(10.30 hodin)
Poslanec Marek Výborný: Vážený pane místopředsedo, milé kolegyně, vážení kolegové. Děkuji za slovo. Já se nechci vracet k těm historickým exkurzům a emotivním vyjádřením, ale jednu věc bych přeci jenom rád dodal. Tady můj předřečník hovořil o tom, že 70-80 procent veřejnosti nesouhlasí s restitucemi a náhradami. Ale kolegyně, kolegové, takhle přece nemůžeme uvažovat. To je absurdní! Většina veřejnosti si přeje, aby byly minimální daně, nejvyšší platy, co nejvyšší důchody, a my proto, že si to všichni přejí, tak tedy pro to budeme hlasovat? Přece my máme nějakou zodpovědnost a hodnota spravedlnosti, která je tím jádrem celého problému nebo celé věci, musí být námi ctěna. Prostě ano, ať se nám to líbí, nebo nelíbí, pokud bylo něco ukradeno, má to být vráceno, a je přece absurdní, abychom v okamžiku, kdy se vrací něco, co bylo ukradeno, abychom to zatěžovali daní. To snad všichni víme.
Ale já jsem chtěl zde říci některé spíše věci faktické, které se dotýkají právní stránky té věci. K finančním náhradám stát uzavřel v souladu se zákonem č. 428/2012 Sb. smlouvy o vypořádání se všemi církvemi, které tento způsob vypořádání neodmítly. Platí tedy zásada pacta sunt servanda a princip legitimního očekávání. V těchto smlouvách je stát v postavení subjektu povinného k poskytnutí sjednaného plnění. Navržená novela by obsah smlouvy jednostranně pozměnila, přičemž její schválení by mohlo vést k soudním sporům například z důvodu možného krácení věřitele. Navrhovatelé neřeší otázku, jakým způsobem by mohli přimět církve uzavírat dodatky k těmto smlouvám.
Dále navržená změna spočívající v zavedení povinnosti odvést ve vztahu k poskytnuté finanční náhradě daň z příjmů může působit retroaktivně, neboť na vztah založený za podmínek stávající právní úpravy se budou aplikovat zcela nové podmínky. Tento postup je přípustný pouze v případech, jsou-li k němu zvlášť závažné důvody, resp. je-li tu dán zvlášť závažný veřejný zájem. To cituji nález Ústavního soudu z 15. května 2012. Z návrhu však doložení závažného veřejného zájmu, pro který by bylo vhodné přistoupit ke změně zákona, neplyne, a to tím spíše, že z důvodové zprávy k zákonu vyplývá, že veškeré předkladateli návrhu tvrzené skutečnosti zákonodárce v době přijetí zákona předvídal. Čili byly předvídané, proto tady není žádný veřejný zájem.
Ústavní soud se také, a opakovaně to tady bylo řečeno, vyjadřoval k finančním náhradám a neshledal na jejich podobě nic neústavního. Vzhledem k prakticky ukončenému procesu naturálních restitucí lze také říci, že rozsah naturálně vydávaného nemovitého majetku se nachází pod původními kvalifikovanými odhady obsaženými v důvodové zprávě, tudíž ten argument navrhovatelů o nepřiměřenosti finančních náhrad zde neobstojí. Naopak je třeba vzít v úvahu argument ochrany vlastnického práva.
Tolik tedy několik faktických věcí, které, předpokládám, jsou zcela jasné a zřejmé a vezmeme je jako poslanci v potaz při svém rozhodování, jak s tímto návrhem naložit. Domnívám se, že není jiné cesty než návrh odmítnout, protože v opačném případě tady skutečně stejně dojde k tomu, že tuto absurditu zruší Ústavní soud. A co mě tedy - a tady se budu opakovat s tím, co tady zaznělo - skutečně pobavilo, bylo stanovisko vlády, protože pokud tedy vláda, přestože si je všech těchto věcí, jsem přesvědčen, vědoma, dává k tomuto návrhu souhlasné stanovisko, tak to, dámy a pánové, není nic jiného než politický argument, který má podpořit vyjednávání o vládě, které tady běží mimo jiné s KSČM. O ničem jiném to nesvědčí. Děkuji za pozornost. (Potlesk zprava.)
Místopředseda PSP Jan Hamáček: Děkuji, pane poslanče. Ještě přečtu dvě omluvy. Pan poslanec Mašek se omlouvá do 12. hodiny z pracovních důvodů, paní poslankyně Balcarová se omlouvá z pracovních důvodů mezi 10.30 a 11.
Prosím pana poslance Grebeníčka.
Poslanec Miroslav Grebeníček: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, papež František, jehož 11. prosince 2013 časopis Time označil za osobnost roku, se nechal slyšet, že korupce vážně uráží Boha, tím spíše, když má její činnost náboženský podtext. Svatý otec se již od svého nástupu do úřadu v březnu 2013 snaží přimět církevní hodnostáře k větší skromnosti a Vatikánskou banku zbavit zločinné pověsti. Už koncem listopadu 2013 se papež František ve své apoštolské exhortaci, či papežském vybídnutí, Evangelii gaudium zastal chudých na světě, kteří jsou vystaveni diktatuře nemilosrdného trhu. V tomto dokumentu uvedl i tato slova: "Peníze musejí sloužit a nikoliv vládnout." Jeho poznámky vyvolaly zavádějící kritiku amerických konzervativních kněží, kteří zmíněné provolání označili za čirý marxismus. Dokonce napsali, že Ježíš Kristus nebyl socialista, ale kapitalista vyznávající osobní odpovědnost.
Dámy a pánové, papež František rozhodně není žádným zastáncem neosocialismu, jen se vcelku obratně distancuje od radikální kapitalistické ideologie, která je zodpovědná za celou řadu sociálních nespravedlností. Ve svém prvním veřejném vyjádření poté, co vyšlo najevo, že chamtiví vatikánští preláti odolávají jeho snahám o reformu správy a financování Svatého stolce, jednoznačně prohlásil: "Dokonce i v církvi působí lidé, kteří místo toho, aby sloužili druhým a mysleli na ně, církev zneužívají. Jsou to kariéristé, kteří lpí na penězích." A pak 6. listopadu 2015 při mši pronesl papež František i tato kritická slova: "Nelze říci, že toto je církev, která pomáhá, která slouží, když místo toho využívá jiné." František dal tedy hned zpočátku svého pontifikátu jasně najevo, že nemá v úmyslu být jen nějakým přechodným papežem, který bude pouze pokračovat na půdorysu myšlenek svých předchůdců Jana Pavla II. a Benedikta XVI. Nepřevzal ani jimi hojně užívaná dogmata, která mají s běžným lidským životem společného snad jen to, že k sobě pasují jako pěst na oko.
Dámy a pánové, papež František nikomu nevyhlašuje válku ani nemobilizuje křesťanský svět proti islamistům. Při návratu z Krakova do Vatikánu v roce 2016 dokonce prohlásil, že zdrojem terorismu není islám, ale nespravedlivý společenský řád, kde vládnou peníze a mladí lidé nemají žádnou perspektivu. Ano, značná část katolické hierarchie se netají nespokojeností s novým větrem vanoucím z Vatikánu a chce přečkat pontifikát papeže Františka, přičemž doufá, že se po něm vrátí vše do starých kolejí. A Česká republika? Když na počátku rekatolizace byl až zoufalý nedostatek katolického kněžstva, zejména farářů, tak do farností byli zpočátku přizváni také cizí kněží, zejména polští. Podobnost s dneškem je nejspíše čistě náhodná. Stejně jako základní kontrast baroka, tedy kulturního stylu, který pronikl do českých zemí po porážce stavovských vojsk na Bílé hoře v přímé návaznosti na expanzi katolické církve. Vždy šlo ovšem o totéž. Především však o majetek a o údajnou nicotnost pozemského života ve srovnání s životem věčným. ***