(20.50 hodin)
(pokračuje Kaňkovský)
Vládní prohlášení se dále poměrně obšírně zabývá plánovanými změnami ve fungování zdravotních pojišťoven, změnách v nastavení sítě zdravotnických zařízení. Ano, toto vše považuji i já za potřebné. Bohužel opět chybí aspoň náznak toho, jak k tomuto chce vláda dospět. Trochu to připomíná cimrmanovskou hlášku "my nesmíme ani naznačovat". Jsem si vědom toho, že vládní prohlášení nemůže obsahovat všechny algoritmy, ale u klíčových cílů by nástroje, jakými k nim vláda chce dospět, být obsaženy měly.
Pochválit naopak musím pasáže o řešení problematiky zdravotně-sociálního pomezí, tedy zejména koncepci péče o chronicky nemocné, o pacienty s nevyléčitelnými chorobami. Zde chci jen apelovat, aby vláda s těmito změnami, které vyžadují mezirezortní spolupráci, neotálela. Slibů jsme v minulém volebním období už zažili hodně. Vítám také pasáže o zavedení principu HTA pro zavádění nových technologií a výkonů do úhrad z veřejného zdravotního pojištění, a to tak, aby bylo z úhrad veřejného zdravotního pojištění hrazeno prioritně to, co pacientovi skutečně přinese profit. Stejně tak vítám dokončení projektu DRG Restart a nasměrování finančních prostředků takzvaně za pacientem. Jen doufám, že se toho dočkáme v dohledné době.
Velmi kriticky se ale musím zmínit o dvou klíčových oblastech, na které vláda ve svém vládním prohlášení v oblasti zdravotnictví zapomněla, nebo si s nimi prostě neví rady, přičemž u prvé z nich netvrdím, že řešení je jednoduché.
Tou první oblastí, kterou považuji skutečně za naprosto zásadní a která bezprostředně ohrožuje fungování českého zdravotnictví, je prohlubující se personální krize, ať už se jedná o nedostatek lékařů, tak v nemenší míře o nedostatek zdravotních sester a dalšího personálu. Toto je skutečný strašák českého zdravotnictví a vládní prohlášení se tváří, že tento problém neexistuje, nebo se jej dotýká jen velmi z dálky. O problému s nutností přijímat více studentů na lékařské fakulty jsem již hovořil. Toto samo o sobě ale nestačí, byť to velmi spěchá, jak zde už zaznělo z úst Bohuslavy Svobody vaším prostřednictvím, pane předsedající, efekt se dostaví za šest až deset let nejdříve.
V tuto chvíli ale nejde jen o početní deficit lékařů a zdravotních sester. Mnohem větším nebezpečím je věková struktura české lékařské populace. Dle dostupných statistických informací je patrné, že v některých lékařských odbornostech tvoří nejpočetnější skupinu lékaři ve věku mezi 50 až 60 lety, v některých dokonce nad 60 let. Je jasné, že během pěti až deseti let řada těchto lékařů odejde do důchodu a v tu chvíli nastane v těchto odbornostech obrovský problém, a to tím spíše, že ve věkových kategoriích 40 až 50 let a pod 40 let je výrazný početní propad. Krátce řečeno, nemocnice i terén bojují s nedostatkem lékařů středního věku, lékařů zkušených, kteří by měli zároveň být školiteli mladých nastupujících lékařů. A pokud nyní už pět, možná deset minut po dvanácté na tuto situaci nezareagujeme, pak naše občany opravdu čeká neradostná budoucnost.
Tím více mě překvapuje, že vláda tento problém ve svém vládním prohlášení neakcentuje, nechci říct, že dokonce ignoruje. Pacienti i zdravotníci čekají na naději, pacienti na to, že je bude mít kdo kvalitně ošetřit, zdravotníci na to, že budou za svoji práci kvalitně ohodnoceni, což vláda jedněmi ústy přislíbí, poté zase ruší, poté znovu přislíbí. Jenže zdravotníkům už zdaleka nejde jenom o platy. Jsou přetížení, jsou v neustálém stresu pro personální deficit, potřebují mít jistotu, že vláda nedopustí, aby personální krizi ve zdravotnictví odnesli svým zdravím nebo aby skončili v trestním řízení, protože prostě jednou už něco nestihli včas a kvalitně udělat. Zde jasná vize řešení ze strany Ministerstva zdravotnictví i celé vlády chybí. A přiznejme si, že sebelepší léky, sebemodernější technologie budou pacientům k ničemu, pokud je nebude užívat motivovaný zdravotnický personál.
Druhý okruh problémů, na který vláda v oblasti zdravotnictví zcela rezignovala, je oblast prevence nemocí. Na minulém jednání výboru pro zdravotnictví jsme projednávali naprosté selhání Ministerstva zdravotnictví, konkrétně sekce hlavního hygienika, při implementaci strategie Zdraví 2020. O to více pak překvapuje, že zatímco s odvoláním některých odborně ceněných, ale politicky nepohodlných lidí z pozic náměstků si dalo vládní hnutí ANO naspěch, noc dlouhých nožů proběhla ještě před vánočními svátky, naopak hlavní hygienička, která ve své gesci zcela selhala, je ve své funkci doposud. Toto jsou opravdu velmi smutné paradoxy.
Je poměrně známou informací, že Česká republika dosáhla od roku 1989 u průměrné délky života občanů výrazný pozitivní posun. Ano, podařilo se nám podstatně prodloužit průměrnou délku života našich občanů. Ale stačí to? O čem to svědčí? Samo o sobě pouze o tom, že pomocí zejména kvalitnější zdravotní péče se naše populace dožívá vyššího věku. Jsou zde ale také kvalitativní parametry zdraví a tím zásadním je takzvaná délka života ve zdraví, tedy ta etapa života, kterou prožijeme bez omezujících onemocnění, nejčastěji bez některých z civilizačních chorob. A tady je bohužel situace zcela jiná. Od roku 1989 jsme v tomto parametru nepostoupili ani o píď. Tedy shrnuto. Dožíváme se vyššího věku, ale poslední skoro dvě dekády prožíváme sužováni chronickými nemocemi. A zde je velký rozdíl oproti například severským zemím, které účinným a dlouhodobým programem primární prevence, tedy předcházení nemocí, dosáhly stavu, kdy nejenže výrazně prodloužily průměrnou délku života, ale také výrazně prodloužily čas, který jejich obyvatelé prožijí ve zdraví. A zde Česká republika totálně selhává, a to nehovořím o druhém pozitivním efektu koncepčně aplikované prevence nemocí a tím jsou výrazné finanční úspory na zdravotní péči.
Tolik ke zdravotní části vládního prohlášení.
Pár slov na závěr. Jsem pozitivní člověk a nepřeji nikomu nic zlého. Ano, nehoráznosti, které zde zazněly z úst pana Grebeníčka vaším prostřednictvím, pane předsedající, by v době před pár sty lety skončily vyzváním na souboj zřejmě od řady kolegů z Poslanecké sněmovny, ale i od mnohých občanů této země. Žijeme v jiné době, navíc já osobně jsem pacifista. Ale jsem také realista. Stalinista zůstane stalinistou. A já na rozdíl od pana Grebeníčka umím odpouštět, rozhodně ale není možné ani pro mě, ani pro řadu občanů této země zapomenout na činy pana Grebeníčka seniora a jemu podobných. Rozhodně nelze zapomenout na zvůli estébáků a jejich pohůnků, rozhodně nelze zapomenout nejen na fyzický, ale také psychický teror, který představitelé těchto struktur uplatňovali v době komunistické vlády.
Ano, pane Grebeníčku prostřednictvím pana předsedajícího, já vám odpouštím. Historie ale nezapomene a hlavně nezapomenou ti, které komunisté zavraždili, mučili, fyzicky a psychicky týrali. A vy jste dnes dokázal, že KSČM nebyla a není reformovanou levicovou stranou. KSČM se nedistancovala od své temné minulosti a právě toto je jeden ze zásadních důvodů, proč pro tuto vládu v žádném případě nemohu zvednout ruku.
Zmínil jsem zde i řadu věcných důvodů, proč tato vláda nedostane můj hlas. Přesto této vládě nepřeji nic špatného. Vláda zde není pro poslance, ale pro občany. Proto si přeji, aby i takto věcně a politicky špatně sestavená vláda byla úspěšná v práci pro rozvoj České republiky a jejích občanů. Já ani ostatní poslanci KDU-ČSL důvěru vládě nedáme, jsme ale připraveni být tvrdou, avšak korektní opozicí. Já osobně nejsem zvyklý kritizovat jen z principu, jsem připraven s kolegy z KDU-ČSL přinášet sem do Sněmovny návrhy, které budou odrážet volební program KDU-ČSL a z opozičních lavic se budeme společně s kolegy snažit podpořit vládu tam, kde bude tvořivá. Budeme také formou pozměňovacích návrhů spolupracovat na tvorbě smysluplných zákonů, stejně jako předložíme naše poslanecké návrhy zákonů. Zároveň ale budeme, a to chci zdůraznit, i velmi důsledně bránit všemu, kde bude vláda bořit, budeme hradbou tam, kde bude vláda nahrávat svým vlastním podnikatelským či jiným zájmům, a velmi tvrdě budeme bránit všemu, co by mohlo nabourat demokratické principy této země. ***