(18.00 hodin)
(pokračuje Pekarová Adamová)
Lidé bez práce budou přidělením sociálního bytu více ještě zafixováni do lokality, kde třeba dneska práci nemohou najít. Další úskalí tohoto návrhu zákona. Ještě pevněji je přivážeme k místu, kde třeba práce není, a tím jim ztížíme schopnost dostat se třeba přestěhováním se do jiného města či do jiného kraje právě k pracovním příležitostem. Zafixujeme je v jejich problému a nic je nebude motivovat k tomu, aby sociální byt opustili. Navíc samozřejmě v případě masivnější výstavby bude docházet k efektu segregace sociálně potřebných, protože logicky ty byty budou někde vystavovány, byť ten zákon samozřejmě počítá s tím, že je možné lidi v nouzi ubytovat i v rámci stávajícího bytového fondu. Ale kolik volných bytů máme, kolik volných bytů bude k dispozici?
Zákon je ve své většině výhodný tedy pro ty, kteří nepracují a žijí pouze ze sociálních dávek. Každé osobě bez bydlení, tedy komukoli bez přístřeší bydlícímu na ubytovně nebo bez nájemní smlouvy či deklarujícímu, že bydlí u známých či příbuzných, zaručuje nárok na sociální byt. Výhledově nutí tuto skupinu do sociálních bytů přejít bez ohledu na to, zdali má, či nemá kompetence k samostatnému bydlení či zda takové bydlení chce. Nelze zakrývat samozřejmě, že určitá skupina lidí kompetence k samostatnému bydlení bohužel nemá. Zákon nemotivuje tuto cílovou skupinu a vlastně po ní nepožaduje, aby se pokusila nalézt bydlení na běžném dostupném trhu předtím, než může žádat o státní sociální byt. Zajištění si bydlení na trhu s pomocí právě sociálních dávek, které dnes už máme, by vždy mělo mít přednost před přidělením sociálního bytu.
Zákon také nemotivuje cílovou skupinu ke změně stávajícího stavu, tedy zejména ty nepracující k návratu na trh práce. Chce garantovat byty a sociální dávky k pokrytí nájmu i těm, kteří neprojevují motivaci ke změně svého stavu. Zákon naopak ztěžuje přístup k finanční podpoře bydlení pro ty, kteří řádně pracují či pracovali, pro stávající nízkopříjmovou skupinu obyvatel, jak už jsem říkala, nízkopříjmoví pracující, senioři, ale také třeba mladé rodiny s dětmi, hendikepované osoby atd., a nastavuje přísnější podmínky k získání finanční podpory na bydlení, což jsou tedy dávky - příspěvek na bydlení a doplatek na bydlení. V konečném důsledku pracující s nízkým příjmem nebo senior s penzí je na tom vlastně hůř než vědomě nepracující osoba pobírající příjem z celého systému sociálních dávek. Ty rozdíly jsou samozřejmě lehce spočitatelné. Máme tady přímo vypočítány konkrétní částky. Takže lidé, kteří dnes potřebují měsíčně jenom pár stokorun, aby byli schopni se svým stávajícím příjmem žít v bytě, který třeba je v nájmu, tak ti už o tuto dávku přijdou a nakonec jediná možnost pro ně bude státní sociální byt.
Navrhovaný zákon samozřejmě velmi zatíží státní rozpočet. My se tady nedozvídáme ještě konkrétní přesné částky. Už o tom hovořila také paní zpravodajka, že toto je nedostatečně vysvětleno i v rámci důvodové zprávy. Nicméně v případě přijetí zákona má dojít k vytvoření kapacit sociálního bydlení třemi cestami: využitím stávajícího obecního fondu, což je samozřejmě limitováno objemem bytů vlastněných obcemi a také vůlí poskytnout je do systému. Mohu tady uvést třeba konkrétně příklad městské části, ve které jsem působila jako radní čtyři roky zrovna odpovědná za tuto oblast v Praze 8, a musím říci, že sociální byty se nabízely, měli jsme je k dispozici, jsou tam stále k dispozici i za současného vedení, nicméně jsou to asi stovky bytů a většina z nich slouží v rámci domu s pečovatelskou službou jako byty pro seniory, které jsou využívány a jsou samozřejmě obsazeny lidmi, kteří tam dnes bydlí. A je asi těžko představitelné, že je městská část vystěhuje, aby měla pro lidi, kteří nově budou mít nárok na sociální bydlení. Další část takového bytového fondu využívají obce třeba k tomu, aby poskytly bydlení pro lidi, kteří je potřebují v různých profesích, jako jsou třeba policisté, zdravotní sestry - služební byty. Takže ten bytový obecní fond není úplně všechen rozprodán. Samozřejmě záleží na obcích, záleží na tom, v jakém místě jsou města, která to tak učinila, nicméně jsou takto ty byty využívány. A pokud je budeme nutně potřebovat do sociálního bydlení, tak buď ty lidi musíme nějakým způsobem vystěhovat, anebo budeme stavět nové byty, což je ta další možnost - pořízení nového bytu novou výstavbou. Pak je také možnost poskytnutí bytů soukromých vlastníků. Obec si může vysoutěžit pronájem bytů ve výši místně obvyklého nájemného, ale to je samozřejmě limitováno vůlí pronajímatelů, kteří mají k dispozici volný byt, kteří pak ztratí kontrolu nad tím, kdo v jejich bytě bude bydlet. A myslím, že nelze očekávat, že to bude nějak masivně úspěšné. Nejpravděpodobnější je výstavba nového bytového fondu. A v tomto směru to budou opravdu řády miliard korun, které budou potřebné.
Samozřejmě je potřeba počítat nejenom s náklady, které bude stát pořízení bytů, ale i na lidi, kteří budou spravovat celý ten systém. Na náklady na pracovní místa spojená s administrací systému, který by tento vznik zákona vyžádal, by bylo potřeba asi dva tisíce nových pracovníků v sociálních službách a tam se dá očekávat náklad ve výši asi zhruba 1,3 mld. korun ročně. Takže k tomuto je samozřejmě potřeba připočítat i náklady na tento systém.
Samozřejmě že úspora je v rámci zákona plánována právě ve chvíli, kdy řada lidí o nárok na sociální dávku přijde. Ale to jsou opravdu ti, kteří sociální byt státní častokrát nepotřebují. A této části společnosti ten byt opravdu vytvoří nerovné podmínky, takže je i poměrně nespravedlivý vůči řekněme právě těmto lidem.
Samozřejmě další aspekt, který tímto zákonem můžeme podpořit, je korupce, která je v důsledku pořadníků na byty velice pravděpodobná, a dá se očekávat, že v tomto směru ji přinese zcela jistě.
Když se tady hovoří častokrát o byznysu s chudobou, tzv. byznysu, který probíhá na ubytovnách, přesouvá se nám z ubytoven i do bytů, tak je nutné si říci, že za celé volební období, které tady jsme, za celé funkční období této vlády nedošlo k jednoznačnému a uspokojivému řešení této situace. Pomohlo by tomu docela snadné opatření, které vláda ještě nezavedla, a vlastně jej stále ještě odsouvá do neurčita. Jedná se o tzv. cenové mapy, které by se vytvořily pro všechny regiony, které by odpovídaly danému konkrétnímu místu a maximálním možným nájmům, které v té lokalitě by bylo možné podpořit, a pak by na ně byly navázány samozřejmě úřady práce a úředníci úřadu práce, kteří by je museli respektovat a do maximální výše těchto cenových map by poskytli sociální podporu, tedy dávku na bydlení, konkrétně doplatek na bydlení. Pokud bychom měli tento nástroj, který už dávno vláda mohla zavést, tak by výrazná část právě toho obchodu s chudobou byla tímto opatřením celkem jednoduše a elegantně vyřešena. Protože lidé, kteří dneska pronajímají ty byty, jsou, řekněme, tak sprostí a nehorázní, že si neváhají říct o nájemné v lokalitách, které jsou často vyloučené, za byty, které jsou opravdu ve velmi špatném stavu, o takové nájemné, které byste se nemuseli stydět platit ani v docela pěkných čtvrtích tady v Praze.
Takže v tomhle směru vláda jednoznačně neučinila dost kroků, které mohla. A když tady paní ministryně ve svém úvodním slově říkala, že ti, kteří nechtějí zákon o sociálním bydlení podpořit, tím vlastně podporují ty spekulanty, tak se musím ptát, jestli tímto tedy také paní ministryně a odsouváním tady toho jednoduchého kroku podporuje ty spekulanty. Protože v některých regionech je takovým veřejným tajemstvím, že právě tyto byty skupují lidé, kteří se následně pohybují v lokální politice. Takže tohle jestli měla paní ministryně na mysli, tak v podstatě míří dost často tedy i do řad vládní strany, která tento zákon vehementně prosazuje. ***