(18.30 hodin)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji kolegovi Laudátovi za dodržení času k faktické poznámce. Ještě faktická poznámka pana... Odhlašuje se, v tom případě paní poslankyně Marta Semelová v rozpravě, připraví se pan kolega Zdeněk Soukup. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.
Poslankyně Marta Semelová: Děkuji. Vážený pane předsedající, kolegyně, kolegové, musím říci, že jsem netrpělivě očekávala, kdy vláda konečně splní svůj slib a předloží zákon o sociálním bydlení. O tom, že je velmi potřebný a že na jeho schválení netrpělivě čekají mnozí jednotlivci, rodiny i zapojené organizace, není pochyb. To, že se najdou ti, kteří jeho potřebu zpochybňují, či ho přímo odmítají, se dalo čekat. Na druhou stranu bych chtěla říci, že i mě velice nemile překvapuje ta účast-neúčast, kterou tady při projednávání tohoto zákona máme možnost sledovat, a zajímalo by mě, jestli této vládě, resp. ČSSD opravdu jde o přijetí zákona o sociálním bydlení, nebo je to z vaší strany jenom hra s voliči a ve skutečnosti toto velké téma, slib, který jste voličům dali, splnit vůbec nechcete.
Ale zpátky k zákonu. Všichni víme, že podoba předloženého zákona není ideální. Za rizikové považuji ukončení dávek bez přechodu do nového systému, nebezpečí segregace sociálního bydlení, plánované zrušení výplaty nově pojatého příspěvku na bydlení domácnostem žijícím v substandardních formách bydlení, které dosud pobíraly doplatek na bydlení. Za důležité také považuji vrátit se k přidělování bytů rodinám, kterým hrozí odebrání dítěte. Tyto rodiny by měly být při přidělování bytů jednoznačně předřazeny jako zvlášť zranitelná skupina s tím, že by sociální byty dostávaly bez zbytečného dokladu. Pochopitelně mám na mysli ty rodiny, které jsou v této situaci z důvodu chudoby. To jsou některé z námětů, které bychom v průběhu dalších čtení měli projednat. Zároveň bych byla velice ráda, kdyby skončily spory a naschvály mezi Ministerstvem pro místní rozvoj a MPSV, které se stejně jako věčné dohadování mezi stranami vládní koalice podepsaly na průtazích při zpracování zákona a pochopitelně i na jeho podobě.
Vím, že jsou města a obce, které se už dnes, aniž by zmiňovaná legislativa existovala, o své občany starají a snaží se jim potřebné bydlení zajistit, ale to neznamená, že by se neměla přijmout norma, která nastaví určitá pravidla, určí práva a povinnosti zainteresovaných, a co především - zaručí financování, resp. spolufinancování tam, kde je to potřeba. Problémy, do kterých se obce a s nimi pochopitelně hlavně občané dostali poté, co byl nezodpovědně a krátkozrace privatizován bytový fond, jsou značné. Rozrostl se byznys s byty a domy, byznys s chudobou, korupce, ohromné zisky na straně jedné pro lidi bez skrupulí a chudoba, živoření a bezdomovectví na straně druhé. A přitom je známo, že jsou tu tisíce bytů prázdných, další slouží k nelegálním činnostem a spekulacím, jiné domy se nechávají úmyslně chátrat, protože lukrativní pozemek přinese pár jedincům mnohem závratnější výnosy, než by jim přineslo bydlení pro lidi, kteří to potřebují. A takových je mnoho.
Vím, že zákon všechny tyto problémy nevyřeší, ale v mnohém může pomoci. Určitě ale to musí být zákon kvalitní.
V České republice je v současnosti téměř 200 tisíc lidí v bytové nouzi. V letech 2011 až 2015 se počet těchto osob ztrojnásobil. Pokud trend navyšování počtu těchto lidí bude pokračovat, spočítejte si, kolik se jich za dalších pět let do podobné situace může dostat, pokud nebude přijato nějaké opatření. Podle průzkumu MPSV z roku 2015 je přímou ztrátou bydlení ohroženo na 117 tisíc lidí, z toho 8,5 tisíce dětí. Vyrůstají na ubytovnách, v azylových domovech, stěhují se z jednoho místa na druhé. Náklady na bydlení jsou pro řadu spoluobčanů prostě neúnosné. Nájemné, které je často nastaveno na maximální míru, vodné a stočné, energie, odpady a tak dále. Od roku 2000 do roku 2014 představoval celkový nárůst cen za bydlení téměř 103 %. V zemích Evropské unie byl v průměru nárůst v této skupině výdajů 63 %. Dotýká se to především skupin lidí, jako jsou senioři, především osamělé seniorky, rodiny s dětmi, matky samoživitelky, mladí lidé vycházející z dětských domovů, dlouhodobě nemocní, zdravotně postižení, ti, kteří nemohou sehnat práci, oběti domácího násilí a řada dalších. Mnozí z nich čekají na příležitost získat byt od obce, protože na to, aby si ho koupili, nemají peníze a jít do hypotéky si netroufnou. Buď by neměli na splátky, nebo nemají jistotu do budoucna, např. jestli budou mít práci. Navíc takové zadlužení pro mladé rodiny s dětmi je na hodně dlouhou dobu. Takže získat byt je pro velkou část našich spoluobčanů neřešitelným hlavolamem. Navíc pokud už obce přidělují nějaké byty, tak to činí ne podle potřeb žadatelů, ale obálkovou metodou, tedy kdo dá víc. Takže ti, kteří stěží se svým příjmem vyjdou, jsou na vedlejší koleji. Zvlášť alarmující situace je v hlavním městě, kde se průměrná cena nového bytu pohybuje kolem 5,5 mil. korun, čímž je zde nové bydlení dostupné jen pro velmi úzkou skupinu lidí. Podobně je zde velice drahé nájemní bydlení, kde nájmy rostou mnohem rychleji než mzdy nebo důchody.
Právo na bydlení patří mezi základní lidská práva. Podle Evropské sociální charty je povinností státu dbát na zajištění dostupného bydlení pro své obyvatele. Tento úkol nelze ponechat jen na volném trhu. Koncepce bydlení měla být povinnou součástí rozvoje každé obce. Nutný je, jak už jsem říkala, zákon o sociálním bydlení. Ten nyní konečně projednáváme a vzhledem k jeho významu a potřebnosti bychom mu skutečně měli věnovat v průběhu následujících čtení a ve výborech pozornost, kterou si zaslouží. Ovšem tak, abychom ho dokázali schválit ještě v tomto funkčním období.
Děkuji za pozornost. (Potlesk v lavicích KSČM.)
Místopředseda PSP Radek Vondráček: Já vám děkuji, paní poslankyně. A nyní další do rozpravy je přihlášen pan poslanec Zdeněk Soukup. Máte slovo, pane poslanče.
Poslanec Zdeněk Soukup: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, dlouho diskutovaný návrh zákona dospěl do podoby kompromisní a já bych řekl, do podoby bezzubé. Nikdo z něj není nadšený. To řekla i paní předkladatelka, že tady velké nadšení není. Klíč ke kompromisu se našel zavedením principu, podle kterého je vstup do systému poskytovatelů sociálního bydlení pro obce dobrovolný. Řešení, jak jsem řekl, nikoli ideální, ale jak to vypadá, jediné schůdné. Bohužel.
Je tady otázka, jestli potřebujeme takový zákon. Já osobně si na takovou otázku odpovídám na rozdíl od svých předřečnic, že zákon o sociálním bydlení potřebujeme. Ale jaký? Hledejme jehlu v kupce sena, hledejme pozitiva v tom návrhu. Já osobně na konečné verzi oceňuji hlavně to, že se upustilo od plánovaného zřízení jakéhosi superúřadu, který měl klienty v bytové nouzi v nepřihlášených obcích opečovávat. Předání určitých úkolů a pravomocí Státnímu fondu rozvoje bydlení je myslím dobrý tah. Jenom doufám, že nám ten fond nezačne bobtnat, že nám nezačne bumbrlíkovatět.
Za dobrý tah bych považoval zrušení doplatku na bydlení, který svého času odstartoval byznys s chudobou. Velkou míru nedůvěry ve mně vyvolává poměrně vágní formulace v návrhu, podle kterého nově zavedený příspěvek na bydlení v sobě zahrnuje obě dosavadní dávky, tedy státní sociální příspěvek na bydlení plus doplatek na bydlení. To by nám paní ministryně měla ještě vysvětlit. Nějak cudně se v návrhu mlčí o ubytovnách. Je mi jasné, že přijetím zákona nezmizí z povrchu zemského, i když bych si to přál. To by ale podmostní oblouky nestačily. Ale bude to znamenat alespoň konec vyděračské cenotvorby majitelů těchto ubytoven? To je další otázka na paní ministryni.***