(15.40 hodin)
Místopředseda PSP Petr Gazdík: Děkuji panu poslanci Fiedlerovi. Mám tady dvě faktické poznámky a pak přednostní právo pana místopředsedy Filipa. Nejprve pan poslanec Josef Hájek a jeho faktická poznámka, po něm pan kolega Michal Kučera s faktickou poznámkou. Prosím, pane kolego.
Poslanec Josef Hájek: Vážený pane předsedající, kolegyně, kolegové, víte, že jsem se asi po dobu osmi měsíců intenzivně věnoval bodu, který byl nazvaný nevýhodná privatizace, nebo informace vlády ve věci nevýhodné privatizace OKD. V té souvislosti jsem se několikrát chtěl obrátit na pana premiéra. Dneska tady bohužel také není. Samozřejmě když jsem na této kauze pracoval - Sněmovna svým usnesením rozhodla, že to skutečně byla nevýhodná privatizace -, do ruky jsem dostal řadu materiálů. A jedním z těchto materiálů byl mail, teď mě prosím poslouchejte, který poslal pan Ivan Přikryl panu premiérovi dne 20. prosince roku 2015. To znamená dva měsíce předtím, než začal komunikovat s panem Babišem. Takže otázka zní, jak se tady ptal kolega Fiedler: Je to zinscenované, nebo není? Mně to teď zapadá do kontextu, protože v tom mailu je napsáno, bohužel se tady citují odposlechy, tak já s těžkým srdcem budu také citovat z tohoto mailu: Vážený pane premiére, pro vaše časové vytížení a také proto, že na týden odjíždím mimo Českou republiku, vás chci informovat, že jsem podle (řečeno s důrazem:) našeho dohovoru učinil úkony v kauze OKD, tak jak jsme o nich hovořili. A tak dále. Měl jsem možnost nahlédnout do spisu, s omluvou, pojala mě hrůza, jaké právní nepřesnosti obsahují argumenty obžaloby, například běh času není pro Policii České republiky a státního zástupce významný faktor a obviňuje osoby za úkony, které někdo jiný učinil mnohem dříve a tak dále.
Takže prosím vás, pokud použijete selský rozum, a já ho používám velmi často, 20. prosinec 2015 komunikuje pan premiér s panem premiérem a dva měsíce potom je pan premiér osloven tímto novinářem. Děkuji.
Místopředseda PSP Petr Gazdík: Děkuji. Pan poslanec Kučera nemá zájem o faktickou poznámku. S přednostním právem pan místopředseda Filip, po něm s přednostním právem pan ministr zdravotnictví. Prosím, pane místopředsedo, máte slovo.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. Vážený pane předsedající, členové vlády, paní a pánové, dovolte mi, abych se krátce vyjádřil k dnešnímu bodu programu. Proč jsme podpořili program, vysvětlil ještě před zahájením schůze předseda našeho poslaneckého klubu Pavel Kováčik s tím, že by alespoň Poslanecká sněmovna si neměla nechat líbit, jestli nejvyšší ústavní činitelé vzkazují něco prostřednictvím tiskových konferencí, médií a podobně.
To, že je tady krize, snad nikdo nepopírá. Dovolte mi tedy se zamyslet nad tím, co s takovou krizí má v parlamentní demokracii, nikoli v prezidentském nebo jiném systému, ale v systému parlamentní demokracie dělat nejvyšší zákonodárný sbor, tedy Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. Začnu obecně, než se vyjádřím k tomu, kdo se na krizi podílí a jaké je ústavní řešení. Nechci vás příliš dlouho zdržovat, ale přece jen si myslím, že je potřeba k tomu, abychom jasným způsobem formulovali některé věci a neocitli se v pozici, že budeme nahrazovat jiný ústavní orgán jiné moci České republiky, například našimi soudy že nahradíme soudní soustavu, nebo že se budeme míchat do věcí moci výkonné, tak si musíme jasně říct, v jaké jsme pozici.
Dovolte mi malou připomínku našich ústavních povinností a hranic, ve kterých se pohybujeme. Smyslem politické činnosti je udržet či získat moc ve státě, čili vládnout. Právo, především pak ústavní právo by mělo tuto činnost regulovat svými pravidly. Hovoříme-li o politické krizi, tak nastává buď nerespektováním pravidel, anebo jen proto, že pravidla neexistují. V České republice pravidla chování existují. Spory mezi prezidentem a premiérem o demisi člena vlády jsou, řekl bych, v českém ústavním systému po roce 1992 už tradiční. Nevyhnul se jim žádný z českých prezidentů a ti, kteří byli předtím předsedové vlády, si stěžovali, jak s nimi prezident špatně zachází, a ti, kteří se potom z předsedy vlády stali prezidenty, si stěžovali na to, jak předseda vlády nedobře připravuje případné demise.
Nejdřív tedy samotný článek 74 Ústavy. Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády. V tom článku nestojí nic takového, že prezident je povinen odvolat nebo že by mu byla stanovena lhůta. A v tomto ohledu musím říct, že je jasné, kdyby tam bylo něco jiného a například tohle bylo kogentním ustanovením Ústavy České republiky, asi by se našel jiný předmět sporu mezi současnými politickými stranami, které tvoří koalici. Podotýkám, že nejen podle mého názoru, ale podle názoru mnoha lidí, ať už občanů České republiky, kteří jsou bez jakékoli politické angažovanosti, či politologů, nebo i mezi politiky, je zřejmé, že koaliční vláda sociální demokracie, hnutí ANO a KDU-ČSL vyčerpala svou shodu na odstranění zla, kterou tady napáchala vláda pravice od roku 2006 do roku 2013.
Ale vraťme se k Ústavě. Mají pravdu všichni, kdo spatřují v textu článku 74 pravidlo. Ale jak jsem řekl, není to pravidlo kogentní, tedy nařizující prezidentovi okamžitě vyhovět. Je totiž dispozitivní. Toto pravidlo znamená, že prezident ho musí respektovat, ale konat podle něho může třeba i mnohem později a způsobem, který považuje za vhodný.
Takto formulované pravidlo v Ústavě provází dnes hysterická mediální kampaň všech proti všem. Výsledkem je krize nejen politická. Vládní už je tady dlouho, na tu jsme upozorňovali už v lednu letošního roku. Ale je to krize i ústavní. Můžeme si tedy vybrat, kterou krizi budeme řešit. Když si položíme sine ira et studio, tedy bez zášti a zájmu, otázku "má tedy prezident podle Ústavy České republiky právo zdržovat nebo vůbec odmítnout odvolání ministra financí Babiše?", tak si musíme odpovědět zase textem Ústavy, a tentokrát si vypomůžeme i per analogiam nálezem Ústavního soudu.
Začnu premiérem. Podle článku 77 odst. 1 předseda vlády organizuje činnost vlády. Pod tím lze rozumět zejména to, že odpovídá Poslanecké sněmovně, že činnost vlády organizuje tak, aby plnila svoji funkci, program a úkoly, a také že si k tomu do funkcí jejích členů vybral vhodné osobnosti. V opačném případě může Sněmovna vyslovit vládě nedůvěru a prezident ji okamžitě odvolá. Tam není dispozitivní norma. Tam je ustanovení kogentní, protože jsme v parlamentní demokracii.
A nyní k členům vlády. Podle článku 69 odst. 1 skládá slib do rukou prezidenta, z jehož obsahu v odstavci druhém nás musí zaujmout při předmětu dnešní schůze zejména to, že člen vlády slibuje zastávat úřad svědomitě a nezneužije svého postavení. V následujícím článku 70 to pokračuje: Člen vlády nesmí vykonávat činnosti, jejichž povaha odporuje výkonu jeho funkce. Podrobnosti stanoví zákon. To na margo toho, co řekl ministr spravedlnosti. ***