(16.30 hodin)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji paní poslankyni Heleně Válkové. Nyní pan poslanec Pavel Žáček, připraví se paní poslankyně Kateřina Valachová. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Pavel Žáček: Děkuji za slovo. Vážené kolegyně, vážení kolegové, pro mne jako jednoho ze studentů, spoluorganizátorů demonstrace 17. listopadu 1989, jejíž brutální potlačení odstartovalo pád komunistického režimu, následné politické změny, díky nimž my všichni zde sedíme, svobodně sedíme, tak vnímám jako snahu postavit proti sobě dvě historické události. To je Den boje za svobodu a demokracii, 17. listopad 1989, a Mezinárodní den studentstva, to jest 17. listopad 1939.
Obě události mají pochopitelně hlubokou souvislost. Připomenu stručně a doplním slova v úvodu. V reakci na hnutí českých vlastenců a demonstraci 28. října 1939, tzn. k 21. výročí vzniku Československé republiky, a reakci na (nesrozumitelné) nacistické okupační moci došlo k zavraždění dvou demonstrantů, Opletala a Sedláčka. Při dalším vzepětí české veřejnosti během pohřbu Jana Opletala došlo zase k další reakci nacistické okupační moci, a to takové, že devět studentských lídrů, devět studentských předáků popravili v Ruzyni, zavřeli české vysoké školství a stovky dalších vysokoškolských studentů odvlekli do koncentračních táborů. V roce 1941, jak zde již bylo řečeno, vlastně v exilu další studenti dosáhli toho, že byl tento den mezinárodně uznán jako Mezinárodní studentský den.
Také je nutné zmínit, že 50 let od této události, od počátku nacistické okupace, v době, kdy komunistický režim více než 40 let zneužíval Mezinárodní den studenstva prostřednictvím instituce zvané Mezinárodní svaz studentstva k ideologické a zpravodajské infiltraci Západu a zemí třetího světa, jsme využili tohoto výročí k organizaci studentské stavovské demonstrace. Komunisté nebyli schopni odmítnout připomenutí tohoto výročí a tato demonstrace, která začala na Albertově, vyvrcholila známým zásahem na Národní třídě.
Tady mi dovolte trošku odbočení a uvedení jedné osobní vzpomínky. Když se studenti, když jsme se valili z Albertova směrem na nábřeží a posléze do centra města a na Národní třídu, tak po levé straně tam stálo několik aut, dneska označovaných jako vany, a v nich byli členové té akce MSS v čele s předsedou Josefem Skálou, donedávna místopředsedou KSČM, kteří s despektem a s odmítáním pozorovali, co to bude, a ty komentáře byly, co se bude dít, jaký efekt, jaký dopad to bude mít.
K tomu ještě dodám jednu věc, že 15. listopadu, čili dva dny před tou klíčovou demonstrací, která tady změnila dějiny a vrátila nás zpátky na Západ a směrem k demokracii, předal MSS svoji medaili a cenu Miloši Jakešovi. Stejně jako předtím Jásiru Arafatovi, hlavě OOP a všech jejích teroristických subsekcí.
Od roku 2000 máme 17. listopad 1989 jako státní svátek Den boje za svobodu a demokracii. Připomínám, že výročí 17. listopadu, jak víme, každý rok si ti, kdo si chtějí připomínat tuto politickou změnu, připomínáme na Národní třídě. A ti, kdo si ji připomínat nechtějí, zejména představitelé, zástupci KSČM, jdou k Hlávkově koleji, kde připomínají 17. listopad 1939. Podle mého názoru dochází k jakémusi rozmělňování těchto dvou dnů, historických dnů našich dějin.
Nesouhlasím se snahou o to stavět oba tyto dny proti sobě. Vnímám to za současné situace jako součást a širší snahu o revizi 17. listopadu 1989, jako součást politického tažení proti procesu obnovy demokracie, jak jsme ho nastartovali po listopadu 1989. Vidím to jako zásadní problém, jako nebezpečný jev zpochybňující základy našeho pluralitního demokratického politického systému, jako skrytý útok na klíčový den začátku obnovy svobody a demokracie v naší zemi.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Pavlu Žáčkovi. Nyní paní poslankyně Kateřina Valachová, připraví se pan kolega Jiří Mihola. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.
Poslankyně Kateřina Valachová: Vážený pane předsedající, vážené poslankyně, vážení poslanci, Mezinárodní den studentstva, 17. listopad. Člověk by řekl: Kdo by proti tomu mohl něco mít? Nicméně tato Sněmovna diskutuje už několik let nad několika návrhy. 17. listopadu 1939. Letošní rok máme 100 let republiky, příští rok budeme mít výročí právě od roku 1939. Skutečně nás spolu s kolegy nenapadlo nic jiného, než že by to byl pěkný dárek našim předkům. A rozhodně jsme neměli na mysli podporovat cokoli, co bylo zneužíváno či využíváno před rokem 1989. Koneckonců, dámy, myslím si, že už aktuálně slavíme 8. březen zcela svobodně a nemáme pocity, že by nám tento svátek někdo ukradl.
Mezinárodní den studentstva - nebo pardon, omlouvám se prostřednictvím předsedajícího - kolegyně zprava se hlásí, takže možná to cítí jinak.
Každopádně 17. listopad, Mezinárodní den studenstva, je skutečně jediným mezinárodním dnem, který vyšel z Československa nebo z České republiky, a osobně si myslím, že bychom spíš měli najít cestu, jak se k němu hrdě hlásit. A pokud Karel Rais tady zmiňoval podporu všech studentských organizací, všech žákovských organizací, vážené poslankyně, vážení poslanci, na čem se dnes mladí lidé nebo studenti shodnou, kde hledají národní uvědomění? No, není toho mnoho. Prosím vás, abyste zvážili, i tady kolegové zprava, zda nepodpořit Mezinárodní den studenstva a rozšířit 17. listopad. Nikoli umenšit. Rozšířit. Podle mého soudu rok 1939 a 1989 z hlediska hodnot a symbolů má mnoho společného a mohli bychom si ho i společně připomínat. Tak abyste zvážili veta, která jste už tady vznesli, a ukrátili jsme si ten čas a v případě Mezinárodního dne studenstva si dali ten dárek už k letošnímu 17. listopadu.
Takže tolik moje prosba.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji paní poslankyni Valachové. A nyní pan poslanec Jiří Mihola, zatím poslední přihlášený do rozpravy. Ale vidím z místa přihlášeného předsedu klubu ODS. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Jiří Mihola: Děkuji, dobrý den. Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, jen velmi krátce, nemáme tady hodinu dějepisu, navíc už tady byly ty historické souvislosti vzpomenuty některými předřečníky. Já bych k tomu dodal jen to, že tady máme nějaké historické skutečnosti. Obzvlášť si je připomínáme v době, kdy máme ta osmičková výročí. Víme, že to většinou byly tragické události našich dějin, anebo převažují ty tragické nad těmi pozitivními, bohužel. A že také nejsou jenom osmičková výročí. Tohle je k roku 1939, je to součást naší historie a tady samozřejmě bychom s tím mohli spojit i pozitivní kontexty, především silné mezinárodní kontexty, protože vlastně iniciativa k zavedení tohoto svátku vzešla za druhé světové války v roce 1941 z Londýna a velmi významnou roli v tom sehrála i naše exilová vláda. Událost, která se u nás stala roku 1939, tak vyvolala velkou mezinárodní odezvu, která by se dala dokonce srovnat s událostmi, jako bylo vypálení Lidic v červnu 1942, a dalšími tragédiemi. Současně tento svátek připomínal význam studentstva v zápasu za humanistické a demokratické hodnoty.
Má to ale bohužel i kontroverzní konotace, také tady byly již někým naznačeny, především to, že došlo k zprofanování tohoto svátku bohužel v době totality, za komunistické éry. A místo toho, aby to vlastně sjednocovalo studenty z celého světa, tak nakonec došlo, tak jak byl svět bipolárně rozdělen, i k rozdělení studentských organizací. Dokonce vlastně Mezinárodní svaz studenstva ustanovený dříve, opustili zejména studenti západních zemí a v roce 1950 založili Mezinárodní studentskou konfederaci, protože Mezinárodní svaz studenstva se angažoval při podpoře pouze levicových organizací ve světě a aktivně podporoval propagandu sovětského bloku. To je potřeba, aby tady zaznělo. Čili skutečně tady ten stín nebo skvrna je. Nechci už to příliš jitřit. V čele této organizace stál dlouhou dobu i Miroslav Štěpán, který patřil k tvrdému jádru komunistických funkcionářů. A také v době komunistického režimu to byla spíš prorežimní slavnost připomínání toho svátku 17. listopadu. ***