale to je problém všech pětadvaceti let, jak jsme zdeformovali učení. Jak jsme zdeformovali střední školy, a že nám vychází na vysokých školách 62 % populace, byť je to deflační, a to všichni víme.
Ale znovu se zkusme vrátit tedy ke karenční době. Jestliže tento výzkum poslední, který pravděpodobně bude v následujících asi čtrnácti dnech zveřejněn, říká o tom, že Česká republika na daních přišla o 117 mld. korun z důvodu právě nemožnosti plnit zakázky, a o tom, už jsem hovořil, že důvěryhodnost České republiky vůči zahraničí padá, tak ona padá už i s tou úvahou, že se zavede znova karenční doba, nebo že se zruší karenční doba a že tady chybět dalších 50 tis. zaměstnanců. Takže ten výsledek nakonec může být opravdu především dopad do státního rozpočtu.
My zaměstnavatelé si nějak poradíme. Vždycky jsme si poradili. A vždycky jsme se dívali na nemocnost zaměstnanců, jak v krátkodobém hodnocení, tak v dlouhodobém. V tom krátkodobém samozřejmě víme, že rizika zvýšení nemocnosti v krátkodobém hledisku budou pravděpodobně někde kolem čtyř procent, protože to odpovídá tomu, té změně mezi rokem 2008 a 2009. Co se týká dlouhodobé nemocnosti, o které tady se stále hovoří, tak ona má jinou charakteristiku, protože zodpovědní zaměstnavatelé to samozřejmě sledují. Jsou to mimopracovní úrazy, zlomené ruce, zlomené nohy. Jsou to kardiovaskulární choroby. Je to samozřejmě karcinogenní bujení a velmi často riziková těhotenství. Tu analytiku z vlastní firmy mohu poskytnout, že se tomu věnujeme. A tam by velmi pomáhalo, protože jestli přijmeme... (Odmlka pro silný hluk v sále.)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Já vám rozumím, pane poslanče. Požádám sněmovnu o klid, abychom mohli...
Poslanec Pavel Juříček: Jestliže přijmeme postulát, že my jsme každý sám individuálně, majoritně zodpovědni za své zdraví, tak pak samozřejmě i k té dlouhodobé nemocnosti i ke krátkodobé nemocnosti by bylo velmi výhodné, kdybychom zavedli do budoucna malus bonus, o kterém dneska vůbec nikdo nehovoří. A to by mělo ten smysl k tomu, abychom si my více pečovali o své zdraví, a to je ta prevence, která zatím tady chybí, a to je také ten strach podnikatelů a nakonec i o ten státní rozpočet, že přijdeme možná o dalších 30, 40 mld. rizika.
Ať si převezme každý z vás individuálně zodpovědnost za to, že státní rozpočet bude naplněn v té původní výši, tak jak je připravován. Já si myslím, že to tak nebude, protože to vidím, a ty názory těch podnikatelů, vidím, že ty daně z příjmu právnických osob prostě nebudou v té výši, protože samozřejmě když nebudeme mít ty zakázky, které nemůžeme reálně splnit, tak my samozřejmě nebudeme dělat takové daně. A to si myslím, že je potřeba férově říct, a že to není žádná podnikatelská lobby, že to je strach o nás, o zaměstnavatele. Jak říkám, my jsme vždycky všechno přežili a vždycky jsme našli nějaký mechanismus, jakým způsobem se uhájíme a nějakým způsobem vybojujeme situaci. My zodpovědní zaměstnavatelé i v době roku 2008-2009, kdy jsme dělali obrovské ztráty... Já například musím přiznat, že jsem dělal tenkrát 300milionovou ztrátu ročně, tak jsem nikdy nepropustil klíčové zaměstnance, protože jsem věděl, že bych si podvázal svoji budoucnost. A v tom si myslím, že je chyba, protože my vždycky se díváme na krátkodobé požitky a nedíváme se na dlouhodobé potřeby. A to je bohužel psychika nás lidí, kde vždycky vidíme v tom krátkodobém hledisku podstatně větší motivaci než v tom dlouhodobém hledisku. Takže jenom abych řekl, co si myslím, co bychom mohli udělat ještě pro minimalizaci ztrát anebo nákladů, které nám to bude vázat.
eNeschopenka není jenom zázrak. Ta nám pomůže jenom pro krátkodobé urychlené řešení toho, jak předěláme nějaký pracovní plán. Můžeme se bavit možná v budoucnu, pokud to dopadne, jedna až jedenáctý den. O tom také byla diskuse.
Ale co je klíčové, je potřeba otevřít trh práce, protože ten tady prožívá krizi už nejméně deset let a teď ho máme v plné nahotě právě těmi ztrátami těch ušlých příležitostí. A jestli chceme ztrácet další, tak nebudeme dělat nic. Pokud to tak bude, tak otevřme normálně dveře dalším padesáti tisícům zahraničních pracovníků, kteří nám pomohou vyřešit obé. Jak počet lidí chybějících, tak i tu strukturu. Protože mohu vám říct, že z těch v této chvíli třiapadesáti Ukrajinců, kmenových Ukrajinců - kteří mě stojí víc, ne že je to levná práce, protože je musím obléct, musím přeložit všechny technologické postupy, všechny kontrolní návodky, všechny pracovní návodky, a tři měsíce mají ubytování zdarma, takže mně... a mzdu mají totožnou, jako český zaměstnanec, takže jsou pro nás dražší, ale doesn't matter. ***