(18.30 hodin)
(pokračuje Skopeček)
My jsme skutečně na rozpočtovém výboru, a děkuji i panu předsedovi, uspořádali seminář k tomu tématu, na kterém vystupovala řada lidí samozřejmě jak z akademického světa, tak lidí z byznysu, i těch zprostředkovatelů, kteří jsou tu dnes považováni za zločince. Nicméně dovolím si prostřednictvím pana předsedajícího panu guvernérovi říct, že přestože jsme na těch jednáních mezi sebou často třeba s panem viceguvernérem Tomšíkem nesouhlasili, tak vždycky diskuse probíhala korektně a ani by ho nenapadlo nás obviňovat, že snad proto, že máme jiný názor na regulaci bank, chceme způsobit jejich kolaps, jak to tady zaznělo v úvodu.
Myslím si, pane guvernére, vážím si vás, ale že to nebylo úplně vhodné konstatování. Prostě na věci, a zvláště v ekonomické a hospodářské politice, můžeme mít jiný názor, aniž bychom chtěli ekonomiku nebo jednotlivé občany poškodit.
K samotnému návrhu. Vím, že mediálně líbivější a větší ohlas získá právě ta část, která se zabývá regulací hypotečního trhu, ale znovu bych chtěl upřít pozornost na tzv. netradiční nástroje měnové politiky, které banka chce získat. Myslím si, že Česká národní banka je nepotřebuje, že i při stávajících měnově politických nástrojích, které má k dispozici, dokázala prostřednictvím dlouhodobě oslabovaného kurzu koruny - a já jsem velkým kritikem tohoto opatření - využít netradiční nástroj měnové politiky nad rámec těch standardních, které používala do té doby, a nepotřebovala k tomu změnu zákona. Všichni dobře víme jak v ekonomické teorii, tak v praktické hospodářské politice, že měnová politika těch velkých centrálních bank, ať už to byl FED nebo Evropská centrální banka, které prováděly kvantitativní uvolňování, tak ani ekonomická teorie na té akademické úrovni, ani praktická hospodářská politika si není jista, jaké dlouhodobé důsledky bude to nalévání peněz do ekonomiky mít.
To, že to je obrovské systémové riziko, kvůli kterému tu Česká národní banka ten zákon má, a to, že to je obrovské systémové riziko, to kvantitativní uvolňování, ukazuje už to, jakým způsobem po této politice zareagovala např. výnosnost důchodových systémů ve Spojených státech a v řadě dalších zemí, kdy díky té uvolněné měnové politice nastřádané celoživotní úspory, které si lidé střádali na důchod a na část života poté ekonomicky aktivní, jak zaznamenali ztrátu. Takže to je jenom první z těch neblahých důsledků, které od kvantitativního uvolňování můžeme čekat. Řada dalších může přijít, ať už hyperinflací, která by byla logicky ve standardním ekonomickém prostředí logickým důsledkem toho kvantitativního uvolňování.
A já prostě nemám pocit, že bychom jako Sněmovna měli jen tak odmávat České národní bance dramatické rozšíření jejích pravomocí, aniž by o tom existovala velmi hluboká akademická, odborná, ale i politická diskuse. A ta, bohužel, o takto podstatné normě doposud neběžela. A já jsem velmi rád, že rozpočtový výbor se k tomu připojil, a i to, že rostou, jak jsem se díval v systému, jak roste počet pozměňovacích návrhů, tak je zřejmé, že další a další poslanci chápou, že o žádnou technickou novelu, jak nám na začátku Česká národní banka falešně chtěla namluvit, o žádnou technickou novelu nejde.
Předložený návrh novely zákona o České národní bance má umožnit regulaci tří úvěrových ukazatelů současně. Nemám úplně aktuální přesná data, ale i když jsem se díval a studoval jsem důvodovou zprávu k tomu zákonu samotnému, tak jsem nenašel žádnou zemi, kde by naráz regulovali všechny ty tři úvěrové ukazatele. Navíc ty ukazatele, které regulují, nebo dívají se na příjem domácnosti, která o hypotéku žádá, tak je regulují země, jako je Irsko či Velká Británie, ale s absolutně odlišnou strukturou hypotečního trhu. Nemohu souhlasit s tím, že ten návrh je v současné době potřeba. Když se podíváme na data, a pokud jsou aktuálně přesnější, já jsem se díval někdy před 14 dny, před třemi týdny, když jsem ten pozměňovací návrh připravoval, tak statistiky ukazují, že podíl hypotečním úvěrem financovaného bydlení je u nás výrazně podprůměrný. 18 % domácností financuje bydlení prostřednictvím hypotéky, což je opravdu jiné číslo, než je 27 % průměr Evropské unie. A když tu pan guvernér zmiňoval Slovensko, které údajně aktuálně přišlo s podobnými návrhy, tak tam ten podíl úvěrem financovaného bydlení je na úrovni 37 %. To je úplně jiné číslo než číslo 18 v České republice a to je úplně jiná motivace k volbě takových regulačních nástrojů, jaké Česká národní banka po nás chce. Lidé s nízkými příjmy, a Eurostat to definuje jako 60 % mediánu a méně, mají úvěr na bydlení u nás jen v 6 % případů. Zase oproti Evropské unii, kde je ten průměr dvojnásobný.
Co se týče nějakého rizika a bubliny, tak statistiky ukazují, že v celém pokrizovém vývoji, myslím tím po roce 2010, u nás rostou ceny nemovitostí stejným tempem jako příjmy v ekonomice. Zase to neznačí, že by se tu nějak dramaticky nafukovala hypoteční bublina, kterou bychom aktuálně museli, jak se říká, propichovat. A to si neodpustím říci, ale přece to, co Česká národní banka po nás chce a co chce brzdit, sama způsobila svou vlastní uvolněnou měnovou politikou a tlakem na nízké úrokové sazby. Je zřejmé, že nízké úrokové sazby zkrátka motivují lidi méně spořit a více si půjčovat, že lidi motivují brát si, když jsou úroky tak nízké, brát si hypotéku a pořizovat si bydlení. Osobně si myslím, že vzít si úvěr na bydlení je rozhodně lepším způsobem, jak se zadlužit, než si pořizovat spotřební úvěry na vánoční dárky nebo na letní dovolené. Myslím si, že dát šanci lidem pořídit si vlastní bydlení a během svého života si na něj nastřádat, je věc, která té ekonomice, a nejen ekonomice, ale zejména stabilitě společnosti pomáhá. A nezlobte se na mě, v okamžiku, kdy Česká národní banka chce do svých rukou nástroje, které mají hypoteční trh omezit, tak je zřejmé, že ta úvěrová, hypoteční schopnost, schopnost sáhnout si zejména nízkopříjmovým rodinám a skupinám obyvatel na hypotéku, bude zkrátka výrazně omezena.
Jsem rovněž rád, že prošly dílčí návrhy z rozpočtového výboru, byť si myslím, že to nevede úplně, zatím ty, co prošly, k systémové změně zákona. Ale pro mě bylo naprosto nepochopitelné, že od začátku, tak jak to Česká národní banka plánovala, měly do těch regulací spadat i hypotéky, které už běží, tzn. refinancování hypoték. Dovolím si vám dát jeden příklad. Vezměte si mladý pár, který si v okamžiku, kdy oba pracují, pořídí hypotéku na pět let, čtvrtý rok odejde manželka na mateřskou dovolenou, jejich příjem se automaticky na nějaký omezený čas několika let sníží, je okamžik, kdy by mohli refinancovat hypotéku, chtějí ji, našli by třeba i konkurenční banku, kde by si sáhli na hypotéku s nižší úrokovou sazbou, ale protože zrovna Česká národní banka bude regulovat ukazatel, který zkoumá příjem domácnosti, tak tato domácnost se díky tomu, že manželka nebo partnerka je na mateřské a má nižší příjem, tak se nekvalifikují a budou odsouzeni k tomu zůstat u té banky stávající, a to i za cenu vyšší úrokové sazby. Čili já myslím, že to systémové riziko nesnižuje, což je ambice tohoto zákona, ale naopak, že to systémové riziko zvyšuje. A nechápal jsem, proč chceme komplikovat život, nebo proč chce Česká národní banka komplikovat život nejenom párům nebo jednotlivcům, kteří si berou hypoteční úvěr poprvé, ale proč chce komplikovat život i těm lidem, kteří standardně splácejí hypotéky už dnes a chtějí pouze refinancovat.
Dalším problémovým bodem novely zákona je podle mého názoru poměrně vysoká samovolnost rozhodování centrální banky. Ty limity mohou podle novely být stanoveny zcela nezávisle a na zcela autonomním uvážení České národní banky. Navrhovaná novela neřeší skutečnost, že větší obezřetnost při řízení jednoho ukazatele může být kompenzována volnějším přístupem k ukazateli jinému. Stanovením horních hranice bez znalosti kontextu individuálního úvěrového případu, jak navrhuje novela, de facto dochází k situaci, kdy Česká národní banka dostává extrémně velké pravomoci, nejen jak ovlivňovat hypoteční trh, ale jak přímo řídit systém rizik v jednotlivých komerčních bankách. Je to po vzoru toho principu, který podle mého názoru nefunguje v hospodářské politice, to znamená, že one size fits all, to znamená, jedna plošná regulace zahrne všechny případy a padne všem. ***