Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 2013 – 2017

 

(pokračuje Vojtěch Filip)

1.
Zákon, kterým se mění zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny,
ve znění pozdějších předpisů
/sněmovní tisk 501/8/ - vrácený prezidentem republiky

Stanovisko prezidenta republiky s odůvodněním jeho nesouhlasu s tímto zákonem vám bylo doručeno jako sněmovní tisk 501/9.

Nejdříve se táži navrhovatele pana ministra životního prostředí Richarda Brabce, zda se chce ke stanovisku prezidenta republiky vyjádřit. Pan ministr má zájem. Ještě než přistoupí ke stolku zpravodajů a bude vystupovat, požádám o to, aby se připravili zpravodajové Robin Böhnisch a Jan Klán. Pane ministře, máte slovo.

 

Ministr životního prostředí ČR Richard Brabec Děkuji za slovo, vážený pane předsedající. Vážené kolegyně, vážení kolegové, bude to velmi stručné. Všichni jste stanovisko pana prezidenta dostali a já musím říct, že jsem tam nenašel nic, co bychom zatím za ten rok a půl nebo téměř dva roky projednávání tady neprobírali. Takže musím konstatovat, že zůstávám zcela na svém, že si myslím, že poslanecká verze novely zákona o ochraně přírody a krajiny je dobrá a je vyvážená.

Poprosím vás potřetí, a slibuji, že naposledy, o její podporu. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu ministrovi. Ještě stanoviska k prezidentu republiky - pan Robin Böhnisch. Nemá zájem. Pan kolega Klán. Nemá zájem.

Otevírám rozpravu a tam mám přednostní právo pana Miroslava Kalouska, potom pana zpravodaje a potom řádně přihlášené kolegy Jana Zahradníka a pana poslance Vilímce. Pan kolega Kalousek, máte slovo, pane poslanče.

 

Poslanec Miroslav Kalousek: Děkuji za slovo, pane předsedající.

Dovolte, dámy a pánové, abych položil vládě řečnickou otázku: Záleží vládě na prosazení tohoto návrhu zákona? No mělo by, je to vládní návrh. A pokud na tom vládě záleží, má vláda, která jinak disponuje pohodlnou většinou pro prosazení takto důležitého návrhu zákona, alespoň tu minimální většinu 101 v Poslanecké sněmovně? Neptám se náhodou, protože když jsme hlasovali posledně o návrhu, který přišel ze Senátu, tak vláda neměla vládní většinu. A bez podpory poslaneckého klubu TOP 09 by tento návrh zákona nebyl schválen. Obávám se, nebo snad doufám, že nás společně bude alespoň těch 101, že tomu bude i tentokrát, že i tentokrát vláda, která to deklaruje jako svoji prioritu, se neobejde bez podpory opozice, bez podpory klubu TOP 09, aby tento návrh schválen byl.

Já to neříkám proto, abych se posmíval. Já to říkám proto, abych se na konkrétním příkladu ohradil proti často vyslovovaným osočením, že jsme opozice za každou cenu, která v Poslanecké sněmovně nedělá nic jiného než neguje a rozbíjí rozumné návrhy vlády. Ano, jsme opozicí a budeme důslednou opozicí proti všem návrhům, které přinášejí buzeraci, šikanu, šmírování, bobtnání státu, rozpočtovou neodpovědnost, nadměrné regulace, administrativní náročnost a řadu dalších a dalších darů podobného charakteru, kterými současná vláda České republiky obdarovává občany této země. Pokud se ale nějakým božím řízením stane, že vláda předloží návrh, se kterým souhlasíme, který pokládáme za důležitý, neboť odráží ty hodnoty, za které jsme byli zvoleni a za které zápasíme, tak bez ohledu na to, jaký ministr to předkládá, bez ohledu na naše opoziční stanovisko vůči vládě jsme připraveni to podpořit a jsme připraveni dokonce ve veřejné diskusi, která je velmi živá a velmi emotivní, tento zákon hájit.

Tak je tomu i v případě vládního návrhu zákona o ochraně přírody a krajiny, který zachovává určitou část divoké přírody budoucím generacím. A zachování části krajiny a přírody budoucím generacím je, dámy a pánové, bytostně konzervativní téma, a my jsme konzervativní strana. Proto nemáme sebemenší důvod tento návrh nepodpořit. Podpoříme jej tak i potřetí, učiníme tak jednomyslně. Doufám, že jsou ukončeny diskuse o tom, že jsme opozice za každou cenu, bez ohledu na téma.

Děkuji za pozornost. (Potlesk z pravé strany sálu.)

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu předsedovi Kalouskovi za vystoupení. Nyní pan zpravodaj Jan Klán, ale v rozpravě. Připraví se pan kolega Zahradník. Prosím, pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Jan Klán: Děkuji za slovo. Hezký podvečer, vážený pane místopředsedo, vládo, dámy a pánové. Jak už řekl pan ministr, tak doufám, že v tomto volebním období naposledy řešíme zákon 114, resp. že tedy budeme naposledy v tomto volebním období řešit problém Šumavy. Já, když si na to vzpomenu, protože já jsem se tím martyriem také probíral ty dva roky jako zpravodaj výboru pro veřejnou správu a regionální rozvoj, kdy právě jablkem sváru byla Šumava. A já tady připomenu, že nevýhoda tohoto zákona je to, že v něm jsou zahrnuty všechny národní parky, takže kdykoli když dojde k nějakému problému na Šumavě, v nějakém jiném národním parku, budeme muset otevřít zákon č. 114.

A teď si zahraju tak trochu na futurologa, co se stane, až ten zákon někdy třeba budoucí Sněmovna znovu otevře. Stane se to, že přijdou někteří lobbisté třeba z řady některých zelených nebo jiných ekologických aktivistů, aby se rozšířilo třeba nějaké bezzásahové pásmo na Šumavě, nebo přijdou třeba lobbisté, řekněme to takhle, z řad těch obcí, které jsou právě na Šumavě, a zase zabředneme, ne my, ale budoucí Sněmovna zabředne na několik měsíců zase do zákona 114 a budeme se handrkovat, jestli Šumavu ano, Šumavu ne, a nějak se to prostě zase zúží na tu Šumavu.

Proto my jsme od začátku říkali jako poslanecký klub KSČM, aby se jednotlivé parky z tohoto zákona vyjmuly, aby Šumava měla svůj vlastní zákon. My jsme ten návrh zákona také předkládali, předkládal to dokonce Plzeňský kraj, a už tady ty snahy byly v minulém volebním období, bohužel na to nedošlo a ty jednotlivé národní parky zůstaly v tom zákoně 114 a vždycky budou jablkem sváru. Upozorňuji na to tady dopředu, že vždycky budeme zabředávat.

Nejčistší řešení by bylo opravdu vyjmout jednotlivé národní parky z tohoto návrhu zákona 114 o ochraně přírody a krajiny a vyhlašovat je samostatným zákonem, protože když budete měnit třeba právě to území těch národních parků, tak si otevřete jenom příslušný zákon a nebudete muset úplně otevírat zákon číslo 114. Já vím, že tady někdo říkal, že to úplně není pravda, ale o tom můžeme vést diskusi někdy jindy, protože teď už jsme na konci té etapy schvalování, když nám pan prezident tento zákon vrátil.

Já jsem třeba přivítal i některé věci ze Senátu, když nám to Senát vrátil s pozměňovacími návrhy, nicméně tam úplně naprosto předělal účel národních parků, tak já jsem nemohl podpořit usnesení Senátu, protože tam nešlo hlasovat po jednotlivých paragrafech, jak je to možné o pozměňovacích návrzích tady v Poslanecké sněmovně. To byla zásadní chyba. Jinak by se plno věcí promítlo do zákona a byli bychom úplně někde jinde a já bych ten zákon mohl podpořit, ale jelikož k tomu nedošlo, tak já ten zákon nebudu podporovat. Já jsem ho nepodporoval, já jsem se zdržoval hlasování právě z toho důvodu, že ty jednotlivé národní parky nebyly vyjmuty z tohoto návrhu zákona. Nikam jsme se nepohnuli. Říkám opravdu na rovinu, že pokud se nevyřeší tento rozpor, národní parky versus návrh zákona číslo 114, budeme se neustále točit v kruhu a jablkem sváru navždy zůstane Šumava.

Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Janu Klánovi. Nyní ještě před kolegou Zahradníkem - omlouvám se - jsou dvě faktické poznámky, a to pana poslance Votavy a pana poslance Böhnische. Nejdříve pan poslanec Václav Votava. Prosím, pane poslanče, máte slovo k faktické poznámce.

 

Poslanec Václav Votava: Děkuji za slovo. Vážený pane místopředsedo, kolegyně, kolegové, nezbývá mi nic jiného než souhlasit se svým předřečníkem. Ano, tím sporným bodem je především Šumava, Národní park Šumava. Národní park Šumava je naprosto odlišný od ostatních národních parků, odlišný především v tom - to už se tady skloňovalo x-krát - že jsou tam na jeho území obce a v těch obcích žijí lidé. Ti lidé tam chtějí žít, takže by se také měl brát zřetel právě na lidi.

Já jsem dostával řadu e-mailů, dopisů jak od podporovatelů toho návrhu zákona, tak samozřejmě od obcí, od občanů. Víte dobře, že Plzeňský kraj i Jihočeský kraj přijaly usnesení, které odmítalo ten vládní návrh zákona. Dokonce předložily svého času zvláštní zákon pro Šumavu. Myslím si, že ten by byl na místě. Ano, Národní park Šumava by si zasloužil svůj vlastní zákon. Bohužel, vždycky to spadlo pod stůl, nebyla vůle Poslanecké sněmovny takovýto návrh zákona schválit.

I když ne vždy souhlasím s panem prezidentem, tak v tomto mu dávám naprosto za pravdu. Zachovám se samozřejmě tak, jako jsem se zachoval vždy, a nebudu hlasovat pro tento návrh zákona, to znamená, že nebudu hlasovat proti vetu pana prezidenta.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Votavovi i za dodržení času k faktické poznámce.

Chci upozornit nejen jeho kolegy, že jednotliví poslanci a poslankyně, kteří dostanou slovo, mají právo hovořit v klidu a v dostatečně důstojném prostředí, takže prosím ty hloučky a kolegy a kolegyně, kteří mluví příliš nahlas, aby se ztišili, aby pan kolega Böhnisch mohl mít svoji faktickou poznámku. (Hlasité hovory v sále neutichají.)

Prosím, pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Robin Böhnisch: Děkuji, pane místopředsedo. Přihlásil jsem se jenom kvůli drobnosti, abych se ohradil proti nevhodnému příkladu, který uvedl můj předřečník, pan kolega zpravodaj Klán, například to, že by se zákon otevíral kvůli zonaci. Kvůli zonaci se zákon určitě otevírat nebude, zonace se bude řešit vyhláškou. Měla se řešit opatřením obecné povahy, kde by obce měly daleko větší sílu, ale obce na Šumavě si samy přály zbavit se tohoto břemene a požadovaly vyhlášku, a tak je v tom zákoně nyní vyhláška.

Ale ještě jedna poznámka jak k panu zpravodaji Klánovi, tak k nám ostatním. No, otevřít zákon 114 jde úplně stejně snadno jako otevřít kterýkoliv jiný zákon, i kdyby byly vyhlášeny národní parky každý svým vlastním zákonem. Ano, stočtrnáctka se otevírá častěji, ale technicky je to v zásadě úplně stejný proces. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Böhnischovi za dodržení času k faktické poznámce a pokračujeme vystoupením pana poslance Jana Zahradníka, připraví se pan poslanec Vilímec. Ještě než přijde kolega Zahradník, tak budu konstatovat omluvy došlé předsedovi Poslanecké sněmovny, a to paní poslankyně Heleny Langšádlové a Vojtěcha Adama, a to do konce našeho dnešního jednacího času.

Pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Jan Zahradník: Vážený pane místopředsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové, máme teď co do činění se zákonem, který se vymyká z řady běžných zákonů, s kterými se tady seznamujeme a které projednáváme a o kterých pak nakonec hlasujeme, ke kterým dáváme pozměňovací návrhy a s kterými se v běžném pořadu našeho jednání tady celkem v pracovním řádu vypořádáme. Není mnoho takových zákonů. Myslím, že byl zatím jenom jeden, který by byl vrácen k projednání jak Senátem, tak prezidentem republiky. Myslím, že takovým zákonem byl zákon o státní službě, který byl takto vracen. Tento zákon byl navýsost politický a jeho projednávání bylo také velmi vypjaté, emotivní a musím říct, že ze strany všech aktérů vnímané tak, že na něj asi nikdy nezapomeneme.

I tento zákon je vracen dvojím způsobem. Vrátil jej Senát dokonce s komplexním pozměňovacím návrhem, který byl pokusem o kompromis. Nezastírám, že ten komplexní pozměňovací senátní návrh vzešel z diskuse jeho tvůrců, senátorů se starosty, s vědci, kterým leží na srdci osud Šumavy a s turisty a dalšími lidmi, kterým na Šumavě záleží. Bohužel, my jsme ten zákon neschválili a senátní veto jsme přehlasovali. Nyní se tedy vrací tento zákon vlastně potřetí s vetem, s nesouhlasným stanoviskem prezidenta republiky.

Jaký je důvod toho, že tento zákon, jeho projednávání má takovýto průběh. Je to asi proto, že je kontroverzní, je sporný. Je sporný ať už z hlediska odborného, z hlediska občanského a také i z hlediska politického. Z hlediska odborného se setkáváme s různými názory na to, jakým způsobem spravovat takováto území, území, která nebyla tou divočinou, kterou známe z národních parků na velkých kontinentech v Americe, v Asii. Národní park Yellowstonský, Yosemitský a další, tam, kde lidé nikdy natrvalo nežili, které jsou obrovskými komplexy přírodními. A s územími, jako je naše Šumava, jako jsou Krkonoše a další naše dva národní parky, kde lidé samozřejmě po celou dobu historie naší země, tedy řekněme po dobu tisíce let, tedy po mnoho staletí žili a poznamenali to území svou prací, ale také i duchovním způsobem. A my teď se musíme vyrovnat s tímto problémem.

Na to je samozřejmě poměrně vyhraněný dvojí názor. Představitelé zastánců tohoto zákona, kteří by rádi prosadili existenci divočiny na nadpolovičním území národních parků, mají názor, že si příroda poradí sama. Je to experiment. Ani oni nevědí říci dopředu, jak ten experiment dopadne, kdy budeme schopni jej vyhodnotit. Bude to za dvacet let? Za padesát, nebo za sto? Budou to naši potomci, kteří budou s údivem hledět na to, co nakonec se ze Šumavy stalo, nebo třeba možná s radostí, jak Šumava krásně vypadá. To my dnes říci nemůžeme a zastánci tohoto zákona si musí přiznat, že takovéto prognózy, takovéto předpovědi do budoucna schopni nejsou.

Jsou zde zastánci toho umírněného přístupu. Zastánci toho, že samozřejmě přírodu musíme chránit. Dokonce se musíme snažit o to, abychom na území Šumavy obnovili divokou přírodu, která tu možná kdysi byla, ale musíme se o to snažit tak, že té přírodě budeme pomáhat. Že budeme vysazovat, budeme v případě nezbytné potřeby chránit lesy před kalamitami, před kůrovcovými kalamitami. Umožníme lidem, aby tam žili, mohli se uživit a také aby mohli Šumavu navštěvovat. Ano, zmínil to některý z pánů předřečníků. Mluvíme o Šumavě. Je to lex Šumava. Je to zákon o Šumavě. To je málo platné.

Je to i občanský problém. Je to kontroverzní z hlediska občanského. Lidé žijí na Šumavě po dlouhá léta. Někteří z nich tam mají dlouholetí kořeny. Nacházejí své předky v původních německých obyvatelích Šumavy. Někteří tam přišli teprve po odsunu německého obyvatelstva, ale opět, cítí se být součástí toho území. Mají tam již hroby svých předků, mají tam své vesnice, které si podle našich zákonů samosprávně spravují, a volí své zastupitele, volí své starosty a ti pak zastávají jejich zájmy. Je zde co do počtu projevů daleko větší skupina, bohužel, těch lidí, kteří tam nežijí, kteří to vidí zdálky. Z Prahy, ze severních Čech, ze severní Moravy, z Brna. Zdá se jim nepochopitelné, proč tak lpíme na tom tu lidskou zelenou Šumavu zachovat. Proč to tedy nenechat jejímu osud. Proč to nenechat přírodě. Proč nevyzkoušet ten experiment. Jak dopadne, to nikdo neví.

Daleko více se projevují ti druzí. Ti jsou aktivnější mediálně, internetově i ve svých projevech, schopnosti se zorganizovat, sejít se v několikasethlavém seskupení tady na Malostranském náměstí a poměrně jasně vyjádřit své stanovisko. To ti lidé, kteří na Šumavě bydlí, a ti, co s nimi souzní, tolik schopní nejsou. Jak už jsem řekl před projednáváním programu, ti lidé se teď začínají angažovat, aktivizovat. Píší své dopisy, píší své názory. Mnozí z nich dokonce píší rukou. Nemají počítač a někdo to pak musí do toho e-mailu přepsat. Čili ten občanský střet je tady jasný.

A konečně je to kontroverzní z hlediska politického. Je to kontroverzní z hlediska politického, to je evidentní. Ať už tím průběhem, tím rozporným stanoviskem obou parlamentních komor. Stanovisko Sněmovny, stanovisko Senátu. Ať už vetem prezidenta republiky, které je samozřejmě pro nás velkým povzbuzením. Pro nás, kteří chceme Šumavu zelenou, Šumavu lidskou. A pak samozřejmě je zde politický problém podpory toho zákona. Pan předseda Kalousek tady zmínil tu skutečnost, kterou jsme všichni zaznamenali a na kterou je možno pohlédnout i z jiného úhlu pohledu. Samozřejmě tady bylo 117 hlasů pro přehlasování senátního veta. Klíčové hlasy byly od TOP 09, jinak strany opoziční, a to samozřejmě rozhodlo. Já to nikterak nezpochybňuji, je právo každého poslance hlasovat podle svého svědomí. A smířil jsem se s tím, jak to dopadlo.

Nyní je zde nová šance. Je zde šance tento zákon podržet. Dát ještě Šumavě šanci. A souhlasím s tím, co říkal kolega Klán, že Šumava je natolik specifický národní park, natolik specifické území, jiné než ty ostatní parky, rozlohou, osídlením, charakterem, historií, že by si zasloužila svůj vlastní zákon.

Já jsem se pokoušel dát šanci kolegyním, kolegům se seznámit s těmi názory. Minule jste dostali brožuru, kterou připravil Svaz šumavských obcí, kterou připravily šumavské obce a jejich představitelé. Dneska máme jinou brožuru, opět bohužel čas na její prostudování byl v hlasování zamítnut. Já bych rád aspoň s některými důležitými články z té brožury vás seznámil. Tady mám dva takové články, které bych rád tady s nějakým komentářem vám přečetl a seznámil vás s nimi. Každý se týká jiného postoje k tomu problému.

První článek je článek pana profesora Čermáka z Ústavu lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie z Mendelovy univerzity v Brně. Druhý článek potom je článek pana profesora Kaliny. Ten se zase týká, tak jak napovídá vědecké zaměření profesora Kaliny jako historika umění a architektury, tímto postojem, řekněme, humanitního vědce.

Pan profesor Čermák na úvod svého článku zmiňuje radost nad tím, že před několika týdny v Paříži se shromáždili reprezentanti různých států a společně se dohodli na postupu, jak minimalizovat problémy související s globálním oteplováním. Tady podotýkám, že pan profesor psal svůj článek zřejmě začátkem roku 2016, tedy krátce poté, kdy v Paříži proběhla ta gigantická desetitisícová schůze, na které byla přijata Pařížská dohoda. Pan profesor ji zatím nečetl, ale soudí podle sdělení v rozhlase a v televizi a říká, že výsledná zpráva nepřinesla příliš nového a všeobecně že tyto důležité otázky účastníci hodnotili velmi jednostranně, pouze z hlediska celosvětové kontroly CO2. Například nezaslechl nikde zmínku o možném vlivu uvolňování obrovského množství metanu - tedy plynu účinnějšího ve vytváření skleníkového efektu, než je oxid uhličitý - z mořem zatopených nedohledných bažin na severním pobřeží Asie či Ruska a Kanady. Rovněž nezaslechl, že by se někdo zmínil o úloze vody a mimořádném významu jejích skupenských změn a funkci lesa v kontinentálním měřítku.

Na souvislost lesa a srážek upozornil již v roce 1492 mořeplavec Kryštof Kolumbus, říká pan profesor. Do deníku si tento mořeplavec poznamenal, že když připluli k málo obydleným, ale lesnatým pobřežím nebo ostrovům, pršelo tam téměř každou hodinu. Když se tam rozvinula civilizace a lesy byly vykáceny, nestalo se téměř nic. Jen přestalo pršet nebo se množství srážek i výskyt mlh podstatně snížil. Historie nás učí, že všechny velké antické civilizace, ať již v Africe, Asii či Americe, které si zničily lesy až na úroveň pouští a vysušily si krajinu, zanikly.

Na tyto skutečnosti se zaměřila skupina vědců z Ústavu nukleární fyziky z jeho klimatologického oddělení v Petrohradě, ke kterým se přidali fyzici z Ameriky, Španělska, Německa a dalších zemí. Studovali globální model rozložení dešťových srážek a zjistili, že na nad kontinenty pokrytými pouští, poli nebo nízkým rostlinstvem srážky klesají exponenciálně od pobřeží na vzdálenost několika set kilometrů. Pokud je ale kontinent pokryt vzrostlým lesem, srážky neklesají, naopak mírně stoupají na vzdálenosti hodně přes 3 000 kilometrů. Čili tady pan profesor i na grafech dokladuje význam zalesněného povrchu území vzhledem tedy k intenzitě a kvalitě srážek.

Pan profesor se dále zmiňuje o tom, že voda v oceánu i rostlinstvo na kontinentech je zahříváno sluneční radiací, a pokud ho nepřikryje sníh či led, odpařuje se velké množství vody. Stejně tak se odpařuje voda z povrchu listů - teď tady uvádí kvantitativní popis olistění jako i listnatých, tak jehličnatých stromů a dává je do souvislosti s odparnou plochou listoví u jehličnanů listnáčů. A konstatuje na závěr svých úvah, které tady nebudu konkrétně nějak číst, že především les jako rostlinné společenstvo s velkou a výškově rozrůzněnou listovou plochou podmiňuje vznik teplotních gradientů. A toto je v této situaci, toto je v situaci vláhy, vlhkosti, vody v atmosféře, tedy biosféře, to nejdůležitější. Aby les mohl bez cílených vnějších intervencí ve všech směrech existovat, musí být dostatečně velký. To je zajímavá informace a pan profesor Čermák ji dokládá zjištěním fyziků, kterým vyšla minimální hodnota rozlohy lesa pro boreální oblasti v řádu 1 000 krát 1 000 kilometrů, což je, jak už jsem řekl, možné v těch velikých územích Asie, případně Severní Ameriky, kde samozřejmě takovéto lesy mohou žít svým vlastním životem, mohou přečkat různé katastrofické, klimatické, já nevím, požáry atd. a vyvíjet se stále jako lesní celky. U menších lesních celků je to složitější, přesto tady je možno říci, že menší lesní celky se něčím celkem přidržují, ovšem bohužel bez kontaktu nemohou trvale existovat samostatně.

Rozhodující je, že při skupenské změně dochází k mimořádně velkým změnám objemu vody. Čili když se litr kapalné vody vypaří, objem se téměř ztisícinásobí, bude 1 250 litrů. Stoupá tento objem, ten je teplejší než okolní atmosféra, což je známý jev, a sráží se v podobě opět kapaliny, čili se opět mění jeho objem, dochází k tlakovým změnám. Tato biopumpa tedy funguje vlastně jako zdroj kinetické energie pro pohyb deštěm nasáklých mraků, přenáší je z jedné části kontinentu na druhou a samozřejmě v tom lesy hrají nezastupitelnou roli. Je-li mechanismus biopumpy narušen, říká pan profesor Čermák, např. v důsledku masového vykácení nebo odumření lesa, proud vlhkého vzduchu z oceánu přestává fungovat a kontinent začíná vysychat. Pokud se chceme dostat od úrovně kontinentů, od těch velkých rozloh na úroveň rozměrů naší krajiny a našich lesních celků, a mohli je podobně kvantitativně hodnotit, je třeba potřebné terénní a fyzikální parametry kvantifikovat a modelovat následně patřičným matematickým aparátem. Tyto nástroje již máme k dispozici. Také je k dispozici celá řada parametrů, které umožňují zkoumat a predikovat, jaké důsledky mohou mít takovéto fatální zásahy do lesních struktur pro vodní hospodářství v lesích.

Pan profesor Čermák na závěr svého článku, který je uvedený ve sborníku Šumavské ozvěny na pozadí novelizace zákona o ochraně přírody a krajiny, které vydalo Hnutí Život, konstatuje, že prověřili na Ústavu Lesnické botaniky Mendelovy univerzity, který tady jsem už citoval, více než 15 druhů dřevin, samozřejmě i včetně jejich korun a parametrů kořenů. Došli k tomu, že dosavadní výsledky na 60 pokusných plochách v Evropě a USA shrnuli do více než 300 publikací. Čili mají obrovské množství dat, která ukazují, jak důležité je zachování živého lesa. Lesa, který není vykácený, lesa, který není uschlý působením nějakých katastrofických jevů, ale který žije, který je zelený. My na Šumavě bohužel zaznamenáváme, že princip bezzásahovosti vede k tomu, že les usychá, že klesá jeho schopnost být takovouto ať už zásobárnou vody, anebo tou vodní pumpou, tím pádem dochází k velikému narušení systému vodních vztahů v tomto našem území.

Šumava je veliké území, národní park má rozlohu 70 tis. hektarů, společně s chráněnou krajinnou oblastí je to 100 tis. hektarů. Ve srovnání s těmi obrovskými samostatně fungujícími lesními systémy je to ale málo, a proto bychom měli být v přístupu k tomuto území velmi, velmi opatrní.

Druhým článek, který vám chci tady ocitovat s nějakým komentářem, je článek pana Pavla Kaliny s názvem Kůrovec jako symbol aneb Méďa Béďa se vrací. To je název, který by mohl vzbuzovat pochybnosti o tom, kdo je tím autorem, jaké cíle má, jaké je jeho profesní zaměření. Tady můžu čtenáře, nebo tedy posluchače dneska, v tuhle chvíli, číst jsme to odmítli, nechtěli, tak posluchače (informovat). Pan prof. dr. Pavel Kalina, CSc., je historik umění a architektury, který učí na Fakultě architektury ČVUT v Praze, tedy vysoce seriózní vědec, který se má právo a myslím i možnost k této věci vyjádřit. Příspěvek pana profesora Kaliny je z roku 2012, je s jeho laskavým svolením tady uveden a myslím, že má hodně toho nám říci i v dnešní chvíli, v dnešní diskusi, diskusi nad zákonem o Národním parku Šumava, tedy diskusi nad zákonem o Šumavě, který rozhodne o její budoucnosti, o jejím životě či smrti.

Pan profesor Kalina ve svém článku píše: V posledních letech bylo o Šumavě napsáno mnohé. V mém příspěvku bych se rád vrátil ke kořenům. Zkusme si položit otázku, co vlastně je národní park, kdy tato myšlenka v rámci euroamerické civilizace vznikla a jaký byl její obsah. Teprve po zodpovězení těchto základních otázek se budeme moci podívat na současné problémy Šumavy z jistého odstupu. Jak "národní" tedy je národní park? A vůbec - co tento pojem vlastně znamená? Vůbec nejstarším "národním parkem" na světě je Yellowstonský národní park ustanovený 1. března roku 1872 v Montaně. Tedy nikoliv na území staré Evropy, což na první pohled vypadá paradoxně.

Tady připomínám, že jsem při projednávání senátní vratky toho zákona v tento den, 1. března, tuto skutečnost připomínal. Tu skutečnost, že jsme zde ve stejný den, kdy byl založen Yellowstonský národní park.

Národní parky Spojených států měly logicky sloužit především sebeporozumění mladého národa. Takové tvrzení logicky předpokládá smysluplnost pojmu národ. Lze jej samozřejmě definovat různě. Vyjdu z toho, že národ je především horizontem pro dialog. Národ je organickým celkem. Současná fragmentace společnosti vede k tomu, že už nikdo s nikým nediskutuje. Vůbec není náhodou, že slova jako národní jsou vylučována z "politicky korektního" diskurzu v této zemi. Vazba na národ totiž zahrnuje nejen racionální, ale také emoční a intuitivní spojení s celkem, jenž přesahuje ego jednotlivce. Nic není vzdálenější současnému narcismu, jenž se projevuje jednoznačným upřednostněním individuálních zájmů.

Učinili jsme tedy první krok - podívali jsme se na národní park jako na něco bytostně spjatého s historicky uchopitelným pojetím národa. Nyní udělejme druhý krok - ptejme se, zda je pojem národního parku vázán na české analytické "vědecké" myšlení o světě, nebo zda se nějakým způsobem vztahuje i k našemu estetickému či obrazovému vnímání.

Na první pohled je patrné, že myšlenka národního parku byla od začátku vázána na obrazové vnímání. Ne na čistě objektivní "výzkum". Tato myšlenka se mimochodem poprvé objevuje nikoli u přírodovědců, kteří ji ovšem záhy převezmou a rozvinou, ale u básníků, jako byl William Wordsworth, a malířů jako George Catlin. Samotný vznik Yellowstonského národního parku ovlivnily dobové možnosti vizualizace, zejména obrazy Thomase Morana nazývaného někdy "otec systému národních parků". V jedné ze svých klíčových maleb Moran zachytil yellowstonský Velký kaňon - který je zde uveden na obrázku 1, vy si jej můžete najít pak na stránce 18 - jako nedotčené dílo Boží. Obraz vznikl během Haydenovy výpravy v roce 1871, k níž se Moran coby ilustrátor měsíčníku Scribner´s Monthly připojil. Vystavení monumentálního plátna v Clinton Hall v New Yorku o rok později přispělo k prohlášení celé oblasti za národní park. Moran tedy vůči společnosti vystupoval jako facilitátor uplatnění různých společenských zájmů, které se nemusely překrývat, ale mohly dospět ke konsenzuálnímu řešení, což vcelku odpovídá roli umělce v předmoderní společnosti.

Kromě Moranových obrazů však mohou existovat i zcela protikladné vize přírody založené na výrazně individuálním a individualistickém přístupu, jenž je příznačný pro moderní umění. Pěkným příkladem je Umírající les Josefa Váchala uvedený na str. 18 na obrázku č. 2, zachycující nepochybně část lesa zasaženou kůrovcem. Jeho autor se Šumavou zabýval dlouhodobě a věnoval jí nejen řadu obrazů, ale také nemálo textů, které se vyznačují silnou láskou k přírodě a místy neméně silnou averzí k jejím obyvatelům a návštěvníkům. Destrukce lesa je jakoby vizuální paralelou Váchalových misantropických komentářů k tehdejší podobě Šumavy a světa. Přiznaná nebo nepřiznaná radost z destrukce lesa je založena na představě, že já jako zaznamenávající subjekt jsem pravý člověk. Nejsem tu jenom jako turista. "Turisté" jsou ti druzí. - Tady Kalina převypráví Váchalovy myšlenky.

A pokračuji ve čtení už přímo od Kaliny: Jestliže Váchal odvozoval svou jinakost od toho, že sám sebe definoval jako umělce, současní destruktoři sami sebe definují jako vědce. Pojem "národního" parku v takovémto uvažování samozřejmě ztrácí smysl, protože žádný národ jako referenční rámec již neexistuje. V období mezi světovými válkami by to ještě muselo znít jako zhola nemožná utopie. Jak ale právě v této době napsal Nikolaj Berďajev, právě utopie jsou uskutečnitelné, jsou uskutečnitelnější víc než zdánlivě věcné cíle "reálné politiky".

Naším třetím krokem tedy bude tvrzení, že kůrovec je symbolem frontálního útoku na elementární hodnoty naší civilizace. Tento útok je uskutečňován na subliminální nepřiznané úrovni vědomí. Kůrovec je pouze jeho vnější a zástupnou manifestací. Kůrovcová krize, která se projevuje už několik let, představuje další verzi krize legitimity v moci moderních demokracií, která začíná Francouzskou revolucí. Jak se v demokracii může uskutečnit vůle lidu, jestliže za něj neustále rozhodují jiní? Jak je např. možné, že o neřešení kůrovcové kalamity rozhodne ministr zastupující stranu, pro kterou se vyslovila doslova hrstka občanů? Události minulého roku - Kalina má na mysli rok 2011 - a jejich mediální obraz ukázaly, že faktické vyloučení veřejnosti není nahodilé. Jeden z článků na toto téma v Salonu Práva bez skrupulí přitakal tomu, co se dalo už léta vycítit. Levice lid ve skutečnosti nechce. Levice se lidu bojí. Jde o úskalí, které popisoval už Carl Schmitt, slavný právník a jeden z nejvlivnějších politických teoretiků 20. století: Každá demokracie naráží na problém identity, která nikdy není dopředu dána. Lid nikdy nemůže prosadit svůj zájem přímo. Jeho roli si uzurpují subjekty prosazující menšinové zájmy.

Zalíbení v kůrovcem napadeném lese však symbolizuje víc než jen nepřátelství vůči současné civilizaci, ať už jde o nepřátelství skutečné, nebo hrané. Současný politolog Giorgio Agamben poukazuje na rozdíl mezi holistickým výrazem pro život jako zoé a pojmem bios, jenž označuje lidský život redukovaný na biologické přežívání, jehož konečnou stanicí je koncentrační tábor, kde již jde opravdu o "holý život". Již Michel Foucault zdůrazňoval, že v dnešní době je v sázce právě život, a z toho vyplývá rozhodující úloha lékařsko-vědecké ideologie v moderním mocenském systému. V biologii přitom nelze definovat, co je život, zánik jedné jeho formy jen dává vznik jiné. Biologický život je vlastně odsvěcená forma holého života. Podle Marsilia z Padovy, přibližně 1275-1342, jednoho ze zakladatelů moderní tradice evropského politického myšlení, je ale obec či lidská společnost zřizována proto, aby svým občanům zajistila víc než jen holé přežití - viz jeho spis Defensor pacis, kde říká "civitatem… communitatem esse institutam propter vivere et bene vivere hominum in ea".

Podle filozofie hlásané těmi, kdo požadují obnovení divočiny na Šumavě, je naopak chaotický život o sobě dosazen na místo lidského života. Člověk a jeho hodnotový systém je znehodnocen. Není popřen jen jeden systém hodnot, ale vůbec sama možnost nějaký hodnotový model vytvořit. Nepozorovaně tu buď dochází k erozi elementárních hodnot, bez nichž už vůbec nejde mluvit o civilizaci, anebo - což bude pravděpodobnější - je to vše jen rétorickou hrou. Pak ale chtějme vědět, čí je to hra - čí je to hra - a komu prospívá. A komu prospívá. - To jsem schválně opakoval dvakrát. (V sále je trvale silný hluk.)

Čtvrtým krokem je konstatování, že útok na základní hodnoty evropské civilizace probíhá nelegitimním způsobem, a to především za pomoci médií, která vůli lidu nahrazují svým vlastním názorem. Právě na Šumavě se přitom jasně ukazuje potřeba holistického celostního přístupu k národnímu parku. Během debat uplynulého roku jsem byl opakovaně překvapen nihilismem, s jakým se někteří zastánci nezasahování dokázali vyjádřit o zcela reálném kulturním odkazu, který se na Šumavě nachází. Zaniklé sklářské osady by ovšem nikdy neměly zarůst nově vytvořeným pralesem, jistě nejen proto, že by to bylo v rozporu s mezinárodními úmluvami, k jejichž dodržování se Česká republika zavázala. K tématu národního parku mají mluvit archeologové, antropologové, historikové architektury a urbanismu. Mediální zjednodušení a celkové zploštění debaty zjevně zavinili a účelově na něm pracovali sami "(přírodo-)vědci", kteří zcela ignorují jakýkoli jiný než svůj vlastní, úzce specializovaný pohled. Šumavský národní park je ale samozřejmě sám o sobě ideou, která vznikla a vyvíjí se v určitém kulturním kontextu. Šumava jako taková představuje obrovský nerovnovážný systém. O plantážním pěstování smrků na dřevo si můžeme myslet cokoli, nemůžeme však tuto kapitolu z dějin Šumavy prostě škrtnout nebo tvářit se, že se "příroda postará". I neodborníkovi je zřejmé, že představa divočiny na Šumavě není z rozumového hlediska ničím jiným než snahou počkat, až se tu samovývojem znovu objeví medvěd brtník. Anebo to bude, jako v Yellowstonském parku, opravdu autochtonní Méďa Béďa? - Tady je tedy pointa toho názvu.

V této souvislosti se lze ptát: jak to, že žádní aktivisté neprotestovali, když se nedaleko od hranic Šumavského národního parku stavěla Marína Lipno? Znamená to, že z Maríny Lipno, případně dalších rezortů s nulovým vztahem ke krajině, se bude jezdit do uměle vytvořeného pralesa? Znovu se ukazuje, že kůrovcová kalamita je vlastně symbolem destrukce starého světa. Češi mají být přeprogramováni. V novém světě budou vládnout developeři, turisté a vědci obdaření granty. Část Šumavy se promění na turistické ghetto a zbytek se bude desítky let transformovat na prales. Ekologismus se tu jasně ukazuje jako rub konzumerismu.

Přistupme proto k pátému kroku a tím je výzva k možnému řešení. Česká republika by měla na svém území zachovávat vlastní zákon o ochraně přírody, jenž, nakolik to dobře chápu, s vytvářením umělé divočiny nepočítá. Jistě však nejde jen o dodržování práva. Za celým problémem se rýsují obrysy mnohem závažnějšího sporu a tím je otázka dalšího směřování našeho politického systému. Nesmíme dopustit, aby se turisté z oken masových rezortů dívali na místo pseudovědeckého experimentování, chráněné protiprávně organizovanými nátlakovými skupinami, které si nárokují nadřazenost nad jasně vyjádřeným stanoviskem obyvatel. Spíš by bylo možné začít uvažovat, zda pomalu nenastal čas opravdu předat moc do rukou lidu. Toto předání nemusí mít hned podobu referend. Možná by stačilo zajistit skutečnou nestrannost veřejných médií a dospět k meziskupinovém dialogu, který by pomohl znovu ustavit český politický národ jako myšlenkový horizont, v němž se odehrávají důležitá rozhodnutí. Budoucnost Šumavy neleží v dominanci jednoho názoru, ale ve slaďování různých zájmů. Pokud by k tomu nemělo dojít, pak bude třeba zvážit, do jaké míry může lid sám převzít zodpovědnost, která je mu dosud za sporných okolností upírána.

Dámy a pánové, tady je celá řada věcí, které, jakkoli to pan profesor Kalina psal někdy v roce 2012, velmi jasně popisují naši situaci. Mluví tady o tom, čí je to hra a komu hra prospívá. To je z nějakého odstavce tady na předchozí stránce. Opakoval jsem to. Zastánci zákona tvrdí, že to je hra šumavských developerů, majitelů pozemků, šumavských obyvatel, lidí, kteří na Šumavě žijí, i těch, kteří přišli po válce, generací, které si v žádném případě nechtějí Šumavu zabetonovat, udělat z ní lunaparky, jak jste tvrdili, nebo jak tvrdili vámi navedení lidé, co psali ty maily. To, že hlasujete takto výslovně politicky o jejich osudech, je velkým přezíráním toho, jakou pozici mají mít lidé. Je to vlastně pohrdání občany Šumavy.

Pan předseda TOP 09 Kalousek tady mluvil o bezzásahovosti jako o konzervativním tématu. To bych chápal a podporoval bych to, kdyby se jednalo o bezzásahovost v Yellowstonském národním parku nebo v Yosemitském národním parku ve Spojených státech. Prosím pěkně, kde je ta divoká příroda, kde má svoji historii na Šumavě, kde po staletí žili lidé? Pan bývalý ministr a čestný předseda Schwarzenberg se vyjádřil jednak ve Sněmovně, ale jednak i v rozhovoru, který byl na některém serveru k dispozici, takovým příměrem. Řekl, že panna nemůže být zároveň těhotná. Pokud šumavská příroda byla panenská příroda, tak samozřejmě o své panenství byla připravena v dobách právě masivních těžeb začátkem 19. století, kdy její majitelé, rod Schwarzenbergů, postavili Rosenauerův plavební kanál. Tím dosáhli s vytěženým dřevem na tok řek, které splavily dřevo na místo, kde se vázaly vory, a odtud do Prahy, kde bylo dřevo samozřejmě prodáno. Tady přišla Šumava o panenství, jak mluvil pan čestný předseda Schwarzenberg. On se pak vyjádřil ještě takovým příměrem, když se ho redaktorka přičinlivě ptala, co by tedy doporučil dělat se Šumavou. On řekl, že je to něco podobného, jako kdyby vám ukradli auto a pak se ptal dotyčný zloděj, jak se auto řídí. Jenom uvádím tento citát, protože je k dispozici na serverech.

Já si myslím, že tady je konzervativní přírodu na Šumavě chránit tak, aby její ochrana odpovídala tradici, historii, tomu, že tam žili, žijí, a pevně věřím, budou žít lidé. Není konzervativní přeměnit nadpoloviční část Šumavy na divočinu a riskovat tím, že tímto postupem bude na divočinu přeměněna celá Šumava. Tento pokus nám tady jasně demonstroval bývalý ministr Martin Bursík v roce 2007, kdy probíhala jednání, bylo to vlastně v roce 2006, o změně zonace. O tom, jaké budou první zóny, jaké budou bezzásahové zóny na Šumavě. A jednání probíhala podle tehdy platných právních předpisů. Velmi klopotná jednání s obcemi, všechno muselo být dojednáno, dohodnuto, projednáno s obcemi. A ty samozřejmě chtěly vědět, jaké budou jejich možnosti, jak bude příroda chráněna, kam budou moci turisté chodit, kde bude první nepřístupná zóna. A najednou prozřetelnost Boží, bohužel někdy konající v neprospěch lidského pokolení, seslala orkán Kyrill, který tehdy způsobil velké množství padlého dřeva, a Šumava měla šanci, tehdy bylo možné toto dřevo vyklidit, zabránit tím kůrovcové kalamitě citlivě, postupně ve shodě s obcemi - a to je další místo článku pana Kaliny, společenský konsenzus - připravovat bezzásahový režim, který by citlivě podporoval vznik divoké přírody. To se nestalo. Pan ministr Bursík tehdy nařídil, že dříví zůstane ležet v šumavském národním parku v prvních a druhých zónách, což způsobilo kůrovcovou kalamitu a jeho problém přeměny na divočinu byl vyřešen. Kůrovec tu práci udělal za něj.

To všechno se tady v článku Pavla Kaliny dá najít. Je možné o jeho obsahu velmi hluboce a intenzivně přemýšlet. Já bych vám doporučil, nežli bude o zákonu hlasováno, abyste si ještě ten článek přečetli a o některých věcech se zamysleli. Ale jak je vidět, chcete hlasovat už dneska za každou cenu, pane ministře. (K ministru Brabcovi sedícímu u stolku zpravodajů.) Pane místopředsedo, vyřiďte panu ministrovi, že chce hlasovat už dneska. To mě mrzí.

V tuto chvíli svůj projev ukončím a poskytnu prostor k projevu panu kolegovi Vilímcovi, tedy kolegovi z Plzeňského kraje, také občanu kraje, na jehož území se nachází Národní park Šumava. V tuto chvíli děkuji za pozornost. (Potlesk poslance Vilímce.)

 

Místopředseda PSP Radek Vondráček: Já vám děkuji, pane poslanče. Jako dalšího do rozpravy mám přihlášeného pana poslance Vilímce, kterému tímto dávám slovo. Prosím, pane poslanče.

 

Poslanec Vladislav Vilímec: Vážený pane místopředsedo, vážené kolegyně, kolegové, o tomto návrhu zákona a především o jeho dopadech na další osud a ochranu Národního parku Šumava bylo řečeno mnoho. Možná že někdo z vás je toho názoru, že každá věta už je tady teď zbytečná, že je to jenom mlácení prázdné slámy.

Pan ministr se v tom úvodním expozé omezil pouze na to, že v argumentech pana prezidenta nenašel nic nového a podle jeho názoru je tento zákon vyvážený a dobrý. Nic jiného neřekl. Škoda že o tom nepřesvědčil všechny aktéry. Protože když poslouchám vystoupení, jsou to většinou, a bylo to i ve třetím čtení, vystoupení poslanců zvolených buďto v Plzeňském kraji, nebo Jihočeském kraji. Myslíte, že je normální, pokud, jak je evidentní, tento návrh zákona nemá podporu nejen většiny obcí na Šumavě, které jsou součástí Národního parku Šumava, nemá podporu podle mého soudu ani většiny občanů tam žijících, nemá podporu ani Zastupitelstva Plzeňského kraje, ani Zastupitelstva Jihočeského kraje, že proti vůli těchto autorit chceme něco zavádět? To myslíme vážně, že to dobře dopadne? Já o tom nejsem přesvědčen.

Za selhání při jednání tohoto zákona považuji fakt, že předkladatel, a tady to zosobním na pana ministra životního prostředí, nedokázal dojednat zjevně kompromis. Sice mluví o nějakém kompromisu, ale žádný kompromis se nedojednal mezi zastánci rozšiřování bezzásahových zón, tedy zjednodušeně řečeno zastánci rozšiřování další divočiny, a tou druhou stranou, většinou lidí žijících na Šumavě, pracujících na Šumavě a samozřejmě i s těmi, kteří nesou politickou odpovědnost za udržitelný rozvoj tamních obcí. Můžete říci, že od projednávání ve třetím čtení se kromě veta prezidenta nic nezměnilo. Ale přesto se něco změnilo a myslím, že veto prezidenta, nechci mluvit o argumentech pana prezidenta, je příležitostí se ještě jednou zamyslet nad tím, jestli nám to za to všechno stojí. Jestli vyhraná bitva, která straní evidentně jednomu názoru, se nakonec nepromění ve skrytou permanentní válku. A toho já se velmi obávám v situaci, kdy tento návrh zákona nemá prostě obecnou podporu.

Stalo se totiž to, že ještě donedávna jsme byli přece všichni bombardováni podobnými a zjevně účelově šířenými maily z pera různých zástupců ekologických organizací a především Hnutí Duha, které je svými aktivitami na Šumavě proslulé. Teď ale od toho třetího čtení a především od toho zamítnutí senátního návrhu se konečně začali také ve větším počtu ozývat lidé z druhého břehu. Ti, kteří skutečně na Šumavě bydlí, kteří tam pracují a nesou také v osobách starostů politickou zodpovědnost za udržitelný rozvoj jejich obcí.

Vcelku je pochopitelné, že mnozí z těchto pisatelů mají obavy z toho, co je v případě přijetí vládního návrhu zákona o národních parcích čeká. Možná se ozvali pozdě, určitě se ozvali pozdě. Jenže tihle lidé nejsou aktivisté, nemají takové možnosti, nemají takové zázemí ani peníze, které mají nevládní organizace. Nečerpají dotace, ze kterých by si zaplatili mediální trénink, naučili se psát tiskové zprávy a pracovat umně se sociálními médii. Neumějí a nejsou zvyklí psát dopisy poslancům a senátorům, a vytvářet tak tlak na zákonodárce. Nemají to zapotřebí, nebo alespoň to doposud neměli. Přesto a proto bychom je měli vnímat stejně silně, a spíš mnohem silněji než dosavadní nátlakové skupiny, jejichž zájmem je mj. také i dále čerpat peníze na všemožné projekty a výzkumy, jako by snad Šumava byla jejich privátní laboratoří.

Nebudu zde citovat tolik autorit, přesto bych k doplnění obrázku také ocitoval vyjádření emeritního profesora Mendelovy univerzity v Brně pana profesora Radomíra Mrkvy. Ten upozorňuje na fakt, že zákon si sice klade ambiciózní cíl vytvoření divočiny s původními druhy stromů, ale jaksi neřeší cestu, kterou se k takovému cíli dojde. A bude to cesta hodně trnitá. Cituji z jeho slov. Návratu klíčových druhů stromů se jednoduše dosáhne ve vysokohorském prostředí, ale v lesnatých územích nižších poloh není přírodní síla, která by sem vrátila buk a jedli. Absentující dřeviny s těžkými nelétavými semeny prostě samy nepřikráčejí, takže bez lidské intervence se nelze obejít. Nic na tom nemění námitka, že takový postup není z pohledu vytváření divočiny ideologicky čistý. Cílem přece není ideologie, ale původní les. Vrátíme-li se na Šumavu, vytyčený cíl představuje obnovit původní jedlobukové lesy se smrkem na více než 70% ploše lesů. Jde o počin v Evropě naprosto jedinečný a hodný obdivu, který je ovšem také náročný, bude vyžadovat řadu kvalifikovaných opatření vedených kvalifikovanými lidmi a čas. Původní přeměna na smrkový les trvala lidem několik staletí, a proto nemůže být překvapivé, že nápravu nelze zjednat během několika roků, ale musí trvat minimálně několik desetiletí. O tom se ale v dalších paragrafech předkládaného zákona naprosto nic nedozvíme. Navrhovatel se prostě plněním vytyčeného cíle nezabývá.

Pan profesor se podivuje i nad plánem postupného rozšiřování bezzásahových zón. Doslova píše: Také není jasné, proč ta tendence rychle rozšiřovat přírodní zónu, a tím i tzv. bezzásahové území, když obnova přirozené podoby Národního parku Šumavy zatím není zpracována ani na papíře, a je jisté, že bez lidské aktivity to nepůjde. Ano, na Šumavě se ostrůvkovitě vyskytují na vrcholech přirozené smrčiny, ale to území činí jen asi 13 % výměry a nelze ho rozšiřovat, protože prostě smrk v této podobě přirozeně rostl jen tam.

Nechci citovat další odstavce, nevím, jestli to pan ministr poslouchá, nebo neposlouchá, další odstavce z vyjádření pana emeritního profesora. Přestože jsem ocitoval jeho názor, pan kolega Zahradník ocitoval další názory, tak jsem si vědom, že tyto názory nemusí být ty jedině správné. Cituji je ale záměrně. Správné totiž nemusejí být ani názory těch, kteří kritizovaný návrh zákona psali nebo jej podporují. Cituji je, abychom si uvědomili, že ani na základních otázkách se tzv. odborníci neshodnou. O mnoha věcech se hádají, na mnoho témat dávají různé pohledy. A podle mého soudu Poslanecká sněmovna tu není od toho, aby tento spor prosoudila. Měla by být ale schopná pohlídat, že se nepřijme zákon, který jde takříkajíc na ruku jen jedné straně.

Vážené kolegyně a kolegové, jako dlouholetému komunálnímu politikovi mně možná úplně nejvíc vadí naprosto bezdůvodné oslabení pozice samospráv obcí, které se na území šumavského národního parku nacházejí. Zatímco návrh Senátu ponechával obcím rozumné stávající kompetence, podle sněmovní verze zůstávají v podstatě rukojmím momentálního vedení národního parku. Senát přitom ve svých návrzích pouze respektoval práva obcí na udržitelný rozvoj a ponechával, nikoli rozšiřoval nebo přidával, obcím možnosti, jak v součinnosti s vedením národního parku ovlivnit život na svém území. Podle všeho šlo o úpravu téměř doslova převzatou z právní úpravy sousedního bavorského parku.

Šumava jako spojnice mezi Českem a Bavorskem je unikátní svou historií. Do jejího života tvrdě zasáhla válka a po ní přišli komunisté, kteří ji na dlouhou dobu zavřeli. Po roce 1989 se sem pomalu začal život vracet. Příkladem nám mohl být i třeba Bavorský les, kde se turisté dostanou po vyznačených cestách až k hranicím, teď je tam dokonce 70 % bezzásahové plochy. Je smutné, že po 20 letech, nebo ještě po více letech se opět uchylujeme k nějakým experimentům, které skutečně mohou Šumavu a dosavadní vývoj poškodit.

Já bych chtěl ocitovat - nebudu teď citovat už další autority, vím, že je tady určitá netrpělivost, nervozita, mnozí kolegové se mě ptali, jak dlouho budu mluvit, jestli budeme mluvit do devíti hodin, můžu mluvit do sedmi hodin. Odpovídal jsem, že budu mluvit přiměřeně dlouho, a to s ohledem na kontroverznost tohoto návrhu zákona. Chtěl bych ocitovat jeden z těch dopisů, který mi byl zaslán. Je to dopis občana, běžného, chcete-li, občana Šumavy, který mi zaslal a možná i dalším kolegům znění tohoto dopisu.

Dobrý den. Ve čtvrtek 4. dubna budete opět hlasovat o zákonu o národních parcích. Žiji na Šumavě více jak 40 let. Bydleli tu rodiče a žijí tady i mé děti. Mrzí mě, že se zapomíná na fakt, že k vyhlášení národního parku bylo třeba souhlasu místních obyvatel, a my byli pro. Po porážce totality a znovunabyté svobody, kdy opět nabyly na vážnosti místní samosprávy a občanské iniciativy, jsme tímto souhlasem chtěli naši krásnou přírodu a naše životy přiblížit k vyspělé západní civilizaci. Přáli jsme si moderní národní park, podobný námi navštěvovanému Bavorskému lesu. Cítili jsme hrdost sousedů, kteří vytvořili národní park hlavně z důvodu vylidňování pohraničí, přivedení do regionu více peněz a více turistů. To se jim také povedlo. Bohužel u nás to vnímám zcela jinak, zcela naopak. Přikládám to mladé demokracii a nepřátelskému vnímání ochrany přírody vůči lidem. Proto se většina obyvatel Šumavy přikláněla k pozměňovacímu návrhu z dílny senátorů, který byl podobný zákonu bavorskému, a je zajímavé, že v Bavorsku místní samosprávy mají právo veta, a přitom je tam 70 % bezzásahovosti. Klobouk dolů před stavem demokracie u našich sousedů.

Bohužel u nás tento senátní návrh vyvolal něco, co se od revoluce nestalo. Kdo má jiný názor, je developer, asfaltér, betonář a tak podobně. Nositelé jediné pravdy už v minulosti byli a vždy to skončilo špatně. Proto vás prosím, abyste se ještě jednou zamysleli a podívali se na to věcně ve prospěch přírody a lidí, kteří tady bydlí. Jestliže patří park národu, nechápu, proč jsme zrovna my vyjmuti. Lidská práva a svoboda má platit i uprostřed krásné Šumavy. Nejsem tak naivní, abych nevěděl, že se přes Šumavu dělají politické kšefty, ale myslím si, že nemůžeme být lhostejní k zániku demokracie nás lidí na Šumavě. Předem děkuji za zvážení vašeho hlasování. Jiří Valečka. Tolik citace dopisu pana Valečky.

Dámy a pánové, na závěr bych chtěl ještě připomenout, že tuto sněmovní verzi zákona odmítli představitelé obou krajů, na jejichž území se Šumava rozprostírá, Plzeňského i Jihočeského. Připomínám, že v otázce Šumavy - byl jsem účasten jednání zastupitelstva Plzeňského kraje - šly stranou i stranické boje a na odmítnutí sněmovní verze zákona bylo mnoho hlasů. Jediná strana, která se zachovala konzistentně s tím, jak vystupuje zde v Poslanecké sněmovně, byla TOP 09. Tam skutečně ani jeden z těch tří zastupitelů v Plzeňském kraji nehlasoval pro. Jinak všechny další politické subjekty v zastupitelstvu byly buď silně většinově pro, anebo stoprocentně většinově. Včetně zastupitelů, drtivé většiny zastupitelů hnutí ANO.

Dámy a pánové, pokud tedy dnes svým hlasováním potvrdíte sněmovní verzi zákona, budete hlasovat proti vůli obou krajů, proti horní komoře Parlamentu, proti prezidentovi a proti šumavským obcím a především proti výrazné většině lidí, kteří na Šumavě bydlí. V případě Národního parku Šumava nebudeme schvalovat zákon pro Šumavu, ale spíš zákon proti obyvatelům Šumavy, proti Šumavě jako takové. Obávám, že pokud odsouhlasíte zákon, který je zde předložen, tak se žádné problémy nevyřeší, ale nové problémy se nastartují.

Prosím, vážené kolegyně a kolegové, zvažte ještě jednou své rozhodnutí. Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Radek Vondráček: Já vám děkuji, pane poslanče. A další do rozpravy je přihlášen s doplněním svého příspěvku pan poslanec Zahradník, tímto prosím. Máte slovo, pane poslanče.

 

Poslanec Jan Zahradník: Děkuji vám, pane místopředsedo. Vážené kolegyně, vážení kolegové, ono to nebude doplnění mého příspěvku. Já budu možná pokračovat z jiného soudku. Možná bych v tomto svém vystoupení chtěl připomenout některá významná tvrzení, která v souvislosti s ochranou přírody na Šumavě zazněla.

My jsme v loňském roce si připomněli 25. výročí založení toho parku. Tenkrát, jsou pamětníci, kteří vzpomínají na tu dobu, kteří si vybavují to, jak najednou s jakýmsi zmatkem, očekáváním, ne úplně jasnými představami, co dál s naší republikou, tady najednou padla do klína Šumava. Šumava, která, jak už jsem řekl, má za sebou staletá lidská osídlení, staletou historii jako lidského sídla. Byly tam desítky obcí, malých osad, velkých městeček. A najednou tam bylo 40 let zadrátované území, které pohraniční stráž hlídala před námi samými, abychom přes něj nemohli utíkat na Západ. Každý z nás, tehdy kluků, kteří jsme chodili na Šumavu, dobře ví, jak důsledně to dělali. Jak tu Šumavu dokázali protkat cestou asfaltových silniček, které měly za úkol přivést hlídku s gazíkem na místo zadržení narušitele v co nejkratší době, já nevím, do tří pěti minut, tak aby přijeli a nebohého muže, chlapce, dívku, prchající za svobodou přes železnou oponu, zase zpátky vrátili do reality, pokud možno do nějakého komunistického vězení. A tuhletu Šumavu oni se rozhodli chránit, vyhlásili národní park. Ten národní park vlastně vyhlásili na celém území české Šumavy.

Nyní vidíme, že to byla zřejmě chyba, že ten park je příliš veliký, že tak často připomínaní Bavoři, kteří mají národní park dávaný nám za vzor, to udělali jinak, na území třetinovém. Zatímco na území našeho parku jsou přímo intravilány obcí, v Bavorsku tomu tak není. Tam je situace trošku jiná. Přesto jsme stále konfrontováni s tím, jak dobře to Bavoři dělají. Někdy jsme dokonce omylem konfrontováni i s tím, jak to dobře dělají Rakušané, když jsou naše lesy porovnány s jejich. Lesy na rakouské straně z větší části patří hospodářským lesům kláštera Schlegel. Takže jsou to lesy, které nejsou lesy národního parku.

V tom procesu se vyjadřovali různí lidé. Já bych některé ty citáty chtěl připomenout. Třeba jeden z takových, řekněme, guru toho procesu divočiny, profesor Fanta, říkal: Nutno je zajistit strategii smíšených různověkých lesních porostů, jinak se budeme pohybovat v bludném kruhu. - Strategie smíšených různověkých lesních porostů. To už bohužel teď na Šumavě realizovat bude jen velmi těžko.

Jak takový les asi vypadal, říká Hřivnáčův průvodce po Šumavě vydaný 1883, v reprintu 2005. Prales, jako většina lesů v této krajině, sestává ze čtyř pětin jehličnatého a jedné pětiny listnatého stromoví. V první převládá smrk a jedle, z druhých buk. Smrk a jedle dosahují stáří i nad 400 let. Bývají až přes 52 metrů vysoké při průměru 100 až 150 cm. Buk pouze až 250 let. Bývá až 25 metrů vysoký při průměru až 56 cm. Porůznu vyskytují se i obři až pětisetletí i přes 60 metrů vysocí, mající až 3 metry v průměru. - Takto vypadaly ty bájné lesy. Takto vypadala divočina, kterou popisuje Hřivnáčů známý průvodce po Šumavě.

Další zajímavý citát, který bych chtěl tady zmínit, je citát pana Jana Kumpery - Dějiny západních Čech. Jako motto je tady uvedeno: Nejméně vhodné k osídlení byly pohraniční hory tvořené horskými bučinami a jehličnany, zejména jedlemi. Mírné klima dosáhlo svého optima teplot na konci 13. století. Mezi dlouhodobé důsledky 30leté války patří i změny etnických hranic v neprospěch českého obyvatelstva, neboť vylidněné české oblasti byly dosidlovány novými německými přistěhovalci.

Tady musím říct, že se vždycky ptám, jak zastánci divočiny a kompletní stoprocentní bezzásahovosti chtějí dosáhnout toho, že v těch vyšších partiích bude růst jedle, bude růst buk, když v té monokulturní genetické formaci není žádný předpoklad pro to, aby se tam ty sazenice uchytily. Pokud tomu nepomůžeme, pokud drobnými opatrnými zásahy nebudeme tyto stromy, jedle a buky, dosazovat, nebudou tam růst a bude to stále a znova se opakující smrkový les, jak říká profesor Mrkva ve svém článku, vlastně stále jakási sukcese.

Adalbert Stifter v knize Paměti mého pradědečka - Die Mappe meines Urgrossvaters, která byla vydána v roce 1922, tady z ní je citováno, ten mluví o životě na Šumavě. Říká: Život všech lidí na staré Šumavě, Čechů, Němců i Židů, všech bez rozdílu národností, nebyl nikdy snadný, jednoduchý, pohodový a lehký a měl k očekávané romantice a knižní idealizaci opravdu hodně daleko.

A tady bych chtěl upozornit, dámy a pánové, kolegyně a kolegové, na citát, a obracím se nikoliv nezáměrně ke svým kolegům, poslankyním a poslancům za KDU-ČSL. Je to citát pana doktora Petra Pitharta, který říká: "Na bavorské straně Šumavy leží obce mimo území tamního národního parku, přesto jim bavorský sněm dal právo veta. Je to přirozené a spravedlivé. Lidé, kteří v tom kterém kraji žijí, musí mít přece možnost spolurozhodovat o tom, zda se v kraji v rámci experimentu začnou návštěvníci vyhýbat, zda zchudne a bude se vylidňovat, anebo zůstane přitažlivým a schopným se uživit. Naše šumavské obce jsou uvnitř národního parku a právo spolurozhodování jim bylo upíráno, přesněji řečeno různými způsoby obcházeno." To je zásadní citát, který se vztahuje k pozici obcí v novém, vámi prosazovaném sněmovním návrhu zákona o ochraně přírody a krajiny. Ano, obce tam mají právo, že s nimi musí být dohodnuto formulování základních dokumentů, zásady péče, návštěvní řád, ale zatímco u obcí a krajů je přesně stanoveno, kolik zástupců v radě parku mají mít a s radou parku je třeba to dohadovat, již není řečeno v zákoně, kolik členů ta rada parku může mít, a tak se může klidně stát, že když obce nebudou poslušné, budou se bouřit, tak prostě pan ředitel parku nominuje takový počet členů rady schopný přehlasovat těch 24 představitelů obcí a krajů, kteří jsou ze zákona členy rady národního parku. Toto pan doktor Pithart předjímal tehdy. A tady musím říct, že bohužel jeho kolegové na to neslyší.

Dalším zajímavým citátem je citát Ondřeje Fibicha z Nejúplnějšího místopisného slovníku staré Šumavy. Ten říká, že mezi roky 1928-1931 v počínající hospodářské krizi, která zastavila hospodářský rozvoj, nastal jeden ze soumraků Šumavy. Od těchto let se osídlení prakticky nerozvíjelo, ba naopak, četné provozy mlýnů, hamrů, pil, skláren a další zanikly. Do toho přišel zábor Sudet v roce 1938 a vznik protektorátu a postupné vylidňování mužské populace pro vojenské výboje Hitlera. V letech 1945-1947 následoval odsun téměř veškerého německého obyvatelstva. Šumava na mnoho desetiletí zmrtvěla a postupně se její tisíciletá struktura rozpadla.

Josef Váchal v knize Šumava umírající si přál -

 

Místopředseda PSP Radek Vondráček: Pane poslanče, já vás na chviličku přeruším. Já mám obtíže vám rozumět kvůli zvýšené hladině hluku v sále. Chápu, že je to náročné po 19. hodině. Poprosím kolegy o klid a v případě, že máte něco k řešení, přesuňte se do předsálí. Děkuji.

 

Poslanec Jan Zahradník: Ano, děkuji, pane místopředsedo. Já tedy zvýším hlas na úroveň hlasu učitele mluvícího k zlobivé neposedné třídě.

Josef Váchal v knize Šumava umírající a romantická si přál, aby se podmínky vrátily před broučkovou kalamitu z druhé poloviny 19. století, jak je zachytil Karel Klostermann, kdy šumavské lesy nesly v sobě ještě odlesk starých pohanských pralesů. Ano, je to Fibichův diskutabilní text, nezastírám. Je možné na něj hledět dvojím pohledem, ale dokladuje to, že Šumava přece není žádná divočina. To všechno už tam dávno a dávno se přeměnilo, bylo osídleno, to osídlení začalo zanikat, dneska opět tam osídlení nějaké je. Berme na to zřetel!

Pak jsou tady dva citáty: "Péče o kulturní dědictví v Evropě znamená kontinuitu činností a významu s nimi spojených." "Krajina, z níž odešel člověk, je zarostlá a zpustlá jako chlap, kterému utekla ženská." To první byl magistr Blažek, to druhé je Roman Kozák. Tak to byl další citát.

Je zde zajímavý další citát, který bych chtěl tady připomenout. Je to citát profesora doktora Bělohlávka, kandidáta věd. Ten říká, že Národní park Šumava je veřejným statkem, který je financován daněmi občanů, a občanským právem je navštěvovat tento park. Setkávání lidí s parkem má obrovský výchovný efekt.

Citovat z plánu péče národního parku nebudu, neboť je to mrtvý dokument, který byl nahrazen nějakým jiným dokumentem, ani již z webových stránek Národního parku Šumava, ale odcituji tady proklamativní prohlášení ředitele Agentury ochrany přírody Františka Pelce z roku 2013. Ten říká: "Národní parky jsou v ČR zřizovány v osídlené kulturní krajině, proto by mělo být jejich posláním i vytváření podmínek pro udržení historického osídlení, místních tradic a poznávání přírody v rámci šetrného turismu, který může být významným zdrojem příjmů pro místní obyvatele." Čili i tohle, prosím pěkně, berme na zřetel, nesnažme se vytěsnit obyvatele Šumavy a nesnažme se vytěsnit ani turisty.

 

Místopředseda PSP Radek Vondráček: Já využiji krátké pauzy a znovu poprosím o klid. A ti, na které se obracím, dobře ví, na koho se obracím. Nemusím jmenovat. Děkuji.

 

Poslanec Jan Zahradník: Dobře. Dámy a pánové, mám tady ještě jeden citát profesora doktora Reiholfa, krajinného ekologa z Mnichova. Odcituji poslední větu z jeho citátu: "Aktivní péče o cenné biotopy je nezbytná k zachování druhů kulturní krajiny, což se týká nás všech. Každý jednotlivec je zodpovědný za naše životní prostředí."

Dámy a pánové, vidím, že už touha to rozhodnout a hlasovat je veliká, že už si říkáte, co nás to ten Zahradník pořád tady otravuje, proč to dělá. Já nevím. Dělám to proto, že si myslím, že lidé ze Šumavy také musí dostat nějaké slovo, také jim musí být dána možnost, aby zde byl jejich názor slyšen. Proto na závěr svého projevu přečtu tiskovou zprávu Svazu obcí Národního parku Šumava...

 

Místopředseda PSP Radek Vondráček: Omlouvám se, pane poslanče. Do třetice vyzývám o klid! Jestli si něco potřebujete říct, máte možnost venku před sálem!

 

Poslanec Jan Zahradník: Já to ještě přečtu. Ta tisková zpráva je psaná s jakýmsi chmurným tušením, k čemu dneska dojde, a říká se v ní toto: Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky dnes pravděpodobně přehlasuje veto prezidenta republiky k novele zákona o ochraně přírody a krajiny. K 1. červnu tak bude platit novela zákona, která je špatnou zprávou pro šumavskou přírodu, šumavské obce a jejich obyvatele, zemědělce a návštěvníky národního parku.

Novelu zákona je nutné spatřovat v kontextu s dalšími ustanoveními zákona o ochraně přírody a krajiny, zákona o posuzování vlivu na životní prostředí a judikátu Nejvyššího správního soudu. Ustanovení novely o nerušeném průběhu přírodních jevů na převážné většině území národního parku jednoznačně vymezuje člověka a jakýkoliv jeho vliv mimo toto území. V průběhu legislativního procesu předložil Svaz obcí Národního parku Šumava dostatečné množství konkrétních připomínek a námitek, které nebyly Poslaneckou sněmovnou vyslyšeny. (V sále stále silný hluk.)

Definice hlavního cíle, bezzásahového režimu, na většině území národního parku bez možnosti obnovit původní jedlobukové skladby lesa s příměsí smrku vyvolá v současném smrkovém hospodářském lese opětovné kůrovcové kalamity obřích rozměrů s dopadem na lesy okolních nestátních vlastníků. Tato kalamita a následné těžby ještě více zhorší ekologické a environmentální funkce šumavského lesa, zejména jeho vodohospodářskou funkci, která je již dnes, přes nepravdivé tvrzení zastánců divočiny, velmi poškozena. Návrh šumavských obcí na postupnou obnovu přirozené skladby lesa a postupné vyhlašování bezzásahového území byl zamítnut.

Šumava se více turistům neotevře a vzniklé neatraktivní kalamitní prostředí ještě více ztíží klesající návštěvnost Šumavy.

Novela bude mít negativní dopady na stávající tradiční zemědělské hospodaření, které zachovává pestrost krajinného rázu, který je kulturním odkazem našich předků. (Předsedající zvoní na ztišení hluku.) Novela v přírodní zóně Šumavy nepřipouští objevování a záchranu paleontologických památek, které jsou skutečnými a na Šumavě díky - nebo spíš vinou, opravuji já - železné oponě neprobádanými kořeny naší civilizace.

Vágní ustanovení novely vyvolá destabilizaci institucionálního prostředí a nekonečnou řadu soudních procesů, což významně zatíží státní rozpočet. Už dnes při rozloze bezzásahového území na 20 % rozlohy parku nemá správa šumavského parku dostatek finančních prostředků na svůj provoz. Další zvětšování bezzásahového území bude znamenat další výdaje ze státního rozpočtu. Není tak pravdou, že nepéče nestojí žádné peníze.

Podepsán za Svaz obcí Národního parku Šumava Antonín Šubrt, předseda.

Děkuji vám za pozornost a prosím vás, abyste se při vašem hlasování řídili tímto - já bych klidně řekl zoufalým - apelem Šumaváků a jejich starostů. Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Radek Vondráček: Děkuji vám, pane poslanče. Děkuji všem, že udrželi klid v sále.

S přednostním právem pan předseda Stanjura se hlásí do rozpravy. A ještě jednou poprosím o klid. Já to tak nerad dělám, že vás musím okřikovat, tak proč mi to děláte. (Smích v sále.) Děkuji.

 

Poslanec Zbyněk Stanjura: Děkuji. Tak my jsme dneska měli dvě možnosti - buď jsme mohli vyhovět návrhu mého kolegy poslance Zahradila a mohli jste si v klidu - (Hlasy ze sálu: Zahradníka.) Zahradila? Zahradníka? (Veselí v sále.) Omlouvám se Honzovi. A mohli jsme si to v klidu přečíst. To jste odmítli legitimně a teď jste evidentně nervózní z toho, že pan poslanec Zahradník vám z toho cituje, protože on i my považujeme tu debatu za debatu podpořenou fakty, názory, podobně. Není to nálepkování. Taky neříkáme o každém, který to podporuje, že je ekoterorista, jako vy o každém, který tento zákon nepodporuje, říkáte, že je to betonová lobby, developer, má tam pozemek, bůhví co za tím je.

Já vím, že je to velmi jednoduchá argumentace říct: No to nebudeme ho poslouchat, zase ti developeři a chtějí tam golfová hřiště. Vůbec neposloucháte, vy, kteří pro to hlasujete, názor lidí, kteří tam žijí - že, pane ministře? My jsme prostě chytřejší než ti, kteří tam žijí, a my vás uděláme šťastnými, i když se vám to nelíbí. A to je celé. Souhlasím s tím, že to jsou zoufalé dopisy a zoufalé volání o pomoc starostů, dlouholetých starostů. A jaká je odpověď? Ti jsou zlobbovaní, betonová lobby, developer. Nejlépe ten developer. Jako šup, kdo je proti. Zachraňujeme. Nechme si ten kousek přírody.

Pane ministře, kolikrát jste řekl v debatě, že například pan poslanec Zahradník a ostatní hájí zájmy developerů? Mockrát. Mockrát. A kdybych chtěl použít slova vašeho stranického šéfa, tak bych řekl: To je lež. To je pořád opakovaná lež. - Pořád to slyšíme v jiných souvislostech. Zkuste brát názor lidí, kteří tam žijí, vážně. Zkuste brát vážně názor dlouholetého a úspěšného hejtmana. Zkuste brát vážně názor Jihočeského kraje. Tam je vaše hnutí v koalici, ne?, pane ministře. Jaký je názor Zastupitelstva Jihočeského kraje? Jiný než váš, opačný. Takže vy z Ústeckého kraje víte lépe než vaši straničtí kolegové z Jihočeského kraje, co je dobré pro Šumavu, Jihočeský a Plzeňský kraj. Já nevím, asi jste si tam měli zvolit jiné zastupitele, kteří nechápou váš vstřícný osvícený postup k tomuto území.

Jaký je názor Zastupitelstva Plzeňského kraje? Slyšeli jsme to tady od zastupitele Plzeňského kraje. Zase jsme chytřejší. I ti jsou zlobbovaní? A pokud mám přesné informace - když tak kolegové z (nesrozumitelné) mě doplní, tak je to výrazně většinový názor, ne momentální koalice, která je tam po volbách. Byl to názor těchto krajů před volbami, byly volby, změnily se politické reprezentace jak politicky, tak personálně, a ten názor zůstal stejný. Ale to je jak dělal hluchý s hluchými. Vy to prostě slyšet nechcete.

A pokud dobře interpretuji návrh senátní, který jste zamítli, já vím, že o něm dneska nehlasujeme, tak ten vlastně říkal "zachovejme stávající pravomoci měst a obcí". Nedával žádné nové pravomoci. Nijak neměnil stávající stav. Ten stav je tak špatný? Ta samospráva, ať už krajská, nebo obecní, to dělá špatně? Roky? V různém politickém složení na to, abychom my jim řekli v tomto případě z Prahy, i když my jsme každý z jiného koutu republiky, že my víme lépe než ti lidé, kteří tam žijí.

Ano, vy jste tak pyšní, že víte lépe než lidé, kteří tam žijí, co je pro ně dobré.

 

Místopředseda PSP Radek Vondráček: Děkuji vám, pane poslanče. Nevidím, že by se někdo jiný hlásil do rozpravy a rozpravu končím.

Nyní bych využil čas a přečetl některé omluvy. Paní poslankyně Květa Matušovská se omlouvá z osobních důvodů od 18.30 do konce dnešního jednání. Pan poslanec Herbert Pavera se omlouvá mezi 19.00 a 23.59 z osobních důvodů. Pan ministr Daniel Herman se omlouvá od 19.30 z resortních důvodů. Pan poslanec Karel Fiedler se omlouvá od 18.45 do konce jednacího dne z osobních důvodů. Paní poslankyně Zelienková se omlouvá od 19.00 do konce jednacího dne z rodinných důvodů - ale je tady, mává na mne. Pan poslanec Okamura se omlouvá z pracovních důvodů do konce jednacího dne.

Vzhledem k tomu, že jsem ukončil obecnou rozpravu, budeme postupovat dále v tomto bodě. Článek 50 odst. 2 Ústavy České republiky stanoví, že pokud Poslanecká sněmovna setrvá na vráceném zákonu nadpoloviční většinou všech poslanců, zákon se vyhlásí. Jinak platí, že zákon nebyl přijat. Já tedy poprosím, aby bylo nastaveno patřičným způsobem kvorum. Děkuji.

S přednostním právem pan předseda. Prosím.

 

Poslanec Roman Sklenák: Děkuji. Já bych před tímto hlasováním závěrečným požádal o pětiminutovou přestávku. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Radek Vondráček: Já vám děkuji. Tomuto návrhu samozřejmě vyhovím, takže budeme pokračovat - přerušuji jednání do 19.24 hodin.

 

(Jednání přerušeno v 19.19 hodin.)

(Jednání pokračovalo v 19.24 hodin.)

 

Místopředseda PSP Radek Vondráček: Je 19.24, budeme pokračovat v přerušeném jednání. Potřebný počet hlasů máme nastavený na 101.

 

Budeme tedy hlasovat o následujícím návrhu usnesení: "Poslanecká sněmovna setrvává na zákonu, kterým se mění zákon č. 114/92 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, podle sněmovního tisku 501/8."

Neregistruji žádný požadavek na odhlášení - už ho vidím. Já jsem si to myslel. Poprosím vás, abyste se opětovně přihlásili svými hlasovacími kartami.

 

Zahajuji hlasování o předneseném usnesení. Kdo je pro, ať zvedne ruku a zmáčkne tlačítko. Kdo je proti?

Hlasování 45, přihlášeno 149 poslanců, pro 117, proti 18. (Potlesk.) Tento návrh byl přijat. Konstatuji, že usnesení bylo přijato a zákon bude vyhlášen. Tím končím tento bod.

 

Budeme pokračovat dále. Před sebou máme balíček zákonů, které byly vráceny Senátem. Než přistoupíme k projednávání těchto návrhů, na žádost předsedy Senátu navrhuji, aby bylo umožněno vystoupení senátorkám Renatě Chmelové a Elišce Wagnerové, senátorům Lumíru Kantorovi, Jaroslavu Malému, Miroslavu Nenutilovi a Pavlu Štohlovi v Poslanecké sněmovně. Informace k pozměňovacím návrhům Senátu vám byly rozdány do vaší pošty.

 

Já se ptám, kdo souhlasí s tím, aby jmenovaní senátoři a senátorky vystoupili.

Zahajuji hlasování. Ptám se, kdo je pro. Kdo je proti? - Všechny vás poprosím o udržení klidu v sále.

Hlasování 46, přihlášeno 144 poslanců, pro 119, proti 2. Tento návrh byl přijat.

 

Otevírám další bod, kterým je

Aktualizováno 31. 10. 2017 v 18:00.